21 Cdo 1782/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně E. O., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. O., 2)
K., s.r.o., o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 6 Cm 409/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2003 č.j. 4 Cmo 25/2001-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 24.3.2000 u Městského soudu v Brně domáhala,
aby bylo určeno, že \"zástavní smlouva k nemovitostem reg. č. 062098600102
uzavřená mezi žalovanými dne 25. března 1998, kterou bylo zřízeno zástavní
právo k objektu č. 898 s pozemkem p.č. 2555 v kat. úz. Ž.\", je neplatná.
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění
(dříve bezpodílovém spoluvlastnictví) manželů - žalobkyně a žalovaného 1).
Žalovaný 1) je však zastavil ve prospěch právního předchůdce žalovaného 2)
banky, a.s. bez souhlasu žalobkyně. Protože uzavření zástavní smlouvy k
nemovitostem v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů není běžnou záležitostí ve
smyslu ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku, kterou může vyřizovat jen
jeden z manželů, je zástavní smlouva ze dne 25.3.1998 neplatným právním úkonem.
Žalobkyně současně navrhla, aby soud předběžným opatřením \"žalovaným zakázal
navrhnout prodej domu čp. 898 postaveného na pozemku p.č. 2555 a pozemku p.č.
2555 zastavěná plocha v kat. úz. Ž., obec B., ve veřejné dražbě dobrovolné či
nedobrovolné dle zák. 26/2000 Sb. a žalovanému č. 2 zakázal podat návrh na
soudní výkon rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí, a to do doby než bude
soudem pravomocně rozhodnuto o platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy č.
062098600102, kterou žalovaní uzavřeli dne 25.března 1998\".
Býv. Krajský obchodní soud v Brně, kterému byla věc usnesením Městského soudu
v Brně ze dne 11.5.2000 č.j. 31 C 72/2000-8 postoupena jako soudu věcně
příslušnému, rozsudkem ze dne 13.10.2000 č.j. 6 Cm 409/2000-48 návrh na
nařízení předběžného opatření zamítl, žalobě vyhověl a rozhodl, že se žalovaným
nepřiznává náhrada nákladů předběžného opatření a že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku
8.225,-Kč k rukám advokáta. Na základě provedených důkazů dovodil, že
\"uzavření zástavní smlouvy ze strany žalovaného 1), jejímž předmětem byla
zástava nemovitostí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, byla nikoliv běžná
záležitost týkající se společných věcí, přičemž byl nutný souhlas druhého z
manželů, tj. žalobkyně\". Protože nebylo prokázáno, že tento souhlas byl
jakýmkoliv způsobem dán, je právní úkon - zástavní smlouva ze dne 25.3.1998 -
neplatný podle ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku. Za žalovaného 2)
považoval obchodní společnost K., s.r.o., které původní žalovaný 2) banka, a.s.
v průběhu řízení postoupil zajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru za
dlužníkem U. a.s.
K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10.4.2003
č.j. 4 Cmo 25/2001-89 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o určení
neplatnosti zástavní smlouvy změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.000,-Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti zástavní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.,
neboť požadované určení se \"ve svém právním důsledku nedotkne věcných účinků
zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí\". Katastrální úřad nemůže na
základě určení neplatnosti právního úkonu provést záznam o zániku zástavního
práva, protože \"obsahem výroku by nebyla existence práva, které by bylo
vloženo do katastru nemovitostí\". Určení neplatnosti zástavní smlouvy je v
projednávané věci pouze předběžnou otázkou ve vztahu k existenci zástavního
práva; lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není podle názoru
odvolacího soudu dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež
se tohoto práva nebo právního vztahu týká.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
se odvolací soud při hodnocení naléhavosti právního zájmu na určení zabýval
\"pouze jedním důvodem a zcela opomněl důvod druhý\", a to \"zabránění
realizaci zástavní smlouvy\". Realizace zástavního práva je nepochybně vážným
zásahem do její majetkové sféry a žalobkyně \"má zájem se takovému postupu
bránit\". Žalobkyně má zato, že nemusí mít od počátku zájem na zániku
zástavního práva v katastru nemovitostí, když k zabránění uspokojení ze zástavy
\"by zcela stačil rozsudek soudu, který by obsahoval výrok o neplatnosti
zástavní smlouvy, neboť by se tak ubránila realizaci zástavy ať už ve veřejné
dražbě nebo postupem dle o.s.ř., neboť dražebník resp. soud by se tímto
rozsudkem museli zabývat\". Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení, žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř. a že proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího
soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. není zpravidla
opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve
vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména
tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato)
řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení
práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém
případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez
dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě
nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže
například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné
otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například
vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné
otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.1996 sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2001 sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68
ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru
dovolatelka nezpochybňuje), že podle zástavní smlouvy ze dne 25.3.1998 bylo
vloženo do Katastru nemovitostí ČR zástavní právo. Právní otázka, zda zástavní
smlouva ze dne 25.3.1998 je či není platným právním úkonem, za této situace
představuje řešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda na
nemovitostech patřících žalobkyni a jejímu manželu vázne ve prospěch žalovaného
2) zástavní právo. I kdyby zástavní smlouva ze dne 25.3.1998 byla skutečně
neplatným právním úkonem, nemůže případné určení neplatnosti této smlouvy vést
k odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně nebo k zamezení ohrožení
jejího práva.
Tím, že by byla určena neplatnost zástavní smlouvy, ještě bez dalšího nebylo
(nemohlo být) postaveno na jisto, že podle ní vůbec nevzniklo (nemohlo
vzniknout) zástavní právo. Dovolací soud v této souvislosti přihlédl k tomu, že
podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 (a podle ní také byla uzavřena
posuzovaná zástavní smlouva) vznikalo (srov. § 151d odst. 1 obč. zák. ve znění
účinném do 31.12.2000) k nemovitostem zástavní právo nejen podle platné
zástavní smlouvy, ale i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc
odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je
oprávněn věc zastavit (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48
v časopise Soudní judikatura, ročník 2000), a že podle nyní platné právní
úpravy může vzniknout zástavní právo i na základě neplatné zástavní smlouvy v
případě uvedeném v ustanovení § 161 odst. 1 obč. zák.
Na druhé straně platí, že na základě platné zástavní smlouvy nemusí vždy
vzniknout zástavní právo k nemovitostem, i když zástavní právo bylo podle
takové smlouvy vloženo do katastru nemovitostí. Podle ustálené judikatury soudů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001,
uveřejněný pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002) například není
zástavní smlouva neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má
zajišťovat zástavní právo, založené na této smlouvě (například proto, že
nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková
smlouva neplatná apod.); i když je zástavní smlouva platným právním úkonem,
zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní
právo zajišťovat.
V důsledku toho, že zástavní právo mohlo a může vzniknout i na základě neplatné
zástavní smlouvy a že zástavní právo nevzniká ve všech případech, v nichž byla
uzavřena platná zástavní smlouva a došlo podle ní ke vkladu zástavního práva do
katastru nemovitostí, není případné určení neplatnosti nebo platnosti zástavní
smlouvy právním prostředkem (objektivně vzato) způsobilým odstranit nejistotu v
právním postavení zástavního věřitele nebo zástavního dlužníka nebo zamezit
ohrožení jejich práv. Určení platnosti nebo neplatnosti zástavní smlouvy má jen
- jak uvedeno již výše - povahu předběžné otázky pro určení, zda tu zástavní
právo je či není. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti
zástavní smlouvy se nemůže vyřešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu
mezi jeho účastníky, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Na určení, že je neplatná zástavní
smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, nemůže
být naléhavý právní zájem. K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce
nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení
toho, zda tu zástavní právo je či není (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
S názorem dovolatelky, že \"k zabránění uspokojení ze zástavy (realizaci
zástavního práva) by zcela stačil rozsudek soudu, který by obsahoval výrok o
neplatnosti zástavní smlouvy, neboť by se tak ubránila realizaci zástavy ať už
ve veřejné dražbě nebo postupem dle o.s.ř., neboť dražebník resp. soud by se
tímto rozsudkem museli zabývat\", nelze souhlasit. O tom, že na nemovitosti ve
skutečnosti nevázne zástavní právo, nic nevypovídá - jak vyplývá z výše
uvedeného - pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná
zástavní smlouva, na základě které bylo zřízeno zástavní právo, ale jen takové
pravomocné soudní rozhodnutí, jenž určuje, že tu zástavní právo není. Odvolací
soud tedy správně dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem, neboť jím nemůže být zabráněno ohrožení jejího práva a ani se jím
nemůže odstranit nejistota v jejím právním postavení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou, uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř, nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Ljubomír
Drápal,v.r.
předseda senátu