21 Cdo 1838/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s.p., o odškodnění ztráty na důchodu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 278/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2006, č.j. 12 Co 404/2005-275, takto :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný platil počínaje dnem 1.1.1989 2.100,- Kč měsíčně jako náhradu za ztrátu na výdělku a \"dále na důchodu kolem 300,- Kč měsíčně\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 5.4.1985 byla u něj zjištěna nemoc z povolání - nemoc periferních svalů z vibrace. V důsledku toho byl převeden na méně placenou práci, vznikala mu tím ztráta na výdělku a po přiznání invalidního důchodu též ztráta na důchodu.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19.7.1995, č.j. 5 C 101/94-27 návrh žalobce na náhradu škody za dobu od 1.4.1984 do 4.4.1985 zamítl, řízení o nároku žalobce na náhradu škody za dobu \"od 5.4.1985 do 31.3.1994\" zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat náhradu škody z nemoci z povolání v době před 5.4.1985, neboť podle hlášení nemoci z povolání, vydaného Krajským ústavem národního zdraví v P., dnem vzniku nemoci z povolání je 5.4.1985 a v pravomoci soudu není obsah tohoto hlášení měnit. Protože o náhradě ztráty na důchodu již pravomocně rozhodl Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 28.3.1989 sp. zn. 4 C 41/88 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.8.1993 sp. zn. 14 Co 525/92, a tatáž věc pravomocně rozhodnutá nemůže být projednávána znovu, řízení o tomto nároku zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25.3.1996, č.j. 12 Co 598/95-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byl návrh žalobce na náhradu škody za dobu od 1.4.1984 do 4.4.1985 zamítnut, a změnil ve výroku, jímž bylo řízení o návrhu žalobce na náhradu škody za dobu od 5.4.1985 do 31.3.1994 zastaveno, tak, že řízení v části týkající se \"žalobního požadavku \" na zaplacení částky 31.131,- Kč s 3% úrokem od 1.5.1985 a s 16% úrokem od 1.7.1994 do zaplacení jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od 5.4.1985 do 31.3.1994 a v části týkající se \"žalobního požadavku\" na zaplacení částky 39.900,- Kč s 3% úrokem od 1.7.1987 a s 16% úrokem do 1.7.1994 do zaplacení jako náhrady za ztrátu na důchodu za období od 1.6.1987 do 31.12.1988 zastavil; v části týkající se \"žalobního požadavku\" na zaplacení částky 131.172,- Kč s 3% úrokem od 1.2.1989 a s 16% úrokem od 1.7.1994 do zaplacení jako náhrady za ztrátu na důchodu za období od 1.1.1989 do 31.3.1994 a dále počínaje dubnem 1994 měsíčně 2.100,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna \"v odškodnitelné formě\" dnem 5.4.1985. Nárok na náhradu škody časově připadající na období od dubna 1984 do 5.4.1995 (správně 5.4.1985) s přihlédnutím ke vznesené námitce promlčení považoval za nedůvodný. Protože o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na důchodu bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28.3.1989, sp. zn. 4 C 41/88 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9.8.1993, sp. zn. 14 Co 525/92 jen o nároku za období od 1.6.1987 do 31.12.1988, zastavil soud prvního stupně řízení důvodně jen ohledně uvedeného období. Počínaje dnem 1.1.1989 nebylo o žalobcově nároku v jiném řízení dosud rozhodnuto, a proto uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval \"žalobním požadavkem\" na zaplacení částky 131.172,- Kč s úroky z prodlení a počínaje dnem 1.4.1994 částky 2.100,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Klatovech poté rozsudkem ze dne 22.7.1998, č.j. 5 C 101/94-103 zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo platit žalobci počínaje dnem 1.1.1989 jako náhradu za ztrátu na výdělku 2.100,- Kč měsíčně a platit žalobci za ztrátu na důchodu 300,- Kč měsíčně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"Českému státu\" se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi nemocí z povolání u žalobce zjištěnou a požadovanou náhradou škody. Vycházel přitom z toho, že nemoc z povolání (onemocnění periferních nervů z vibrace) pouze omezuje určitý výběr pracovních činností u žalobce, ale jako celek nesnižuje jeho pracovní schopnost. Na invaliditě žalobce se dominantní měrou podílí srdeční onemocnění. Degenerativní změny v oblasti kyčelních kloubů a páteře nejsou invalidizující ani z části, rovněž jen do určité míry snižují žalobcovu pracovní schopnost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.11.1999, č.j. 12 Co 87/99-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému rozsudku připustil dovolání. Vycházeje z toho, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, aby bylo možno zjistit spolehlivě skutkový stav věci, shledal závěry soudu prvního stupně správné v tom, že žalobce nemůže mít nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, je-li poživatelem plného invalidního důchodu, že pro nedostatek příčinné souvislosti mezi žalobcovou invaliditou a zjištěnou nemocí z povolání mu nepřísluší nárok na náhradu za ztrátu na důchodu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19.4.2001, č.j. 21 Cdo 1101/2000-145 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I když byl žalobce uznán invalidním v důsledku obecných příčin (nikoliv pro zjištěnou nemoc z povolání) a i když mu proto nevznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce, nebylo možné podle názoru dovolacího soudu pominout, že při výpočtu invalidního důchodu (přiznaného žalobci nikoli jako důsledek nemoci z povolání) bylo vycházeno z výdělků nižších, neboť po zjištění nemoci z povolání byl žalobce od 5.4.1985 převeden na méně placenou práci. Žalobci tedy mohla vzniknout ztráta na důchodu ve smyslu ustanovení § 195a zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988, neboť předpisy o sociálním zabezpečení tehdy neumožňovaly vzít v úvahu \"při výpočtu dávek důchodového zabezpečení částky, které poškozený pobíral jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti\"; postup, který je třeba při určení náhrady za ztrátu na důchodu použít, byl vyložen již dříve v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.1992, č.j. 6 Cz 17/92-58, vydaném v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 41/88, v němž žalobce uplatnil část náhrady na důchodu za dobu od 1.6.1987 do 31.12.1988. Dovolací soud dále soudu prvního stupně vytknul, že v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1 o.s.ř. nevyzval žalobce, aby vysvětlil, čeho se vlastně domáhá, neboť z jeho projevů (podání doručeného soudu dne 25.11.1996 a prohlášení do protokolu při jednání dne 16.4.1997) nebylo zřejmé, jaké konkrétní rozhodnutí požaduje, a nebylo tedy napevno postaveno, čeho se žalobce domáhá.
Krajský soud v Plzni poté usnesením ze dne 26.10.2001, č.j. 12 Co 501/2001-151 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě právního názoru dovolacího soudu uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. vedl žalobce k odstranění vad žaloby a aby poté znovu ve věci rozhodl.
Okresní soud v Klatovech - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 19.1.2005 \"připustil změnu - upřesnění rozsudečného návrhu\", kterým se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu jednak náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 336.000,- Kč a počínaje dnem 1.5.2002 mu z tohoto důvodu platit 2.100,- Kč měsíčně, jednak náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 69.760,- Kč a počínaje dnem 1.5.2002 mu z tohoto důvodu platit 436,- Kč měsíčně - rozsudkem ze dne 23.2.2005, č.j. 7 C 278/2001-232 ve znění rozsudku ze dne 23.11.2005, č.j. 7 C 278/2001-259 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na invalidním důchodu za dobu od 1.1.1989 do 31.12.2004 částku 10.256,- Kč a aby mu počínaje dnem 1.1.2005 z tohoto důvodu platil 94,- Kč měsíčně; žalobu o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 336.000,- Kč a počínaje dnem 1.5.2002 ve výši 2.100,- Kč měsíčně a o zaplacení náhrady za ztrátu na invalidním důchodu za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 59.504,- Kč a počínaje dnem 1.1.2005 ve výši 342,- Kč měsíčně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"Českému státu\" se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce nevznikl, neboť žalobce byl uznán invalidním v důsledku obecných příčin (nikoli pro zjištěnou nemoc z povolání) a nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku. Vzhledem k tomu, že při výpočtu invalidního důchodu bylo vycházeno \"z nižších výdělků\", což bylo způsobeno tím, že žalobce byl po zjištění nemoci z povolání od 5.4.1985 převeden na méně placenou práci a že k pobírané náhradě mzdy se podle tehdy (do 31.12.1988) platných právních předpisů při výpočtu \"dávek důchodového zabezpečení\" nepřihlíželo, má však žalobce nárok na náhradu za ztrátu na důchodu ve smyslu ustanovení § 195a zákoníku práce. Ze závěrů znaleckého posudku Ing. M. H. soud prvního stupně zjistil, že žalobci vznikla ztráta na důchodu \"za sledované období do prosince roku 2002\" ve výši 8.156,- Kč a za dobu od ledna 2003 do prosince 2004 ve výši 2.100,- Kč a že od ledna 2005 vzniká žalobci ztráta na důchodu ve výši 94,- Kč měsíčně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.2.2006, č.j. 12 Co 404/2005-275 rozsudek soudu prvního stupně \"v napadené části\" (ve výrocích o
zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že u žalobce byla zjištěna dne 5.4.1985 nemoc z povolání - onemocnění periferních nervů z vibrace, že v době od 28.8. do 4.9.1986 byl hospitalizován pro náhlé bolesti na hrudi, zvláště po námaze, že vyšetřením byla prokázána výrazně snížená tolerance vůči fyzické námaze a změny odpovídající ischemické chorobě srdeční s možností prodělaného infarktu myokardu a že ze znaleckého posudku doc. MUDr. J. K. vypracovaného ve spolupráci s prof. MUDr. Z. A., DrSc. a MUDr. V. M. jednoznačně vyplývá, že žalobce není invalidní pro předmětnou nemoc z povolání, ale pouze v důsledku srdečního onemocnění, aniž by tu byla jakákoliv souvislost mezi nemocí z povolání a onemocněním srdce a cévního systému, a dovodil, že žalobce nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidního důchodu podle ustanovení § 195 zákoníku práce. Žalobci přísluší pouze nárok za ztrátu na invalidním důchodu podle ustanovení § 195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988); výše nároku byla prokázána znaleckým posudkem Ing. M. H. a žalobce správnost posudku ani v odvolacím řízení nezpochybnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že při výpočtu náhrady za ztrátu na důchodu \"nedošlo k zohlednění valorizace, ani kapitalizace pohledávek\" a že při výpočtu ztráty na důchodu nebylo postupováno podle stanoviska senátu býv. Nejvyššího soudu ze dne 21.12.1981, sp. zn. Sc 1/81, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť \"otázka oprávněnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku i na důchodu poté, co je pracovník v důsledku nemoci z povolání přeřazen na jinou méně placenou práci a následně je mu tak přiznán nižší invalidní důchod, byť je uznán plně invalidní pro jinou chorobu, jejíž vznik nemá souvislost s nemocí z povolání, nebyla v minulosti judikaturou řešena \", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku tedy může být přípustné buď podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo při splnění předpokladů podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 23.2.2005, č.j. 7 C 278/2001-232 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23.11.2005, č.j. 7 C 278/2001-259 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 22.7.1998, č.j. 5 C 101/94-103 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho usnesení ze dne 26.10.2001, č.j. 12 Co 501/2001-151. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněném pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 23.2.2005, č.j. 7 C 278/2001-232 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23.11.2005, č.j. 7 C 278/2001-259 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 26.10.2001, č.j. 12 Co 501/2001-151 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k odstranění vady žaloby postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. v souladu s právním názorem dovolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně.
Protože dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 19.4.2001, č.j. 21 Cdo 1101/2000-145 vysvětlil, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na důchodu podle ustanovení § 195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988), bylo-li při výpočtu invalidního důchodu (přiznaného nikoli jako důsledek nemoci z povolání) vycházeno \"z výdělků nižších\", protože žalobce byl po zjištění nemoci z povolání od 5.4.1985 převeden na méně placenou práci a při výpočtu důchodu se nepřihlíželo k částkám, které žalobce obdržel po 5.4.1985 jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V uvedeném rozsudku bylo současně v návaznosti na stanovisko senátu býv. Nejvyššího soudu č. Sc 1/81, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, a na rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.1992, č.j. 6 Cz 17/92-58, vydaném v dřívějším řízení mezi účastníky vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 41/88, vysvětleno, že při určení náhrady za ztrátu na důchodu podle ustanovení § 195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988) se vychází z rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vznikl nárok, a důchodem, na který by mu vznikl nárok, kdyby nedošlo ke snížení jeho výdělků následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, že výše důchodu, na který by poškozenému vznikl nárok (fiktivní důchod), je třeba stanovit především podle předpisů o sociálním a důchodovém zabezpečení, tj. z hrubých výdělků zaměstnance v rozhodném období (srov. § 14 odst. 2 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení), že za dobu, po kterou během rozhodného období došlo ke snížení výdělku zaměstnance následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je třeba výši průměrného výdělku stanovit tak, aby odpovídala výdělku, kterého by zaměstnanec dosáhl, kdyby nedošlo ke škodné události, a že, nestanoví-li předpisy o sociálním zabezpečení jinak, postupuje se podle předpisů o průměrném výdělku pro účely náhrady škody podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících.
Namítá-li žalobce, že při výpočtu náhrady za ztrátu na důchodu \"nedošlo k zohlednění valorizace, ani kapitalizace pohledávek\", nelze pominout jednak to, že žádné takové nároky v řízení před soudy nepožadoval, jednak závěr, že náhrada za ztrátu na důchodu podle ustanovení § 195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988) žádné \"valorizaci\" či \"kapitalizaci\" nepodléhá.
Z uvedeného právní názoru při určení výše náhrady za ztrátu na důchodu soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely a dovolatel ani neuvádí žádné konkrétní údaje, které by takový poznatek zpochybňovaly. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nemůže mít z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam. Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu