21 Cdo 1770/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně K. K., zastoupené advokátem, proti žalované Č. n. t. s., spol. s
r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 137/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2001 čj.13 Co 66/2001-77, takto:
Rozsudek Městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 30.4.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod
výpovědi spatřovala v tom, že v důsledku organizačního opatření - příkazu
generálního ředitele č. 4 ze dne 24.4.1998, jímž byla „v zájmu hospodárnosti
zrušena 2 pracovní místa ‚reportér‘ v úseku zpravodajství, oddělení domácího
zpravodajství a regionů“, se žalobkyně stala od 1.5.1998 nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná a že její pracovní poměr u žalované trvá. Žalobu odůvodnila tím, že
dne 30.4.1998 byla seznámena s úmyslem žalované provést reorganizaci v úseku
zpravodajství a „jako podklady k této reorganizaci“ převzala příkaz generálního
ředitele, nabídku volného místa a „rozvázání pracovního poměru v souladu s § 46
odst 1 písm. c) zák. práce“. Uvedené listiny přebírala při vědomí a výslovném
vyjádření pracovníků žalované s tím, že jde o podklady k reorganizaci a nikoliv
o výpověď. Přípis označený jako „rozvázání pracovního poměru výpovědí“ ostatně
ani nebyl jako výpověď z pracovního poměru žalovanou míněn; jde tedy o právní
úkon nicotný, který nemá vliv na trvání pracovního poměru.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22.1.1999 čj. 27 C 137/98-14 žalobě
na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí obsažené v dopise žalované
ze dne 30.4.1998 je neplatné, vyhověl, žalobu na určení, že pracovní poměr
žalobkyně u žalované trvá, zamítl a žalované uložil, aby žalobkyni „nahradila“
náklady řízení ve výši 4.225,- Kč „k rukám advokáta JUDr. M. S.“. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost podle
ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť sice nabídla žalobkyni jinou práci,
ale ponechala jí pro rozhodnutí „pouze několik hodin a skutečnost, že odmítla
se vyjádřit, byla žalovanou hodnocena jako odmítnutí volného místa“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.6.1999 čj. 20 Co
180/99-28 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku o věci
samé a ve výroku o nákladech řízení“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že při posouzení splnění
podmínky nabídkové povinnosti vycházel „prakticky pouze z výpovědi žalobkyně
jako účastnice řízení“ a zcela pominul, že žalovaná nabízela důkazy k prokázání
svých tvrzení o tom, že žalobkyně výslovně odmítla přijmout nabízené místo
účetní. Protože soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl a v odůvodnění svého
rozhodnutí neuvedl důvod, proč tak učinil, je jeho rozhodnutí „založeno pouze
na důkazech jedné ze sporných stran“.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 10.5.2000 čj. 27 C 137/98-63
žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že v době, kdy došlo k rozhodnutí o
organizačních změnách na úseku domácího zpravodajství, probíhal současně
konkurz na místo redaktora či reportéra v oddělení domácího zpravodajství a na
toto místo přijala žalovaná pro výkon práce, kterou vykonávala žalobkyně, ještě
před uplynutím výpovědní lhůty jiného zaměstnance, takže rozhodnutí o zrušení
dvou pracovních míst na úseku domácího zpravodajství „nebylo míněno vážně“.
Okolnost, že žalovaná uzavřela s novým zaměstnancem namísto pracovní smlouvy
pouze dohodu o pracovní činnosti, představuje podle názoru soudu prvního stupně
„pouze obcházení zákona příp. postup odporující ust. § 7 odst. 2 ZP.“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.4.2001 čj. 13 Co
66/2001-77 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované „k rukám JUDr. I. Š.“ na
nákladech řízení před soudem prvního stupně 7.375,- Kč a na nákladech
odvolacího řízení 2.150,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že „samotná
skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo uvolněné
odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď pro nadbytečnost, nemusí být
považována za neopodstatněné použití výpovědního důvodu, jehož použití není ani
podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, dokonce může docházet i ke
zvyšování počtu zaměstnanců“. Podle názoru odvolacího soudu je na
zaměstnavateli, aby sám uvážil, jaký počet zaměstnanců potřebuje, v jakém
složení a jakou jejich profesní kvalifikaci. Jestliže žalovaná vyhlásila
výběrové řízení na přijetí moderátora nebo moderátorky, „byť na místo, které
zastávala žalobkyně, neznamená to, že by to bránilo výpovědi dané žalobkyni a
ani by tím žalované nevznikla povinnost nabídnout žalobkyni místo, na jehož
obsazení bylo vyhlášeno výběrové řízení“. Rozhodla-li se žalovaná, že místo
moderátora nebo moderátorky bude obsazovat nikoliv na základě pracovního
poměru, ale na základě dohody o pracovní činnosti, nelze v tom spatřovat
zneužití výkonu práv na újmu žalobkyně ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák.
práce. Protože žalobkyni bylo nabídnuto volné pracovní místo účetní, které pro
ni bylo přiměřené, byla splněna i další hmotněprávní podmínka platné výpovědi.
Žalované podle názoru odvolacího soudu „nelze vytýkat, že nenabídla žalobkyni
jiné místo, zejména místo, na které vyhlásila výběrové řízení“, které bylo
„navíc obsazováno jiným způsobem než na základě pracovní smlouvy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
přijímání nových zaměstnanců na uvolněné místo je zpravidla důkazem o
neopodstatněnosti výpovědního důvodu, zvláště pak tak, jako v souzeném případě,
probíhaly-li konkurzy na obsazení totožného pracovního místa již několik měsíců
před žalovanou vyhlášenou reorganizací. Podle názoru dovolatelky nemohou obstát
úvahy odvolacího soudu, že místo moderátora bude obsazováno nikoliv na základě
pracovního poměru, ale na základě dohody o pracovní činnosti. Ve skutečnosti
tedy nedošlo ani ke snížení stavu zaměstnanců, ale ani k žádné jiné organizační
změně, v jejímž důsledku by bylo třeba některého zaměstnance propustit a
nahradit jiným. Nabízené volné pracovní místo účetní nebylo podle názoru
dovolatelky pro ni vhodné, neboť nevyžadovalo „pouze krátkodobé několikatýdenní
přeškolení na operační program“, nýbrž „nesporně delší studium“. Napadené
rozhodnutí navíc vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, neboť v řízení nebylo spolehlivě zjištěno, že by
žalobkyně nabízenou práci vážně odmítla a že lhůta, která jí k přijetí návrhu o
změně pracovního zařazení byla poskytnuta, byla lhůtou přiměřenou. Odvolací
soud se kromě toho ani nevypořádal s tvrzením, že rozvázání pracovního poměru
nebylo žalobkyni předáno jako právní úkon směřující k zániku jejího
pracovněprávního vztahu, nýbrž jako podklad k reorganizaci, tedy listina, jež
spolu s dalšími měla sloužit k informovanosti žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 30.4.1998,
který žalobkyně převzala téhož dne - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970
Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.
52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb.,
č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle ustanovení
zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce\").
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně na
základě pracovní smlouvy ze dne 21.2.1994 vykonávala u žalované práci reportéra
domácí rubriky. Příkazem generálního ředitele žalované č. 4 ze dne 24. dubna
1998 byla „v zájmu hospodárnosti“ zrušena v úseku zpravodajství, oddělení
domácího zpravodajství, dvě pracovní místa „reportér“ ke dni 1.5.1998. K
nabídce volného místa účetní (referát vnitropodnikového účetnictví) se
žalobkyně dne 30.4.1998 nevyjádřila; žalovaná nato dopisem ze dne 30.4.1998
označeným „Rozvázání pracovního poměru výpovědí“ sdělila žalobkyni, že jí dává
výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce „z důvodu
nadbytečnosti“. Po inzerátu uveřejněném dne 26.2.1998 v deníku M. f. D.
„současně probíhalo výběrové řízení, na základě něhož byla po vydání příkazu
přijata na zrušené místo jiná zaměstnankyně“; o tom s ní žalovaná uzavřela od
1.6.1998 dohodu o pracovní činnosti.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda jsou splněny předpoklady
výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kromě jiného
rozhodující závěr o tom, jaký význam má skutečnost, že žalovaná přijala na
místo, které zastávala žalobkyně, novou zaměstnankyni. Se závěrem odvolacího
soudu, že „samotná skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na
místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď pro nadbytečnost,
nemusí být považováno za neopodstatněné použití výpovědního důvodu“, dovolací
soud nesouhlasí.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří - jak uvádí odvolací soud - především to, že
o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se
konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným; je-li uvedený předpoklad splněn, lze
dále zkoumat, zda tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby
jednostranným rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst.
1 písm. c) zák. práce regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační
složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém
kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance,
který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v
tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Odvolací soud však opomenul zahrnout do rámce těchto úvah okolnost, že jednou
ze základních povinností zaměstnavatele vyplývajících z pracovního poměru je
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. § 35 odst. 1 písm.
a) zák. práce], jíž odpovídá povinnost zaměstnance práci podle pracovní smlouvy
osobně vykonávat [srov. § 35 odst. 1 písm b) zák. práce]. Rozhodnutí
zaměstnavatele o organizační změně spočívající ve snížení stavu zaměstnanců za
tohoto stavu reflektuje skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost plnit
tuto povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, kterou je
zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, neboť zaměstnanec se pro něj
stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy,
jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních
změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní
smlouvě. Skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo
uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost - jak
k tomuto závěru dospěly v posuzované věci soudy obou stupňů - je zpravidla
důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu; v takovém případě
totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na
základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o
organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání
pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 46 odst.1 písm. c) zák.
práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců
nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného
zaměstnance (jeho pracovní činnost), může být jiná okolnost spočívající pouze v
jeho osobě, že kupř. podle názoru zaměstnavatele nesplňuje požadavky pro řádný
výkon sjednané práce, jen podkladem (za splnění dalších zákonem stanovených
předpokladů) k úvahám o možnosti skončení pracovního poměru výpovědí podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce.
V posuzované věci na místo uvolněné žalobkyní přijala žalovaná na
základě dohody o pracovní činnosti jinou zaměstnankyni. S názorem odvolacího
soudu, že uvedená skutečnost není významná kromě jiného ani z hlediska
posouzení otázky splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2
zák. práce, protože jde o místo, které bylo „navíc obsazováno jiným způsobem,
než na základě pracovní smlouvy“, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro
který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou, pro něho vhodnou práci, kterou mu
zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo
v jeho bydlišti nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost
zaměstnavatele. Splnění této povinnosti je podmínkou platnosti výpovědi. Její
smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že umožňuje jeho skončení na
základě výpovědi jen za splnění stanovených podmínek. Zjišťování podmínek
uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi (srov.
Sborník stanovisek Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1980, str.130).
Jestliže zaměstnavatel má v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance volné takové pracovní místo,
kde by mohl zaměstnanec vykonávat jinou pro něho vhodnou práci, je povinen je
zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se musel podrobit přiměřené
předchozí průpravě [§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Výpověď z výpovědních
důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce může
zaměstnavatel v takovém případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na
takové místo přejít nebo odmítne-li podrobit se předchozí průpravě pro tuto
jinou vhodnou práci. Úprava provedená ustanovením § 46 odst. 2 písm. b) zák.
práce sleduje totiž ten cíl, aby zaměstnavatel před tím, než dá výpověď z
uvedených důvodů, nabídla zaměstnanci přechod na práce pro něj vhodné s ohledem
na to, že k výpovědi pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla
nezávislých na možnostech zaměstnance. Jestliže tedy zaměstnavatel při výpovědi
dané z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce
nenabídne zaměstnanci přechod na jinou pro něho vhodnou práci, ačkoli tak může
učinit, není splněna podmínka uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák.
práce a výpověď je proto neplatná.
Jinou pro zaměstnance vhodnou prací se rozumí práce odpovídající
zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance (srov. §
37 odst. 5 zák. práce). Jde tedy o práci, kterou je zaměstnanec vzhledem ke
svému zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci schopen vykonávat. Z toho,
že jiná vhodná práce má odpovídat pokud možno i kvalifikaci zaměstnance, je
nutno dovodit, že takovou prací je třeba rozumět především práci odpovídající
kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající
kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce
kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo
odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní
kvalifikace nevyžaduje. Lze tedy za vhodnou práci ve smyslu ustanovení § 46
odst. 2 písm. b) zák. práce považovat popřípadě i takovou práci, při níž není
zcela využito kvalifikace zaměstnance. Vhodnou prací není ovšem taková práce,
kterou zaměstnanec není schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu,
pro své omezené schopnosti nebo pro nedostatek kvalifikace, pokud kvalifikaci
nemůže získat předchozí průpravou. Za předchozí průpravu zaměstnance ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) a b) zák. práce nelze považovat získávání
schopností a kvalifikace náročnými způsoby, např. absolvováním školy, vyučením
v oboru apod.
Vycházejíc z uvedeného dospěla soudní praxe již dříve k závěru (srov.
závěry uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, pod č.
51), že v případě, jestliže zaměstnavatel při výpovědi dané z důvodů uvedených
v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce nenabídne zaměstnanci volné
pracovní místo přiměřené jeho kvalifikaci (odpovídající však jeho zdravotnímu
stavu a schopnostem), ale nabídne mu jen jiné volné pracovní místo nepřiměřené
jeho kvalifikaci, na které zaměstnanec není ochoten přejít, nejsou splněny
podmínky podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce a výpověď je z
tohoto důvodu neplatná. Nemá-li však zaměstnavatel možnost nabídnout v
uvedených případech zaměstnanci místo odpovídající jeho kvalifikaci, protože
takové místo není volné, je povinen nabídnut zaměstnanci volné pracovní místo,
které odpovídá pokud možno nejvíce jeho kvalifikaci, a teprve není-li takové
pracovní místo volné, je zaměstnavatel povinen nabídnout i takové volné
pracovní místo, pro které se zvláštní kvalifikace nevyžaduje.
Jestliže v posuzované věci dospěly soudy obou stupňů ke zjištění, že žalovaná
přijala na místo uvolněné žalobkyní jinou zaměstnankyni na základě dohody o
pracovní činnosti, měla být tato skutečnost - vzhledem k tomu, že na základě
dohody o pracovní činnosti nelze vykonávat práci v rozsahu překračujícím v
průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby (srov. § 237 odst. 2 zák.
práce) - podkladem k úvaze, zda příkaz generálního ředitele č. 4 ze dne
24.4.1998 o změně počtu pracovních míst nebyl realizován ve skutečnosti jen
zčásti, a že tedy žalovaná mohla mít možnost přidělovat žalobkyni práci
odpovídající její kvalifikaci (sjednanému druhu práce), i když jen v omezeném
rozsahu. V takovém případě totiž, jestliže při organizačních změnách u
zaměstnavatele odpadne část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal
být ve svém pracovním úvazku vytížen, má zaměstnavatel navrhnout zaměstnanci
změnu sjednaných pracovních podmínek (§ 36 odst. 1 zák. práce). Teprve pokud k
takové změně nedojde a zaměstnavatel se se zaměstnancem nedohodne na rozvázání
pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 42).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243 odst. 1, části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení
(§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1, věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu