21 Cdo 1773/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce O. E., zastoupeného advokátem, proti žalované D. S. s.r.o.,
zastoupené advokátem, o 75.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 338/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. října
2007 č.j. 35 Co 52/2007-73, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne
9. ledna 2006 č.j. 11 C 338/2004-51 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu jeho bývalá zaměstnavatelka společnost M.-K. s.r.o.,
zaplatila 75.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl podle pracovní
smlouvy ze dne 1.10.2001 u této společnosti zaměstnán od 10.8.2001 jako
provozní ředitel, že dne 27.4.2004 byl z funkce odvolán a že dne 26.4.2004 byla
uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 27.4.2004 a dohoda o
zákazu konkurence. V dohodě o zákazu konkurence však nebylo v rozporu s
ustanovením § 29a odst. 2 zákoníku práce sjednáno poskytnutí přiměřeného
peněžitého vyrovnání. Žalobce se domnívá, že má právo na peněžité vyrovnání, a
to nejméně ve výši průměrného výdělku za každý měsíc plnění závazku (tj.
25.000,- Kč měsíčně), i když ujednání o něm v dohodě chybí. Protože
zaměstnavatelka peněžité vyrovnání žalobci nevyplácela, žalobce dne 19.7.2004
dohodu o zákazu konkurence vypověděl. Dohoda zanikla dnem 1.8.2004 (prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi) a žalobce má tedy nárok
na peněžité vyrovnání za tři měsíce, celkem na 75.000,- Kč.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou - poté, co zjistil, že obchodní společnost
M.-K. s.r.o., zanikla sloučením se společností D. S. s.r.o., a co usnesením
vyhlášeným při jednání dne 28.11.2005 \"připustil, aby na straně žalované
vstoupila do řízení na místo společnosti M.-K. s.r.o. D. S. s.r.o.,\" -
rozsudkem ze dne 9.1.2006 č.j. 11 C 338/2004-51 žalobu zamítl a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 16.050,- Kč k
rukám advokáta. Z provedeného dokazování dovodil, že mezi žalobcem a
společností M. K. s.r.o. vznikl dnem 10.8.2001 pracovní poměr, že žalobce
vykonával funkci provozního ředitele a že pracovní poměr byl dohodou rozvázán
ke dni 27.4.2004. Mezi žalobcem a společností M. K. s.r.o. byla při rozvázání
pracovního poměru uzavřena dohoda o zákazu konkurence, v níž se žalobce
zavázal, že nebude nejméně po dobu 24 měsíců od jejího podpisu vykonávat práce
v oboru správa a údržba nemovitostí (konkrétně specifikované) pro stávající
zákazníky společnosti M. K. s.r.o., a to ani v přímém obchodním vztahu, ani
jako subdodavatel v jakémkoliv stupni, přičemž tento zákaz se vztahoval na
všechny formy podnikání, účasti na podnikání, pracovněprávní vztah či obchodní
vztah, v níž byla za porušení zákazu konkurence sjednána smluvní pokuta
500.000,- Kč za každý jednotlivý případ a v níž se společnost M. K. s.r.o.
zavázala při dodržení všech závazků žalobcem \"neiniciovat žádné řízení
týkající se dosavadní činnosti žalobce, ani trestní, správní či řízení o
náhradu škody\". Z výpovědí svědků (F. G. a J. R.) soud prvního stupně zjistil,
že dohoda o zákazu konkurence byla uzavřena na základě toho, že žalobce ještě
za trvání pracovního poměru začal \"vyvíjet aktivity, které vedly k poškození
obchodních zájmů společnosti\", kontaktoval stávající zákazníky nikoliv z
pozice zaměstnance, ale jako společník konkurenční firmy S. s.r.o., která
nabízela výhodnější podmínky, a v několika případech tak přišla společnost M.
K. s.r.o. o zakázku. Z výpovědi svědka F. D. vzal za prokázané, že již v prvním
měsíci uzavřeného závazku o zákazu konkurence (v polovině května 2004) žalobce
nedodržel smluvní ujednání a jednal se stávajícím zákazníkem společnosti M. K.
s.r.o. o převzetí zakázky a o jejím získání pro svou osobu podnikající ve
stejném předmětu činnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"žalobce
nemá na finanční vyrovnání z titulu dohody o zákazu konkurence nárok ani za
jeden měsíc, neboť zcela nepochybně sám porušil smluvní závazky vyplývající z
této dohody již v prvním měsíci\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nejprve
usnesením vyhlášeným při jednání dne 4.10.2007 připustil změnu žaloby,
spočívající v uplatnění práva na úroky z prodlení z dosud uplatněného nároku, a
poté rozsudkem ze dne 4.10.2007 č.j. 35 Co 52/2007-73 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, zamítl žalobu o zaplacení 2% úroku z prodlení z částky
25.000,- Kč od 28.5.2004 do zaplacení, 2,5% úroku z prodlení z částky 25.000,-
Kč od 28.6.2004 do zaplacení a 2,5% úroku z prodlení z částky 25.000,- Kč od
28.7.2004 do zaplacení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení 8.175,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru,
že \"dohoda o zákazu konkurence, kterou uzavřeli žalobce a společnost M. K.
s.r.o. dne 26.4.2004, neobsahuje vzájemnou vyváženost vzájemných práv a
povinností, neboť účastníci si ujednali pouze omezení zaměstnance (žalobce),
aniž by tomu odpovídala vzájemná povinnost zaměstnavatele k poskytnutí
finančního ekvivalentu za toto omezení\", a že je proto dohoda podle ustanovení
§ 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neplatným právním úkonem. Žaloba je
neopodstatněná, protože z neplatného právního úkonu žalobce nemůže vyvozovat
právo na \"zaplacení peněžitého vyrovnání ve výši 75.000,- Kč s úrokem z
prodlení\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. I když dohoda o
zákazu konkurence ze dne 26.4.2004 - jak uvedl žalobce - \"trpí právními
vadami\", neznamená to samo o sobě, že by žalobce neměl na požadované plnění
nárok. Odvolací soud měl v první řadě přihlédnout k ustanovení § 242 odst.3
zákoníku práce a dovodit, že nedostatek ujednání o peněžitém vyrovnání
nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy a že ho lze odstranit \"samotnou dikcí\"
ustanovení § 29a zákoníku práce, podle něhož \"zaměstnanci náleží přiměřené
peněžité plnění, nejméně ve výši průměrného výdělku za každý měsíc plnění
závazku\". Odvolací soud měl vzít též v úvahu ustanovení § 243 odst.4 zákoníku
práce; vzhledem k tomu, že žalobce nezpůsobil neplatnost dohody o zákazu
konkurence ze dne 26.4.2004 výlučně sám a neporušil sjednaný zákaz konkurence,
nemůže mu být neplatnost dohody na újmu a žalobce nemůže \"nést za neplatnost
dohody jakoukoliv odpovědnost\"; prokazatelná škoda, která odpovídá \"žalobou
požadované částce\", by měla být žalobci nahrazena. Přípustnost dovolání
žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto
směru dovolatel nezpochybňuje), že mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelkou
společností M. K. s.r.o. byla dne 26.4.2004 uzavřena dohoda o zákazu konkurence
(tzv. konkurenční doložka), v níž nebyl v rozporu s ustanovením § 29a odst.2
zákoníku práce obsažen závazek zaměstnavatelky, že poskytne žalobci přiměřené
peněžité vyrovnání, nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý
měsíc plnění závazku žalobce o tom, že se zdrží výkonu výdělečné činnosti,
která by byla předmětem činnosti zaměstnavatelky nebo která by měla vůči ní
soutěžní povahu. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci samé
mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaké nároky má zaměstnanec, který se
po skončení pracovního poměru takovou (takto \"vadnou\") dohodou o zákazu
konkurence řídil a opravdu se zdržel výdělečné činnosti, která by byla
předmětem činnosti jeho (bývalého) zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu
soutěžní povahu. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku odvolací soud vyřešil
zčásti v rozporu s ustálenou judikaturou a že dosud nebyla v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce je
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že řízení před soudy trpí
vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nemůže být pochybností o tom, že v případě dohod o tzv. konkurenční doložce
uzavřených podle ustanovení § 29a zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném od 1.3.2004 do 31.12.2006) - obdobně jako u
tzv. konkurenčních doložek sjednávaných v době před 1.3.2004 - je třeba mít na
zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu
povolání a právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS
192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč.
1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv
a povinností, které účastníkům z ujednání o tzv. konkurenční doložce vyplývají.
Dohodu o tzv. konkurenční doložce je proto třeba vždy chápat jako vzájemný
(synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru
poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli,
neboť jen tak lze vyjádřit závazek zaměstnance o tom, že se po určitou dobu po
skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která
by měla vůči němu soutěžní povahu, a závazek zaměstnavatele o tom, že
zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně ve výši průměrného
měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. K těmto vzájemně vyváženým
závazkům pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále
sjednána peněžitá částka, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli
zaplatit, jestliže svůj závazek poruší (§ 29a odst.4 zákoníku práce).
Neobsahuje-li dohoda o tzv. konkurenční doložce ujednání o tom, že
zaměstnavatel poskytne zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání, je neplatná
celá dohoda o tzv. konkurenční doložce.
Je-li právní úkon neplatný a vznikla-li následkem neplatného právního úkonu
zaměstnanci škoda, nemůže být neplatnost právního úkonu zaměstnanci na újmu,
pokud ji nezpůsobil výlučně sám; zaměstnavatel je povinen ji zaměstnanci
nahradit (§ 243 odst.4 zákoníku práce), a to podle ustanovení § 187 odst.1
zákoníku práce, vznikla-li zaměstnanci škoda při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním
proti dobrým mravům, nebo podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce,
způsobili-li zaměstnanci škodu porušením právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele.
V případě, že se zaměstnanec řídil neplatnou dohodou o tzv. konkurenční
doložce, že proto skutečně nevykonával po sjednanou dobu po skončení pracovního
poměru výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo
která by měla vůči němu soutěžní povahu, a že mu tím vznikla majetková újma, je
nepochybné, že taková majetková újma představuje na straně zaměstnance škodu.
Nezpůsobil-li zaměstnanec neplatnost dohody o tzv. konkurenční doložce výlučně
sám, nemůže mu - jak vyplývá z ustanovení § 243 odst.4 zák. práce - neplatnost
právního úkonu být \"na újmu\" a zaměstnavatel je mu povinen podle ustanovení §
187 odst.2 zákoníku práce vzniklou škodu nahradit.
Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že dohoda o zákazu
konkurence ze dne 26.4.2004 je neplatným právním úkonem a že podle ní nemůže
být žalobci přiznáno jakékoliv peněžité plnění. Je však třeba mu vytknout, že -
jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - nevzal v úvahu možnou právní
kvalifikaci rozhodných skutečností jako náhrady škody a že se tedy tímto jiným
(než žalobcem v průběhu řízení uváděným) v úvahu přicházejícím právním
posouzením věci nezabýval a ani ve smyslu ustanovení § 213b a § 118a odst.2
o.s.ř. nezajistil doplnění vylíčení rozhodujících skutečností ze strany
žalobce, bylo-li potřebné pro takové odlišné právní posouzení věci. Závěry
odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby proto nemohou (zatím) obstát.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně vyšlo též najevo, že žalovaná
společnost M.-K. s.r.o., dnem 30.9.2005 zanikla sloučením se společností D. S.
s.r.o. Protože tím jeden z účastníků řízení ztratil po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení a protože bylo možné v řízení ihned
pokračovat, měl soud prvního stupně - jak vyplývá z ustanovení § 107 odst.1
o.s.ř. - usnesením rozhodnout, s kým bude v řízení na místě žalované
pokračováno. Soud prvního stupně však na tuto procesní situaci \"reagoval\"
tak, že usnesením vyhlášeným při jednání dne 28.11.2005 - v rozporu s
ustanovením § 107 o.s.ř. - \"připustil, aby na straně žalované vstoupila do
řízení na místo společnosti M.-K. s.r.o. D. S. s.r.o.,\" (tedy rozhodl
způsobem, který odpovídá aplikaci ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř.), navíc své
usnesení ani písemně nevyhotovil a nedoručil účastníkům (jejich zástupcům).
Uvedená pochybení měla za následek, že soud prvního stupně pokračoval po zániku
žalované společnosti M.-K. s.r.o., v řízení, ačkoliv nebylo pravomocným
usnesením rozhodnuto, s kým bude na místě žalované v řízení pokračováno;
nápravu způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst.1 písm.d) o.s.ř.
nezjednal ani odvolací soud. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v
dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též
toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu
řízení (§ 243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu