21 Cdo 1768/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce P. D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. u. s., a.s., o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod
sp. zn. 15 C 2650/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 2. listopadu 1999 č.j. 9 Co 887/99-46, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 25.3.1996 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr výpovědí „z důvodu organizačních změn\" podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. a) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že
„souhlasem Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č.j. 30749/95/4120 ze dne
9.10.1995 bylo rozhodnuto o útlumu pracovišť lokality L. - závodu H.\", kde
žalobce dosud pracoval, a že pro žalobce nemá jinou práci, na kterou by ho
mohla v dohodě s ním převést.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že výpovědní důvod v době dání výpovědi, tj. k
25.3.1996, kdy mu byla výpověď doručena, „zcela nepochybně nemohl být dán\",
neboť k tomuto datu „jsou v provozu všechny stroje závodu a k útlumu nedošlo\".
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 21.4.1999 č.j. 15 C 2650/96-32 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovaná
přistoupila k výpovědi „teprve poté, co bylo rozhodnuto o organizační změně,
spočívající v útlumu pracoviště, kde byl žalobce zaměstnán, a tato změna byla
schválena příslušným ministerstvem\". Protože tvrzení žalobce, podle kterého
jeho pracovní stroj zůstal dále v provozu a byl obsazen novým zaměstnancem,
nebylo v řízení prokázáno, a protože žalovaná splnila vůči žalobci i svou
nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce, dospěl
soud prvního stupně k závěru, že výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a)
zák. práce, byla žalobci „dána v souladu s právem\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.11.1999
č.j. 9 Co 887/99-46 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě
vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit žalobci náklady řízení
před soudy obou stupňů v celkové částce 9.525,- Kč\". Odvolací soud vycházel ze
zjištění, že útlum těžby v Lomu L., kde žalobce pracoval, „spočíval v tom, že
lom postupně přestal těžit uhlí a přecházel na plnění jiných úkolů, na sanační
práce a rekultivace\". I když „šlo nepochybně o významný a společensky
odůvodněný zásah do činnosti lomu\", nelze podle názoru odvolacího soudu „tento
zásah vykládat jako zrušení či přemístění zaměstnavatele ve smyslu § 46 odst. 1
písm. a) zák. práce\", ale došlo pouze ke změně úkolů a technického vybavení
lomu „a zřejmě k rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců\". Protože by za této
situace „v úvahu mohl přicházet výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce, který ovšem žalovaná nepoužila\", odvolací soud dospěl k závěru, že
výpověď je neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytkla
odvolacímu soudu, že namísto toho, aby se zabýval skutkovou stránkou výpovědí,
odůvodnil neplatnost výpovědi tím, že žalovaná použila jiný výpovědní důvod,
než který by mohl přicházet v úvahu. Namítala, že útlumem lomu nedošlo ke změně
úkolů a technického vybavení Lomu L., neboť žalovaná „neměla a nemá v předmětu
podnikání rekultivační činnost\", nýbrž „tuto činnost pro ni za úplatu
vykonávají jiné podnikatelské subjekty\", jak by bylo možné zjistit z výpisu z
obchodního rejstříku žalované, interního sdělení ze dne 19.1.2000, mandátní
smlouvy č. 589/95, zápisu ze dne 11.7.1995 o způsobu likvidace Lomu L.,
schválení technického projektu likvidace ze dne 9.5.1995, přehledu uzavřených
smluv ze dne 24.10.1995 a usnesení vlády ČR č. 558/1995. Podle názoru žalované
odvolací soud též nesprávně vyložil pojem „útlum\", který se ve smyslu usnesení
vlády ČR č. 691/1992 o restrukturalizaci uhelného průmyslu „při dopadu na
jednotlivé lokality projevuje jako faktické ukončení jejich činností\".
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.
\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaná dala žalobci výpověď dopisem ze dne 25.3.1996, který mu byl doručen
téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do
23.5.1996 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech
spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních
orgánů a soudců) - dále jen „zák. práce\".
Podle ustanovení § 44 odst.1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr
zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému
účastníku, jinak je neplatná.
Podle ustanovení § 44 odst.2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst.1.; výpovědní důvod
musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným
důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi
uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého
účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi
uvedený v ustanovení § 46 odst.1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že
uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky
platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem
konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
výpověď dává.
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi (§
64 zák. práce), není soud vázán právní kvalifikací výpovědního důvodu, kterou
zaměstnavatel uvede ve výpovědi, ale - jak z uvedených ustanovení vyplývá -
musí vycházet z toho, jak je výpověď skutkově odůvodněna, a sám pak posoudit,
zda toto skutkové vylíčení zakládá některý z výpovědních důvodů uvedených v
zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako
důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Není tedy rozhodující, jak
zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikoval, nýbrž je věcí soudu, aby
posoudil, který v zákoně uvedený výpovědní důvod je vymezeným skutkem naplněn
(srov. Rozbor a zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení
pracovního poměru, Cpj 42/76, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o
občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím IV, SEVT Praha
1986, str. 187 a 190).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého je výpověď podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, kterou dala žalovaná žalobci
dopisem ze dne 25.3.1996, neplatná, neboť „v úvahu by mohl přicházet výpovědní
důvod podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, který ovšem žalovaná nepoužila\",
není správný. Odvolací soud totiž nevycházel ze skutkového vymezení výpovědního
důvodu, ale z toho, jak žalovaná důvod výpovědi právně kvalifikovala.
Dovolatelka rovněž – jak vyplývá z obsahu dovolání - navrhuje doplnění řízení
listinnými důkazy k prokázání tvrzení, že žalovaná „neměla a nemá v předmětu
podnikání rekultivační činnost\" a že „tuto činnost pro ni za úplatu vykonávají
jiné podnikatelské subjekty\". Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu
vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem
prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího
řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je
založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost
novot (srov. ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím
uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti
dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla
hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly
provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke
kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout. Proto také právní úprava (§ 243a
odst. 2, věta první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ke
zjištění skutkového stavu věci, aby bylo zajištěno, že skutkový základ
rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Z těchto
důvodů se dovolací soud nemohl nově uplatněnými důkazy dovolatelky zabývat.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí
nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. srpna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu