21 Cdo 1846/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. s., a.s., o určení
neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
39 C 157/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
7. září 2005, č.j. 58 Co 420/2005-60, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4.7.2002 domáhal
určení, že „smlouva č. 700953 uzavřená dne 8.12.1993 mezi ním a žalovanou o
zřízení zástavního práva k nemovitosti čp. 1439 s pozemky č. 2749/4 a č. 2749/2
v k.ú. B., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV je neplatná“. Uvedl, že
„účastníci uzavřeli dne 8.12.1993 smlouvu o zřízení zástavního práva č.
700953“; že „podle této smlouvy mělo být pro pohledávku žalované za panem M.
H., do celkové výše 3.000.000 Kč, včetně příslušenství, zřízeno zástavní právo
k nemovitostem žalobce, a to k domu čp. 1439 a k pozemkům č. 2749/4 a č. 2749/2
v k.ú. B., zapsaným na LV u Katastrálního úřadu P.“; že „zástavní smlouva
vykazuje závažné vady, které způsobují její neplatnost“; že „jako jeden z
účastníků smlouvy vystupuje nonsubjekt“, neboť „jako zástavní věřitel je
označena Č. s., a.s. v P., zast. ředitelkou JUDr. H.“; že „jakékoli jiné
označení zástavního věřitele, např. identifikačním číslem, chybí“; že „Č. s.,
a.s., přitom nejen v době uzavření smlouvy, ale ani nikdy jindy sídlo na adrese
P., neměla“ a že „to byla pouze adresa jedné z jejich poboček“; že „JUDr. O.
H. nebyla nikdy statutárním zástupcem žalované, zastávala pouze funkci
ředitelky pobočky v P.“; že „pobočky žalované nemají postavení samostatného
subjektu práv“; dále že „smlouvu nepodepsaly osoby k tomu oprávněné“; že „v
době uzavření zástavní smlouvy byli oprávněni podepisovat se za žalovanou dva
členové představenstva ve věcech, v nichž příslušelo rozhodovat představenstvu,
a vždy dva pracovníci společnosti v rozsahu stanoveném organizačními předpisy“;
že „zástavní smlouva je neplatná také z důvodu neurčitosti a zmatečnosti“; že,
„ačkoliv smlouva byla uzavřena již po vzniku Katastrálních úřadů za účinnosti
zák. č. 265/1992 Sb., účastníci si v čl. 7 ujednali, že smlouva nabývá
účinnosti dnem registrace státním notářstvím“; že tím „spojili vznik zástavního
práva se skutečností, k níž nemohlo dojít, takže zástavní právo nemohlo
vzniknout“; že „tuto vadu nelze napravit výkladem“; že, „smlouvu připravovala
žalovaná, takže při možnosti vícerého výkladu nutno použít ten, který jde k
její tíži“; že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy
spočívá v nutnosti vyznačit změnu v katastru nemovitostí“.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14.8.2004, č.j. 39 C 157/2002-32,
zamítl návrh žalované, aby „soud připustil, aby C. (L.) No 11 S. A. vstoupil do
řízení namísto dosavadní žalované“.
Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.2.2005, č.j. 39 C
157/2002-42, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „naléhavý právní zájem na určení,
zda zástavní právo vzniklo, či nikoliv, je dán“; že „dne 8.12.1993 účastníci
uzavřeli zástavní smlouvu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce, zapsaných ve
výpisu z katastru nemovitostí, okres P., k.ú. B., LV“; že „žalovaná, coby
zástavní věřitelka, byla označena jako Č. s., a.s., v P., zast. paní ředitelkou
JUDr. H., podepsána paní H. a paní Š., s razítkem Č. s., akciová společnost,
obvodní pobočka v P.,“; že „v článku 7 smlouvy byl použit text o nabytí
účinnosti smlouvy dnem registrace státním notářstvím“; že „žalobce je
vlastníkem nemovitostí zastavených ve prospěch žalované“; že „vklad zástavního
práva byl realizován“; že „pobočky žalované jsou dle organizačního řádu
organizačními složkami“; že „v jejich čele stojí ředitel, který je oprávněn
činit jménem právnické osoby právní úkony odpovídající příslušným okresním
pobočkám“; že ředitelkou dané pobočky byla od 1.10.1993 JUDr. O. H.; že „dalším
pověřeným pracovníkem na pracovišti úvěrů byla ode dne 29.1.1993 prom. práv. J.
Š.“; že „mezi účastníky došlo k uzavření zástavní smlouvy, která obsahuje
všechny potřebné skutečnosti“; že „smlouva je sice podepsaná za zástavní
věřitelku její pobočkou, avšak plně v rámci svého oprávnění jako organizační
složka“; že „podpisy plně odpovídají praxi upravené vnitřními organizačními
předpisy, když za žalovanou byla podepsaná ředitelkou (JUDr. H.) a pověřenou
zaměstnankyní (paní Š.)“ a že „ani ustanovení čl. 7 zástavní smlouvy nelze
považovat za ustanovení způsobující neplatnost“, neboť „úmysl účastníků smlouvu
uzavřít byl naprosto zřejmý, svobodný a nezaměnitelný“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.9.2005, č.j. 58 Co
420/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru,
že „naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě byl dán“; že „účastníci
uzavřeli dne 8.12.1993 předmětnou zástavní smlouvu“; že „tato smlouva je
platným právním úkonem“; že „zástavní smlouva byla uzavřena v režimu ustanovení
§ 151a a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2000, a má
náležitosti požadované tímto právním předpisem“; že „samotný žalobce v
odvolacím řízení uvedl, že netvrdí, že nechtěl uzavřít předmětnou zástavní
smlouvu, a že by v tomto směru absentovala takováto jeho vůle“; že „ani
označení právnické osoby nesprávným sídlem, příp. neuvedením tzv. IČO,
nezpůsobuje neplatnost právního úkonu“; že „žalovaná tak, jak byla označena v
zástavní smlouvě, tedy Č. s., a.s., je v České republice jediným subjektem
nesoucím takovéto označení, je všeobecně známá a nezaměnitelná s jiným
subjektem“; že „žalobci bylo známo, s kým zástavní smlouvu uzavírá“; že
„oprávnění ředitelky pobočky žalované JUDr. H. jednat za společnost bylo v
řízení prokázáno a z titulu své funkce byla oprávněna zástavní smlouvu
podepsat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
„řešení otázek a) zda může vzniknout zástavní právo podle zástavní smlouvy
uzavřené za účinnosti zák. č. 265/1992 Sb., jejíž účinnost je vázána na
nesplnitelnou podmínku, konkrétně na registraci státním notářstvím, a zda
taková smlouva může být platná, a b) zda mohou konvalidovat právní úkony
učiněné osobou, která není statutárním zástupcem, pokud je jím dodatečně
jmenována, má judikatorní význam“; že „právní názory soudů obou stupňů nemohou
obstát, protože náležitosti právního úkonu zužují pouze na svobodu a vážnost
vůle“; že „nelze obcházet smysl ustanovení občanského zákoníku o náležitostech
právního úkonu“; že „pokud by postačovala vážnost a svoboda vůle, nemusely by
další náležitosti právního úkonu v zákoně vůbec být“; že „takové právní úkony,
kdy účastníci jednali svobodně a vážně, ale jejich dvoustranný právní úkon je
přesto objektivně neplatný, a to dokonce i tehdy, kdy neplatnost žádná ze stran
nenamítá, nejsou v právní praxi žádnou výjimkou“; že „pokud smluvní strany
spojily účinnost smlouvy se skutečností, k níž nemohlo dojít, jde o úkon
absolutně neplatný (§ 37 o.z.) a na jeho základě nemohly vzniknout důsledky, k
nimž měl směřovat“, a že „není zřejmé, jak mohlo z dokladu o jmenování
ředitelky pobočky banky ze dne 29.3.1994 a z rozhodnutí o postupu při
schvalování úvěrů právnickým osobám ze dne 4.1.1993 (viz protokol o jednání
před Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 21.2.2005) vyplynout oprávnění
kohokoliv k podpisu zástavní smlouvy s fyzickou osobou, k němuž došlo dne
8.12.1993, tedy před datem jmenování“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že „nejsou naplněny podmínky pro přípustnost dovolání“, neboť
„rozhodnutím soudu nebyla řešena otázka zásadního právního významu, či jakákoli
jiná dosud neřešená otázka“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen.
Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci
přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném
do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět
zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li
při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru
žalobce - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 8.12.1993 je z hlediska označení
subjektů právním úkonem určitým, protože „ani označení právnické osoby
nesprávným sídlem, příp. neuvedením tzv. IČO, nezpůsobuje neplatnost právního
úkonu“, a protože „žalovaná tak, jak byla označena v zástavní smlouvě, tedy Č.
s., a.s., je v České republice jediným subjektem nesoucím takovéto označení, je
všeobecně známá a nezaměnitelná s jiným subjektem“, nemůže rozsudek odvolacího
soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze
úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud vypořádal s ujednáním
obsaženým v čl. 7 zástavní smlouvy ze dne 8.12.1993, podle kterého „smlouva
nabývá účinnosti dnem registrace státním notářstvím“. Podle ustálené judikatury
soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního
soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto
ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné,
a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.
Rovněž námitka dovolatele, že „není zřejmé, jak mohlo z dokladu o jmenování
ředitelky pobočky banky ze dne 29.3.1994 a z rozhodnutí o postupu při
schvalování úvěrů právnickým osobám ze dne 4.1.1993 vyplynout oprávnění
kohokoliv k podpisu zástavní smlouvy s fyzickou osobou, k němuž došlo dne
8.12.1993, tedy před datem jmenování“, není způsobilá založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť závěr odvolacího
soudu, že „oprávnění ředitelky pobočky žalované JUDr. H. jednat za společnost
bylo v řízení prokázáno a z titulu své funkce byla oprávněna zástavní smlouvu
podepsat“, je závěr skutkový, jež je navíc v souladu s ustálenou judikaturou
soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2003, sp.zn. 21 Cdo
1912/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73,
ročník. 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu