21 Cdo 1834/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce S. Z., zastoupeného Vladimírem Lacinou, advokátem se sídlem ve Slaném,
Wilsonova č. 622, proti žalovanému R. D., zastoupenému JUDr. Jaroslavou
Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská č. 19, o 119.471,- Kč
s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C
371/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. listopadu 2009 č.j. 14 Co 348/2009-154, takto :
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst.2 o.s.ř.) :
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2009 č.j. 14 Co
348/2009-154, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
22.6.2009 č.j. 35 C 371/2005-142 ve výroku o věci samé, jímž byla žalovanému
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 50.200,- Kč s úroky z prodlení, podal
žalovaný včasné dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
napadeného pravomocného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
I když v projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé ohledně částky 50.200,- Kč jedním výrokem, rozhodoval jím současně
o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku na
náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce ve výši 26.846,- Kč a o nároku na náhradu
mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zák. práce
ve výši 23.354,- Kč. Protože se jedná o dva samostatné nároky, které mají
odlišnou povahu s rozdílnými předpoklady jejich vzniku, je přípustnost dovolání
z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. třeba zkoumat ve vztahu ke
každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a
že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15.6.1999, sp.zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000). Vzhledem k tomu, že jak u nároku na náhradu mzdy z
důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, tak u nároku na náhradu mzdy
z neplatného rozvázání pracovního poměru, které jsou předmětem dovolacího
řízení, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč,
není dovolání žalovaného do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o
věci samé podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Protože
zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení § 237 odst. 2 o.s.ř -
nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost
nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího
soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že
dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo
odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu