21 Cdo 1777/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Mgr. M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Národnímu bezpečnostnímu úřadu v P., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 60/2001, o
dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2003
č.j. 18 Co 360/2003-36, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 19.4.2001
domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené
žalovaným, které mu bylo doručeno dne 19.2.2001, je neplatné. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně (neoprávněného nakládání
s utajovanými skutečnostmi) nedopustil a že v okamžitém zrušení pracovního
poměru nebyly v rozporu s ustanovením § 55 zákoníku práce skutkově vymezeny
jeho důvody tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými. Jako žalovaného v žalobě
označil \"Národní bezpečnostní úřad, B. 20, P.\".
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 22.5.2003 č.j. 21 C 60/2001-25 řízení
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobcem označený žalovaný Národní bezpečnostní
úřad je \"ústředním správním orgánem\" a že jako organizační složka státu není
právnickou osobou; protože mu ani zákon nepřiznává způsobilost být účastníkem
řízení (ve věci bylo \"zapotřebí označit žalovaného jako Českou republiku -
Národní bezpečnostní úřad\"), byl za účastníka občanského soudního řízení
označen ten, kdo není způsobilým účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce
v žalobě označil žalovaného přesně, určitě a srozumitelně a že tedy nebyl důvod
pro postup podle ustanovení § 43 o.s.ř., muselo být řízení podle ustanovení §
104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.8.2003 č.j. 18 Co
360/2003-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil, že žalobce podle \"textu žaloby\" neměl \"v úmyslu jako žalovaného
žalovat stát\", neboť \"zřejmě považoval Národní bezpečnostní úřad za účastníka
řízení nadaného právní subjektivitou\". Žalovaného označil žalobce za účastníka
řízení přesně, určitě a srozumitelně a nešlo tedy o \"vadné podání\" ve smyslu
ustanovení § 43 odst.1 o.s.ř.; kdyby soud přesto žalobce vyzýval \"k tomu, aby
za účastníka řízení označil stát jako žalovaného nadaného právní
subjektivitou\", nepřípustně by tím žalobce poučil o hmotném právu a narušil by
tím zásadu rovnosti účastníků řízení. Soud prvního stupně proto řízení zastavil
v souladu s ustanovením § 104 odst.1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
\"formální lpění na výkladu o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení a
sporném tvrzení, že formálním poučením o upřesnění označení strany žalované
(která již tak byla označena nezaměnitelně) by byla narušena zásada rovnosti
stran, obecný soud porušuje a překračuje vyšší právní normu, jíž bezpochyby je
ústavní právo\", neboť tímto postupem soudů je \"mařeno ústavní právo fyzické
osoby, občana ČR, na spravedlivý proces a přístup k soudci vůbec\". Žalobce
navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby
\"nařídil soudní projednání sporu\".
Poté, co Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 21.11.2003 č.j. 21 C
60/2001-43 žalobce vyzval, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil
zástupce advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, a co mu k provedení těchto úkonů určil lhůtu 10 dnů
od doručení usnesení, kterou usnesením ze dne 19.12.2003 č.j. 21 C 60/2001-48
prodloužil do 30.1.2004, žalobce prostřednictvím advokáta, kterému udělil plnou
moc dne 11.4.2004, podáním ze dne 22.4.2004 své dovolání proti usnesení
odvolacího soudu doplnil. V tomto podání dovozuje, že \"poučení o správném
způsobu označení účastníka řízení je poučením procesní povahy a nikoliv
poučením o hmotném právu\" a že proto bylo povinností soudů postupovat podle
ustanovení § 43 o.s.ř. Žalobce zdůrazňuje, že ze žaloby \"jasně vyplývala
skutečnost, že žalovaným je (či má být) subjekt, u něhož byl žalobce zaměstnán
v pracovním poměru\", a že tedy \"chybné označení účastníka bylo nedostatkem,
který se týkal pouze žalobního návrhu (nikoliv řízení) a který byl odstranitelný
\", neboť \"o identitě subjektu, kterého žalobce zamýšlel žalovat, nemohlo být
pochyb a šlo spíše o omyl žalobce či zřejmou nesprávnost\"; závěr soudů, že
označení Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení bylo přesné,
určité a srozumitelné, je nesprávný. Podle názoru žalobce názory soudů nejsou v
souladu s právem na soudní ochranu ve smyslu Čl. 36 odst.1 Listiny základních
práv a svobod a s Čl. 90 Ústavy.
Národní bezpečnostní úřad navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že
úkolem soudu v občanském soudním řízení je rozhodovat \"o právech, povinnostech
a právem chráněných zájmech\" a nikoliv \"poskytovat účastníkům právní pomoc,
vysvětlovat jim, jak by se měli za dané procesní situace zachovat nebo je
dokonce přesvědčovat, aby určitým způsobem jednali\". Poučení o \"správném
označení účastníka\" nepředstavuje \"pouze poučení procesní povahy\"; závěr o
tom, zda \"žalobní návrh může obstát, není výsledkem aplikace procesních
předpisů, ale hmotněprávních norem\". Označil-li žalobce za žalovaného
organizační složku státu, která nemá způsobilost být účastníkem řízení,
nevyplývá \"nedostatek žaloby z norem procesního práva, ale ze závěru, že
takovýto subjekt není podle hmotného práva způsobilý mít práva a povinnosti\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř., že jde o usnesení, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., a že k podání žalobce
ze dne 22.4.2004, kterým doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
nelze přihlížet, jestliže jím byly v rozporu s ustanovením § 241b odst.3 části
druhé věty před středníkem o.s.ř. doplněny dovolací důvody, popřípadě v rozporu
s ustanovením § 242 odst.4 o.s.ř. změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k
dovolání, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení
má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti
(tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické
osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích
jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako
zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát
(Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních
vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj
příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo
nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto
způsobilost přiznává.
Národní bezpečnostní úřad je ústřední správní úřad (srov. § 7 odst.1 zákona č.
148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů) a je tedy - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst.1
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou
státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst.2
větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon nepřiznává Národnímu
bezpečnostnímu úřadu způsobilost být účastníkem řízení, není způsobilým
účastníkem občanského soudního řízení.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení
účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem
je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je
ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v
žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem
řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním
soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit
jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její
přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba
se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy
sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je
součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek
označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé občanského soudního
řádu (ve znění účinném v době podání žaloby) uvádělo, že jeho označení jako
účastníka řízení obsahuje \"označení státu a příslušného státního orgánu, který
za stát před soudem vystupuje\". Uvedená dikce vystihovala situaci, jaká tu
byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od 1.1.2001) je nepochybné, že za
stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v
řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v
právní úpravě nebyly výslovně promítnuty do znění ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř.
(k tomu došlo až zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím soudního řádu správního, jenž nabyl účinnosti dnem
1.1.2003), je třeba dovodit, že již od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl
\"označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem
vystupuje\".
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné
k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení
neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení,
které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor
mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v
žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen
pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám
(z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i
chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při
vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud
povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich
povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo
jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen
jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků
došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné
znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a
srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních
vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah,
neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů
procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v
označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti
být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost
být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná
pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání.
Soud je povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení
přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být
účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední
povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka
nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení
nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně
zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani
dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani
pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl
způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak
vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň
v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost
ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo
nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i
v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické
osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu
(srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za
žalovaného \"Národní bezpečnostní úřad, B., P.\". Uvedené označení žalovaného
bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a v nikom (tedy v každém, kdo si
žalobu přečetl a prostudoval) nemohlo vzbudit žádné pochybnosti o tom, kdo se
měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit.
Žalobce dovozuje, že ze žaloby \"jasně vyplývala skutečnost, že žalovaným je
(či má být) subjekt, u něhož byl žalobce zaměstnán v pracovním poměru\", a že
tedy \"chybné označení účastníka bylo nedostatkem, který se týkal pouze
žalobního návrhu (nikoliv řízení) a který byl odstranitelný\", neboť \"o
identitě subjektu, kterého žalobce zamýšlel žalovat, nemohlo být pochyb a šlo
spíše o omyl žalobce či zřejmou nesprávnost\". Se žalobcem lze souhlasit v tom,
že ze žaloby opravdu \"jasně vyplývala skutečnost, že žalovaným je (či má být)
subjekt, u něhož byl žalobce zaměstnán v pracovním poměru\", z obsahu žaloby
však současně - a to žalobce přehlíží - vyplývala rovněž skutečnost, že tímto
\"subjektem\" je (podle názoru žalobce) Národní bezpečnostní úřad (a nikoliv
to, že by za svého zaměstnavatele považoval stát, tj. Českou republiku).
Žalobce nemůže důvodně tvrdit, že v označení žalovaného \"šlo spíše o omyl
žalobce či zřejmou nesprávnost\". Kdyby opravdu došlo v označení žalovaného,
obsaženému v žalobě, k chybě v psaní nebo k jiné zřejmé nesprávnosti, žalobce
mohl - zejména s přihlédnutím k tomu, že od zahájení řízení až do rozhodnutí
soudu prvního stupně uplynuly více než dva roky a že Národní bezpečností úřad
sám upozornil na to, že je ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 219/2000 Sb.
organizační složkou České republiky (ve svém vyjádření ze dne 18.5.2001, které
bylo zástupci žalobce doručeno dne 6.6.2001) - ještě za řízení před soudem
takovou chybu (zřejmou nesprávnost) odstranit; žalobce to však neučinil, naopak
- jak je zřejmé i z jeho vyjádření ze dne 19.6.2001 - na označení žalovaného
tak, jak je uvedl v žalobě, setrval.
Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li - jako tomu
bylo v projednávané věci - žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou
vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho
vůle skutečně směřovala (jakou měl v označení žalovaného vůli), nelze ji
považovat za vadný procesní úkon, neboť \"o identitě subjektu, kterého žalobce
zamýšlel žalovat\" (tedy Národního bezpečnostního úřadu), \"nemohlo být
pochyb\". Dovozuje-li žalobce, že \"označení účastníka bylo nedostatkem, který
byl odstranitelný\", a že k tomu měl být vyzván postupem podle ustanovení § 43
o.s.ř., pak - kromě jiného - zaměňuje příčinu za následek. Vzhledem k tomu, že
žalobce označil žalovaného přesně, určitě a srozumitelně, bylo by nutným
předpokladem k tomu, aby soud vyzval žalobce k jinému označení žalovaného
(zejména s ohledem na požadavek ustanovení § 43 odst.1 věty druhé o.s.ř., podle
kterého soud \"účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést\"),
také poskytnutí poučení spočívajícího v tom, že se žalobce oproti svým údajům
uvedeným v žalobě o osobě svého zaměstnavatele \"mýlí\", neboť jeho
zaměstnavatelem je Česká republika a nikoliv Národní bezpečnostní úřad, který
jako příslušná organizační složka státu za Českou republiku v pracovněprávních
vztazích toliko jedná, a jiné označení žalovaného ze strany žalobce by
přicházelo v úvahu, jen kdyby svůj \"omyl\" v tomto směru uznal; takové poučení
(poučení o tom, kdo je zaměstnavatelem žalobce) by bylo nepochybně poučením o
hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné. Postupem podle
ustanovení § 43 o.s.ř. může soud vyzvat žalobce k odstranění vady v označení
žalovaného, jen jestliže žalovaný byl v žalobě označen způsobem, který
neumožňoval jeho přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi
označením žalovaného a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě; jeho
prostřednictvím nesmí být měněn obsah jinak přesných, určitých a srozumitelných
procesních úkonů a nepřichází v úvahu v případě, kdyby žalobce musel být
(současně) poučen podle hmotného práva (v projednávané věci o tom, kdo je jeho
zaměstnavatelem).
Žalobu tedy nebylo možné v posuzovaném případě projednat a rozhodnout ve věci
samé proto, že žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný
neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno
již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit
a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Vadu žaloby totiž nelze spatřovat
v tom, že žalobce při jejím podání vycházel z předpokladu (z právního názoru),
že Národní bezpečnostní úřad je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit,
a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný);
případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil
žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 19.4.2001,
nepředstavuje \"chybné označení účastníka\" a nelze jej řešit postupem podle
ustanovení § 43 o.s.ř.
S názorem žalobce, že rozhodnutími soudů bylo \"zmařeno\" jeho ústavní právo
\"na spravedlivý proces a přístup k soudci vůbec\" a že právní názory soudů
nejsou v souladu s právem na soudní ochranu ve smyslu Čl. 36 odst.1 Listiny
základních práv a svobod a s Čl. 90 Ústavy, nelze v žádném případě souhlasit.
Ustanovení Čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod dává každému právo
domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. V
oblasti občanského soudního řízení uvedený postup stanoví zejména zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a je nepochybné,
že jeho ustanovení nelze vykládat formalisticky (tj. bez přihlédnutí k jejich
smyslu a účelu). V projednávané věci se žalobce svého práva u soudu stanoveným
postupem nedomáhal, neboť v rozporu s ustanoveními § 19 a § 104 odst.1 o.s.ř.
požadoval, aby o jeho právu bylo rozhodnuto vůči tomu, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, a nedošlo k tomu jen v důsledku chyby nebo jiné zřejmé
nesprávnosti (v takovém případě by měl - jak vyplývá z výše uvedeného -
dostatek možností ke zjednání nápravy). Užití ustanovení § 43 o.s.ř., jehož se
žalobce v průběhu řízení domáhá, by za tohoto stavu věci bylo - jak uvedeno
výše - v rozporu s tímto stanoveným postupem (a tedy i s Čl. 36 odst.1 Listiny
základních práv a svobod) a přijetí názoru, které by jeho užití přesto
akceptovalo, není možné bez zjevně účelové manipulace s obsahem žaloby a jinými
částmi spisu, bez porušení základních zásad občanského soudního řízení, bez
porušení pravidel spravedlivého procesu a bez narušení právní jistoty, k němuž
dovolací soud neshledal žádný důvod a které v právním státě nelze ničím
ospravedlnit.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud ČR
proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být
účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu
nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu