NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
21 Cdo 1802/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České
republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále
pod sp. zn. 10 C 225/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. února 2003, č. j. 16 Co 312/2002-267, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 31. 3. 1999 žalovaná (její právní předchůdce Okresní úřad B.)
sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že
žalobce se stal po odvolání z funkce vedoucího kanceláře přednosty nadbytečným
a že zaměstnavatel nemá pro něj vhodnou práci přiměřenou jeho kvalifikaci.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu
odůvodňoval zejména tím, že své odvolání z funkce považuje za neplatné a že mu
navíc nebyla ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce nabídnuta jiná vhodná
práce, ač mu takovou práci žalovaná mohla nabídnout.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, č. j. 10 C 225/99-35,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech
řízení 8.982,20 Kč „na účet“ advokátky. Vycházeje z toho, že odvolání žalobce z
funkce vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty Okresního úřadu v B.
ze dne 3. 3. 1999 je platné (jak bylo konstatováno v rozsudku Okresního soudu v
Bruntále ze dne 24. 9. 1999, č. j. 10 C 87/99-37), zabýval se tím, zda žalovaná
splnila svou nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce.
Jako „ryze účelové“ a v rozporu s provedenými důkazy posoudil tvrzení žalované,
že v době podání výpovědi žalobci byl naplněn stanovený limit pracovníků a že u
žalované nebylo žádné volné pracovní místo. Z provedených důkazů (zejména ze
zprávy Úřadu práce v B.) ale vyplynulo, že v té době byl dán požadavek na
obsazení dvou míst odborných pracovníků a vrátného; navíc dne 1. 4. 1999 byla
uzavřena nová pracovní smlouva s panem D. Jestliže za této situace žalovaná
nenabídla žalobci žádné jiné pracovní místo, nebyly splněny předpoklady pro
výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 11. 2000, č.j.
16 Co 368/2000-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že si pro svůj závěr nezajistil
řádný skutkový podklad a uložil mu, aby bylo „zjištěno“, zda žalovaná měla či
neměla možnost žalobce od 1. 4. 1999 nadále zaměstnávat.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 24. 8. 2001, č.j. 10 C 225/99-102,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech
řízení 19.438,- Kč „na účet“ advokátky. Zabývaje se znovu otázkou, zda žalovaná
splnila ve vztahu k žalobci svou povinnost vyplývající z ustanovení § 46 odst.
2 zák. práce, dospěl k závěru, že žalovaná nabídkovou povinnost nesplnila.
Vycházel přitom z toho, že žalovaná uzavřela dne 1. 4. 1999 pracovní smlouvu s
ing. K. aj. D. a že své tvrzení, že pracovní smlouvy s uvedenými zaměstnanci
byly uzavřeny již dříve, neprokázala. Není proto správné tvrzení žalované, že
žalobci nemohla nabídnout žádné jiné volné pracovní místo.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 1. 2002, č.j.
16 Co 370/2001-117, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení Vytknul soudu prvního stupně, že „pro svůj závěr, že žalovaná
nesplnila nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2 zák. práce, dospěl na základě
důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“. Vycházel přitom z toho, že k datu 31.
3. 1999 bylo místo na referátu vnitřních věcí – přestupková agenda obsazeno
JUDr. M. a místo na referátu životního prostředí – správa ochrany ovzduší ing.
J. V. a že místa vrátných byla obsazena již od 1. 2. 1999 nástupem Mgr. Z. L.
Uložil soudu prvního stupně, aby znovu posoudil, zda k datu 31. 3. 1999 měla
žalovaná možnost žalobce nadále zaměstnávat či nikoli a zda nabídková povinnost
byla splněna.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 9. 7. 2002, č.j. 10 C 225/99-231,
žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
nákladech řízení 29.172,60 Kč „na účet“ advokátky. Po doplnění dokazování vzal
za prokázáno, že žalovaná měla k datu 31. 3. 1999 možnost žalobce zaměstnat,
neboť nebylo obsazeno místo referenta přestupkové agendy; skutečnost, že JUDr.
M. vykonával svou činnost na základě dohody o pracovní činnosti, považoval za
právně bezvýznamnou. Mimo to bylo volné pracovní místo po paní M., která k datu
1. 2. nebo 1. 3. 1999 přešla na pracovní místo po Ing. S., a místo referenta
pro národnostní otázky a otázky branců „ve smyslu organizační struktury platné
do konce měsíce června 2000“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (poté, co usnesením, č.j. 16 Co
312/2002-261, ze dne 14. 1. 2003 rozhodl, že na straně žalované bude v řízení
pokračováno s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v
P.) rozsudkem ze dne 12. 2. 2003, č.j. 16 Co 312/2002-267, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
nákladech odvolacího řízení 8.753,- Kč k rukám advokátky. Po doplnění
dokazování (výslechem Mgr. E. D.) stejně jako soud prvního stupně dospěl k
závěru, že ke dni 31. 3. 1999 bylo u žalované zřízeno a neobsazeno místo
referenta pro národnostní otázky a že bylo volné místo po paní M., které mělo
být žalobci nabídnuto. Vycházel přitom z toho, že paní M. od 1. 3 1999 přešla
na uvolněné místo po Ing. S. (A. M. na toto místo nenastoupila – nastoupila na
místo nově vytvořené). Místo uvolněné po paní M. bylo „po nějakou dobu“ volné
a poté bylo obsazeno dalším zaměstnancem žalovaného, „nicméně s tím závěrem,
že minimálně místo sekretářky bylo volné“. Naproti tomu „neakceptoval“ závěr
soudu prvního stupně, že bylo volné místo referenta přestupkové agendy, neboť
bylo zjištěno, že na tomto místě pracoval JUDr. M., a je nerozhodné, že činnost
vykonával na základě dohody o pracovní činnosti
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že místo referenta
pro národnostní otázky nebylo u žalované nikdy zřízeno a že na referátu
vnitřních věcí nebylo ani žádné jiné volné místo, které by mohlo být žalobci
nabídnuto. V řízení bylo podle jejího názoru prokázáno, že Ing. S. ukončil
pracovní poměr u žalované dnem 28. 2. 1999 a od 1. 3. 1999 byla přijata do
pracovního poměru paní A. M. Již před odchodem Ing. S. byla z B. na detašované
pracoviště v R. s účinností od 1.2. 1999, včetně pracovního místa, převedena
paní M. a její místo v B. až do doby navýšení limitu zaměstnanců bylo zrušeno.
Další přesuny zaměstnanců k posílení stavu referátu státní sociální podpory se
uskutečnily až ve druhém pololetní roku 1999 po navýšení limitu zaměstnanců od
1. 7. 1999. Proto ani na referátu státní sociální podpory nebylo ke dni podání
výpovědi volné místo, které by mohlo být žalobci nabídnuto. Přípustnost
dovolání dovozuje žalovaná z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o.s.ř., neboť odvolací soud řeší v rozporu s hmotným právem otázku, kdy je dán
výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce ve vztahu k
ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce. Žalovaná neměla objektivně žádnou možnost
nabídnout žalobci jinou vhodnou práci, proto byly předpoklady citovaných
ustanovení naplněny. Vyhodnotil-li odvolací soud provedené důkazy tak, jak ve
svém rozhodnutí uvedl, zcela zřejmě nepřihlížel pečlivě ke všemu, co za řízení
vyšlo najevo (postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř.). Řízení je tedy
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věcí. Následně
pak spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzením věci.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2
o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí
odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací
soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu
dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soud prvního stupně ve věci samé potvrzen. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; soud prvního
stupně ve všech svých rozhodnutím rozhodl stejně – žalobě vždy vyhověl.
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se
žalovaná také dovolává.
Žalovaná však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zák. práce na soudem zjištěný
skutkový stav] nezpochybňuje. I když uvedla, že uplatňuje také dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř ( namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na nesprávném právní posouzení věci ), z obsahu
samotného dovolání (vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se
skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou
všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud
přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka na rozdíl od skutkového
zjištění soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že na referátu
vnitřních věci a státní sociální podpory ke dni dání výpovědi nebylo volné
místo, které by mohlo být žalobci nabídnuto), na nichž pak buduje své vlastní a
od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že byly splněny předpoklady
pro použití výpovědního důvodu podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce ve vztahu
k ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, neboť žalovaná neměla žádné jiné vhodné
místo, které by žalobci mohla nabídnout]. Tím, že dovolatelka na odlišných
skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní
posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl
dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše –
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatelky, že řízení je
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Případnou
existencí takové vady sice může být dovolání odůvodněno [srov. § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř.], sama o sobě však tato vada přípustnost dovolání proti
rozsudku nezpůsobuje (srov. § 237 odst. 1 o.s.ř.). Z hlediska existence vad,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam a že proti němu není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání
žalované – aniž by se věcí mohl dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů
řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu