21 Cdo 1854/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci
žalobce J. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Mgr. Z. L., 2) J.
L., a 3) L. Š., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 885/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005, č. j. 54 Co 430/2003-106,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 11.7.2001 domáhal
určení, že „je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV pro k.ú. a obec O., okres
B., u Katastrálního úřadu B., a to domu na pozemku, pozemku – zastavěná plocha
o výměře 430 m2 a pozemku p.č. 52 – zahrada o výměře 887 m2“. Uvedl, že
„původní vlastnicí předmětných nemovitostí byla A. N., která zemřela dne
15.12.1985“ (dále též jen „zůstavitelka“); že „dne 30.11.1985 sepsala
zůstavitelka v jeho prospěch závěť ohledně daných nemovitostí, která je
evidována v úschově u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. N 2/86“; že „této
závěti předcházela závěť ze dne 12.10.1985, ve které zůstavitelka ustanovila
dědici veškerého svého majetku, tedy i nemovitostí shora uvedených, rovným
dílem všechny děti svých sester, a to Z. T., N. Ř., L. L., J. S., R. P. a R.
P.“; že „tito se domáhali určení neplatnosti závěti, pořízené v jeho prospěch“;
že „rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C
1186/91-248, který nabyl právní moci dne 29.5.2001, byla žaloba o určení, že
závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985, je neplatná, zamítnuta“; že „rozhodnutím
Státního notářství B. ze dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, bylo však dědictví
po A. N. projednáno tak, že byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle
které nabyla veškerý majetek zůstavitelky, včetně sporných nemovitostí v k.ú.
O., Z. T.“; že „Z. T. uzavřela dne 18.10.1991 se žalovanými kupní smlouvu,
kterou převedla do jejich spoluvlastnictví tyto nemovitosti, a to do společného
jmění manželů L. ideální 2/3 a do vlastnictví L. Š. ideální 1/3“; že „podal
podnět ke stížnosti pro porušení zákona na G. prokuraturu ČR“; že „rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, č.j. 4 Cz 54/91, byly zrušeny rozsudek
Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, a rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/89-83, a věc byla
vrácena Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení“; že „to vše proběhlo
ještě před uzavřením kupní smlouvy, podle které nabyli nemovitosti žalovaní“;
že „je oprávněným dědicem ohledně nemovitostí, zapsaných nyní na LV v k.ú. O.
ve prospěch žalovaných, a to na základě platné závěti ze dne 30.11.1985“ a že
„žalovaní nereagovali na jeho výzvu k vydání tohoto majetku, který po
zůstavitelce nabyl“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 31.7.2001, č.j. 31 C 120/2001-8, vyslovil
svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Brno-venkov jako
soudu místně příslušnému.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 18.2.2003, č.j. 11 C 885/2001-80,
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
řízení částku 12.225,- Kč k rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že
„žalovaní 1), 2) jsou bezpodílovými spoluvlastníky ideálních 2/3 nemovitostí a
žalovaná 3) je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí zapsaných na LV
pro obec a k.ú. O., tj. domu a pozemků“; že „nemovitosti nabyli od prodávající
Z. T. kupní smlouvou ze dne 18.10.1991“; že „dědictví po A. N., mj. shora
uvedené nemovitosti, nabyla dědička Z. T. rozhodnutím Státního notářství B. ze
dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, které nabylo právní moci dne 6.3.1990“; že
„dne 2.1.1986 předložil žalobce v řízení o dědictví po zůstavitelce kopii
závěti zůstavitelky A. N. ze dne 30.11.1985“; že „rozsudkem Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, bylo určeno, že závěť
zůstavitelky A. N. sepsaná dne 30.11.1985 je neplatná“; že „rozsudek soudu
prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989,
č.j. 18 Co 162/89-83“; že „G. prokurátor ČR napadl oba rozsudky stížností pro
porušení zákona“ a že „rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, č.j. 4
Cz 54/91-95, byly oba rozsudky zrušeny a věc vrácena Okresnímu soudu
Brno-venkov“; že „rozsudek Nejvyššího soudu byl J. A. (v uvedeném řízení
žalovaný) doručen dne 13.12.1991 a Z. T., R. P., N. Ř. dne 13.12.1991, R. P. a
J. S. dne 16.12.1991 (v uvedeném řízení žalobci)“; že „rozsudkem Okresního
soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, byla zamítnuta žaloba
na určení, že závěť je neplatná z důvodu absence naléhavého právního zájmu
žalobců na takovéto určovací žalobě, neboť řízení o projednání dědictví po
zůstavitelce A. N. bylo pravomocně skončeno k datu 6.3.1990“; že „podmínka
aktivní a pasivní legitimace účastníků je splněna“; že však „žalobce neprokázal
naléhavý právní zájem“ na požadovaném určení, neboť „žaloba domáhající se
určení nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti“; že
„dědictví po A. N. již bylo projednáno a veškerý majetek po zůstavitelce nabyla
dědička Z. T.“; že „žalobce se tak může domáhat svých práv žalobou na splnění
povinnosti, vydání dědictví nepravým dědicem ve smyslu ustanovení § 485 obč.
zák.“ a že „v případě, kdy není možné věc fakticky vydat, tedy kdy nepravá
dědička Z. T. převedla nemovitosti kupní smlouvou, žádat poskytnutí relutární
restituce (peněžité náhrady) v případě dobré víry nových nabyvatelů“; dále že
„i pro případ, že by žalobce prokázal naléhavý právní zájem na vydání určovací
žaloby“, žaloba není důvodná, neboť „závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985 není
platným právním úkonem“ a že „s ohledem na absolutní neplatnost závěti
zůstavitelky A. N. ze dne 30.11.1985, je zcela nepodstatné, zda žalovaní nabyli
nemovitosti od dědičky Z. T. v dobré víře či nikoliv“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.9.2005, č.j. 54 Co
430/2003-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost
zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným 1) a 2) společně a
nerozdílně 8.300,- Kč a žalované 3) 4.150,- Kč k rukám jejich zástupce. Na
rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze závěru, že „žalobce prokázal
naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem,
neboť pouze rozhodnutím soudu dosáhne změny zápisu v katastru nemovitostí“; že
„žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře od nepravé dědičky Z. T.,
které bylo dědictví potvrzeno pravomocným rozhodnutím Státního notářství B. o
schválení dohody o vypořádání dědictví po zůstavitelce A. N.“; že „žalovaní
jsou tudíž chráněni tak, jako kdyby nemovitosti nabyly od oprávněného dědice“;
že „dobrá víra žalovaných nebyla žádným důkazem zpochybněna“; že „žalovaní
neměli důvod pochybovat o tom, že nemovitosti kupují od oprávněného dědice“; že
„kupní smlouva byla sepsána dne 18.10.1991“; že „předtím bylo pravomocně
skončeno řízení o určení neplatnosti závěti zůstavitelky A. N. sepsané dne
30.11.1985, když rozsudkem ze dne 29.3.1989 bylo určeno, že tato závěť je
neplatná“; že „rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který na základě mimořádného
opravného prostředku zrušil tento již pravomocný rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov, byl právní předchůdkyni žalovaných doručen až dne 13.12.1991, tj.
po sepisu kupní smlouvy“; že „žalobce tudíž nemůže být vůči žalovaným chráněným
dobrou vírou se svým nárokem na vydání nemovitostí úspěšný“; že „nárok žalobce
jako oprávněného dědice již nelze uspokojit restitucí, nýbrž pouze peněžitou
náhradou“; že „žalobce se může domáhat pouze peněžité náhrady po neoprávněném
dědici (Z. T.) dle § 485 odst. 1 obč. zák.“; že „soud prvního stupně nadbytečně
a navíc nepřípustně zkoumal, jako předběžnou otázku, platnost závěti sepsané
dne 30.11.1985 A. N.“; že „žaloba o určení neplatnosti této závěti byla
pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C
1186/91-248, pravomocně zamítnuta a soud je tímto výrokem vázán“; že „promlčecí
doba k vykonání práva na určení vlastnictví běží tři roky od právní moci
rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví“; že „rozhodnutí
o skončení dědického řízení po zůstavitelce A. N. nabylo právní moci dne
6.3.1990“; že „žalobce podal žalobu na určení vlastnictví dne 11.7.2001, tj. po
uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby“, a že proto rovněž „námitka promlčení
vznesená žalovanými v průběhu řízení před soudem prvního stupně je důvodná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „dne
11.7.2001 podal u Okresního soudu Brno-venkov žalobu na vydání nemovitosti“; že
„tato žaloba byla usnesením ze dne 17.7.2002, č.j. 7 C 418/2002, odmítnuta
právě s odůvodněním, že se má domáhat svých práv žalobou na určení
vlastnictví“; že „k závěru, že žalovaní jsou chráněni dobrou vírou, dospěl soud
ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování a že otázku dobré víry nesprávně právně posoudil“; že „dne 18.2.2003
při jednání před soudem prvního stupně doplnil skutková tvrzení a navrhl
doplnění dokazování, a to rozsudkem Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o
zrušení rozsudku Okresního soudu Brno-venkov o neplatnosti závěti“; že
„rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán již dne 30.9.1991 a kupní smlouva mezi Z. T. a žalovanými byla uzavřena až dne 18.10.1991“; že „právě pro příbuzenský
poměr mezi účastníky kupní smlouvy, kdy žalovaná 1) byla dcerou Z. T., žalovaný
2) jejím zetěm a žalovaná 3) její vnučkou, muselo těmto osobám být známo, že
probíhá před Nejvyšším soudem řízení, které se týká zrušení rozsudku o
neplatnosti závěti“; že „přípisem ze dne 11.9.1989 sdělil N. Ř., která v řízení
o dědictví po zůstavitelce A. N. vystupovala jako zástupkyně všech dědiců, že
nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu ohledně neplatnosti závěti a podává
podnět G. prokuratuře, která následně podala stížnost pro porušení zákona“; že
„žalovaní tedy museli vědět, že rozsudek o určení neplatnosti závěti byl
napaden G. prokuraturou a že probíhá řízení u Nejvyššího soudu“; že proto
„žalovaní nabývali nemovitost od Z. T. s vědomím rizika, že jejich vlastnictví
k uvedeným nemovitostem může být zpochybněno“; že „nepravá dědička a osoby jí
blízké uzavřeli kupní smlouvu s úmyslem vyhnout se následkům podle ustanovení §
485 odst. 1 obč. zák.“; že „tyto důkazy soud prvního stupně zcela přehlédl a
stejně tak i soud odvolací“, když navíc „důkazní břemeno ohledně existence
dobré víry je na žalovaných“, a že proto řízení před oběma soudy „trpí vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „závěr odvolacího
soudu, že žalobu podal až po uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby není
správný“; že „rozhodnutí o skončení dědického řízení po zůstavitelce A. N. nabylo právní moci dne 6.3.1990“; že „vlastnictví, které na základě platné
závěti nabyl, se podle ustanovení § 100 obč. zák. nepromlčuje“; že „právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se
oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor
obohatil“; že „ačkoliv v dědickém řízení po A. N.
předložil závěť, podle které
nabyl její nemovitý majetek, nebylo mu rozhodnutí o vypořádání dědictví, které
mělo nabýt právní moci dne 6.3.1990, nikdy doručeno“; že „o tom, že dědické
řízení bylo skončeno, mu nebylo ničeho známo“; že „vzhledem k tomu, že
probíhalo stále řízení o neplatnost závěti, které bylo zahájeno v roce 1991 a
pokračovalo na základě rozsudku Nejvyššího soudu až do 29.3.2001, kdy byla
žaloba o neplatnost závěti zamítnuta, předpokládal, že podle výsledku tohoto
řízení bude teprve o vypořádání dědictví po A. N. rozhodnuto“; že „podle
ustanovení § 105 obč. zák. nemohlo tedy dojít k započtení běhu promlčecí doby
od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno, ale počátek
běhu lhůty nastal až podle ust. § 107 obč. zák. až od okamžiku, kdy se dozvěděl
o tom, kdo se na jeho úkor obohatil“ a že „jiný výklad těchto ustanovení by byl
v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 11 o ochraně a
nedotknutelnosti vlastnického práva a o tom, že dědictví se zaručuje“. Navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení, „eventuálně“ aby zrušil též rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však
přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]
a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s
rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů
těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle
ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř.,
popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro
posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně
potvrdil (dle § 219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti
účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak. Oproti soudu
prvního stupně, který žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu
žalobce na požadovaném určení, totiž vycházel ze závěru, že žalobce naléhavý
právní zájem na požadovaném určení má a žalobou se zabýval věcně (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, č.j. 29 Odo 224/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003). Dovolání žalobce je tedy
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že řízení o dědictví po A. N., zemřelé, bylo vedeno
tehdejším Státním notářstvím B. pod sp.zn. D 2526/85. Rozhodnutím vydaným tímto
státním notářstvím dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, byla určena obecná cena
majetku zůstavitelky částkou 163.799,- Kč, výše dluhů zůstavitelky částkou
3.607,- Kč a čistá hodnota dědictví po zůstavitelce částkou 160.192,- Kč;
současně byla schválena dohoda, podle které dědictví po zůstavitelce,
sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v dohodě popsaných, nabyla Z.
T., s tím, že „odpovídá za dluhy dědictví a s povinností vyplatit N. Ř., J. S.,
R. P., každému částku 26.600,- Kč do 1.7.1990 a L. L., částku 26.600,- Kč do
tří měsíců od právní moci rozhodnutí“. Při posouzení dědického práva vycházelo
státní notářství ze závěru, že dědici zůstavitelky jsou, podle závěti pořízené
zůstavitelkou dne 12.10.1985, Z. T., N. Ř., J. S., R. P., R. P. a L. L. a že
závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985 „byla rozsudky Okresního soudu Brno-venkov
7 C 27/98 a Krajského soudu v Brně 18 Co 162/89 prohlášena za neplatnou“.
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.3.1990.
Ze spisu dále vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne
29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/98-83, bylo vyhověno žalobě Z. T., N. Ř., J. S.,
R. P., R. P. a L. L. proti J. A., kterou se žalobci domáhali určení, že závěť
zůstavitelky ze dne 30.11.1985 je neplatná. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30.9.1991, č.j. 4 Cz 54/91, pak bylo rozhodnuto, že rozsudkem Okresního
soudu Brno – venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, a rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/98-83, byl porušen zákon, tyto
rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu Brno – venkov k
dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 11.12.1991. Rozsudkem Okresního
soudu Brno – venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, byla shora uvedená
žaloba na určení neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 30.11.1985 zamítnuta
pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Tento rozsudek
nabyl právní moci.
Podle ustanovení § 485 odst.1 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví,
že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat
oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném
obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Podle ustanovení § 485 odst.2 obč. zák., nepravý dědic má právo, aby mu
oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž
mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že
oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je
povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.
Podle ustanovení § 486 obč. zák., kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého
dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od
oprávněného dědice.
Podle ustanovení § 487 obč. zák. ustanovení § 485 a 486 platí i tehdy, jestliže
dědictví připadlo státu.
Dědictví se podle § 460 obč.zák. nabývá smrtí fyzické osoby, tj. zůstavitele. K
nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti
zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu
při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli
musí být soudem projednáno a rozhodnuto.
Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových
dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí
usnesením o dědictví (srov. § 175s odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká
uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní
vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od
skutečných („oprávněných“) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo schválil
dohodu o vypořádání dědictví), je ustanoveními § 485 až § 487 obč.zák. upravena
ochrana oprávněných dědiců.
I když občanský zákoník chápe dědění jako jeden ze způsobů nabývání vlastnictví
(srov. § 132 odst. 1 obč.zák.), neposkytuje dědicům, dokud jejich právo nebylo
deklarováno rozhodnutím soudu v řízení o dědictví (srov. zejm. § 481 a násl.
obč.zák.; § 175q o.s.ř.), stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům (srov. §
126 obč.zák.). Zásadní rozdíl spočívá především v promlčitelnosti práva
oprávněných dědiců na vydání dědictví (srov. § 105 obč.zák.). Promlčecí doba je
v tomto případě tříletá a její počátek se pojí s právní mocí usnesení o
dědictví.
Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek
zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v
takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici
majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za
majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov. § 485 odst.1 obč.zák.).
Právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil
původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu;
nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení
opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných
prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost).
K závěru, že žalobu o vydání majetku z dědictví podle ustanovení § 485 obč.
zák. může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, se
Nejvyšší soud přihlásil již publikací rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 26.10.1983, sp.zn. 10 Co 321/1983, ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 44, ročník 1986, a ani dnes nemá důvod na tomto závěru cokoli
měnit.
V posuzovaném případě Státní notářství B. v řízení o dědictví po zůstavitelce
správně vycházelo ze závěru, že účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce
byli dědici zůstavitelky povolaní k dědění závětí zůstavitelky ze dne
12.10.1985 Z. T., N. Ř., J. S., R. P., R. P. a L. L. Vycházeje z rozsudku
Okresního soudu Brno – venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, potvrzeného
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/98-83, pak
státní notářství správně přestalo jednat s J. A. jako s účastníkem řízení o
dědictví po zůstavitelce, když bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti závěti
zůstavitelky ze dne 30.11.1985, jež měla být jeho dědickým titulem [srov. § 28
zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; čl. III bod 10 písm. b) zákona č.
519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl.
II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a
doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Jestliže po pravomocném skončení
řízení o dědictví po zůstavitelce byly rozsudky, z nichž státní notářství
vycházelo při posouzení dědického práva po zůstavitelce, zrušeny a o žalobě
bylo nově rozhodnuto, měl žalobce možnost domáhat se nápravy dědického
rozhodnutí cestou obnovy řízení o dědictví po zůstavitelce [srov. § 228 odst. 1
písm. a) o.s.ř.]; právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. mu však – jak
výše vysvětleno – nenáleží, neboť byl účastníkem řízení o dědictví, byť jen po
určitou dobu. Stejně tak mu – logicky vzato – nenáleží ani právo na vydání
dědictví podle § 486 obč.zák.
S ohledem na tyto závěry bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami
uplatněnými v dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu