21 Cdo 1863/2003

21 Cdo 1863/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce Ing. J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. L. a.s.,

zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení

trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C

1064/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 4. února 2003 č.j. 9 Co 369/2002-109, takto:

Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2. května

2002 č.j. 10 C 1064/99-95 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 27.5.1999 žalovaný sdělil žalobci, že „ve vazbě na jeho odvolání

z funkce ředitele nákupu ke dni 31.5.1999, a protože organizace nemá možnost

jej dále zaměstnávat, je dán podle § 65 odst. 3 výpovědní důvod“; žalovaný

proto dává žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1

písm. c) zák. práce.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby

bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že „pracovní

poměr žalobce u žalovaného dnem 31.8.1999 nebyl platně ukončen a nadále trvá i

po tomto datu“. Žalobu odůvodnil tím, že jeho jmenování do funkce „ředitel

nákupu akciové společnosti“ ke dni 1.4.1999 bylo neplatným právním úkonem „dle

§ 242 odst. 1 písm. a)“ zák. práce, neboť zmíněná funkce nesplňovala podmínky

uvedené v ustanovení § 27 odst. 5 písm. a) a b) zák. práce (žalobce neměl

žádného podřízeného zaměstnance a „nebyl tedy vedoucím zaměstnancem“). Následné

odvolání žalobce z funkce (vycházející z neplatného jmenování) tak bylo -

vzhledem k ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce - též neplatné, nebyl dán ani

výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a proto je

podle názoru žalobce neplatná i předmětná výpověď ze dne 27.5.1999 a pracovní

poměr, který mezi účastníky „vznikl konkludentně bez uzavření písemné pracovní

smlouvy“, „trval i po 31.8.1999“.

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 5.4.2001 č.j. 10 C 1064/99-71 určil, že

výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 27.5.1999 je neplatná, a

rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.000,-

Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že funkce ředitele nákupu

akciové společnosti nebyla funkcí v přímé řídící působnosti statutárního orgánu

žalovaného a že „od jmenování žalobce do této funkce mu až do odvolání z funkce

nebyli podřízeni žádní další zaměstnanci“, dospěl k závěru, že jmenování

žalobce dnem 1.4.1999 do zmíněné funkce nelze považovat za platné a že se tedy

„lze ztotožnit s tvrzením žalobce, že mu vznikl k žalovanému pracovní poměr

fakticky za shodného projevu vůle obou stran naplňující náležitosti pracovní

smlouvy“. Jelikož nedošlo k platnému jmenování, je neplatné i následné odvolání

z funkce ke dni 31.5.1999, a proto „nebyly splněny zákonné důvody pro výpověď

žalobce z důvodu nadbytečnosti“ podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.

práce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13.11.2001

č.j. 363/2001-82 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce

vedoucími funkcemi, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou,

jmenuje statutární orgán, jsou funkce vedoucích zaměstnanců a) v přímé řídící

působnosti statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba, b) v

přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu

orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba, za podmínky, že tomuto vedoucímu

zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec. V daném případě, kdy žalobci

v době jmenování do funkce ředitele nákupu nebyl podřízen žádný zaměstnanec,

zřejmě „nemohlo nastat jmenování podle ustanovení § 27 odst. 5 písm. b) zák.

práce“, ovšem pro posouzení, zda pracovní poměr žalobce vznikl jmenováním podle

ustanovení § 27 odst. 5 písm. a) zák. práce, doposud nebylo podle názoru

odvolacího soudu náležitě objasněno postavení generálního ředitele žalovaného.

Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru řízení doplnil a poté aby

neopomenul rozhodnout o celém předmětu řízení.

Okresní soud v Lounech nato rozsudkem ze dne 2.5.2002 č.j. 10 C 1064/99-95

zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi a rozhodl, že žalobce je povinen

zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6.350,- Kč na účet advokáta. Po

doplnění řízení soud prvního stupně dovodil, že žalobce byl přímo podřízen

statutárnímu orgánu žalovaného, tj. představenstvu, neboť provedenými důkazy

„bylo jednoznačně zjištěno“, že generální ředitel žalovaného není - „v rozporu

s předloženým organizačním řádem a organizačních schématem žalovaného“-

podřízen představenstvu žalovaného, „ale jako pracovník S. G. a.s. P. byl

pověřen výkonem funkce ředitele a.s. E. L., přičemž nebyl zaměstnancem

žalovaného“. Tyto skutečnosti podle názoru soudu prvního stupně „dovozují

jediný závěr“, že pracovní poměr žalobce platně vznikl jmenováním podle

ustanovení § 27 odst. 5 písm. a) zák. práce a že „v souladu s právními předpisy

byl i další akt žalovaného, kterým byl žalobce ze své funkce dnem 31.5.1999

odvolán“. Za situace, kdy se žalobce po odvolání z funkce nedohodl s žalovaným

na dalším pracovním zařazení, byl dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46

odst. 1 písm. c) zák. práce (§ 65 odst. 3 zák. práce), který opravňoval

žalovaného k tomu, aby dal žalobci platnou výpověď pro nadbytečnost.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4.2.2003 č.j.

9 Co 369/2002-109 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se

ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl do své funkce (kterou

je třeba považovat - vzhledem k tomu, že generální ředitel žalovaného nebyl

zaměstnancem žalovaného - za funkci v přímé řídící působnosti statutárního

orgánu žalovaného) jmenován v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 písm. a) zák.

práce a jeho pracovní poměr tedy vznikl jmenováním a že „zároveň byly splněny i

ostatní podmínky potřebné k platnému ukončení pracovního poměru“ výpovědí podle

ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. K námitce žalobce, že funkce

ředitele nákupu, do níž byl jmenován, nebyla funkcí vedoucího zaměstnance a že

proto nebyla splněna podmínka pro založení pracovního poměru jmenováním,

odvolací soud uvedl, že, i když žalobce neměl k dispozici žádné podřízené

zaměstnance (neboť „se jednalo o nově vytvořený úsek“), byl vedoucím

zaměstnancem, neboť „byl ve stejném postavení jako ostatní vedoucí zaměstnanci

– ředitelé ostatních úseků“ a „funkce byla označena způsobem – ředitel, který

nevzbuzuje pochybnosti o tom, že se jedná o vedoucího zaměstnance“; za této

situace pak není podle názoru odvolacího soudu „bezpodmínečně nutné, aby v době

jmenování měl žalobce další podřízené pracovníky“, když „ostatně k tomu mělo

dojít a žalobce byl kompetentní jejich pracovní místa a funkce vytvořit“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu

nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v daném případě nebyla splněna

ani jedna z podmínek stanovených v ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce pro

jmenování, neboť funkce ředitele nákupu nebyla ani funkcí v přímé řídící

působnosti statutárního orgánu žalovaného, ani funkcí vedoucího zaměstnance (§

9 odst. 3 zák. práce). Žalobce především zdůraznil, že v době jmenování neměl

žádného podřízeného zaměstnance, přičemž „podle dosavadní přijaté judikatury“

nemůže „výhledová organizační struktura“, na kterou poukazuje odvolací soud, v

žádném případě založit povinnost zaměstnavatele jmenovat zaměstnance do funkce.

Dále vyjádřil názor, že skutečnost, že funkce generálního ředitele žalovaného

(uvedená v platném organizačním řádu a platném organizačním schématu) není

obsazena zaměstnancem žalovaného, nýbrž zaměstnancem jiného zaměstnavatele,

který tuto funkci vykonává toliko na základě pověření, nemůže být důvodem pro

to, aby se žalobcova funkce stala funkcí v přímé řídící působnosti statutárního

orgánu žalovaného. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při svém

rozhodování nepřihlédl k některým okolnostem předcházejícím skončení pracovního

poměru žalobce, které byly významné pro posouzení platnosti předmětné výpovědi

a k nimž měl soud, „přestože je žalobce sám nikdy nenamítl“, přihlédnout i bez

návrhu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a

aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání

bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,

proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného od

1.7.1994. Dne 30.3.1999 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru

ke dni 31.3.1999 „z důvodu - pracovní poměr je založen jmenováním“, dopisem ze

dne 1.4.1999 žalovaný jmenoval žalobce k témuž dni do funkce označené „ředitel

nákupu akciové společnosti“ E. L.; v průběhu výkonu uvedené funkce žalobce

neměl žádného podřízeného zaměstnance. Dopisem žalovaného ze dne 19.5.1999 byl

žalobce ke dni 31.5.1999 z funkce „ředitele nákupu akciové společnosti“ odvolán

a dne 27.5.1999 mu žalovaný dal „ve vazbě na odvolání z funkce, a protože

organizace nemá možnost žalobce dále zaměstnávat“, výpověď z pracovního poměru

podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že

žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 27.5.1999,

který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,

ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.

167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění

pozdějších přepisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů

České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák.

práce“.

Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním

z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se

zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou

práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci.

Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji

odmítne, je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c); odstupné

poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě

rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením

v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak

ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát

zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí

zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického

vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo

o jiných organizačních změnách,

Při zkoumání platnosti výpovědi založené na ustanovení § 65 odst. 3 třetí větě

před středníkem zák. práce není potřebné zabývat se tím, zda se zaměstnanec

skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí

zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického

vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo

o jiných organizačních změnách, jak to jinak předpokládá ustanovení § 46 odst.

1 písm. c) zák. práce. Zákon zde vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, která

nastává v případě, jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance, kterému

uplynulo volební období, který byl odvolán z funkce nebo který se funkce vzdal,

jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou

práci, nebo jestliže zaměstnanec odmítne nabídku zaměstnavatele, aby pro něho

dále konal takovou práci; z důvodu takto nastalé nadbytečnosti může

zaměstnavatel přistoupit k rozvázání pracovního poměru výpovědí.

Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení, zda výpověď z pracovního poměru daná

žalobci dopisem žalovaného ze dne 27.5.1999 je platným právním úkonem, je

rozhodující mimo jiné závěr o tom, zda funkce „ředitele nákupu akciové

společnosti“, do níž žalobce dne 1.4.1999 nastoupil, byla funkcí, která měla

být obsazena jmenováním, a pracovní poměr žalobce u žalovaného od 1.4.1999 tak

byl skutečně založen jmenováním.

Zákoník práce umožňuje založit pracovní poměr třemi způsoby - smlouvou mezi

zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. § 27 odst. 2, 3 a

4 zák. práce). Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i

tam, kde se pracovní poměr zakládá jmenováním, může být občan (fyzická osoba)

do funkce jmenován jen se svým souhlasem. Do funkce může být jmenována nejen

fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje

(nezakazuje) jmenovat do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již

pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou

nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním

do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh vykonávané

práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován jinde, než

dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce. Právní postavení

zaměstnance, který byl do funkce jmenován v době, kdy již u zaměstnavatele na

základě pracovní smlouvy pracoval, se po provedeném jmenování v dalším neliší

od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním podle

ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce teprve vzniká.

Vzhledem ke kogentní povaze zákoníku práce (srov. § 244 odst. 1 zák. práce a

nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce

nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C. H. Beck 1997, str. 451) lze jmenováním

založit pracovní poměr pouze v případech v zákoně uvedených (srov. ustanovení §

27 odst. 4 a 5 zák. práce). V těchto případech, kde zákoník práce předpokládá

vznik pracovního poměru jmenováním, nelze pracovní poměr založit pracovní

smlouvou; naopak, jmenováním nelze založit pracovní poměr jinde, než kde

založení pracovního poměru tímto způsobem zákoník práce stanoví. Kdyby tedy byl

pracovní poměr založen formálně jmenováním tam, kde to zákon nepřipouští (mimo

případy § 27 odst. 4 a 5 zák. práce), nemohlo by se jednat o vznik pracovního

poměru jmenováním.

Podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u

vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u

vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je

právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou

osobou, zaměstnavatel.

Podle ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce vedoucími funkcemi, do nichž u

zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán, a u

zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, jsou funkce vedoucích

zaměstnanců

a) v přímé řídící působnosti

1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,

2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,

b) v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného

1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,

2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,

za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí

zaměstnanec,

c) na ústředních orgánech.

Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele, který je právnickou

osobou, výlučně statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou,

výlučně zaměstnavatel. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu.

Ze zmíněných ustanovení je zřejmé, že pracovní poměr lze platně založit

jmenováním výlučně jen u vedoucích zaměstnanců; jiné zaměstnance nelze -

vzhledem k výše zmíněné kogentní povaze zákoníku práce - do funkce podle

uvedených ustanovení platně jmenovat. Skutečnost, že se jedná o funkci

vedoucího zaměstnance, je tedy základním předpokladem pro platné založení

pracovního poměru jmenováním. Není-li tato podmínka splněna, není již třeba se

zabývat dalšími předpoklady platného jmenování uvedenými v ustanovení § 27

odst. 5 pod písmeny a) a b) zák. práce.

S názorem odvolacího soudu, že funkce ředitele nákupu akciové společnosti,

kterou žalobce od 1.4.1999 vykonával, byla funkcí vedoucího zaměstnance, neboť

vzhledem k okolnostem daného případu „není bezpodmínečně nutné, aby v době

jmenování měl žalobce další podřízené pracovníky“, dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele,

jimiž se rozumějí jeho orgány (odstavec 1), jakož i jeho další zaměstnanci,

kteří jsou pověřeni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele,

jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly,

organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné

pokyny.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že vedoucím zaměstnancem může být pouze takový

zaměstnanec (orgán zaměstnavatele), kterému je na základě pověření

zaměstnavatele podřízen nejméně jeden další zaměstnanec, jemuž je v rozsahu

pověření oprávněn průběžně a soustavně stanovit a ukládat pracovní úkoly,

organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné

pokyny. Pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance tedy není podstatné

(určující), jakým způsobem je funkce (pracovní místo) formálně označena, či

jaké je v rámci zaměstnavatele její postavení ve vztahu k jiným funkcím

(pracovním místům); rozhodující je pouze to, zda tomuto zaměstnanci jsou

podřízeni zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat závazné pokyny. Protože vztah

nadřízenosti a podřízenosti není otázkou faktického stavu, nýbrž otázkou

právní, je pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska významné, zda

je tento stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem jiným funkcím

konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem

upravujícím organizační strukturu zaměstnavatele; při splnění této podmínky

není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa,

která jsou mu podle organizačního předpisu (organizačního aktu řízení)

podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena.

Úvaha odvolacího soudu, že „za určitých okolností je vedoucím zaměstnancem i

pracovník, který v době svého jmenování nemá dalšího podřízeného zaměstnance“,

nepřihlíží náležitě k tomu, že samotné formální označení funkce způsobem, který

je vzhledem k okolnostem způsobilý vyvolat představu, že zaměstnanec náleží

mezi vedoucí zaměstnance zaměstnavatele, může navenek posílit prestiž dotčeného

zaměstnance a jeho vážnost ve vztahu k ostatním zaměstnancům. Uvedené vnější

zdání však nemá žádný význam z hlediska jeho právního postavení ve vztazích

nadřízenosti a podřízenosti, neboť skutečností stále zůstává, že v organizační

struktuře zaměstnavatele (kupř. v organizačním řádu) mu není podřízen nikdo,

jemuž by byl oprávněn průběžně a soustavně stanovit a ukládat pracovní úkoly,

organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné

pokyny. Okolnost, že v době „jmenování“ zaměstnavatel předpokládá, že teprve v

blíže neurčené budoucnosti bude konstituován stav, že zaměstnanec bude mít

podřízené zaměstnance, když „byl kompetentní jejich pracovní místa a funkce

vytvořit“, by mohla mít vliv na posouzení jeho právního postavení až tehdy,

kdyby nastala; samotný záměr, který nebyl po celou dobu působení v dohodnuté

funkci uskutečněn, však na shora uvedeném závěru nemůže ničeho změnit.

V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že žalobce ke dni jmenování do

funkce ředitele nákupu akciové společnosti (tj. k 1.4.1999) neměl podle

organizačního řádu žádného podřízeného zaměstnance, kterému by byl oprávněn

dávat závazné pokyny (takového zaměstnance neměl až do svého odvolání z funkce

ke dni 31.5.1999). Vzhledem k této, mezi účastníky nesporné, skutečnosti nebylo

možno k datu 1.4.1999 považovat funkci „ředitele nákupu akciové společnosti“ -

přes její formální označení i přes skutečnost, že žalobce „byl ve stejném

postavení jako ostatní vedoucí zaměstnanci – ředitelé ostatních úseků“ - za

funkci vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce, která

měla být obsazena jmenováním. Nebyl-li tedy za této situace ke dni, k němuž byl

zaměstnanec (žalobce) jmenován do funkce, splněn základní předpoklad pro platné

jmenování podle ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce, nemůže mít na tento

závěr již žádný vliv odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že v případě

předmětné funkce „se jednalo o nově vytvořený úsek“ a že teprve v budoucnu

„mělo dojít“ k vytvoření pracovních míst a funkcí podřízených zaměstnanců

„nutných k zajištění chodu nově zřízeného úseku“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2

část věty za středníkem o.s.ř.), a jelikož důvody, pro které byl zrušen

rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil

podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc

vrátil Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí

o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,

ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část

věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení soud prvního stupně nepřehlédne, že předmětem řízení dosud

zůstal požadavek na určení, že „pracovní poměr žalobce u žalovaného dnem

31.8.1999 nebyl platně ukončen a nadále trvá i po tomto datu“, a neopomene

rozhodnout i o tomto žalobním návrhu (o části předmětu řízení).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. února 2004

JUDr. Zdeněk

Novotný, v. r.

předseda senátu