NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 1789/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce I. C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. T. C.,
spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C
74/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. května 2003 č.j. 16 Co 252/2003-88, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.
října 2002 č.j. 27 C 74/2000-65 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 30.3.2000 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k
tomuto opatření spatřoval v tom, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem \"svým podvodným jednáním, krádeží a zpronevěrou\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že si není vědom ničeho, čím
by porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a že jej žalovaný obviňuje ze
spáchání \"závažných trestných činů\", aniž by uvedl, kdy a jakým konkrétním
jednáním se měl těchto činů dopustit.
Žalovaný namítal, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru specifikovaný
\"podvodným jednáním, krádeží a zpronevěrou\" je vymezen tak, že \"jej nelze
zaměnit s jiným\", že není třeba skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité
zrušení pracovního poměru, rozvádět do všech podrobností, protože okamžité
zrušení pracovního poměru je neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem
projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr zrušen. Proto je třeba rovněž
zkoumat, za jakých okolností byl pracovní poměr okamžitým zrušením rozvázán.
Žalobce neoprávněně, bez souhlasu svého nadřízeného, zdarma přenechal jiným
dvěma zaměstnancům žalovaného zboží, které bylo ve vlastnictví žalovaného, čímž
vznikla žalovanému škoda, prodával zboží zákazníkům, aniž by tržby odváděl do
pokladny žalovaného, a vybíral z pokladny částky označené za \"provozní zálohy
\", které řádně nevyúčtoval a doposud je nevrátil. Žalobce rovněž užíval za
trvání pracovního poměru \"falešné jméno\" (ing. I. K. G.) a tvrdil žalovanému,
že vystudoval vysokou školu, což není pravda.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.10.2002 č.j. 27 C 74/2000-65
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 6.375,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že žalovaný důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30.3.2000 dostatečně nevymezil po
skutkové stránce, protože z něj není možno \"žádným způsobem\" zjistit, v jakém
konkrétním jednání je spatřován a jaké konkrétní jednání je žalobci vytýkáno, a
nelze tedy posoudit, zda by jej nebylo možno následně zaměnit s jiným či
dodatečně měnit. Soud prvního stupně současně dovodil, že žalovaný \"svoji vůli
o tom, v čem konkrétně důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spatřuje,
neprojevil, a nelze proto připustit, aby konkrétní skutkové okolnosti, které
byly pro žalovaného důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, byly
uvedeny nebo zjišťovány až v průběhu soudního řízení\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.5.2003 č.j. 16
Co 252/2003-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč k
rukám \"jeho zástupce\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně v tom, že vymezení skutkového důvodu okamžitého zrušení pracovního
poměru obsažené v dopise ze dne 30.3.2000 je nedostatečné, že nesplňuje
požadavek, aby nebylo možno tento důvod zaměnit s jiným, a že je proto okamžité
zrušení pracovního poměru neplatné. Žalovaný totiž důvody okamžitého zrušení
pracovního poměru ani v \"minimálním rozsahu\" nespecifikoval (podvodné
jednání, krádež a zpronevěra jsou jen obecné charakteristiky jednání) tak, aby
nezaměnitelným způsobem popsal skutek, jehož se žalobce měl dopustit, aby bylo
zřejmé, co má být vůbec předmětem dokazování v řízení, a aby žalovaný nemohl
dodatečně uplatněný důvod měnit. Odvolací soud dovodil, že - jestliže důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru je vymezen \"natolik nedostatečně, že by
již výkladem nebylo možno pouze odstraňovat jeho neurčitost, ale vlastně
doplňovat to, co v písemném projevu vůle žalovaného vůbec není obsaženo\" -
nelze ani zjišťovat, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k
rozvázání pracovního poměru učinil a zda za těchto okolností bylo mezi
účastníky zřejmé, proč žalovaný okamžitě zrušuje pracovní poměr.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
odvolací soud posoudil právní otázku, zda skutkový důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 30.3.2000 byl vymezen určitě, v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu, neboť nesprávně vyložil podmínky okamžitého zrušení
pracovního poměru vyjádřené v ustanovení § 55 zákoníku práce. Podle názoru
dovolatele skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ve
spojitosti s ustanovením § 240 odst. 3 zákoníku práce bylo v písemném okamžitém
zrušení pracovního poměru ze dne 30.3.2000 uvedeno tak, aby \"bylo zřejmé, jaké
jsou skutečné důvody, které vedou žalovaného k rozvázání pracovního poměru, aby
nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl projevit, a aby bylo zjištěno, že
uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit\". Dovolatel se domnívá, že z
výpovědí uskutečněných při soudním řízení vyplynulo, že před odesláním
okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci bylo s ním o důvodech (nepředávání
peněž do pokladny žalovaného, nevracení záloh vybíraných z pokladny, používání
falešného jména \"G.\" a neoprávněného užívání titulu \"ing.\") před svědky
jednáno a že se měl možnost k těmto skutečnostem vyjádřit. Protože se
nedostavil na domluvenou schůzku a své jednání nevysvětlil, \"je okamžité
zrušení pracovního poměru žalobce platné, neboť skutkový důvod s ohledem k
celkovým okolnostem a kontextu událostí, byl vymezen dostatečně určitě\".
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jak má být z
hlediska ustanovení § 55 zákoníku práce skutkově vymezen skutkový důvod
platného okamžitého zrušení pracovního poměru. Uvedenou právní otázku odvolací
soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem
k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je
okamžité zrušení pracovní poměr dané žalobci dopisem ze dne 30.3.2000 - podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30.6.2000 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně
měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo
zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního
poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom,
co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude
možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého
zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v
nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout
pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55
zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce
vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda
okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba
zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako
důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní
poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů
uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně
takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance
je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce
zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem
okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit.
Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom
není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a
nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné
jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní
poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\"
vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale
neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp.
zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč.
1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že důvod okamžitého
zrušení pracovního poměru není v dopise ze dne 30.3.2000 dostatečně skutkově
vymezen, neboť se v něm uvádí, že se žalobce porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem dopustil \"svým podvodným jednáním, krádeží a zpronevěrou\",
aniž by bylo blíže specifikováno, v jakém jednání žalobce je spatřováno (tj.
jakým konkrétním jednáním - skutkem žalobce měl takto porušit pracovní kázeň,
neboli koho, kdy, kde a jak podvedl či okradl, popř. co, kdy, kde, jak a ke
škodě koho zpronevěřil), a že není možné ani zjišťovat, za jakých okolností
žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru učinil, neboť
údaje obsažené v dopise představují jen obecnou charakteristiku jednání žalobce
a výkladem projevu vůle by nebyla odstraňována jeho neurčitost, ale doplňováno
to, co \"v písemném projevu vůle žalovaného vůbec není obsaženo\". S odvolacím
soudem lze souhlasit v tom, že z dopisu žalovaného ze dne 30.3.2000 skutečně
nelze dovodit, jakým konkrétním jednání žalobce (kdy a jakým skutkem) se měl
žalobce hrubého porušení pracovní kázně dopustit. Se závěrem odvolacího soudu,
že nebylo možné pokusit se pomocí výkladu projevu vůle o odstranění neurčitosti
písemného projevu vůle žalovaného, však nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Neurčitost projevu vůle nelze předem považovat za neodstranitelnou pomocí jeho
výkladu. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž
projev vůle směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad
projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý, jen jestliže ani jeho výkladem
nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Vzniknou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá
z výše uvedeného - vždy odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází
přitom z výsledků dokazování a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v
níž je obsažen (obsahu písemného okamžitého zrušení pracovního poměru), je
třeba zabývat se zejména tím, za jakých okolností žalovaný projev vůle
směřující k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením učinil a zda za
těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč žalovaný přistoupil k tomuto
rozvázání pracovního poměru. Při výkladu projevu vůle není významná samotná
existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (pomocí výkladu projevu vůle
nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních
okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 30.3.2000 žalobci
(neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu
existujícího v době doručení dopisu žalobci), za kterých byl projev vůle vůči
žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené
objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle
provedeného na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to,
co bylo po skutkové stránce důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, šlo
by o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev
vůle směřoval.
Odvolací soud - veden svým nesprávným právním názorem - se neurčitost projevu
vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 30.3.2000 vůbec nepokusil pomocí
jeho výkladu odstranit a nepřihlédl v tomto směru ani k výsledkům dokazování
provedenému před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení
najevo. Jeho závěr o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které
žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 30.3.2000, pro rozpor s ustanovením § 55
zák. práce proto nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu