21 Cdo 1781/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. V. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v
Praze 6, nám. Svobody 471, o určení, že důvodem skončení pracovního vztahu –
služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání v roce 1962 byly okolnosti
uvedené v § 21 zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod.
sp. zn. 9 C 303/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. prosince 2000, č. j. 58 Co 325/2000-116, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou proti Federálnímu ministerstvu obrany domáhal, aby
žalovanému bylo uloženo „vydat mu do jednoho měsíce osvědčení ve smyslu zákona
č. 87/91 Sb. o mimosoudních rehabilitacích“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
„velení útvaru v Janovicích mu pro politické důvody soustavně bránilo v dalšímu
studiu“ a že „do zálohy byl přeložen pod tlakem velení útvaru z politických
důvodů“.
Poté, co soudu prvního stupně došlo podání Vojenského úřadu pro právní
zastupování v Praze ze dne 9.12.1992, v němž bylo tvrzeno, že žalované
Federální ministerstvo obrany není „pasivně legitimováno“, neboť žalobce byl
„zaměstnancem státu“ a nikoliv tohoto ministerstva, a že „Československý stát
má způsobilost být účastníkem řízení“, sdělil žalobce podáním ze dne 15.1.1993,
že „upravuje“ označení žalovaného na „Československý stát - vojenskou správu,
zastoupenou Vojenským úřadem pro právní zastupování, Praha“. Obvodní soud pro
Prahu 6 usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 30.11.1993 rozhodl, že
„změna v označení žalovaného se připouští v tomto znění: Česká republika -
vojenská správa, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v
Praze 6, nám. Svobody 471“.
V podání ze dne 15.1.1993 žalobce dále uvedl, že navrhuje vydání tohoto
rozsudku: „Důvodem skončení pracovního vztahu v roce 1962 navrhovatele k
Československému státu - vojenské správě byly okolnosti uvedené v §§ 21 a 22
zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaný je povinen vydat
o tomto navrhovateli osvědčení do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí“.
Obvodní soud pro Prahu 6 o tomto procesním úkonu žalobce rozhodl usnesením
vyhlášeným při jednání konaném dne 30.11.1993 tak, že „změna žalobního návrhu
ve smyslu podání z 15.1.1993 se připouští“.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 30.11.1993, č.j. 9 C 114/92-38,
určil, že důvodem skončení služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání k
1.9.1962 byly okolnosti uvedené v ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, že „co do zbytku, t.j. uložení povinnosti
žalovanému vydat žalobci osvědčení do 1 měsíce od právní moci rozsudku“, se
žaloba zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že služební poměr žalobce jako vojáka z povolání byl ukončen z
důvodu jeho politické perzekuce. Žalobu o vydání osvědčení zamítl s
odůvodněním, že vyhovující výrok rozsudku požadované osvědčení nahrazuje. Za
žalovanou stranu soud prvního stupně považoval „Českou republiku - vojenskou
správu, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám.
Svobody č. 471“.
K odvolání podanému Vojenským úřadem pro právní zastupování Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 27.7.1994, č.j. 23 Co 172/94-48, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že důvodem skončení služebního
poměru žalobce jako vojáka z povolání k 1.9.1962 byly okolnosti uvedené v
ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve výroku
o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že
rozsudek soudu prvního stupně „jinak zůstává nedotčen“; současně rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při
rozhodování o věci samé odvolací soud dospěl k závěru, že důvodem skončení
služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání nebyly okolnosti uvedené v
ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., neboť byl do zálohy propuštěn na vlastní
žádost, a neumožnění studia na vysoké škole není porušením lidských práv a
svobod. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně za žalovanou stranu
považoval „Českou republiku - vojenskou správu, zastoupenou Vojenským úřadem
pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody č. 471“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 6. 5. 1996,
č.j. 3 Cdon 794/96 – 60, rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 1993, č. j. 9 C 114/92-38, (s výjimkou výroku,
kterým byla zamítnuta žaloba o vydání osvědčení) zrušil a věc vrátil Obvodnímu
soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Vytknul oběma soudům, že jednaly s Českou
republikou – vojenskou správou jako se žalovanou v tomto sporu, ačkoliv žalobce
ji jako žalovanou v žalobě neoznačil, a o tom, že by se stala účastníkem tohoto
řízení, nebylo ani právně účinným způsobem rozhodnuto. Za nesprávné také
považoval, že soudy rozhodovaly o určení, že okolnosti uvedené v ustanovení §
21 zákona č. 87/1991 Sb. byly důvodem skončení služebního poměru žalobce jako
vojáka z povolání, ačkoliv se žalobce domáhal určení, že uvedené okolnosti byly
důvodem skončení jeho pracovního vztahu k Československému státu – vojenské
správě.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobce se souhlasem soudu změnil žalobu
tak, že se domáhá „určení, že důvodem skončení pracovního vztahu – služebního
poměru žalobce jako vojáka z povolání v roce 1962 byly okolnosti uvedené v § 21
zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích“, a poté, co prohlásil do
protokolu u jednání dne 14. 9. 1992, že „jeho žaloba směřuje proti MO ČR“)
rozsudkem ze dne 22. 9. 1999, č. j. 9 C 303/97-100, žalobu zamítl a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném
dokazování „neshledal“, že by žalobce požádal o přeložení do zálohy pod tlakem
politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a
svobody. Vycházel přitom z toho, že žalobce se sám rozhodl stát se vojákem z
povolání a později několikrát požádal o umožnění studia na vysoké škole. V tom
mu nebylo vyhověno, zejména pro krátkou praxi, průměrnou politickou vyspělost,
nedostatky ve výchovné práci, a také proto, že žalovaná měla zájem, aby žalobce
zastával technickou funkci, na kterou byl zařazen a pro kterou měl dostatečnou
kvalifikaci („bylo na zvážení žalované, komu studium na VŠ doporučí a komu
ne“). Z toho důvodu žalobce požádal o propuštění do zálohy, když na tuto
možnost upozornil již ve své žádosti o umožnění studia; jeho žádosti bylo
vyhověno. Za žalovanou stranu považoval „Ministerstvo obrany ČR, nám. Svobody
471, Praha 6, zast. Vojenský úřad pro právní zastupování, nám. Svobody 471,
Praha 6“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, č. j. 58
Co 325/2000-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému rozsudku
připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že důvodem
ukončení služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání bylo vyhovění jeho
žádosti o přeložení do zálohy odůvodněné tím, že mu není umožněno studovat
vysokou školu. Ani odvolací soud nesdílel názor žalobce, že v jednání žalované,
která nedoporučila jeho studium na vysoké škole, a jež bylo důvodem k tomu, aby
žalobce ukončil služební poměr u žalované, lze spatřovat postup porušující
obecně uznávaná lidská práva a svobody, nebo, že by skončení služebního poměru
bylo uzavřeno pod tlakem politické perzekuce. Nad rámec důvodů uvedených v
rozsudku soudu prvního stupně ještě připomněl, že žalobce vstoupil sám
dobrovolně do služebního poměru a nepochybně si musel být vědom toho, že tento
svazek sebou nese nejen práva, ale zejména povinnosti vážící se k výkonu funkce
důstojníka z povolání. Odvolací soud dále dovodil, že žalobce nebyl krácen ve
svobodě volby studia v souvislosti s výkonem služebního poměru vojáka z
povolání, neboť se nejedná o nárok vojáka z povolání plynoucí z jeho služebního
poměru, a to i s přihlédnutím k jeho závazku vůči armádě a možnostem žalované
takové studium na vysoké škole zajistit. Proti svému rozsudku připustil
odvolací soud dovolání, neboť „posouzení možnosti svobodné volby
vysokoškolského studia za trvání služebního poměru vojáka z povolání“ považuje
po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že oba soudy
hodnotily věc z pohledu dnešní doby, ačkoliv správně měly být okolnosti
skončení jeho služebního poměru hodnoceny v širších souvislostech a tedy i v
souvislosti „s politickým nátlakem let 48 až 89“. Přitom připomíná zákon č.
198/93 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu,
článek 33 Listiny základních práv a svobod, ústavního zákona č. 2/1993 Sb. a
Mezinárodní pakt o hospodářských sociálních a kulturních právech, vyhlášený ve
Sbírce zákonů pod č. 120/1976. Podle jeho přesvědčení nic nebránilo tomu, aby
mohl studovat vysokou školu, neboť již v době, kdy žádal o její studium, byly
různé formy studia, např. i dálkového. Důvody, pro které mu bylo bráněno ve
studiu, bylo, že je průměrně politicky vyspělý, krátkost praxe a vhodnost
zařazení. To však podle dovolatele nejsou důvody, pro které by obecně občanovi
mohlo být bráněno ve studiu na vysoké škole. I když dokumenty, kterých se
dovolává, byly vyhlášeny až po jeho propuštění z armády, pokud by panoval v
zemi demokratický režim, je nepochybné, že by v nich uvedené zásady byly
akceptovány i v době, kdy se neúspěšně studia na vysoké škole domáhal. Aby mohl
realizovat své základní právo na vyšší vzdělání, raději odešel z armády. Jeho
odchod z armády byl tedy vynucen a byly naplněny okolnosti uvedené v § 21
zákona č. 87/1991 Sb. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 9. 1999, sp.zn. 9 C 303/97, byly
zrušeny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal věc ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění
zákona č. 492/2000 Sb. (dále též jen „zákon“), který nabyl účinnosti dne 1. 1.
2001, organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka“) jsou
ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní
zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad
vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České
republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to
stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51). Podle odstavce 2
tohoto ustanovení organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena
její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů
a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
Podle ustanovení § 51 odst. 1 věty první před středníkem zákona státní
rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev
a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými
prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů
ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu
osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace
Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku (§ 8) dosud
vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo
prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§ 3).
Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona pokud byly státní organizace dotčené
změnami podle § 51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní
organizační jednotkou organizační složky podle § 51 odst. 2, účastníky právních
vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky
soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí
účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát
v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona. Podle odstavce 2 věty první tohoto
ustanovení pokud právní předpisy, smlouvy a jiné právní skutečnosti založily do
dne nabytí účinnosti tohoto zákona práva a povinnosti státním organizacím podle
odstavce 1 jako právnickým osobám a tato práva a povinnosti do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona trvaly, je nadále jejich nositelem stát v rozsahu a za
podmínek podle tohoto zákona.
Z uvedeného vyplývá, že původně žalované Ministerstvo obrany ČR, které v řízení
vystupovalo jako samostatný subjekt nadaný způsobilostí k právním úkonům, v
důsledku změny právní úpravy s účinností od 1. 1. 2001 výslovně postavení
právnické osoby pozbylo a stalo se organizační složkou státu nezpůsobilou
vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Do soudního řízení
zahájeného před účinností zákona zároveň uvedeným dnem vstoupil na jeho místo
ze zákona (§ 52 odst. 1 zákona) stát – Česká republika, s níž tedy dovolací
soud nadále jako s žalovanou jedná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle těchto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy dovozuje ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení,
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k
přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být
přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. V případě,
že odvolací soud neshledal celé své rozhodnutí za zásadního významu po právní
stránce a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo
ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), lze dovolání
podat jen z důvodu té právní otázky, pro niž bylo připuštěno. Pro jinou
právní otázku je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu
přípustné jen za podmínek uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
V projednávané věci se žalobce domáhal, aby soud určil, že důvodem skončení
jeho pracovního vztahu - služebního poměru jako vojáka z povolání v roce 1962
byly okolnosti uvedené v § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Soudy tak měly odpovědět na otázku, zda v řízení zjištěný
skutkový stav lze podřadit pod citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Aby
prokázal důvodnost své žaloby, tvrdil žalobce, že ukončil pracovní (služební)
poměr proto, že mu nebylo umožněno studovat. Právě v této skutečnosti spatřoval
naplnění ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud tak mimo
jiné řešil právní otázku (mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky
předběžné), zda skutečnost (v řízení nesporná), že žalobci nebyl dán za trvání
jeho služebního poměru vojáka z povolání souhlas k vysokoškolskému studiu,
představuje politickou persekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská
práva a svobody. Pro tuto otázku (o níž žalobce také opřel své dovolání)
odvolací soud dovolání připustil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, za neplatný se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon,
jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru
nebo členského poměru k družstvu (dále jen „pracovní vztah“) z důvodu politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2
odst. 2 a 3), zejména, byla-li dohoda o skončení pracovního vztahu, pracovníkem
uzavřena pod tlakem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody.
Citované ustanovení sleduje ten cíl, aby za neplatné byly považovány i takové
dohody o skončení pracovního vztahu (služebního poměru), které byly z hlediska
ustanovení hmotného práva uzavřeny platně, avšak při jejich uzavírání zároveň
působila některá ze skutkových podstat v zákoně uvedených (tlak politické
perzekuce nebo šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody).
V projednávané věci jde tedy o to, zda okolnost, že žalobce požádal o
propuštění do zálohy (a jeho žádosti bylo vyhověno) proto, že opakovaně nebylo
vyhověno jeho žádosti o umožnění studia na vysoké škole, představuje tlak
politické perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a
svobody.
Pracovní vztah (tedy i služební poměr vojáka z povolání) vzniká zpravidla na
základě dohody mezi oběma účastníky takového vztahu. Taková dohoda (shoda vůlí
obou stran na jejím vzniku i obsahu) v sobě zahrnuje také shodu o právech a
povinnostech, jež tvoří obsah pracovního vztahu. Jinak řečeno pracovní vztah je
souhrnem vzájemných práv a povinností, na nichž se účastníci takového vztahu
dohodli. Přitom je zcela nerozhodné, zda při vzniku pracovního vztahu měl
některý z účastníků vnitřní výhrady (mentální rezervace) k některým částem
(nebo i ke všem) právům a povinnostem, jež pracovní vztah tvoří. Rozhodující
je, co bylo fakticky navenek projeveno. Obsah takto vzniklého pracovního vztahu
však není tvořen jen právy a povinnostmi přímo mezi účastníky dohodnutými,
patří do něj i všechna práva a povinnosti, jež pro pracovní vztah vyplývají z
příslušných právních norem.
K charakteristickým znakům pracovního vztahu (a právního vztahu založeného
smlouvou obecně) patří, že jeho změna je možná opět jen na základě dohody obou
(všech) jeho účastníků, případně musí vyplývat přímo ze zákona (zásada „pacta
sunt servanta“). Pro změnu pracovního vztahu (služebního poměru) dohodou jeho
účastníků není důležité, kdo z účastníků ke změně dá podnět. Podstatné je, zda
k dohodě dojde či nikoli. Změnu však nelze vynucovat. I kdyby přece k vynucení
změny došlo, jednalo by se, pro nedostatek svobody vůle, o úkon neplatný
[stejné platí i o případném vynucení dohody o vzniku pracovního (služebního)
poměru]. Jestliže jedna ze stran pracovního vztahu (služebního poměru) odmítá
souhlasit se změnou takového vztahu (poměru) nebo jeho části, či jen některého
konkrétního práva (povinnosti), nelze v tom spatřovat nic jiného, než realizaci
svobodného rozhodování účastníka právního vztahu. V takovém jednání (trvání na
zachování dosud vymezených práv a povinností) nelze spatřovat ani tlak
politické perzekuce, ani postup porušující obecně uznávaná lidská práva a
svobody.
Shora uvedené platí i pro poměry projednávané věci. Mezi žalobcem a žalovanou
(její právní předchůdkyní) existující služební poměr se žalobce snažil změnit
tak, aby mu bylo umožněno studovat vysokou školu. Taková povinnost (a zároveň
žalobcovo právo) však ze služebního poměru ani zákona nevyplývala (a nevyplývá
ani dnes); kdyby tomu tak bylo, nemusel by žalobce o souhlas žádat. Tím, že
žalovaná žalobci souhlas odmítala dát, pouze realizovala své oprávnění svobodně
se rozhodnout, zda vůbec a jak obsah pracovního vztahu (služebního poměru)
změnit.
Obstát nemůže sni argumentace žalobce, že mu bylo odpíráno jeho právo na
vzdělání (svobodné volby vysokoškolského studia) vyplývající z mezinárodních i
vnitrostátních dokumentů. Přehlíží, že neudělením souhlasu ke studiu v rámci
již existujícího služebního poměru mu nebylo bráněno ve studiu (po ukončení
služebního poměru žalobce vysokou školu vystudoval), ale bylo vyžadováno
dodržování práv a povinností z existujícího služebního poměru. Právo na
vzdělání (zahrnované mezi základní lidská práva a svobody) neznamená, že
studium musí být umožněno kdykoli, kdekoli a za jakýchkoli okolností. Jeho
smyslem je zabránit diskriminaci při přístupu ke vzdělání (rovný přístup) a
stanovit povinnost státu vytvářet vhodné podmínky pro studium.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadenou právní otázku posoudil odvolací
soud správně. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu