21 Cdo 1798/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou se sídlem
v Praze 10, Dvouletky č. 2690/145, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č.
390/42, 2) M. A., 3) J. S. a 4) P. F., o určení dědění ze závěti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 19/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014 č.j. 13 Co
99/2013-87, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Řízení o dědictví po Z. F., zemřelém dne 25.11.2009, bylo zahájeno
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.11.2009 č.j. 34 D 2935/2009-5.
Provedením úkonů v řízení o dědictví byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v
Praze (§ 38 občanského soudního řádu).
V průběhu řízení o dědictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 34 D 2935/2009, byla prohlášena holografní závěť zůstavitele ze dne
4.8.2009, kterou povolal za své dědice žalobkyni a žalované 2), 3) a 4).
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.12.2010 č.j. 34 D 2935/2009-151
byla určena obvyklá cena zůstavitelova majetku částkou 3.917.318,98 Kč, výše
dluhů částkou 23.940,- Kč a výše "předlužení dědictví" (správně čistá hodnota
dědictví) částkou 3.893.378,98 Kč a potvrzeno, že z dědictví nabyly žalobkyně a
žalované 2), 3) a 4) v rozhodnutí označené věci, práva a jiné majetkové
hodnoty, že majetek, o němž zůstavitel nepořídil závětí ("hotovost uložená v
depozitu Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výši 371.000,- Kč"), připadl jako tzv.
odúmrť státu a rozhodnuto o odměně, náhradě za daň z přidané hodnoty a náhradě
hotových výdajů notáře JUDr. Ondřeje Holuba a o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2011
č.j. 24 Co 66/2011-172 zrušil usnesení obvodního soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení; městský soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že mezi účastníky
vznikl spor o výklad závěti zůstavitele (o to, zda dědičkou "hotovosti ve výši
371.000,- Kč" je žalobkyně, nebo zda tato část dědictví připadá státu jako tzv.
odúmrť, protože zůstavitel nezanechal dědice ze zákona a protože závěť "se na
tuto hotovost nevztahuje"), který je na místě řešit postupem podle ustanovení §
175k odst. 2 občanského soudního řádu. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením
ze dne 21.7.2011 č.j. 34 D 2935/2009-178, opraveným usnesením ze dne 4.8.2011
č.j. 34 D 2935/2009-184, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou
3.917.318,98 Kč, výši dluhů částkou 23.940,- Kč a čistou hodnotu dědictví
částkou 3.893.378,98 Kč a usnesením ze dne 6.12.2011 č.j. 34 D 2935/2009-197
žalobkyni uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení podala "proti
státu - České republice" a proti žalovaným 2), 3) a 4) žalobu "na určení, že M.
J. je podle zůstavitelovy závěti ze dne 4.8.2009 dědičkou zůstavitelovy
hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů
ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova
osobního šatstva" s tím, že, nepodá-li ve lhůtě žalobu, bude soud "vycházet z
toho, že není dědičkou uvedeného majetku" (usnesení nabylo podle potvrzení ve
spise právní moci dne 10.1.2012).
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 31.1.2012 se
žalobkyně domáhala určení, že je "podle zůstavitelovy závěti ze dne 4. 8. 2009
dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele,
8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN
770000002244 a zůstavitelova osobního šatstva". Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že pomocí výkladu projevu vůle obsaženého v závěti zůstavitele ze dne 4.8.2009
provedeného podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba dovodit,
že zůstavitel "měl zájem vše, až na jím uvedené výjimky, odkázat" žalobkyni a
že "neměl nikdy zájem, aby cokoli z jeho majetku připadlo státu"; svědčí o tom
vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní (a členy její rodiny) a svědectví M. A. a
G. B., před nimiž se zůstavitel často zmiňoval, že "vše chce po své smrti dát
žalobkyni a jejím dětem").
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1.10.2013 č.j. 12 C
19/2012-53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že zůstavitel měl při pořizování
závěti vůli vše odkázat (s výjimkou "některých konkrétně určených položek")
žalobkyni a že - jak lze usoudit z obsahu závěti - zůstavitel "byl veden snahou
po co nejurčitější formulaci jednotlivých dědických nároků", i když "neobsahuje
všechen majetek zůstavitele", když "věci jako např. obnošené šatstvo nebyly do
jednotlivých položek závěti zahrnuty". Přestože závěť obsahuje "nesrovnalosti v
jednotlivostech", je její smysl zřejmý a "skutečná vůle zůstavitele není v
rozporu s jazykovým projevem posuzovaného dokumentu".
K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.3.2014
č.j. 13 Co 99/2014-87 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud nejprve dovodil, že předmětem řízení je
spor o dědické právo ve smyslu ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního
řádu, jehož řešení závisí "na výkladu obsahu právního úkonu závěti" a pro jehož
vyřešení je třeba objasnit sporné skutečnosti. Poté, co zjistil, že zůstavitel
ve své závěti ze dne 4.8.2009 nepořídil o "sporných položkách" (o hotovosti
371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, o 8.943 ks podílových listů ČSOB
bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a o svém osobním
šatstvu), dospěl odvolací soud k přesvědčení, že z obsahu závěti ani výkladem
nelze dovodit, že by zůstavitel odkázal žalobkyni také "sporné položky", když
se "o nich v závěti nezmínil a vybavení bytu netvoří". Protože je nepřípustné
"výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit nebo dokonce
nahrazovat", nemohou závěry soudu prvního stupně obstát; žaloba proto není
důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Namítá, že pro rozhodnutí sporu bylo rozhodné posouzení, zda úmyslem
zůstavitele bylo v závěti ze dne 4.8.2009 "ustanovit žalobkyni pouze dědičkou
bytu a bytového zařízení (s výjimkami uvedenými v závěti) nebo ji chtěl
ustanovit dědičkou veškerého majetku v bytě (s výjimkami uvedenými v závěti)",
a vytýká odvolacímu soudu, že se "pustil nad rámec svých oprávnění přes tvrzení
účastníků řízení". Zůstavitel povolal žalobkyni (podle jejího názoru) za
dědičku "veškerého svého majetku, který je v bytě", a lze proto jeho projev
vůle vyložit tak, že se vztahuje i na úspory na vkladních knížkách, které měl
uloženy ve svém bytě, a také na větší hotovost, kterou měl vždy ve svém bytě.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud "zrušil" rozsudek odvolacího soudu a aby
"potvrdil" rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Uvedla, že podle judikatury soudů "vypovídá-li použité slovní vyjádření
spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby
snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření". Protože z
jazykového vyjádření závěti je zřejmý úmysl zůstavitele "pořídit o svém
konkrétním majetku pro případ smrti", bylo by v rozporu s textem závěti, kdyby
výpočet v závěti obsažený "byl extenzivním výkladem rozšiřován na veškerý
majetek zůstavitele".
Žalovaná 2) uvedla, že jí o "okolnostech, za nichž zůstavitel
pořizoval, sepisoval závěť, není nic známo".
Žalovaný 4) uvedl, že "o určení dědictví" požádala pouze žalobkyně
ohledně "majetku nad rámec závěti" a že by spor žalobkyně se státem měl být
řešen "jako samostatná kauza".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v
současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v
době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, jak má být ve sporu o dědické právo (§ 175k odst.2 občanského
soudního řádu) posouzen požadavek žalobkyně (jako jedné ze zůstavitelových
dědiců) o určení, že je dědičkou konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových
hodnot patřících zůstaviteli. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení
této otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury soudů, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu
je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Řízení o dědictví po Z. F., zemřelém dne 25.11.2009, je vedeno u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2935/2009. V tomto řízení se v
prvním stupni postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 30.11.2009 (dále jen "OSŘ"). Dědické právo
po zůstaviteli se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti (zákonem č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do
31.12.2009 - dále jen "obč. zák.")
Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za
účastníky označuje (srov. § 94 odst.2 OSŘ); zákon označuje za účastníky
dědického řízení v první řadě ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou
zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (srov. § 175b větu první
OSŘ). Účastenství v dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické
právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv
a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá
dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 obč.
zák. připadnout státu.
Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je dědicem, a popírá-li,
že by dědické právo svědčilo někomu jinému, kdo se vydává za dědice, je tu spor
o dědické právo. Tvrzená dědická práva totiž vedle sebe nemohou buď zcela, nebo
částečně obstát a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle
ustanovení § 175q OSŘ. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné
dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně až v usnesení o dědictví;
spor o dědické právo se projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického
řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na
průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka
dědického řízení podle ustanovení § 175b věty první OSŘ.
Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven
v ustanoveních § 175k odst. 1 a 2 OSŘ. Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi,
kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu
jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle
ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ; soud tedy přímo v řízení o dědictví "vyšetří
podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je
dědicem", popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít
důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v
usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si
činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle
ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu
o odstranění sporu dohodou účastníků" odkáže usnesením toho z dědiců, jehož
dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou,
k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení
podle Části třetí občanského soudního řádu; nebude-li žaloba ve lhůtě podána,
soud pokračuje v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice.
Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu,
učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, není
žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) OSŘ; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z
dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem
řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem
platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ na
to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat.
Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní
zájem na požadovaném určení [80 písm. c) OSŘ].
Od sporu o dědické právo je třeba důsledně odlišovat situaci, kdy je
nepochybné, kdo je zůstavitelovým dědicem, avšak je tu sporné, jaký (jak
vysoký) mají dědický podíl. Zatímco spor o dědické právo se řeší postupem podle
ustanovení § 175k odst.1 nebo 2 OSŘ, ve sporu o výši dědického podílu se
ustanovení § 175k odst.1 nebo 2 OSŘ neuplatní, neboť v takovém sporu nejde o
dědické právo, ale výši dědických podílů osob, jejichž dědické právo bylo
zjištěno; spor o výši dědického podílu se tedy vždy řeší v řízení o dědictví
(jako předběžná otázka pro usnesení o dědictví), přičemž sporné skutečnosti
jsou předmětem dokazování, v němž lze provést nejen důkazy navržené účastníky
řízení o dědictví, ale i jiné (další) důkazy, které jsou potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci (§ 120 odst.2 OSŘ). Uvedený závěr, který byl judikatorně
jmenovitě vyjádřen u otázky započtení daru na dědický podíl a z něho
vyplývající "modifikace" dědických podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26.6.2003 sp. zn. 30 Cdo 889/2002, který byl uveřejněn pod č. 20 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), nepochybně platí i v dalších
případech, v nichž je třeba stanovit výši dědických podílů osob, jejichž
dědické právo bylo v řízení o dědictví zjištěno (prokázáno).
Dědické právo žalobkyně a žalovaných 2), 3) a 4) se v projednávané
věci zakládá závětí zůstavitele ze dne 4.8.2009, v níž zůstavitel uvedl
jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které povolaným dědicům
zůstavuje. Soudy v této souvislosti nevzaly náležitě v úvahu, že zákon
nepřipouští, aby soud - nedošlo-li k dohodě o vypořádání dědictví - sám
dědictví vypořádal autoritativním rozhodnutím (srov. § 483 obč. zák.); soud v
usnesení o dědictví v takovém případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických
podílů tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto
důvodů [srov. § 484 věta první obč. zák., § 175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.].
Podle již ustálené judikatury, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o
vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědický
podílů, slouží v závěti provedené určení věcí, práv nebo jiných majetkových
hodnot, které byly dědicům zůstaveny, pouze k určení výše dědických podílů
jednotlivých dědiců; soud v usnesení o dědictví stanoví dědický podíl zlomkem
(procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových
hodnot, jež byly závětí zůstaveny, v poměru k ceně celého dědictví, a je
vyloučeno, aby soud potvrzoval nabytí konkrétních věcí, práv nebo jiných
majetkových práv jednotlivým dědicům (srov. například právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2009 sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo
uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010,
nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 281/2011 nebo
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 4136/2011 anebo v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).
Žalobkyně se v projednávané věci žalobou domáhala určení, že je "podle
zůstavitelovy závěti ze dne 4.8.2009 dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,-
Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství,
Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova osobního
šatstva". Požadované určení ovšem nesměřovalo ke zjištění jejího dědického
práva, ostatně, mezi účastníky bylo "nesporné", že žalobkyně je na základě
závěti ze dne 4. 8. 2009 zůstavitelovou dědičkou. Vzhledem k tomu, že v závěti
provedené určení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které byly
zůstaveny žalobkyni a žalovaným 2), 3) a 4), může sloužit - jak vyplývá z výše
uvedeného - pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců,
neodpovídá požadované určení požadavkům ustanovení § 175k odst.2 OSŘ. I když se
žalobkyně obrátila na soud v souladu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 6.12.2011 č.j. 34 D 2935/2009-197, žaloba nemůže obstát a pro vyřešení
otázky, zda část majetku zůstavitele má připadnout státu jako tzv. odúmrť podle
ustanovení § 462 obč. zák., nemůže sloužit.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud žalobu zamítl (sice z
nepřípadných důvodů), ale ve svém výsledku v souladu se zákonem. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před
středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu
nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu