21 Cdo 1852/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce B. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. K.,
zastoupenému advokátem, o 94.500,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu
žalovaného o 6.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 11 C 155/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2002, č.j. 13 Co 874/2001-191, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou potvrzujícího výroku ohledně částky
9.373,60 Kč s příslušenstvím a výroku o odmítnutí odvolání žalovaného) se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaný zaplatil 94.500,- Kč s 21% úrokem od 1.10. 1996 do zaplacení. Žalobu
odůvodňoval zejména tím, že žalovaný byl původně jeho zaměstnancem se zařazením
„řidič – dealer“, jehož pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního
poměru ke dni 23. 5. 1996 pro neomluvené absence. Při ukončení pracovního
poměru byl zjištěn „inventurní rozdíl“ ve výši 14.833,30 Kč (na úhradu škody
bylo započteno 2.882,- Kč jako přeplatek mzdy, proto z tohoto důvodu požaduje
11.951,30 Kč) a navíc, tím, že žalovaný přestal bezdůvodně pracovat a jeho
vozidlo zůstalo neobsazeno, vznikla žalobci škoda ve výši 82.549,- Kč,
spočívající ve ztrátě na zisku.
Žalovaný v průběhu řízení uplatnil vůči žalobci vzájemný návrh na zaplacení
částky 6.918,- Kč s „poplatkem z prodlení“ ve výši 18% od 1. 6. 1996 do
zaplacení představující nevyplacenou poměrnou část mzdy za měsíce březen a
květen 1996.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 10. 2001, č.j. 11 C
155/97-173, žalovanému uložil zaplatit žalobci 55.562,60 Kč s 21% úrokem od 1.
10. 1996 do zaplacení, co do částky 38.937,40 Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl, žalobci uložil zaplatit žalovanému 6.918,- Kč s 18% úrokem od 1. 6.
1996 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
nákladech řízení 9.960,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
nákladech řízení 15.975,- Kč; zároveň uložil, aby zaplatili „ČR – na NSN-
znalečném“ žalobce 40,- Kč a žalovaný 60,- Kč, to vše „do poklady Okresního
soudu v Karlových Varech“. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru,
že žalovaný odpovídá za schodek na svěřených hodnotách jen co do výše 3.600,-
Kč, kterou sám doznal. Zbývající část nároku žalobce, jež byla uplatněna jako
nárok na náhradu škody podle ustanovení § 172 zák. práce, považoval za důvodnou
do výše 55.562,60,- Kč, která podle jeho názoru (opírajícího se o znalecký
posudek) představovala výši ušlého zisku žalobce. Přitom vycházel z toho, že ze
strany žalovaného šlo o jednání úmyslné, jež umožnilo žalobci domáhat se i jiné
škody (ušlého zisku) v souladu s ustanovením § 179 odst. 3 zák. práce, a že je
dána i příčinná souvislost mezi chováním žalovaného (bezdůvodné neomluvené
absence) a škodou na straně žalobce; to vše s ohledem na specifické zařazení
žalovaného ve funkci „řidič – dealer“. Vzájemnému návrhu žalovaného vyhověl,
neboť v uvedeném rozsahu nebyla žalovanému mzda vyplacena a její započtení
žalovaným na jiné jeho nároky nebylo podle zákoníku práce možné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j.
13 Co 874/2001 – 191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 55.562,60 Kč s 21% úrokem od 1.10.1996
do zaplacení změnil tak, že žalobu co do částky 46.189,- Kč s příslušenstvím
zamítl, ve zbývající částce 9.373,60 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního
stupně pod bodem I. (v přísudečném výroku ve vztahu k žalobci) potvrdil,
odvolání žalovaného do výroku pod bodem II. (o zamítnutí žaloby co do částky
38.937,40 Kč s příslušenstvím) odmítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit
žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 28.020,- Kč k rukám
„jeho právního zástupce“ a že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z
účastníků právo; náklady zálohované státem, a to žalobce 90,- Kč a žalovaný
10,- Kč uložil účastníkům nahradit „ČR do pokladny Okresního soudu v Karlových
Varech“. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně v části, kdy rozhodoval o
náhradě za schodek na svěřených hodnotách. Zbývající část žaloby uplatněnou z
důvodu odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 172 zák. práce považoval za
důvodnou jen v té výši, jež mohla vzniknout v období od 13. 5. 1996 (kdy
žalovaný přestal pro žalobce pracovat) do 23. 5. 1996 (do okamžitého zrušení
pracovního poměru). Vycházel přitom z toho, že zaměstnanec odpovídá
zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a že tedy ke vzniku
této škody zaměstnavateli může dojít jen v době, kdy jsou obě strany ve
vzájemném pracovním vztahu – kdy pracovní poměr mezi nimi trvá. Vzhledem k
tomu, že pracovní poměr mezi účastníky skončil okamžitým zrušením ke dni 23. 5.
1996, nepřísluší žalobci náhrada škody za dobu od 23. 5. 1996. Protože výrokem,
jímž byla žaloba co do částky 38.937,40 Kč s příslušenstvím zamítnuta, nebyla
žalovanému způsobena žádná újma v jeho právech, odvolání v tomto rozsahu s
odkazem na ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. a § 201 o.s.ř. odmítl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud se
řádně nevyrovnal s vymezením doby, po kterou škoda vznikala. Odpovědnost
žalovaného za škodu je dána podle jeho názoru tím, že hrubě porušil povinnost
zaměstnance, když přestal docházet do zaměstnání a práci dealera začal
vykonávat u konkurenční firmy. Ze skutečnosti, že došlo k okamžitému ukončení
pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovní kázně, nelze dovozovat
„beztrestnost“ žalovaného za škodu, kterou svým protiprávním jednáním
způsobil. Je přesvědčen že důsledky protiprávního jednání žalovaného jsou
představovány škodou, která mu vznikala postupně do doby, než se mu protiprávní
jednání žalovaného podařilo eliminovat zaučením nového zaměstnance. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř) a že dovolání směřuje
proti výroku rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobci měla škoda vzniknout v období května až července 1996 – podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.
100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb.,
č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli
za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení § 179 odst. 1 zák. práce zaměstnanec, který odpovídá za škodu
podle § 172, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v
penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Podle ustanovení §
179 odst. 3 zák. práce jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může
zaměstnavatel požadovat náhradu i jiné škody.
Škoda je jedním z předpokladů pro vznik obecné odpovědnosti pracovníka za škodu
podle ustanovení § 172 zák. práce. Škodou se rozumí újma, která nastala
(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (t.j. majetková újma) a je
objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 179 odst. 1 zák. práce)
je nastalé zmenšení majetku poškozené organizace. Jinou škodou (§ 179 odst. 3
zák. práce) je ušlý majetkový prospěch; spočívá v tom, že u poškozené
organizace nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt
škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.
Při zkoumání, zda žalobci (zaměstnavateli) vznikla jiná škoda, je třeba -
obecně vzato - objasnit, zda žalobce (zaměstnavatel) mohl při pravidelném běhu
věcí (kdyby žalovaný v rozhodném období řádně pracoval) důvodně očekávat zisk
(rozmnožení svého majetku) a zda k tomuto zvýšení majetku nedošlo právě proto,
že žalovaný neplnil své povinnosti z pracovního poměru (přestal bezdůvodně pro
zaměstnavatele konat práci). Závěr o tom, že vznik jiné škody byl u poškozeného
(žalobce) prokázán, lze považovat za odůvodněný tehdy, je-li dokazováním
zjištěno, že tu jsou takové skutečnosti, na základě kterých zaměstnavatel mohl
důvodně očekávat zisk (rozmnožení svého majetku), že tento zisk ve skutečnosti
nedosáhl (jeho majetek se důvodně očekávaným způsobem nezvýšil) a že k této
majetkové újmě došlo v důsledku porušení povinností z pracovního poměru ze
strany žalovaného. Rozhodujícím tedy je, zda a jakou částku by žalobce při
pravidelném běhu věcí - nebýt neomluvených absencí žalovaného - od jiného
obdržel, a tak dosáhl důvodně předpokládaného zvýšení svého majetku (svých
aktiv). Kdy tomu tak je, závisí na okolnostech konkrétního případu. Rozhodné
skutečnosti musí být - jak uvedeno výše - dokazováním bezpečně prokázány;
nepostačuje tu pouhá možnost (pravděpodobnost) vzniku škody.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný jako
zaměstnanec žalobce se zařazením „řidič – dealer“ přestal bez omluvy docházet
od 13. 5. 1996 do zaměstnání. Žalobce s ním proto ke dni 23. 5. 1996 okamžitě
zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. V
důsledku toho, že žalovaný nedocházel do zaměstnání a neplnil úkoly, které pro
něj z pracovního poměru vyplývaly, měla žalobci v období května až července
1996 vzniknout škoda (na ušlém zisku), jejíž náhradu po žalovaném požaduje.
Odvolací soud při rozhodování o výši této škody dospěl k závěru, že žalobce
může požadovat náhradu škody jen za dobu, po kterou trval pracovní poměr mezi
žalobcem a žalovaným (tedy nejdéle do 23. 5. 1996), i kdyby žalobci vznikala
škoda také po tomto datu. S tímto právním názorem nelze souhlasit.
Pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (§ 1 odst. 1
zák. práce). Pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak,
vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o
provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr
zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§
1 odst. 2 zák. práce).
Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem
nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele, tj. práce, kterou
fyzická osoba neprovádí vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro
zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho nebezpečí. Tyto vztahy - jak je
zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů - nevznikají jen mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami,
například pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci anebo ručitelem za
závazek zaměstnance vůči zaměstnavateli. Pracovněprávní vztahy současně nejsou
omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo
dohody o pracovní činnosti. Ustanovení § 1 odst. 2 zák. práce určuje zásadně
počátek vzniku pracovněprávních vztahů (dobu, kdy nejdříve pracovněprávní
vztahy vznikají), žádné ustanovení zákoníku práce nebo jiného právního předpisu
však nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy trvají (kdy nejpozději
pracovněprávní vztahy končí); pracovněprávními vztahy jsou proto také například
nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení § 172
a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru. Je
tomu tak zejména proto, že právní důvod (příčina) vzniku tohoto odpovědnostního
vztahu je právě v pracovněprávním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Za pracovněprávní naopak nelze považovat takové vztahy, které postrádají
časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné
(závislé) práce, jako je například nájem služebního bytu zaměstnavatele
zaměstnancem, půjčka poskytnutá zaměstnavatelem zaměstnanci apod. (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 21
Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2002).
Jestliže tedy zaviněným porušením povinností vyplývajících z pracovněprávního
vztahu začala zaměstnavateli vznikat škoda (případně i jiná škoda), okolnost,
že skončil pracovní poměr mezi zaměstnancem (škůdcem) a zaměstnavatelem
(poškozeným) sama o sobě neznamená, že došlo k přetržení příčinné souvislosti
mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikající škodou. Podle
hledisek ustanovení § 172 a násl. zák. práce je třeba věc posuzovat, dokud jsou
naplňovány předpoklady odpovědnostního vztahu (porušení pracovní povinnosti,
zavinění zaměstnance, vznik škody u zaměstnavatele a příčinná souvislost mezi
zaviněným porušením pracovních povinností a vznikající škodou).
V projednávané věci se zaviněného porušení pracovních povinností dopustil
žalovaný tím, že přestal docházet do zaměstnání. Toto jeho jednání vedlo
zaměstnavatele (žalobce) k tomu, že s ním okamžitě zrušil pracovní poměr.
Zároveň musel také řešit situaci, která jednáním žalovaného vznikla – obsazení
jeho pracovního místa „řidič – dealer“. V přímé souvislosti s tím vznikala
žalobci (zaměstnavateli) nejen skutečná škoda [nevznikaly hodnoty, které svou
prací žalovaný (zaměstnanec) měl vytvářet], ale i jiná škoda (majetek žalobce
se předpokládaným způsobem nerozmnožoval - nevznikal důvodně očekávaný zisk).
Tato situace trvala do doby, než se žalobce (při vynaložení přiměřeného úsilí)
dostal do takového stavu, jako by zde porušení pracovních povinností ze strany
žalovaného nebylo (bylo obsazeno pracovní místo „řidič – dealer“ a zaměstnanec,
který toto místo zastával, byl dostatečně zapracován, aby práci žalovaného
nahradil). Pro trvání doby, po kterou tato jiná škoda žalobci vznikala bylo
zcela nerozhodné, kdy skončil pracovní poměr žalovaného, a tím i porušování
pracovních povinností nedocházením do zaměstnání. Jestliže příčinou vzniku jiné
škody (nevznikal důvodně očekávaný zisk) byla skutečnost, že i po skončení
pracovního poměru žalovaného nebyla práce „řidič – dealer“ odpovídajícím
způsobem vykonávána, která ale byla vyvolána porušením pracovních povinností
žalovaným (přestal docházet do zaměstnání), trvala příčinná souvislost mezi
porušením pracovních povinností žalovaným a vznikem škody na straně žalobce,
bez ohledu na to, že v mezidobí pracovní poměr žalovaného zanikl, až do
okamžiku, kdy práce „řidič – dealer“ odpovídajícím způsobem vykonávána byla.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném měnícím
výroku není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud ČR
jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2004
JUDr.
Mojmír Putna
předseda senátu