21 Cdo 1821/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce G. T. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ I. K., dříve
Š., 2/ V. K., zastoupené advokátem, 3/ Z. H., 4/ J. J., zastoupené advokátem,
5/ P. D., zastoupené advokátem, 6/ J. L., zastoupené advokátkou a 7/ J. E.,
zastoupené advokátem, o 577.566,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 234/2005, o dovolání žalované 5/ Petry
Doležalové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007,
č.j. 19 Co 237/2007-174, takto:
I. Dovolání žalované 5/ P. D. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby jí zaplatily žalovaná 1/ H. Š. částku 80.649,- Kč,
žalovaná 2/ V. K. 101.697,- Kč, žalovaná 3/ Z. H. 80.259,- Kč, žalovaná 4/ J.
J. částku 119.412,- Kč, žalovaná 5/ P. D. částku 103.513,- Kč, žalovaná 6/ J.
L. částku 46.018,- Kč a žalovaná 7/ J. E. částku 46.018,- Kč, všechny s úrokem
z prodlení „v aktuální výši odpovídající ročně výši reposazby stanovené Českou
národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů a platné pro první den
příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované“. Žalobu
odůvodnil tím, že na maloobchodní prodejně žalobce č. 210 K. M. byl na základě
mimořádné inventury konané dne 6.11.2003 zjištěn schodek na pokladní hotovosti
ve výši 625.109,- Kč. Protože se všemi žalovanými byly po podpisu pracovních
smluv uzavřeny i dohody o společné hmotné odpovědnosti, odpovídají za vzniklý
schodek. Obrana žalovaných spočívající v tvrzení, že schodek vznikl v důsledku
krádeže provedené třetí osobou v době, kdy nebyly fyzicky na prodejně, nemůže
podle názoru žalobce vést ke zproštění z hmotné odpovědnosti. V daném případě
totiž nebyly zjištěny skutečnosti, na základě kterých by bylo možné jednoznačně
určit způsob vzniku schodku, a z tohoto důvodu není možné ani hodnotit míru
případného zavinění jednotlivých žalovaných, a není možné vyloučit žádného
člena kolektivu hmotně odpovědných osob z odpovědnosti za schodek, či jeho
odpovědnost omezit.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11.1.2007, č.j. 19 C 234/2005-97
žalobě vyhověl a žalovaným uložil zaplatit žalobci „společně a nerozdílně
náklady řízení ve výši 71.804,80 Kč“ k rukám advokáta. Ve věci samé vycházel ze
zjištění, že všechny žalované řádně uzavřely se žalobcem písemnou dohodu o
společné hmotné odpovědnosti. Jestliže namítaly, že měly pracovat „v pozici
zástupce vedoucího prodejny, neshledává soud tuto skutečnost za podstatnou,
všechny žalované pracovní smlouvu podepsaly a se zařazením na tuto funkci
souhlasily“. Dovodil, „že trezor, ve kterém byly peníze uloženy, byl otevřen
originálním klíčem, který pracovnice ponechávají na provozovně“, a jestliže
žalované namítaly, že po změně odvozu tržeb zůstávaly finanční prostředky na
provozovně celý týden, je skutečností, že nikdy nepožádaly písemně o větší
zabezpečení prodejny, a nadále ponechávaly klíč na provozovně, ač to nebylo
nutné. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v daném případě byly
splněny předpoklady hmotné odpovědnosti za schodek vzniklý odcizením finanční
hotovosti z trezoru za použití originálního klíče, neboť žalované neprokázaly,
že by se této odpovědnosti, byť jen z části, zprostily.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.11.2007, č.j. 19
Co 237/2007-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu
proti žalované 1/ I. K. do částky 26.883,- Kč, proti žalované 2/ V. K. do
částky 33.899,- Kč, proti žalované 3/ Z. H. do částky 26.753,- Kč, proti
žalované 5/ P. D. do částky 34.504,- Kč, proti žalované 6/ J. L. do částky
15.339,- Kč, proti žalované 7/ J. E. do částky 15.339,- Kč, v dalším pak
rozsudek soudu prvního stupně proti těmto žalovaným a ve vztahu k žalované 4/
J. J. potvrdil a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit společně a
nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
71.804,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 59.214,- Kč k rukám
advokáta. Ve věci samé odvolací soud vyslovil souhlas se skutkovými a právními
závěry soudu prvního stupně, že žalované „své pracovní zařazení zástupkyně
vedoucí převzaly dobrovolně“ a že nevyvrátily tvrzení, že takové zařazení „bylo
při dvousměnném provozu prodejny nezbytné“, neboť při jakémkoli složení směny
musela být na prodejně vždy přítomna buď přímo vedoucí či její zástupkyně.
Pracovní náplní žalovaných bylo totiž i odvádění tržeb, vracení tisku,
přebírání zboží apod., „byly tedy ve vztahu ke třetím osobám kompetentní
vykonávat úkony, kterými svého zaměstnavatele bez dalšího schvalování
zavazovaly, což patří k náplni funkce vedoucího zaměstnance“. Odvolací soud
proto uzavřel, že „nelze dovodit, že by smyslem a cílem pracovního zařazení
žalovaných do funkcí zástupce vedoucí bylo pouze zvýšení hmotné odpovědnosti
těchto žalovaných v případě schodku a že by tímto způsobem žalobce obcházel
zákon“. K námitce, že škoda byla způsobena neznámým pachatelem a že žalované
škodu nezavinily, odvolací soud poukázal na skutečnost, že v průběhu řízení
před soudem prvního stupně „bylo jednoznačně prokázáno, že škoda vznikla jako
schodek, který byl zjištěn za období od předchozí inventury, tj. od 17.10.2003
do 16.11.2003“. „Nebylo tedy zjištěno, jakým způsobem ke vzniku schodku došlo,
a nebylo prokázáno, že ke škodě došlo právě v době nočních hodin dne
15.11.2003, do 14 hodin dne 16. 11. 2003, a že škodu způsobil neznámý
pachatel“. Tvrzení některých z žalovaných o tom, že se v uvedené době
nezdržovaly v P., nemůže vést ke zproštění jejich odpovědnosti, a, „nebyl-li
prokázán samotný mechanismus vzniku škody, nelze rovněž dovodit, že by
žalovanými namítané nedostatky na straně zaměstnavatele byly v bezprostřední
příčinné souvislosti se vzniklou škodou“; nelze tedy dovodit spoluzavinění
žalobce. Podle názoru odvolacího soudu však skutková zjištění soudu prvního
stupně zakládají důvod pro uplatnění moderačního práva soudu, a odvolací soud
proto snížil náhradu škody o jednu třetinu u každé ze žalovaných s výjimkou
žalované 4/ J. J., která zastávala funkci vedoucí prodejny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 5/ P. D.
Vytýkala odvolacímu soudu, že nepovažoval za podstatnou skutečnost, že všech
sedm žalovaných byly podle pracovních smluv „na pozici prodavačka-zástupkyně
vedoucí prodejny“. Z velikosti a druhu prodejny přitom lze dovodit, že tento
postup je jednak zcela nestandardní a z praktického hlediska pro chod prodejny
nadbytečný, a jednak ze strany zaměstnavatele účelový, neboť je motivován
snahou obejít zákon z důvodu rozšíření odpovědnosti za schodek nad rámec
zákonného limitu. Z toho, že žádná ze zaměstnankyň neměla v pracovní smlouvě
vymezeny žádné zvláštní povinnosti, které by souvisely z výkonem funkce
zástupce vedoucí a žádná z nich ani funkci zástupkyně vedoucí prakticky
nevykonávala, vyplývá, že nebyly jako zaměstnanci platně ustanoveny zástupcem
vedoucího a že soud měl vycházet z toho, že dovolatelka jako zaměstnanec má
právně postavení jen člena kolektivu – prodavačky. Kromě toho odvolací soud
nesprávně vyřešil otázku zproštění se odpovědnosti za schodek podle § 176 odst.
3, zák. práce, neboť nezohlednil skutečnosti, že žalobce jako zaměstnavatel
nevytvořil zaměstnancům odpovídající podmínky pro bezpečné nakládání se
svěřenými hodnotami, „a to ačkoli toto sám soud konstatoval, když využil
moderačního práva náhradu škody snížit“. Bylo-li zjištěno, že schodek vznikl
jednorázovou ztrátou finanční hotovosti a stravenek, uložených v trezoru v
tašce, k níž došlo o víkendu mezi 22. hodinou dne 15. 11. 2003 a 6. hodinou dne
16. 11. 2003, měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že žalovaná 5/ v té době
jednak prokazatelně neměla přístup ke svěřeným hodnotám, a jednak nemohla
žádným způsobem jejich zcizení, eventuelně ztrátě, zabránit. Žalovaná 5/
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního
stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání
žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu jednak v tom, že „soud
nezohlednil skutečnosti“, které jsou podle jejího názoru významné z hlediska
zproštění se odpovědnosti za schodek a z hlediska moderace povinnosti k náhradě
škody, a vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud v
tomto směru vycházel. Podstatou jejích námitek v uvedeném směru je nesouhlas s
tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, že
odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle
názoru dovolatelky pro posouzení věcí významné. Tím, že dovolatelka na
odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro
právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Zmíněné výtky žalované
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který
však nezakládá – jak zmíněno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V projednávané věci dále dovolatelka vyslovuje nesouhlas s tím, jakým způsobem
vyřešil odvolací soud právní otázku rozsahu smluvní volnosti účastníků
pracovního poměru při sjednávání druhu práce v pracovní smlouvě. Uvedená právní
otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech
souvislostech řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalované – až na žalovanou 4) J.
J., která byla vedoucí prodejny - pracovaly na maloobchodní prodejně žalobce č.
210 K. M. na základě pracovních smluv jako „prodavač(ka) – zástupce vedoucí
prodejny“, s místem výkonu práce „P.“. Na prodejně byl zjištěn schodek na
základě mimořádné inventury konané dne 16.11.2003 ve výši 625.109,- Kč.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
pracovní smlouva žalované 5) byla uzavřena dne 1.10.2001 – podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.3.2002, tj. do dne, než
nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)
(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák.
práce“.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§ 27
odst. 2 zák. práce), ve které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem
dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce
(obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§
9 odst. 1 zák. práce). Pro vznik pracovní smlouvy je rozhodující, zda se
účastníci shodli na jejím obsahu (§ 244 odst. 1 zák. práce). K tomu může dojít
jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co
chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (§ 240 odst. 2 zák. práce).
Přitom není podstatné, zda k dohodě o jednotlivých náležitostech smlouvy došlo
zároveň (v jediném okamžiku) nebo zda k dohodě o jednotlivých částech pracovní
smlouvy došlo postupně. Pracovní smlouva je totiž uzavřena (završena) v
okamžiku, kdy se její účastníci shodli na celém jejím obsahu.
S názorem, že v daném případě je pracovní smlouva dovolatelky v části, v níž
byl sjednán druh práce „prodavač(ka) – zástupce vedoucí prodejny“, neplatná
„podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce pro obcházení ustanovení §
182 zák. práce“, dovolací soud nesouhlasí.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že zákoník práce a další pracovněprávní
předpisy omezovaly smluvní volnost účastníků pracovněprávních vztahů. V právní
teorii ani v soudní praxi nebyly pochybnosti o tom, že právní předpisy
upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu (srov. nález
Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a
usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tato povaha
pracovněprávních předpisů se projevovala především v ustanovení § 244 odst. 1
zákoníku práce, podle kterého „smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných
ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli
na jejím obsahu“. To mimo jiné znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů
mohli své smlouvy (dohody) uzavřít jen v tom rozsahu a ohledně těch typů smluv
(dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že
jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy
umožňují.
Druh práce je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, při jehož sjednání se
uplatní smluvní volnost účastníků pracovního poměru. Právní úprava totiž
nestanovila v tomto směru žádná omezení; umožňuje vymezit dohodnutý druh práce
úzce, nebo naopak šířeji, umožňuje rovněž, aby druh práce byl sjednán tak, že
je v pracovní smlouvě uvedeno více druhů práce, apod. Je pochopitelné, že v
individuelním případě, kdy je kupříkladu sjednán přehnaně vysoký počet druhů
prací, nelze vyloučit pochybnosti o tom, zda nedochází k obcházení zákona.
Posouzení, hranice, kdy byl druh práce platně sjednán, je proto vždy otázkou
konkrétního případu.
V posuzované věci žalovaná 5) kromě jiného namítá, že „postup zaměstnavatele je
účelový, neboť je motivován snahou obejít zákon z důvodu rozšíření odpovědnosti
za schodek nad rámec zákonného limitu“. V tomto směru jednak opomíjí, že vedle
„postupu zaměstnavatele“ zde byl i její vlastní „postup“, kdy dne 1.10.2001
obsah pracovní smlouvy akceptovala, a po dobu dvou let neměla k jejímu obsahu
žádné připomínky. Podstatnější však – odvozuje-li neplatnost ujednání o druhu
práce od předpokládaného motivu zaměstnavatele – je, že z hlediska závěru o
obsahu projevené vůle totiž není významný motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější
předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je toliko to, co
lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve
skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k
normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné.
Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J.,
Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo
platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78).
Smluvní volnost účastníků pracovního poměru při sjednávání druhu práce v
pracovní smlouvě nelze úspěšně zpochybňovat ani poukazem na tzv. „běžnou
praxi“, kdy podle názoru dovolatelky v daném případě „by to konkrétně
představovalo vedoucí a dvě zástupkyně vedoucí, ostatní pracovnice pak měly být
zařazeny jako řadové prodavačky“. Uvedený názor nebere náležitě v úvahu, že
funkce zástupkyně vedoucí totiž není jen řídící funkce „sama o sobě“, neboť je
mimo pochybnost, že i zástupkyně vedoucí koná rovněž vedle řídící a organizační
činnosti často i ve větším rozsahu běžnou práci. Že tento předpoklad měl být
naplněn i v posuzované věci, plyne ostatně i ze sjednaných pracovních smluv,
jimiž bylo dohodnuto výslovně, že druhem práce, který zaměstnankyně budou
vykonávat, je „prodavač(ka) – zástupce vedoucí prodejny“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 5) podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná 5) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Zdeněk Novotný ,
v. r.
předseda
senátu