21 Cdo 1822/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. P., proti žalovanému A. T., se sídlem v Kněžmostě,
Srbsko č. 35, IČO 624 59 091, zastoupenému JUDr. Milanem Hasonem, advokátem se
sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská č. 253, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru a o 61.199,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 88/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2012 č. j. 23 Co 122/2012-134, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 11. 2011 č. j. 8 C 88/2011-91 ve
výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 61.199,- Kč) se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 1. 3. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g)
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zák. práce). Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že žalobce „porušil pracovní kázeň“ zvlášť hrubým
způsobem, neboť i přes několikerá ústní i písemná upozornění, opakovaně
odstavil jemu svěřený autobus silně znečištěný po jízdě a po výzvě k nápravě,
tuto výzvu ignoroval.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 28. 3. 2011
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „dlužnou část mzdy ve výši 61.199,- Kč“.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru
jsou zcela vykonstruované a nepravdivé, a že se žádných prohřešků proti
pracovní kázni nedopustil. Dále žalobce uplatnil požadavek na zaplacení částky
61.199,- Kč s tím, že se jedná o „diety“, které mu žalovaný zůstal dlužen za
období od dubna 2010 do ledna 2011; skutečnost že tyto „diety“ mu nebyly
vyplaceny, zjistil až 28. 2. 2011, kdy mu žalovaný předal „výplatní pásky“ za
dobu trvání pracovního poměru.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 8 C
88/2011-91 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 31.692,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“
JUDr. Milana Hasona. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalovaný prokázal
naplnění důvodů, které použil v okamžitém zrušení pracovního poměru, přičemž
tyto důvody představují za daných okolností podle hodnocení soudu porušení
povinností žalobce vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonané
práci zvlášť hrubým způsobem“. Soud prvního stupně dovodil, že při posouzení
míry porušení právních předpisů žalobcem (ustanovení § 301 zák. práce), je
nutné vycházet z toho, že sice ojedinělé odstavení neuklizeného autobusu či
porušení zákazu kouření nepředstavuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, ale
jinak je tomu v případě, že se jednalo o prohřešky opakované a zaměstnanec po
upozornění nezajistil trvalou nápravu. Uzavřel, že žalobce se tak dopustil
zvlášť hrubého porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm.
b) zákoníku práce tím, že nedbal pokynů nadřízeného, kvalitně a včas neplnil
pracovní úkoly, nechránil majetek zaměstnavatele před poškozením a jednal v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 23
Co 122/2012-134 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2013 č. j. 23 Co
122/2012-157 a opravného usnesení ze dne 10. 5. 2013 č. j. 23 Co 122/2012-161
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že okamžité zrušení pracovního poměru
žalobce u žalovaného ze dne 1. 3. 2011 je neplatné, ve výroku II. rozsudku
soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 61.199,- Kč, tento
rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího soudu „v okamžitém
zrušení pracovního poměru popsané jednání žalobce bylo sice nepřípustné a
neomluvitelné, avšak svým charakterem se nijak extrémně nevymykalo z porušování
pracovních povinností, jichž se žalobce dopouštěl už řadu měsíců předtím“.
Odvolací soud zdůraznil, že, spokojil-li se žalovaný až do 1. 3. 2011 s ústními
a písemnými výtkami, a dále žalobce zaměstnával „přesto, že měl dost důvodů k
výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce“, nelze dovodit, že
by jediným přiměřeným důsledkem vůči žalobci bylo okamžité zrušení pracovního
poměru, a že by další zaměstnávání mohlo být „oproti předchozímu období nějak
zvlášť problematické“. Z hlediska intenzity se podle názoru odvolacího soudu
jedná o opakované méně závažné porušování povinností v případě neudržování
autobusu v náležité čistotě a o závažné porušení povinnosti v případě
ignorování konkrétních pokynů zaměstnavatele, což by bývalo bylo důvodem pro
skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zák. práce, nikoli však
důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
odvolací soud vychází z „nesprávného právního názoru“, považuje-li jednání
žalobce za opakované méně závažné porušování povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Poukazuje na
skutečnost, že je podnikatelem v oblasti autobusové dopravy a cestovního ruchu,
což je jeho dominantní činností. Při této činnosti je hlavní prioritou
spokojenost zákazníků, která spočívá v autobusové přepravě v kultuře přepravy,
přístupu řidiče autobusu k cestujícím, a to nejen z hlediska čistoty, ale i
ochrany jejich zdraví. Ostatně porušení zákazu kouření na pracovišti klade
ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce na roveň zákazu požívání
alkoholických nápojů. Zdůraznil, že, nezajistil-li by bezproblémovou přepravu
svými autobusy, mohl by přijít o zákazníky a tím se dostat do existenčních
problémů. Namítal dále, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl soud
vycházet z poměru úspěšnosti v dané věci. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12.
2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho dovoláním napadené
části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které
mu bylo doručeno dne 1. 3. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 31. 3. 2011, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č.
73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů (dále
jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně
dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci, jež je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno,
a zda toto porušení dosahuje intenzity požadované v ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé).
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru se žalobcem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, v tom, že
žalobce od února 2011 opakovaně nerespektoval pokyny žalovaného
(zaměstnavatele), aby dbal na čistotu autobusu, neboť jej několikrát odstavil v
znečištěném stavu, neuposlechnul výzvy zaměstnavatele, aby autobus uklidil, a
jiní zaměstnanci jej tak museli uvádět do „provozuschopného stavu“, a ignoroval
předchozí výzvu, aby zanechal opakovaného kouření v autobusu.
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým
průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům
je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i
specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
V posuzovaném případě nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu – pochyb o tom, že žalobce svým jednáním, které mu bylo vytknuto v
okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1. 3. 2011, zaviněně porušil jednu
ze základních povinností zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v souladu
s právními předpisy, vyplývající z ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. S
odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že jednání žalobce bylo „nepřípustné a
neomluvitelné“. Přisvědčit však nelze názoru, že za situace, nebylo-li toto
„nepřípustné a neomluvitelné“ jednání ojedinělé a trvalo-li naopak „po řadu
měsíců předtím“, bylo možno dovodit, že by další zaměstnávání žalobce „ještě
alespoň po dobu výpovědní doby mohlo být pro žalovaného oproti předchozímu
období nějak zvlášť problematické“. Z uvedeného totiž vyplývá implicitně
(nesprávný) závěr, že, dopouští-li se zaměstnanec porušování svých povinností
vztahujícím se k jím vykonávané práci v míře označené odvolacím soudem, je
intenzita tohoto jednání zmirňována, dopouští-li se ho přes ústní a písemné
výtky opakovaně a dlouhodobě. Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení
povinností žalobcem došlo, měl však odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že
žalobce svým jednáním spočívajícím v opakovaném nerespektování pokynu
zaměstnavatele, který se týkal výkonu práce žalobce podle pracovní smlouvy a
který byl vydán v souladu s právními předpisy, úmyslně porušoval povinnost
zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele,
která pro něj vyplývá z pracovního poměru a která patří mezi základní atributy
závislé práce vykonávané v pracovněprávním vztahu. Za okolnost snižující
intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce nelze pokládat (a vykládat v
neprospěch zaměstnavatele) ani odvolacím soudem akcentovanou skutečnost, že se
žalovaný snažil opakovaně působit na žalobce, aby svůj přístup k plnění
pracovních povinností změnil. Ukáže-li se taková snaha bezúspěšná, skutečností
- k níž přísluší také přihlédnout - zůstává, že z hlediska pověsti žalovaného
jako podnikatele provozujícího převážně zájezdovou dopravu, je jednou z
klíčových podmínek, aby své služby provozoval v nezatuchlých, čistých a
příjemných prostorách odpovídajících standardním požadavkům na tento typ
přepravy. Za tohoto stavu je zřejmé, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy
právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci), nelze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za
úplnou a správnou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu