21 Cdo 185/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zbyňka Poledny v právní
věci žalobce APSTON CAPITAL Ltd. se sídlem v Dublinu 2, Hannover Building,
Windmill Lane, 4th Floor, Irsko, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem
se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Londýnská č. 674/55, proti žalované M. S.,
zastoupené JUDr. Radko Polednou, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka
Borovského č. 692, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v
Sokolově pod sp. zn. 10 C 138/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2012, č. j. 18 Co 153/2012 - 74,
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 22.
listopadu 2011, č. j. 10 C 138/2011 – 34, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 1. 12. 2008,
na jejímž základě darovali J. Ž. a I. Ž., žalované řadovou garáž bez čp.,
stojící na pozemku parcelní číslo 587/7, pozemek parcelní číslo 587/7 a pozemek
parcelní číslo 430/21, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj,
Katastrální pracoviště Sokolov, na LV č. 249, pro katastrální území a obec H.“,
je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle
rozhodčího nálezu (vydaného rozhodcem JUDr. Janem Sukem) ze dne 27. 10. 2010,
sp. zn. K/2010/04742, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2010, má za dlužníkem
J. Ž. pohledávku ve výši 32.121,89 Kč s úroky z prodlení. Darovací smlouvou ze
dne 1. 12. 2008 J. Ž. (dlužník žalobce) spolu s jeho manželkou I. Ž. darovali
žalované (jejich dceři) výše uvedené nemovitosti. Žalobce je přesvědčen, že
uvedeným právním úkonem došlo ke snížení majetku dlužníka J. Ž. a to za účelem
zkrácení uspokojení pohledávky žalobce za tímto dlužníkem. Možnost žalobce
dosáhnout plnění na úhradu své pohledávky se tak podstatně zhoršila.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 10 C 138/2011 –
34, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradu nákladů řízení 16.759,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Straky. Vyšel
z toho, že žalobce předložením rozhodčího nálezu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn.
K/2010/04742, prokázal, že má proti J. Ž. vymahatelnou pohledávku ve výši
32.121,89 Kč s příslušenstvím, a že předložením e-mailové korespondence s Mgr.
J. K., exekutorským kandidátem Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. Juraje
Podkonického Ph.D. bylo prokázáno, že k uspokojení žalobcovy vymahatelné
pohledávky nelze použít jiný majetek dlužníka. Protože právní úkon, jehož
neúčinnosti vůči sobě se žalobce domáhal, učinil J. Ž. (dlužník žalobce) ve
prospěch své dcery (žalované), tedy k právnímu úkonu došlo mezi dlužníkem a
osobou jemu blízkou, bylo na žalované, aby prokázala, že úmysl dlužníka krátit
věřitele nemohla v době uzavření darovací smlouvy i při vyvinutí náležité
pečlivosti rozpoznat. Žalovaná sice tvrdila, že náležitou pečlivost vyvinula,
neboť před tím, než jí měly být nemovitosti darovány, hovořila s rodiči o
jejich finanční situaci a byla seznámena se smlouvou, kterou její otec uzavřel
s právním předchůdcem žalobce. Potvrdila však, že „se otce neptala na jeho
další úvěry, půjčky, dluhy a podobně“. Soud prvního stupně proto dospěl k
závěru, že žalovaná náležitou aktivitu nevyvinula a spokojila se pouze s tím,
co jí otec, resp. oba rodiče sdělili a co jí předložili (smlouvu o úvěru a
výpisy z účtu).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 18
Co 153/2012 – 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.680,40 Kč k
rukám advokáta Mgr. Martina Straky. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom,
že žalovaná, která je ve věci pasivně legitimována, neprokázala, že v době
uzavření odporovatelného právního úkonu nevěděla o úmyslu dlužníka (jejího
otce) krátit věřitele (žalobce), resp., že tento úmysl nemohla i při náležité
pečlivosti poznat. I když žalovaná tvrdila, že náležitou pečlivost vyvinula,
neboť před tím, než jí měly být nemovitosti darovány, hovořila s rodiči o
jejich finanční situaci a byla seznámena se smlouvou, kterou otec uzavřel s
právním předchůdcem žalobce, potvrdila, že se otce neptala, zda má nějaké další
dluhy, úvěry či půjčky. Z důkazního řízení před soudem prvního stupně, jakož i
ze zprávy Komerční banky, a. s., (právního předchůdce žalobce) ze dne 23. 4.
2012 však vyplývá, že proti otci žalované je vedeno více exekučních řízení,
přičemž k vypovězení služební kreditní karty panu J. Ž. dne 4. 9. 2009 došlo z
důvodu „obdržení vysoké exekuce“ na účty dlužníka (J. Ž.) v Komerční bance, a.
s. Proto je správná úvaha soudu prvního stupně, že žalovaná v době uzavírání
darovací smlouvy nevyvinula náležitou pečlivost, tedy takovou aktivitu, aby
úmysl dlužníka zkrátit věřitele mohla poznat. Oproti tomu žalobce prokázal i
další podmínku pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva, když prokázal, že k
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky nelze prokazatelně použít jiný majetek
dlužníka.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že se soudy při
posouzení důvodnosti odporovatelnosti blíže nezabývaly tím, zda ke splnění
stanovených podmínek došlo v době, kdy byl odporovaný úkon učiněn („rozhodnou
je totiž doba, kdy se právní jednání stalo - později nabytá znalost o případném
dlužníkově úmyslu je právně bez významu“). Ke dni uzavření odporované darovací
smlouvy (ke dni 1. 12. 2008) však plnil otec žalované své povinnosti dle
Smlouvy o úvěru u Komerční banky, a.s., neboť do prodlení se splácením se
dostal teprve téměř o jeden rok později - dne 10. 11. 2009. Nesprávně též -
podle jejího názoru - soudy vyložily pojem „náležité pečlivosti“ použitý v
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Žalovaná totiž k datu uzavření darovací
smlouvy 1. 12. 2008 objektivně nemohla poznat případný dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele, a to nejen při vynaložení zákonem požadované „náležité pečlivosti“,
ale ani při vynaložení „absolutní“ pečlivosti, protože dne 1. 12. 2008 nebylo
možno případný úmysl dlužníka z žádných okolností poznat, a to proto, že v té
době žádný takový úmysl u teprve budoucího dlužníka ani nebyl dán. Otec
žalované „byl tehdy činný jako OSVČ a jeho firma tehdy normálně fungovala,
nebyl zadlužen, jeho hmotná úroveň byla odpovídající jeho činnosti jako OSVČ,
otec žalované se v žádném případě nezbavoval majetku - tedy nepřeváděl žádný
svůj další majetek na jiné subjekty“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť soudy rozhodly v
souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal
dovolání žalované podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., že
jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s .ř. (odvolací soud vyřešil otázku podmínek
odporovatelnosti právnímu úkonu jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího
soudu), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že odporovaný úkon byl
učiněn dne 1. 12. 2008 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 19. 7. 2009, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 285/2009 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku
(srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále jen „obč.
zák.“.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu),
vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten,
kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci).
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. - takový
právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit
své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a
důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání vědomosti o úmyslu
dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže
„druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v
ustanovení § 116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly,
že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i
při náležité pečlivosti poznat. V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel
povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného
právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit
věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu
(v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon
mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve
prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že
žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele
znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit
žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele
věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Úspěšná obrana žalované
dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá
nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem
věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a – jak správně uvádí
i odvolací soud - prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla
vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a že šlo
o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba
dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k
obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka
zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato
musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve
smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě.
Zákon po
dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo
při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem
přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby
nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů
dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel
může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě
takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2785/2012).
V projednávané věci se odvolací soud při zkoumání předpokladů odporovatelnosti
ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., soustředil zejména na to, zda
žalovaná (jako osoba blízká dlužníkovi J. Ž.) vynaložila náležitou pečlivost ve
smyslu její vlastní aktivity. Přehlédl však, že – jak na to správně poukazuje
dovolatelka – poznání (případného) dlužníkova úmyslu zkrátit odporovaným úkonem
věřitele se vztahuje právě k době, kdy byl odporovaný úkon učiněn. Jde tedy
mimo jiné o to, zda již v té době (ke dni uzavření odporované darovací smlouvy)
vůbec nějaké dluhy dlužník (otec žalované) měl. Neměl-li by dlužník v době, kdy
učinil odporovaný úkon žádné dluhy, nelze ani dovodit jeho úmysl (přímý nebo
nepřímý) zkrátit své věřitele. Tím méně by pak bylo možné požadovat po tom, v
jehož prospěch byl odporovaný úkon učiněn (po žalované), aby prokazoval, že
takový (neexistující) úmysl nemohla ani při náležité pečlivosti poznat.
Odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se „ztotožnil“) se
spokojil s tím, že podle zprávy Komerční banky, a. s., ze dne 23. 4. 2012 proti
otci žalované (dlužníkovi) „je vedeno více exekučních řízení, přičemž k
vypovězení služební kreditní karty panu J. Ž. dne 4. 9. 2009 došlo z důvodu
obdržení vysoké exekuce na účty dlužníka v Komerční bance, a.s.“. Nezkoumal
však, o jaké exekuce se jednalo, kdy a na základě jakých titulů byly případně
nařízeny, ani tím, zda žalobce má skutečně vymahatelnou pohledávku (§ 42a odst.
1 obč. zák.) neboť označovaná vykonatelná pohledávka se opírá o rozhodčí nález
vydaný rozhodcem na základě rozhodčí doložky, jež byla součástí původní smlouvy
mezi Komerční bankou, a. s., a J. Ž. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez objasnění uvedených otázek nelze
prozatím učinit závěr o tom, zda jsou (nejsou) splněny podmínky
odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (pro svoji předčasnost)
správný. Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Sokolově) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu