21 Cdo 1779/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opletalova č. 5, proti žalovanému RFE/RL, Inc., se sídlem ve Wilmington,
County of Newcastle 19801, 100 West Tenth Street, Delaware, Spojené státy
americké, zastoupenému JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Příkopě č. 8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že
pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C
44/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
listopadu 2008 č.j. 19 Co 435/2008-103, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6.
2008, č. j. 27 C 44/2007-58 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
1 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 3. 11. 2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru („ze služeb u společnosti RFE/RL“) s tím, že „počínaje
zítřejším dnem, tj. 4. listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní
lhůta do 31. prosince 2006“, kdy „bude její pracovní poměr u RFE/RL
ukončen“.Vedle toho – jak žalovaný kromě jiného uvedl – má žalobkyně „podle
zásad odstupného společnosti RFE/RL nárok na vyplacení odstupného“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná, a že pracovní poměr účastníků trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím,
že jako arménská občanka u žalovaného pracovala „na základě dvou samostatných
pracovních smluv“ ze dne 14. 7. 1997 v pracovním poměru uzavřeném na dobu
neurčitou jako „hlasatel II“ s místy výkonu práce v Praze a ve Washingtonu D.C.
s tím, že v pracovních smlouvách bylo mezi účastníky dohodnuto, že „práva a
povinnosti z pracovního poměru se mají řídit zákony Spojených států amerických,
zákony District of Columbia nebo politikou (pracovním řádem) zaměstnavatele“.
Dne 3. 11. 2006 žalobkyně obdržela od žalovaného výpověď z pracovního poměru, v
níž však nebyl uveden žádný důvod tohoto rozvázání. Žalobkyně má za to, že
oprávnění žalovaného rozvázat pracovní poměr „je třeba posuzovat podle českého
práva, konkrétně podle § 46 zák. práce ve znění platném k 31. 12. 2006“, neboť
– jak uvedla - účinky použití sjednaného práva District of Columbia, v jehož
právním řádu „neexistuje zákoník práce ani obdobná zákonná úprava pracovně
právních vztahů“ a tamní soudy posuzují rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele „volněji než soudy české“, by se „příčily takovým zásadám
právního řádu České republiky, na nichž je nutno bez výhrady trvat (§ 36
ZMPSaP)“. Kromě toho „namítala“, že žalovaný v daném případě „nepostupoval v
souladu se svými vlastními interními předpisy“, zejména článkem 5. 5 pracovního
řádu, „podle kterého lze rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem na dobu
neurčitou jen postupem v souladu s progresivní disciplínou nastíněnou v článku
5. 16“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 6. 2008 č.j. 27 C 44/2007-58
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 19.635,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara. Vycházeje ze
skutečnosti, že si účastníci v pracovní smlouvě dohodli, že se jejich pracovní
poměr bude řídit příslušnými zákony USA, Districtu of Columbia, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že v důsledku této volby práva (§ 16 zákona č. 97/1963
Sb.) „je třeba předmětný spor posoudit a rozhodnout podle sjednané právní
úpravy“. Pracovní právo District of Columbia – jak dále zdůraznil - „se řídí
velice starou a zavedenou právní doktrínou volného pracovního poměru“, podle
níž „zaměstnanecký pracovní poměr lze ukončit kdykoliv, z jakéhokoliv důvodu
nebo zcela bezdůvodně, a to jak ze strany zaměstnavatele, tak i zaměstnance,
pokud tomu nebrání smluvní ustanovení“. Jestliže si tedy účastníci v pracovní
smlouvě nesjednali z tohoto volného pracovního poměru jakékoliv výjimky, pak
„je třeba předmětnou výpověď považovat za platný pracovněprávní úkon, k němuž v
souladu s vnitřním předpisem mohl žalovaný přistoupit i tehdy, kdyby se
žalobkyně žádného porušení pracovní kázně nedopustila“. Okolnost, že mezi
stranami zvolené právo přiznává - na rozdíl od práva českého - právo dát
výpověď bez udání důvodů i zaměstnavateli, přitom podle názoru soudu prvního
stupně neznamená, že by „aplikace právního řádu státu District of Columbia byla
v rozporu se zásadou veřejného pořádku“ ve smyslu ustanovení § 36 zákona č.
97/1963 Sb. Uvedený právní závěr však soud prvního stupně „učinil nad rámec
právního hodnocení potřebného pro rozhodnutí věci samé, neboť v řízení nebylo
žalobkyní prokázáno, že by dle hmotného práva District of Columbia byla
oprávněna se v řízení domáhat určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru“,
nýbrž že „naopak již ze samotných, byť kusých tvrzení žalující strany vyplýval
opak, tj. že právní úprava District of Columbia vychází ze zcela odlišného
principu, než je tomu v České republice, neboť i neplatnému rozvazovacímu úkonu
přiznává účinky platné výpovědi a zaměstnanci, s nímž zaměstnavatel rozvázal
pracovní poměr způsobem neslučujícím se s hmotněprávní úpravou, přiznává právo
domáhat se po zaměstnavateli ušlé mzdy, mzdy do budoucna, případně přisouzení
odstrašující náhrady škody“. Za tohoto stavu „lze dle názoru soudu bez dalšího
dovodit“, že na žalobkyní požadovaném určení „není dán naléhavý právní zájem“,
který „české procesní předpisy stanoví jako předpoklad úspěšnosti určovacích
žalob (§ 80 písm.c/ o.s.ř.)“, a proto „žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu
zamítl“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č.j. 19
Co 435/2008-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.921,- Kč
k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara“. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu
prvního stupně, že možnost obou účastníků ukončit pracovněprávní vztah výpovědí
bez uvedení důvodu, která vyplývá z rozhodného hmotného práva District of
Columbia, „není v rozporu se zásadou veřejného pořádku, nepříčí se zásadám
společenského a státního zřízení České republiky a zásadám právního řádu, na
nichž je nutno bezvýhradně trvat, není v rozporu se základními etickými a
právními normami ČR, neprotiví se Ústavě ani Listině základních práv a svobod“.
S poukazem na skutečnost, že „z práva District of Columbia, tak jak bylo
zjištěno z prohlášení amerického advokáta Francise A. Vasqueze, jr., i z dopisu
amerického právníka Haiga Elliana, nevyplývá, že by možnost žalovat na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na určení, že pracovní poměr trvá,
byla založena přímo hmotným předpisem“, odvolací soud zdůraznil, že podanou
žalobu za této situace „není možno posuzovat jako druh určovacích žalob, u
nichž naléhavý právní zájem vyplývá z právního přepisu, ale jako žalobu na
určení podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., jejíž předpoklad úspěšnosti po procesní
stránce spočívá v tom, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem“.
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení – jak odvolací soud dále uvedl – je
dán „jen tehdy, jestliže je určení (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav
právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva“. V daném případě však „není
požadované určení, i kdyby bylo žalobě vyhověno, způsobilé právní postavení
žalobkyně změnit“, a to bez ohledu na žalobkyní namítanou skutečnost, že
žalovaný byl státním zaměstnavatelem, který nemůže se svými zaměstnanci
uzavírat tzv. volné pracovní poměry. Z rozhodného práva totiž podle názoru
odvolacího soudu „nevyplývá, že v případě určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru by došlo k obnovení pracovního poměru ex tunc, jako je tomu v
českém právu, naopak se z něj podává (zejména pokud jde o státní zaměstnance),
že zaměstnanec se může domáhat pouze náhrady škody a opětovného dosazení do
funkce, obnovení výsad a požitků“. Protože za tohoto stavu by rozhodnutí o
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr
mezi účastníky trvá, „nemělo na právní postavení žalobkyně žádný vliv“,
ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „na
požadovaném určení nemůže být dán naléhavý právní zájem“, a že proto již „je
nadbytečné zabývat se tím, zda pracovní poměr byl sjednán jako volný pracovní
poměr a zda postup žalovaného při dání výpovědi byl v souladu s pracovním
řádem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že
soudy obou stupňů v projednávané věci „nedostály své povinnosti“ uvedené v
ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ze kterého vyplývá pro soud
„zcela jednoznačná úřední povinnost zjistit obsah rozhodného cizího práva“.
Soud sice podle názoru dovolatelky „může určitou součinnost požadovat po
účastnících řízení, ale nemůže se tak zbavit své odpovědnosti za dostatečné
zjištění rozhodného práva úplně a tuto povinnost přenést na účastníky“. V daném
případě však soudy „protiprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR
požadovaly prokázání rozhodného práva výlučně po jedné straně sporu -
žalobkyni“ a z důvodu „neunesení tohoto důkazního břemene“ rozhodly v její
neprospěch, ačkoli „podle převažujících názorů vyskytujících se v teorii a
literatuře o mezinárodním právu soukromém“ soudy měly za situace, kdy nebyly
schopny dostatečně zjistit obsah rozhodného práva, „použít na věc české právo,
a v takovém případě by musely žalobkyni vyhovět“. Kromě toho – jak dále
zdůraznila - pokud nebyl obsah cizího rozhodného práva dostatečně a náležitě
zjištěn, pak „není na místě“ zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založené na
nedostatku naléhavého právního zajmu na požadovaném určení. Žalobkyně rovněž
vytkla odvolacímu soudu, že se „nedostatečně vypořádal“ s jejími námitkami
ohledně věrohodnosti listinného důkazu, ze kterého soudy zjišťovaly obsah
rozhodného práva, a to prohlášení advokáta Francise A. Vasqueze, jr., jehož
správnost nebyla notářsky ověřena (ale jen totožnost prohlašujícího), což podle
názoru žalobkyně „věrohodnost prohlášení snižuje“, a navíc bylo sepsáno pro
účely řízení týkající se sporu jiné zaměstnankyně žalovaného o neplatnost
výpovědi. Konečně dovolatelka „na rámec své argumentace“ namítala, že se soudy
náležitě nezabývaly jejím tvrzením, že žalovaný je institucí veřejnoprávního
charakteru, která „jako taková nemůže uzavírat se svými zaměstnanci tzv. volné
pracovní poměry“, a odmítly k tomuto tvrzení provést navržené důkazy. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „a důvodů
procesní ekonomie i rozsudek soudu prvního stupně“ zrušil a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu,který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 3
a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně jako arménská občanka a žalovaný jako
právnická osoba založená podle práva USA, uzavřeli dne 14.7.1997 dvě pracovní
smlouvy, v nichž bylo ujednáno, že žalobkyně bude pracovat jako „hlasatel II“ a
že místem výkonu práce bude jednak organizační složka žalovaného – „RFE/RL,
Inc., Vinohradská 1, Praha 1, Česká republika“, a jednak „RFE/RL, Inc., 1201
Connecticut Avenue, N. W. Washington, D. C. 20036 nebo takové jiné místo, které
společnost může určit“. Dále si účastníci v pracovních smlouvách dohodli (bod
9, resp. 10), že „se tato smlouva řídí zákony Spojených států amerických.
Veškeré podmínky pracovního poměru se navíc řídí příslušnými zákony Spojených
států, District of Columbia nebo politikou společnosti“. Dopisem ze dne
3.11.2006 žalovaný kromě jiného sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru s tím, že „počínaje zítřejším dnem, tj. 4. listopadem 2006
začíná žalobkyni běžet placená výpovědní lhůta do 31. prosince 2006“, kdy „bude
její pracovní poměr u RFE/RL ukončen“; důvod rozvázání pracovního poměru
neuvedl.
Podle ustanovení 16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním (ve znění účinném do 31.12.2002) se poměry z pracovní
smlouvy řídí - pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném - právem místa, kde
pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci v jednom státě na
základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě, je
rozhodné právo sídla organizace, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve
státě, kde se práce vykonávala.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v oblasti pracovního práva zákon účastníkům
umožňuje stanovit si vlastním projevem vůle, že jejich právní vztah se má řídit
určitým právem. Jde o samostatné smluvní ujednání, které je právně nezávislé na
smlouvě, kterou byl založen vlastní pracovněprávní vztah. Znamená to, že v
první řadě - vztaženo na posuzovanou věc - je třeba zvlášť podle českého práva
(protože je to české právo, které volbu práva umožňuje a připouští) posuzovat
platnost právního úkonu, kterým byla volba práva provedena, a teprve potom -
je-li to třeba - platnost pracovní smlouvy či jejích jednotlivých ustanovení
jako takové (i když se obě ujednání nacházejí na téže listině), a konečně je
třeba zvlášť posoudit platnost jednostranného právního úkonu směřujícího k
rozvázání pracovního poměru.
Dovolatelka nezpochybňuje platnost ujednání účastníků ze dne 14. 7. 1997 o
volbě práva District of Columbia, USA, na jehož základě byly sjednány obě
pracovní smlouvy mezi účastníky, a nezpochybňuje ani závěr odvolacího soudu o
tom, že „možnost obou účastníků pracovního poměru ukončit pracovněprávní vztah
bez uvedení důvodu (zakotvená v právu cizího státu aplikovaného v důsledku
volby práva) se nepříčí zásadám společenského a státního zřízení České
republiky a zásadám právního řádu, na nichž je nutno bezvýhradně
trvat“ (nepředstavuje rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 36 zákona č.
97/1963 Sb.); uvedený závěr odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou
judikaturu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. právní závěr
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2008 sp.zn.
21 Cdo 4196/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
poř. č. 104, ročník 2009).
Dovolatelka však s poukazem na skutečnost, že soudy v projednávané věci
nedostatečně zjistily obsah rozhodného práva, vyslovuje nesouhlas se závěrem
odvolacího soudu, na kterém založil své zamítavé rozhodnutí o věci samé, že na
žalobkyní požadovaném určení (že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni
dopisem žalovaného ze dne 3.11.2006 je neplatná, a že pracovní poměr žalobkyně
u žalovaného trvá) není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v projednávané věci - jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku
- vyřešil právní otázku existence naléhavého právního zájmu, který je
předpokladem úspěchu žaloby na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., v
rozporu s ustálenou judikaturou soudů, a protože posouzení této otázky bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Současně – jak lze odvolacímu soudu přisvědčit – je naléhavý
právní zájem na požadovaném určení dán „jen tehdy, jestliže je určení
(objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo
ohrožení jeho práva“. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm.
c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci odůvodnil odvolací soud svůj závěr o nedostatku naléhavého
právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení tím, že „v daném případě není
požadované určení, i kdyby bylo žalobě vyhověno, způsobilé právní postavení
žalobkyně změnit“. Odvolací soud však ve svých úvahách přehlíží, že určovací
žaloba má - jak výše uvedeno - své místo také tam, kde se její pomocí vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Z toho, že žalobkyně
tvrdí, že ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 3. 11. 2006 je neplatné a
že pracovní poměr účastníků nadále trvá, zatímco žalovaný zastává stanovisko
opačné, je zřejmé, že mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu
a objektivně je tedy dán naléhavý právní zájem žalobkyně na vyjasnění tohoto
stavu. I kdyby – jak zdůrazňuje odvolací soud - rozhodnutí soudu o určení
neplatnosti výpovědi nezakládalo podle rozhodného práva obnovení původního
pracovního poměru účastníků ex tunc, není vyloučeno – a k tomu se odvolací soud
v odůvodnění svého rozsudku nevyjadřuje – že právě vyřešení otázky neplatnosti
(protiprávnosti) rozvázání pracovního poměru může být předpokladem pro případné
podání žaloby, kterou by se zaměstnanec mohl domáhat – jak se podává z dopisu
amerického právníka Haiga Elliana – „odškodnění zahrnujícího rozdíl mezi
skutečným platem a platem, který měl zaměstnanci náležet, plat za období od
rozsudku do opětovného dosazení do funkce, obnovení výsad a požitků a jakoukoli
náhradu škody vyplývající z protiprávního propuštění…“. Za tohoto stavu tedy
nelze dovozovat, že „rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi z pracovního
poměru by nemělo na právní postavení žalobkyně žádný vliv“.
Ani naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného
trvá, nelze bez dalšího odmítat na podkladě názoru (i kdyby byl opodstatněný),
že „z rozhodného práva nevyplývá, že v případě určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru by došlo k obnovení pracovního poměru ex tunc, jako je tomu v
českém právu“. Uvedený názor se totiž může (samozřejmě spolu s dalšími
okolnostmi) projevit jen v tom, jak bude o žalobě meritorně rozhodnuto, aniž by
na posouzení naléhavého právního zájmu na určení mohlo mít jakýkoliv vliv.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že z důvodů jím uváděných není
(v době, kdy o věci rozhodoval) dán v projednávané věci naléhavý právní zájem
na požadovaném určení (že výpověď z pracovního poměru ze dne 3.11.2006 je
neplatná a že pracovní poměr účastníků trvá), nemůže zatím obstát.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší
soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu