21 Cdo 1746/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
prohlášení za mrtvého B. F., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
14 Nc 2503/2003, o dovolání JUDr. P. P., jako správce konkurzní podstaty úpadce
\"B. F.-V.-P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2006 č.
j. 28 Co 237/2006-64 (správně 28 Co 237/2006-95), takto:
I. Dovolání JUDr. P. P. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na návrh advokáta JUDr. P. P. jako správce konkursní podstaty úpadce \"B.
F.-V.-P.\" Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28.5.2004 č.j. 14 Nc
2503/2003-21 rozhodl, že \"B. F., syn B. F. a J. F., roz. Č., oddaný dne
5.8.1986 před ONV v P. 1 s V. F., roz. B., podnikatele,\" se prohlašuje za
mrtvého a že \"za den jeho úmrtí se považuje den 29.4.1999\". Dospěl k závěru,
že B. F. je nezvěstný od roku 1999, že lhůta \"stanovená ve vyhlášce k podání
zprávy o nezvěstném uplynula bezvýsledně\" a že \"okolnosti případu nasvědčují
tomu, že byl fyzicky zlikvidován\". Protože poslední doklad podepsaný
nezvěstným je ze dne 28.4.1999, lze předpokládat, že nepřežil den 29.4.1999.
Podle potvrzení obsaženém ve spise nabyl rozsudek právní moci dnem 15.7.2004.
K podnětu notářky JUDr. M. K., která byla pověřena provedením úkonů v řízení o
dědictví po B. F., Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 31.3.2006 č.j. 14
Nc 2503/2003-66 uvedený rozsudek zrušil. Poté, co zjistil, že dne 21.2.2003 se
na klinice U. M. S. v D. r. narodila M. B. dcera N. F., k níž B. F. uznal dne
2.2.2005 na V. Č. r. v C. otcovství, přičemž svou totožnost prokázal cestovním
pasem České republiky, dospěl k závěru, že \"domněnka o smrti B. F. je vyvrácena
\" a že jsou proto ve smyslu § 199 odst.1 o.s.ř. splněny důvody ke zrušení
rozsudku o prohlášení za mrtvého.
K odvolání V. F. (manželky B. F.) a advokáta JUDr. P. P. jako správce konkursní
podstaty úpadce \"B. F.-V.-P.\" Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.10.2006
č.j. 28 Co 237/2006-64 (správně 28 Co 237/2006-95) usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Po doplnění dokazování zprávou Policie Č. r. ze dne 14.8.2006,
ze které vyplynulo, že \"osoba B. F. je v současné době naživu a dle
policejního šetření se zdržuje v K.\" a že \"s touto republikou nemá ČR
uzavřenou smlouvu o vydávání obviněných, a proto nebylo možno z těchto důvodů
realizovat zatčení s následnou extradicí\", odvolací soud uzavřel, že důkazy
provedené soudem prvního stupně \"vedly k vyvrácení domněnky, že dotčená osoba
zemřela, a byl prokázán opak\". Odvolací soud odmítl námitku odvolatelů, že by
\"provedené důkazy dostatečně neprokázaly, že dotčená osoba je naživu, neboť je
nepovažovaly za pravdivé a věrohodné\", a že \"obsah listin, kterými soud
prvního stupně provedl dokazování, neodpovídá skutečnosti\", s odůvodněním, že
podle výsledků dokazování je \"dotčená osoba naživu\" a že \"nemá důvod
pochybovat o pravdivosti učiněných zjištění\". Návrh advokáta JUDr. P. P., aby
\"byl zapsán jako den smrti B. F. 3.2.2005\", považoval odvolací soud za
neopodstatněný, neboť \"nebylo prokázáno, že by tento den dotčená osoba
nepřežila\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal JUDr. P. P. jako správce konkursní
podstaty úpadce \"B. F.-V.-P.\" dovolání. Namítá, že zrušení rozhodnutí o
prohlášení B. F. za mrtvého je předčasné, neboť nedošlo k ověření pravosti
rodného listu N. F., nebylo prověřeno, zda nedošlo k pochybení \"ze strany
honorárního úřadu v C., před který měl údajně předstoupit živý a zdráv dne
2.2.2005 B. F.\", nebyla ověřena doba platnosti cestovního pasu a \"identita
osoby, která pas předkládala a mohla se i eventuálně vydávat za B. F.\". Podle
názoru dovolatele jsou ve věci \"pochybnosti a nesrovnalosti\" a může být \"v
něčím zájmu\" nepravdivý závěr o tom, že B. F. nezemřel. Přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené
usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího
soudu o věci samé jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237
odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v
obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky
[§ 237 odst..2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině,
ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo
pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné
osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolatel napadá rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí (usnesení) soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem
prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání dovolatele proti rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatel v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst.
2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve
věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem
nezpochybňuje a v dovolání ani neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou by
rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu mělo mít po právní stránce zásadní
význam. I když dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným
právem, podstatou jeho výhrad je nesouhlas s tím, k jakému skutkovému zjištění
odvolací soud (spolu se soudem prvního stupně) na základě výsledků dokazování
dospěl. Dovolatel - na rozdíl od skutkových závěrů soudů obou stupňů - současně
dovozuje, že z provedených důkazů nevyplývá závěr o tom, že B. F. je naživu;
tím, že jinak (odlišně) hodnotí výsledky dokazování, dovolatel nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro
právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatele tedy
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který
- jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani
podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky je podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v.
r.
předseda senátu