21 Cdo 1850/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. K., proti
žalované S. – D., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 12 C 72/99,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
12.července 2001, č.j. 12 Co 779/2000-101, takto :
Dovolání žalované se odmítá.
Dopisem ze dne 7.12.1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §
53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce dne 7.12.1998 v 7,20
hod. v kanceláři za přítomnosti ekonomky závodu Ing. J. „nazval M. D. -
jednatele společnosti – S.“, a v tom, že odmítl vykonávat práci, na kterou byl
převeden.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil za výpovědní dobu náhradu mzdy
ve výši 40.124,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se zvlášť hrubého
porušení pracovní kázně nedopustil, neboť práce uklízeče, kterou odmítl
vykonávat, ho „hluboce degradovala“ (má vysokoškolské vzdělání) a byla pro
něho nevhodná i vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (má potíže s páteří). Ani
druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nepovažoval za tak závažný,
zejména když k němu došlo „v rozčilení vyprovokovaném jednáním p. D.“, kdy
použil výraz, „zda se cítí být S., protože mu nařizuje úkoly, které nejsou v
souladu s platnými zákony“.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 26.4.2000, č.j. 12 C 72/99-67, rozhodl o
části věci tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci
dopisem ze dne 7.12.1998 dle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je
neplatné. Vycházel z toho, že žalobce byl zaměstnán u žalované jako projektant,
že dne 24.11.1998 mu byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) zák. práce (pro fyzické napadení jednatele společnosti), že
z tohoto důvodu jej žalovaná převedla dne 7.12.1998 na práci uklízeče, kterou
odmítl vykonávat, a z toho, že se žalobcem byl dne 7.12.1998 okamžitě zrušen
pracovní poměr. Dospěl k závěru, že jednání žalobce, spočívající v tom, že
„nazval svého nadřízeného S.“, není takové intenzity, aby mohlo vést k tak
výjimečnému opatření, a že práce uklízeče, na kterou byl žalobce převeden a
kterou odmítl vykonávat, nebyla pro něj vhodná ze zdravotních důvodů ani s
ohledem na jeho schopnosti a kvalifikaci; proto předpoklady pro platné skončení
pracovního poměru okamžitým zrušením nepovažoval za splněné.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12.7.2001,
č.j. 12 Co 779/2000-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalobce, který „nazval
jednatele žalovaného S.“, případně uvedl, že „jednatel žalované má chování S.“,
není porušením pracovní kázně takové intenzity, kterou má na mysli ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a nejde o situaci, že by žalobce nebylo možno
zaměstnávat do uplynutí výpovědní doby. Ani odvolací soud nepovažoval převedení
žalobce na jinou práci (v souvislosti s výpovědí danou mu podle ustanovení § 46
odst.1 písm.f) zák. práce), které nebylo se žalobcem předem projednáno, za
platné, a to vzhledem k jeho zdravotní nezpůsobilosti k práci uklízeče; proto
odmítnutí takové práce neposoudil jako porušení pracovní kázně.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací
soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, protože „důvody pro okamžité zrušení
žalobcova pracovního poměru ze strany žalované jako zaměstnavatele byly dány a
předmětné okamžité zrušení žalobcova pracovního poměru bylo učiněno takovým
způsobem, pro které zákoník práce nestanoví neplatnost“. Podle jejího názoru
kterýkoli ze dvou důvodů, pro něž došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru,
je „samostatně postačující“. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že jednal v
rozporu se zásadou, že při posuzování konkrétního způsobu porušení pracovní
kázně je třeba brát v úvahu dobu a situaci, ze které bylo učiněno, neboť „zcela
pominul“ situaci existující v době, která okamžitému zrušení pracovního poměru
předcházela, ačkoli byla svědky doložena; v dalším popisuje rozsah porušování
pracovních povinností žalobce a jeho chování ke spolupracovníkům a k
nadřízenému na pracovišti. Považuje rovněž za „zcela neadekvátní zhodnocení
stavu věci“, když soud žalobcem předložené lékařské potvrzení o zdravotním
omezení vystavené až po okamžitém zrušení pracovního poměru hodnotí jako „důvod
neplatnosti převedení žalobce na jinou práci“, a zdůrazňuje, že se žalobcem
převedení na práci uklízeče předem projednala (sdělila mu, že pro něj vhodnou
práci nemá a vydala mu písemné potvrzení obsahující důvody a dobu trvání) a že
žalobce se žalobou u soudu ani neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne
24.11.1998 dané mu podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce, ani
převedení na jinou práci nedomáhal; proto je přesvědčena, že žalobce, který
žádná zdravotní omezení neuváděl, převedla na jinou práci platně. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení a „zároveň vyslovil právní názor, že důvody, pro které je rozsudek
rušen, se týkají i rozsudku č.j. 12 C 72/99-67 Okresního soudu v Mostě ze dne
26.4.2000“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po
1.1.2001 (dne 12.7.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté,
Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení
provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl
vydán dne 26.4.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době
projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních
předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000
(dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve
smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně
vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání
lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li
dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen
do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení ve dnech 2.10.2001 a
8.10.2001 a že dovolání žalované, sepsané dne 29.11.2001, bylo podáno u soudu
prvního stupně dne 30.11.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem
8.10.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula
podle ustanovení § 243c a § 57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 8.11.2001. Protože
dovolání bylo podáno u soudu až dne 30.11.2001, je opožděné.
Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst.2
věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst.1 písm.a) o.s.ř. - aniž by se
mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o
náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.4 věta první, § 224 odst.1 a §
151 odst.1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu