21 Cdo 1781/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se
sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, proti žalované OLMA, a.s. se sídlem v
Olomouci, Pavelkova č. 18, IČO 47675730, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem,
advokátem se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2, o 602.549,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 315/2009,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února
2012 č.j. 16 Co 283/2011-311, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. února
2011 č.j. 16 C 315/2009-268 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za měsíce únor a
březen 2009 celkem 602.549,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 1.1.1998 jako generální
ředitel, že s ohledem na "nové znění zákoníku práce" uzavřel se žalovanou dne
23.1.2007 "manažerskou smlouvu - smlouvu o individuálních pracovních a
platových podmínkách", kterou byl upraven pracovní poměr účastníků v
souvislosti s výkonem funkce generálního ředitele ode dne 1.1.2007, a že dne
18.12.2008 byl z funkce generálního ředitele podle ustanovení § 73 odst. 2
zákoníku práce odvolán s tím, že výkon práce na uvedené pozici končí
následující den po odvolání. Žalovaná dala žalobci dne 7.1.2009 "v souvislosti
s odvoláním z funkce" výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce s tím, že pracovní poměr skončí
uplynutím dvouměsíční výpovědní doby a že pro něho nemá "další pracovní
pozici". Žalovaná dluží žalobci na náhradě mzdy za měsíc únor a březen 2009 (po
dobu výpovědní doby) celkem 602.549,50 Kč, neboť žalobcův průměrný měsíční
výdělek činil v předchozím kalendářním čtvrtletí 327.491,- Kč a žalovaná mu za
měsíce únor a březen 2009 uhradila jen 30.128,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16.2.2011 č.j. 16 C 315/2009-268
mezitímně rozhodl, že "nárok žalobce na náhradu mzdy vůči žalované za měsíc
únor a březen 2009 je dán". Dovodil, že žalobce pracoval u žalované ve funkci
generálního ředitele až do 18.12.2008, kdy byl z této funkce odvolán, a že po
odvolání z funkce mu žalovaná dala dne 7.1.2009 výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Podle soudu prvního stupně byly
"předpoklady pro vznik nároku na náhradu mzdy splněny", neboť "mezi účastníky
byl uzavřen pracovně-právní vztah" na základě manažerské smlouvy ze dne
23.1.2007. Námitku žalované, že u žalobce došlo k souběhu funkcí předsedy
představenstva a generálního ředitele, že nelze uzavřít pracovní smlouvu na
výkon funkce statutárního orgánu a že výkon funkce generálního ředitele byl
uzavřen na dobu určitou, vázanou na výkon této funkce, odmítl s tím, že "v
preambuli manažerské smlouvy účastníci prohlásili, že pracovní poměr
generálního ředitele se s účinností od 1.1.2007 považuje za pracovní poměr",
založený smlouvou a že tato smlouva neřeší existenci pracovního vztahu mezi
účastníky jako takovou, ale jen pracovní a platové podmínky žalobce. S ohledem
na námitky žalované, že nejde jen o mzdu, ale i o odměny z titulu funkce
předsedy představenstva, rozhodl soud prvního stupně jen o základu nároku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.2.2012 č.j. 16
Co 283/2011-311 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovodil, že "pracovní
poměr žalobce k žalované ke dni 29.3.2009 trval", neboť "žalobce byl v
pracovním poměru u žalované řadu let již před uzavřením manažerské smlouvy ze
dne 23.1.2007", a že "manažerská smlouva představuje smlouvu o individuálních,
pracovních a platových podmínkách pro výkon práce generálního ředitele
společnosti a neřeší pracovní vztah mezi účastníky, nýbrž toliko pracovní a
platové podmínky žalobce ve funkci generálního ředitele". Souhlasil se závěrem
soudu prvního stupně také v tom, že "žalobce vykonával funkci generálního
ředitele v pracovním poměru", že "obsah pracovních povinností žalobce jako
generálního ředitele podle manažerské smlouvy a ve spojení s organizačním řádem
nekoresponduje s povinnostmi pro něj vyplývajícími z titulu funkce předsedy
představenstva" a že "rozsah povinností generálního ředitele vymezený
organizačním řádem je podstatně širší". Vzhledem k tomu, že "účastníci v
manažerské smlouvě v žádném případě nevyloučili aplikaci ustanovení § 73 odst.
6 zákoníku práce" ("pouze se v článku II.2 dohodli, že pro odvolání z
pracovního místa generálního ředitele a pro vzdání se pracovního místa
generálního ředitele platí úprava provedená v ustanovení § 73 odst.2 až 5
zákoníku práce") a že žalovaná v souladu s tímto ustanovením dala žalobci
výpověď z pracovního poměru, má žalobce právo na náhradu mzdy za měsíce únor a
březen 2009.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, neboť náplň práce generálního
ředitele společnosti zahrnovala výkon činnosti spadající do působnosti
statutárního orgánu (představenstva společnosti), že manažerská smlouva ze dne
23.1.2007 byla uzavřena mezi účastníky v době, kdy žalobce již téměř šest let
vykonával funkci předsedy představenstva, a že žalobci proto příslušela pouze
odměna určená předsedovi představenstva. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, jak
soudy posuzovaly provedené důkazy (především svědecké výpovědi PhDr. S. S. a
Ing. Mgr. O. B.) a že neprovedly některé navržené důkazy, aniž by tento postup
zdůvodnily, a že proto došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce byl
dne 18.12.2008 odvolán z funkce generálního ředitele žalované, do které byl
jmenován od 1.1.1998 (dne 24.10.1997), a že po celou tuto dobu vykonával také
funkci předsedy představenstva žalované. Pracovní a platové podmínky pro výkon
funkce generálního ředitele byly upraveny v manažerské smlouvě ze dne
23.1.2007, kterou podepsali žalobce jako generální ředitel, místopředseda
představenstva Mgr. J. V. a členové představenstva Ing. I. Š., Ing. Z. S., Ing.
D. S. a Ing. J. R. Po odvolání žalobce z funkce generálního ředitele žalovaná
dala žalobci dne 7.1.2009 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce a uvedla, že po odvolání z funkce pro něho nemá jiné
pracovní zařazení. Žalobce požaduje náhradu mzdy za dobu dvouměsíční výpovědní
lhůty (do skončení pracovního poměru účastníků).
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí ve sporu významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, zda jmenováním žalobce do funkce generálního ředitele vznikl
mezi účastníky platně pracovní poměr. Uvedenou právní otázku odvolací soud
vyřešil jinak, než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem
k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu
(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo
družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru a jsou tedy neplatné
pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích),
jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní
společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v
této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o
kolektivní orgán); právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání
tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby
na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo
jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.
V projednávané věci je nepochybné, že žalobce, který byl předsedou
představenstva žalované, byl v roce 1997 jmenován do funkce generálního
ředitele, a že funkce předsedy představenstva žalované zanikla dnem 18.12.2008,
k němuž byl rovněž odvolán z funkce generálního ředitele. V manažerské smlouvě
ze dne 23.1.2007 bylo (mimo jiné uvedeno), že "je generální ředitel povinen
zabezpečovat úkoly vyplývající z rozhodnutí představenstva společnosti v duchu
Stanov společnosti, Organizačního řádu, Pracovního řádu, zákoníku práce a
dalších obecně závazných a vnitřních norem a oprávněn jednat jménem společnosti
v rozsahu zmocnění uděleného Organizačním řádem, Pracovním řádem a dalšími
vnitřními normami společnosti, případně na základě dalšího zmocnění
představenstva společnosti či na základě plné moci", a že generální ředitel je
povinen "zachovávat mlčenlivost v rozsahu blíže uvedeném, upozornit
představenstvo na skutečnosti ohrožující dobrou pověst a zájmy společnosti a
vykonávat práci přesčas za podmínek uvedených v ustanovení § 93 zák. práce". Z
uvedeného výčtu povinností generálního ředitele a s ohledem na povinnosti
generálního ředitele vyplývající z organizačního řádu společnosti (zabezpečovat
kontrolní a řídící činnosti společnosti, rozhodovat o všech záležitostech
společnosti vyjma těch, které jsou svěřeny valné hromadě a představenstvu,
řídit, kontrolovat a organizovat činnost společnosti v souladu s finančním
plánem společnosti, zabezpečovat a připravovat podklady pro jednání
představenstva a dozorčí rady, předkládat k projednání návrhy na přijetí, změnu
či zrušení organizačních norem, plánů finančního, investic, rekonstrukce,
modernizace a oprav, přijímat a rozvazovat pracovní poměry s řídícími
zaměstnanci, jednat se státními a správními orgány, tiskem, zajišťovat styk s
veřejností, odpovídat za účelné hospodaření s veškerým majetkem společnosti,
projednávat s odbornými řediteli jejich úkoly včetně hodnocení výsledků) je
nepochybné, že náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná
činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda
jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení
společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti), že tedy nebyl
jmenováním do funkce generálního ředitele u žalované platně založen pracovní
poměr a že uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce je neplatná.
Protože mezi žalobcem a žalovanou nevznikl (a ani nemohl vzniknout) pracovní
poměr, nepřichází ani v úvahu, aby mohl být rozvázán některým ze způsobů
skončení pracovního poměru uvedeného v ustanovení § 48 odst.1 zákoníku práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243d
odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu