ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Michaela Kubsovou,
advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka č. 883/53, proti
žalovaným 1) M. S., zastoupené JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v
Sokolově, Obce Ležáky č. 972, a 2) nezletilé A. S., zastoupené Městem Karlovy
Vary, se sídlem městského úřadu v Karlových Varech, Moskevská č. 21, jako
opatrovníkem, o popření otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech, pod sp. zn. 9 C 261/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013 č.j. 56 Co 459/2013-210, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2011 domáhal určení, že není otcem nezletilé
žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. s odůvodněním, že i když
mu jako manželu matky svědčí domněnka otcovství (manželství uzavřené dne 19.
10. 1996 trvá dosud), je vyloučeno, aby nezletilá byla jeho dcerou, neboť se v
lednu 2011 dozvěděl, že první žalovaná udržovala v době rozhodné pro početí
nezletilé pohlavní styky s jinými muži. Od února 2011 žalobce s žalovanou 1)
nežije a intimně se s ní přestal stýkat dva roky před podáním žaloby na popření
otcovství.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 7. 2013 č. j. 9 C
261/2011-190 rozhodl tak, že žalobce P. S. není otcem nezletilé žalované 2) A.
S., narozené z matky, žalované 1) M. S. (výrok I). Soud prvního stupně dále
uložil žalované 2) zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci, zálohované znalečné
a náklady svědečného (výroky II, IV a V) a rozhodl, že žalobce a žalovaná 2)
„proti sobě“ nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně již
dříve ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 9. 2012 č. j. 9 C 261/2011-71, kdy
žalobě vyhověl, neboť na základě znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně
MUDr. Terezie Štuksové bylo otcovství žalobce k žalované 2) vyloučeno a žaloba
na popření otcovství byla podána ve lhůtě, na jejíž délku dopadaly závěry
vyjádřené v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
15/09. V zrušujícím usnesení ze dne 31. 1. 2013 č. j. 56 Co 775/2012-109
odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby zachování popěrné lhůty posoudil
podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění zákona č. 84/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
účinného od 20. 3. 2012. Vázán právními názory odvolacího soudu, vycházel soud
prvního stupně v novém rozhodnutí ze zákonné domněnky, že otcovství k é
žalované 2) svědčí žalobci na základě první domněnky otcovství, podle níž se za
otce považuje manžel matky, narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do
uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné
(§ 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). Vyšel ze zjištění, že žalobce
uzavřel manželství s žalovanou 1) dne 19. 10. 1996 a ke dni podání žaloby dne
17. 10. 2011 manželství trvalo, když právní moc rozvodového rozsudku nastala k
3. 1. 2012. Dle tvrzení žalobce však spolu on a žalovaná 1) nežili již od
února 2011 a intimně se nestýkali již od října 2009. V lednu 2011 se měl
žalobce dozvědět, že žalovaná 1) udržovala v době rozhodné pro početí žalované
2) poměr s jinými muži, a nechal si proto u soukromé společnosti k datu 23. 2.
2011 vyhotovit test DNA, jenž měl jeho otcovství k žalované 2) vyloučit. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné ustanovení při určení počátku běhu
lhůty nevyžaduje vznik jakýchkoliv pochybností o tom, že manžel je otcem
dítěte, ale vznik pochybností důvodných (kvalifikovaných). V řízení se přitom
nepodařilo prokázat, že by měl žalobce o svém otcovství důvodné pochyby po dobu
delší než šest měsíců a dostatečnou jistotu mu v tomto směru nedával ani
anonymní test otcovství, který si soukromě nechal vypracovat, neboť se ho
nezúčastnila žalovaná 1). Žalobci tedy neuplynula šestiměsíční prekluzivní
lhůta a zároveň bylo v řízení prokázáno, že není biologickým otcem žalované 2),
soud prvního stupně proto určil, že žalobce není otcem žalované 2).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 56 Co 459/2013-210,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že
žalobce není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1)
M. S. (výrok I) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů a k náhradě nákladů řízení zálohovaných státem. Odvolací soud dále
rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud posoudil otázku uplynutí popěrné lhůty
odlišně. Uvedl, že přibližné datum početí nezletilé žalované 2) je 22. 11.
2009. Jestliže žalobce tvrdí, že se již od měsíce října 2009 s žalovanou 1)
intimně nestýkal, pak samotná tato okolnost byla způsobilá založit pochybnost o
jeho otcovství k nezletilé žalované 2). Za rozhodující pak považuje odvolací
soud poznatek, který žalobce získal z výsledku anonymního testu otcovství.
Závěr tohoto testu byl vyhotoven dne 23. 2. 2011 a nejpozději do konce měsíce
února 2011 se o tomto závěru žalobce dozvěděl. Nejpozději posledního dne v
měsíci únoru 2011 proto žalobci musely vzniknout důvodné pochybnosti o tom, zda
je otcem nezletilé žalované 2). Šestiměsíční prekluzivní lhůta proto uplynula
nejpozději posledním dnem měsíce srpna 2011. Podal-li žalobce žalobu dne 17.
10. 2011, učinil tak po lhůtě stanovené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že výsledek
anonymního testu otcovství zpracovaného soukromou komerční společností na
objednávku otce není způsobilý založit důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení
§ 57 odst. 1 zákona o rodině, neboť výsledek takových testů má pouze
informativní funkci, nelze jej použít jako důkaz u soudu a ani nejvyšší státní
zástupce jej nepovažuje za důkaz, o nějž by bylo možné opřít jeho žalobní
tvrzení. Anonymní test otcovství nemá dle názoru dovolatele žádnou vypovídací
hodnotu a nemůže proto zakládat důvodné pochybnosti o otcovství. Ty může
založit pouze znalecký test otcovství provedený soudním znalcem. Žalobce dále
nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud vyhodnotil charakter subjektivní
šestiměsíční popěrné lhůty. Domnívá se totiž, že nelze souhlasit se závěry
odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že „subjektivní lhůta po uplynutí šesti
měsíců bez dalšího prekluduje a tím je vyloučena kompetence soudu věc posoudit
eventuálně jinak.“ Dle dovolatele odvolací soud příliš formalistickým
dodržováním šestiměsíční lhůty nadřazuje zájmy dítěte nad zájmy otce. Poukazuje
přitom na skutečnost, že žalobu na popření otcovství podal pouhé dva měsíce po
skončení popěrné lhůty. Rozhodnutí odvolacího soudu také považuje za
překvapivé, neboť by se podle jeho názoru neměla lhůta stanovená v ustanovení §
57 odst. 1 zákona o rodině vůbec aplikovat, neboť řízení zahájil v souladu se
závěry a derogačními důvody Ústavního soudu uvedenými v plenárním nálezu ze dne
8. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 139, ročník 2012. Dovolatel se dále domnívá, že je
nezbytné „v souvislosti s rekodifikací celého soukromého práva přihlédnout a
také posoudit možnou diskriminaci z hlediska nepřiměřených dopadů na rovnost
mezi jednotlivci pro změnu právní úpravy.“ Považuje za diskriminační, že od 1.
1. 2014 mohou soudy prolamovat subjektivní šestiměsíční lhůtu k popření
otcovství, on se však takového prolomení lhůty dovolat nemůže. Dovolatel je
také toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v zájmu dítěte, neboť mu
odpírá jeho právo znát své biologické rodiče a právo na jejich péči a naopak
zakládá právní vztah dítěte k muži, jež prokazatelně není jeho biologickým
rodičem. Domnívá se, že takové rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního
soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Navrhl proto, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení, v
němž ve smyslu ustanovení § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
bude prominuto zmeškání popěrné lhůty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o
rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona o rodině narodí-li se dítě v době od
uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho
prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky.
Podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném od 20. 3. 2012
manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou důvodné pochybnosti o tom,
že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství. Nejpozději však může popřít
otcovství do tří let od narození dítěte.
Pro rozhodnutí ve věci bylo zásadně významné, jakou právní úpravou se popření
otcovství bude řídit. Dovolatel – vycházeje z Pl. ÚS 15/09, jež s účinností od
1. 1. 2012 zrušil ustanovení § 57 odst. 1 – dovozuje, že soudy obou stupňů
neměly lhůtu k popření otcovství aplikovat vůbec a věc bylo třeba posoudit z
hlediska vzájemně si konkurujících zájmů účastníků řízení.
Řízení v přezkoumávané věci bylo zahájeno za právní úpravy, kdy ustanovení § 57
odst. 1 zákona o rodině odvíjející počátek běhu 6 měsíční popěrné lhůty od
narození dítěte bylo součástí právní řádu (nahrazeno bylo až úpravou provedenou
zákonem č. 84/2012 Sb. s účinností od 20. 3. 2012), ale povinností soudů bylo -
v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky
otcovství, dozvěděl skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během
nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby - neaplikovat uvedenou lhůtu a
věcně posoudit předmětnou žalobu, i když byla podána po jejím uplynutí (Pl. ÚS
15/09, bod 55).
S účinností od 20. 3. 2012 (zákon č. 84/2012 Sb.), znělo ustanovení § 57 odst.
1 zákona o rodině tak, že „manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou
důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství.
Nejpozději však může popřít otcovství do tří let od narození dítěte.“ Přechodná
ustanovení v čl. II tohoto zákona stanovila, že řízení o popření otcovství
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle § 57 odst.
1 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona. Nutno je přihlédnout i k důvodové zprávě k přechodným ustanovením, kde
zákonodárce vyjádřil vůli, aby „u novelizace popírání otcovství bylo
rozhodováno podle znění zákona o rodině účinného v době rozhodování vzhledem k
nálezu Ústavního soudu, který prohlásil současné nastavení popěrné lhůty
manžela matky za protiústavní“ (důvodová zpráva k zákonu č. 84/2012 Sb., změna
zákona o rodině, tisk 250/0). Zpětným působením předmětného ustanovení se
Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013 se
závěrem, že článek II. zákona č. 84/2012 Sb., působí zpětně, a to dokonce ve
formě retroaktivity pravé. Přesto se nejedná o nedovolenou zpětnou účinnost,
neboť jí nebyl porušen princip ochrany nabytých práv ani princip právní jistoty
jednotlivce. Cílem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7.
2010, jímž bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno ustanovení § 57 odst. 1
zákona o rodině stanovící popěrnou lhůtu manžela matky a jímž se v důsledku
nedostatečně rychlé reakce zákonodárce otevřela možnost zahájit řízení o
popření otcovství, nebylo zaručení časově neomezeného práva popřít otcovství,
které mělo být později nepřípustně odňato v důsledku retroaktivního působení
dodatečně přijaté právní normy. Nález nezpochybnil lhůtu samotnou, ale pouze
její délku a poskytl zákonodárci prostor délku popěrné doby znovu zvážit a nově
ji upravit v souladu se zásadami vyslovenými v tomto nálezu a čerpajícími též z
judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Proto tamtéž Ústavní soud
vyslovil, že, budou-li obecné soudy (po 8. 7. 2010) rozhodovat o žalobě na
popření otcovství manžela matky, budou muset při svém rozhodování nejen
posoudit otázku otcovství, nýbrž i otázku dotčených práv a chráněných zájmů
účastníků a do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření
otcovství, to znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor
od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z
hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob.
Lze tak shrnout, že spíše než samotnou popěrnou lhůtou se nová právní úprava
měla zabývat nastavením podmínek jejího běhu, přičemž vymezení této lhůty a
podmínek jejího běhu muselo vyváženým způsobem respektovat všechna dotčená
práva a chráněné zájmy. Postačí však, aby popření otcovství mohlo být reálně
uplatněno, tj. aby v důsledku nepřiměřeně vymezené lhůty nepřevážila právní
domněnka nad stavem, z něhož žádná z dotčených stran nemá užitek, nebo též
jinak, aby přinejmenším po přiměřenou dobu od okamžiku, kdy domnělému otci
vznikne důvodná pochybnost ohledně jeho biologického otcovství, měl přednost
jeho zájem na popření otcovství.
Na základě výše uvedeného je třeba přechodná ustanovení zákona č. 84/2012 Sb.
vyložit tak, že rozhodoval-li soud o návrhu na popření otcovství v době od 8.
7. 2010 do 31. 11. 2011, byl povinen neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně
posoudit předmětnou žalobu, i když byla podána po jejím uplynutí, přičemž
posouzení v sobě zahrnovalo i závěr, zda žaloba s ohledem na časový prostor od
zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska
přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob. Tento postup se
uplatnil i tehdy, rozhodl-li soud o žalobě na popření otcovství manželem matky
v období od 1. 1. 2012 do 19. 3. 2012, neboť požadavku na reálnou možnost
popření otcovství odpovídá, jestliže je zachována – byť z naprosto výjimečných
důvodů – i po uplynutí přiměřené lhůty. V takovém případě oprávnění k zahájení
řízení nenáleží účastníkům, ale státním orgánům. Protože však ke změně
oprávnění nejvyššího státního zástupce k podání návrhu podle § 62 zákona o
rodině došlo až v souvislosti s přijetím zákona č. 84/2012 Sb. (namísto
„nejvyšší státní zástupce může podat návrh na popření“, byla s účinností od 20.
3. 2012 přijata úprava, že „nejvyšší státní zástupce podá návrh“), je třeba
uzavřít, že po 20. 3. 2012 již zákonodárce nepředpokládal, že výsledku
požadovaného v Pl. ÚS 15/09 bude dosahováno výlučně soudcovským dotvářením
práva, ale prostřednictvím právní úpravy, která požadavky v plenárním nálezu
vyslovené, plně respektovala.
Rozhodoval-li soud prvního stupně o návrhu na popření otcovství až po přijetí
zákona č. 84/2012 Sb. podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění
zák. č. 84/2012 Sb., účinném od 20. 3. 2012, postupoval zcela v souladu s
přechodným ustanovením čl. II zák. č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem „důvodná
pochybnost“ určující počátek běhu subjektivní popěrné lhůty podle ustanovení §
57 odst. 1 zákona o rodině a že výsledek anonymního testu otcovství nemůže
takovou důvodnou pochybnost založit. Vyřešení otázky, zda anonymní test
otcovství může založit důvodnou pochybnost o otcovství, přitom bylo pro
rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Zákonodárce při novém vymezení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině vycházel
z předpokladu, že počátek subjektivní lhůty pro popření otcovství manželem
matky byl stanoven na okamžik, kdy manžel matky získá informace, které by
oprávněně mohly vést ke zpochybnění jeho biologického otcovství (Poslanecká
sněmovna PČR; Vláda ČR Zvláštní část. Důvodová zpráva k zákonu č. 84/2012 Sb.,
změna zákona o rodině).
Komentářová literatura se výkladu důvodných pochybností nevěnuje, ani starší
literatura neposkytuje prostor pro historický výklad této otázky, neboť
ustanovení § 158 obecného zákoníku občanského vázalo počátek lhůty ke dni, kdy
se manžel o narození dítěte dozvěděl, bez ohledu na to, kdy mu vznikly
pochybnosti o manželském původu (Rouček, F., Sedláček, J., Komentář k
československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1935, Díl I. s. 801).
Gramatickým a teleologickým výkladem ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině
lze dospět k závěru, že skutečností, která podle zákona musí nastat, aby muž
považovaný za otce mohl své otcovství popřít, je vznik důvodných pochybností o
tom, že otcem ve skutečnosti je. Okruh zjišťovaných skutečností se tak váže k
osobě muže, považovaného zákonem za otce, resp. k míře, v jaké mohl být otec –
s ohledem na všechny okolnosti přesvědčen – že jeho zákonem předpokládané
právní otcovství skutečně odpovídá jeho biologickému otcovství. Ostatně již
dřívější judikatura zdůrazňovala, že v řízení o popření otcovství musí být
dokazování zaměřeno zejména na prokázání takových skutečností, které jsou
předpokladem pro eventuální vyhovění žalobě, tj. vyloučení manžela matky,
nikoli převážně na to, zda někdo jiný měl v rozhodné době s matkou pohlavní
styky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1969 sp. zn. 1 Cz
75/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1970).
Ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, jehož výklad je pro výsledek řízení
určující, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností.
„Pochybnost“ o tom, že právem předpokládaný stav (otcovství založené
domněnkou) je v rozporu s objektivní skutečností, která svojí povahou vyvrací
právní domněnku, je vždy subjektivní povahy. Jestliže však takovou pochybnost
jako subjektivní kategorii prokázat nelze, je třeba ji objektivizovat, kdy
objektivní stránka dokazování spočívá v tom, že důkaz je potvrzením, resp.
ověřením objektivní pravdivosti dokazované skutečnosti, resp. výroku o ní, tzn.
souladu tohoto výroku s objektivní realitou (srov. Knapp,.V.: Teorie práva, 1.
vydání. Praha, C. H. Beck 1995, s. 177). Lze tedy uzavřít, že muž, jemuž svědčí
první domněnka otcovství, může otcovství popřít, bude-li tvrdit a prokáže
takové objektivní skutečnosti, z jejichž hodnocení bude moci soud usoudit, že
žalobci (k určitému okamžiku) vznikly důvodné pochybnosti o jeho otcovství.
K úspěšnému popření otcovství však nepostačí jen prokázání prostých pochybností
o otcovství, ale ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině vyžaduje, aby se
jednalo o pochybnosti „důvodné“. Důvodnost pochybností je třeba vztahovat k
účelu daného ustanovení, tedy k zpochybnění předpokládaného otcovství do té
míry, že podle obecné lidské zkušenosti a s přihlédnutím k povaze skutečnosti
zakládající pochybnost, lze usuzovat, že žaloba na popření otcovství může být
úspěšná. Důvodnou pochybnost o otcovství nebude možno spatřovat jen v
iracionálním, nezdůvodněném přesvědčení o svém otcovství, v náznacích či
narážkách a poznámkách třetích osob o otcovství, ale může být spatřována v
prokázané nevěře, či v dlouhodobé nepřítomnosti domnělého otce v rozhodném
období pro početí dítěte, v zdravotních omezeních vylučujících možnost
otěhotnění, nebo v kombinaci těchto skutečností.
Důvodnou pochybnost o otcovství vzbuzuje i výsledek anonymního testu DNA, který
dotyčného muže z otcovství k dítěti vylučuje. Namítá-li dovolatel, že anonymní
test DNA není uznáván jako důkaz vyvracející otcovství žalobce a „ani nejvyšší
státní zástupce jej nepovažuje za důkaz, o nějž by bylo možné opřít jeho
žalobní tvrzení“, pak zaměňuje skutečnost určující počátek běhu lhůty k popření
otcovství se závažnou okolností, která je způsobilá (sama o sobě) vyloučit
otcovství muže, jak je tomu u třetí domněnky otcovství (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp zn. 21 Cdo 693/2010). Úvaha, že za
důvodnou pochybnost je nutno považovat až znalecký posudek o testu DNA
provedený v řízení o určení otcovství, by vedla k absurdnímu závěru, že soudní
řízení by nutně předcházelo počátku běhu subjektivní popěrné lhůty.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel nepodal žalobu na popření
otcovství v zákonné lhůtě poté, co mu vznikly důvodné pochybnosti o jeho
otcovství, a to proto, že (podle skutkových zjištění, jejichž správnost
přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s
.ř. – nepodléhá) přibližný termín početí nezletilé byl stanoven k 22. 11. 2009,
že k poslednímu intimnímu styku dovolatele (dle dovolatele samého) s matkou
mělo dojít v měsíci říjnu 2009, a že nejpozději koncem února 2011 se dozvěděl o
výsledcích anonymního testu otcovství, pak odvolací soud vzal v úvahu právě ty
skutečnosti, které ve svém souhrnu mohly vést dovolatele k přesvědčení, že může
úspěšně vyvrátit domněnku otcovství, která mu podle zákona svědčila.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když
uvedl, že uplynutím šestiměsíční subjektivní lhůty právo otce popřít otcovství
prekludovalo. Domnívá se totiž, že po uplynutí šesti měsíců se lhůta (správně
právo popřít otcovství) pouze oslabí a zřejmě se domnívá, že i po uplynutí této
lhůty může soud (v rámci objektivní tříleté lhůty) rozhodnout o popření
otcovství, svědčí-li takovému řešení okolnosti případu.
Skutečnost, že jde o lhůtu prekluzivní, jednoznačně vyplývá ze znění zákona,
který umožňuje manželu matky popřít otcovství toliko do šesti měsíců ode dne,
kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem
dítěte. Je tedy zřejmé, že marným uplynutím této lhůty právo otce na popření
otcovství zaniká. Zároveň tato skutečnost plyne i z celkového kontextu úpravy
popírání otcovství. Přiměřené trvání subjektivní lhůty je zárukou, že i když po
určitou dobu je dán převažující zájem otce na popření otcovství, nepotrvá tento
stav neomezeně a to právě z důvodu právní jistoty všech dotčených účastníků.
Pro poměr subjektivní (šest měsíců od vzniku důvodných pochybností) a
objektivní lhůty pro popření otcovství (tři roky od narození dítěte) přitom
platí, že uplyne-li marně jedna z nich, nelze se dovolávat běhu druhé, i když
ještě neskončil. Vzniknou-li např. manželu matky důvodné pochybnosti o
otcovství dva měsíce před dosažením tří let věku dítěte, pak subjektivní
popěrná lhůta nepřekročí objektivní tříletou lhůtu pro popření a opačně
uplyne-li marně subjektivní lhůta pro popření otcovství v běhu objektivní
lhůty, nelze se již objektivní lhůty s úspěchem domáhat.
K námitce dovolatele, že odvolací soud prekluzivní lhůtu aplikoval striktně, je
třeba uvést, že dovolatel s podáním žaloby váhal více než osm měsíců od chvíle,
kdy obdržel výsledky testů DNA. Podle vlastních slov pak nejpozději v dubnu
2011 během řízení o rozvod manželství s žalovanou 1) nabyl téměř jistoty, že
není otcem žalované 2), přesto váhal s podáním žaloby ještě dalších šest
měsíců. Takové chování otce nelze uspokojivě vysvětlit a jednoznačně se nelze
ztotožnit s názorem dovolatele, že opatrovnický soud, který rozhodoval o úpravě
poměrů k nezletilé, měl dovolatele v tomto směru poučit.
Nelze také přehlédnout, že nemožnost popřít otcovství po uplynutí prekluzivní
šestiměsíční lhůty stanovené ustanovením § 61 zákona o rodině není absolutní.
Zákonodárce zohlednil skutečnost, že situace každého dítě je jiná a existují i
případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní šestiměsíční
popěrné lhůty, nemusí být v zájmu dítěte. Právě pro tyto situace bylo do zákona
o rodině včleněno ustanovení § 62, které umožňovalo nejvyššímu státnímu
zástupci popírat otcovství i po této lhůtě, vyžaduje-li to zájem dítěte.
Stanovená popěrná lhůta je tedy v souladu s požadavkem na vyvažování zájmů
dítěte, biologické matky dítěte, právního otce, který se chce domoci popření
otcovství a případně i putativního otce a je třeba ji chápat jako výraz zájmu
dítěte na právní jistotě a stabilitě rodinných vazeb, který převáží nad zájmem
právního otce domoct se popření otcovství k dítěti, má-li o svém otcovství
pochybnosti (byť i důvodné).
Dovolatel se dále domnívá, že rozhodnutí není v souladu se zájmy dítěte, když
je dítěti rozhodnutím soudu odpíráno právo znát své rodiče a právo na jejich
péči a zároveň je založen právní vztah s mužem, jež není jeho otcem. Požadavek
shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní
vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického
vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi
právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na
ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V
takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech,
mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010, nebo též cit. Nález Pl. ÚS
15/09).
K návrhu dovolatele na prominutí zmeškání popěrné lhůty je třeba uvést, že
prominutí zmeškání popěrné lhůty je upraveno, jak ostatně sám dovolatel uvádí,
v ustanovení § 792 o. z., který se však v souzené věci nepoužije (§ 3028 odst.
2 věta před středníkem o. z., nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, schválený k uveřejnění ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Zákon o rodině, který se na danou věc užije, však
takový institut neznal. Dovolatel považuje fakt, že při rozhodování v souzené
věci nebyla vůbec reflektována úprava obsažená v občanském zákoníku, za
diskriminaci, není ovšem zřejmé oproti komu by měl být dovolatel znevýhodněn a
jak. Ostatně právě takovým postupem soudu, kdy by v souzené věci bylo použito
ustanovení o.z. (byť i podpůrně či analogicky), přestože je závazně stanoveno,
že na věc dopadá zákon o rodině (srov. ustanovení § 3028 o.z.), by bylo zcela
zjevně porušeno právo na legitimní očekávání, jehož se dovolatel sám dovolává,
navíc jak zákon o rodině, tak občanský zákoník upravují běh subjektivní popěrné
lhůty stejně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s.
ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka
s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu