21 Cdo 1746/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované E. K., a.s.,
zastoupené advokátem, o 318.554,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1686/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 9. dubna 2001, č. j. 23 Co 84/2001-76, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
18.215,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 318.554,- Kč s 20 % úrokem od 27.
10. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že na základě pracovní
smlouvy uzavřené s žalovanou dne 9. 3. 1994 pracoval u žalované jako provozní
zámečník, že mu žalovaná dopisem ze dne 8. 11. 1995 sdělila, že s ním podle
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr, a
že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 1. 1998, č. j. 10 C
1819/95-123, a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1998, č. j. 22
Co 461/98-136, bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné. Dopisem ze dne 29. 9. 1998 oznámil žalobce žalované, že trvá i nadále
na zaměstnání, a dalším dopisem ze dne 9. 10. 1998 požádal o poskytnutí náhrady
mzdy za dobu, po kterou nemohl u žalované pracovat. Žalovaná však odmítá
náhradu mzdy v žalované výši žalobci zaplatit.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5. 12. 2000, č. j. 7 C 1686/98-60,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech
řízení 58.225,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru,
že žalobkyně s žalobcem neplatně okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne
8. 11. 1995, a, ačkoliv žalobce oznámil, že trvá na tom, aby byl nadále
zaměstnáván, žalovaná to odmítla. Žalobci proto přísluší náhrada mzdy ode dne
19. 3. 1996 (od 13. 11. 1995 do 18. 3. 1996 byl práce neschopen a pobíral
nemocenské dávky). Žádosti žalované o snížení náhrady nevyhověl, vycházeje z
toho, že žalobce po celou dobu trvání soudního sporu byl veden v evidenci
uchazečů o zaměstnání na Ú. p. Snažil se zaměstnání si sám obstarat, absolvoval
i rekvalifikační kurz a prošel úspěšně výběrovým řízením, avšak poté, co bylo
zjištěno, že s ním byl ukončen pracovní poměr na základě ustanovení § 53 zák.
práce, nebyl na místo přijat. Měla-li žalovaná za to, že žalobce se dopustil
závažného porušení pracovní kázně, mohla dát žalobci z toho důvodu výpověď a
nikoliv s ním okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 53 zák. práce.
Postupovala-li přesto takto, musí nést sankci za to, že žalobci práci
nepřidělovala; žalobce se bez vlastní viny nemohl po dobu téměř tří let
zapojit do zaměstnání.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2001, č.j. 23
Co 84/2001-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 13.315,- Kč do rukou
advokáta; dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Za správné považoval
skutkové i právní závěry soudu prvního stupně; „žalobci vznikl nárok na náhradu
mzdy podle § 61 odst. 1 zák. práce za dobu ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli,
že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby právní moci rozsudku o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru“. K námitce žalované, že pouze chybně vyhodnotila
žalobcovo závažné porušení pracovní kázně a že by proto bylo nespravedlivé,
kdyby žalobci byla přiznána náhrada mzdy za dobu delší než 6 měsíců, uvedl, že
okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 zák. práce je
nejvyšším postihem zaměstnance za porušení pracovní kázně. Uplatnění tohoto
postihu proto vyžaduje značně zodpovědný přístup při hodnocení stupně
závažnosti porušení pracovní kázně. Přistoupí-li zaměstnavatel k tomuto
postihu, musí tak činit s vědomím rizika, že v případě sporu vyvolaného
propuštěným zaměstnancem podle § 64 zák. práce může soud shledat toto hodnocení
zaměstnavatele nesprávným. Dovolání proti svému rozsudku nepřipustil, neboť
otázku, zda skutečnost, že zaměstnavatel zvolil nesprávný právní prostředek v
reakci na porušení pracovní kázně zaměstnancem, je důvodem pro snížení náhrady
mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, nepovažoval po právní stránce za
otázku zásadního významu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že k neplatnému
rozvázání pracovního poměru se žalobcem došlo v důsledku velmi hrubého porušení
pracovní kázně žalobcem, který se svévolně vzdálil ze svého pracoviště. Jedinou
chybou žalované bylo, že – objektivně s odstupem času posuzováno – nezvolila
adekvátní prostředek ke skončení pracovního poměru. Tím patrně měla být výpověď
z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, což však v době
řešení situace bylo možno jen velmi obtížně posoudit, a okolnosti hodnocení
intenzity porušení pracovní kázně jsou vždy do určité míry subjektivní. Při
rozhodování o povinnosti k náhradě mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák.
práce rozhoduje soud podle právní normy, která mu dává na výběr, zda přiznat
náhradu celou nebo se odchýlit a náhradu nepřiznat nebo ji snížit. Zákon však
dává pouze demonstrativně orientační návod pro použití výjimky. I když
žalovaná souhlasí s názorem odvolacího soudu, že při volbě právního prostředku
za porušení pracovní kázně zaměstnance musí zaměstnavatel reagovat odpovědným
způsobem, nelze tuto odpovědnost vykládat objektivně. Jestliže jde o
rozhodování mezi zvlášť hrubým porušením pracovní kázně a hrubým porušením
pracovní kázně, „rozhodne nakonec soud s odstupem času a nelze tuto odpovědnost
zaměstnavatele proto považovat za absolutní“. Tato okolnost může být podle
jejího přesvědčení jedním z důvodů pro snížení náhrady, neboť jinak by byl
zaměstnanec nespravedlivě bezdůvodně zvýhodňován za své hrubé porušení pracovní
kázně a zaměstnavatel by byl bezdůvodně postihován za subjektivně odpovědné
rozhodnutí, které se objektivně po čase u soudu ukázalo být chybným. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť se ztotožňuje s názorem
odvolacího soudu, že použití neadekvátního právního prostředku má být vždy
spojeno s postihem. Poukazuje přitom na skutečnost, že současně s ním byl
propuštěn za stejný skutek další zaměstnanec, kterého ovšem žalovaná do
pracovního poměru opět přijala, zatímco v jeho případě nesouhlasila ani s
brigádnickou prací po dobu trvání pracovního sporu o neplatnost rozvázání
pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou,
zda je dovolání žalované v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde - li o
řešení právních otázek (jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde - li zároveň o
právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam,
nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o
posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující).
Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy
obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této
právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jaký význam
pro posouzení možnosti snížení, event. nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení
§ 61 odst. 2 zák. práce má skutečnost, že zaměstnavatel zvolil nesprávný právní
prostředek v reakci na porušení pracovní kázně zaměstnance, a to okamžité
zrušení pracovního poměru namísto výpovědi. Výklad této právní otázky nebyl
dosud v judikatuře vyšších soudů řešen. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené
otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je
povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve
výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta
náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost
k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy
zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k
tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a
jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§ 61 odst. 2
zák. práce).
Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Důsledkem prohlášení zaměstnance, že trvá na tom, aby jej zaměstnavatel dále
zaměstnával, je takový právní stav, jako by zde jednostranného úkonu rozvázání
pracovního poměru nebylo, resp., jako by nenastal zákonem předpokládaný
důsledek uplynutí výpovědní doby - skončení pracovního poměru. Takový právní
stav (pracovní poměr trvá) přináší ovšem zaměstnanci a zaměstnavateli
povinnosti zakotvené i v ustanovení § 35 zák. práce, zejména povinnost
zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst.
1 písm. a) zák. práce].
Ustanovení § 61 zák. práce je svou povahou sankcí vůči zaměstnavateli za to, že
neplní svou povinnost podle § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť nepřiděluje
zaměstnanci práci. Zároveň má toto ustanovení ve vztahu k zaměstnanci
satisfakční povahu, neboť má zajistit, aby zaměstnanci bylo nahrazeno, co v
důsledku jednání zaměstnavatele ztrácí. Povinnosti platit zaměstnanci náhradu
mzdy se zaměstnavatel může zbavit tím, že zaměstnanci (poté, co zaměstnanec
sdělí, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván) práci přiděluje.
Zmírňovací ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce má zabránit ne tomu, aby
zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí
stejné plnění jako kdyby práci vykonával, ale má zabránit neodůvodněnému
zvýhodňování zaměstnance.
Základním hlediskem, na něž musí soud při rozhodování podle tohoto
ustanovení vzít zřetel, je skutečnost, zda se zaměstnanec po neplatném
skončení pracovního poměru zapojil do práce, popřípadě, z jakých důvodů
tak neučinil. Při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy musí
totiž soud uvážit, zda zaměstnanec měl možnost obstarat si pro sebe vhodnou
práci a za jakých podmínek, zda a jakých výdělků dosahoval, zda to nebylo za
nepříznivých okolností (dojíždění do jiné obce, práce přesčas, noční práce)
apod. Proto také citované ustanovení jako příkladmá hlediska pro jeho aplikaci
uvádí okolnosti (subjektivní i objektivní), které souvisí se zajišťováním
zaměstnance, a nikoli okolnosti, týkající se poměrů zaměstnavatele; z těchto
hledisek ostatně vycházela dosud i soudní praxe (srov. Stanovisko Nejvyššího
soudu ČSSR Cpjf 44/77, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1978). Po uplynutí šesti měsíců tak ustupuje sankční a
satisfakční povaha náhrady mzdy do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její
sociální funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při
zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení
(nepřiznání) přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat
si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem nebo si naopak někde vydělával
tolik, že újmu neutrpěl.
Skutečnosti týkající se vadnosti rozvazovacího úkonu (v dovolání uplatňované)
mohou mít vliv jen na to, zda v řízení podle § 64 zák. práce bude neplatnost
rozvazovacího úkonu - jako podmínka vymahatelnosti nároku podle § 61 zák. práce
- určena. Ve vztahu k možnosti snížit nebo nepřiznat náhradu mzdy (§ 61 odst. 2
zák. práce) nemají žádný význam, neboť uvedená skutková podstata s nimi možnost
krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje. Při posuzování žádosti
zaměstnavatele podle § 61 odst. 2 zák. práce lze proto přihlížet jen k
okolnostem panujícím po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla
být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta a které se týkají poměrů zaměstnance.
Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže skutečnost, že zaměstnavatel
nesprávně vyhodnotil okolnosti porušení pracovní kázně zaměstnancem,
nepovažoval za důvod pro snížení jeho povinnosti k náhradě mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, je žalovaná povinna ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému
uplatňování práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že
dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001,
řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy
účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10.
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 3 odst. 1 bod 6., § 10 odst. 3, §
16 odst. 2 a § 18 odst. 1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování
advokátem ve výši 18.140,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží
paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č.
484/2000 Sb.). Celkovou částku 18.215,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám
advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 13. září 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu