21 Cdo 1890/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. U. proti
žalovanému M. P. spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 48/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2000 č.j.
20 Co 667/99-76, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 3.10.1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že dne 27.7.1995 žalobci písemně uložil, aby mu do
2.8.1995 zaslal „novelizaci stávajícího stavu zaměstnanců jak v restauraci, tak
i v kuchyni včetně pomocného personálu a způsobu zajištění čistoty a pořádku\"
a předložil návrh anketního lístku obsahujícího žalovaným popisované „údaje v
odpovědi na stížnost cestovní kanceláře W.\". Jelikož žalobce reagoval pouze
dopisem ze dne 28.7.1995, že nemá „dostatek prostoru pro splnění příkazu\", a
dosud příkaz nesplnil, což žalovaný zjistil dne 3.10.1995 „kontrolou
korespondence a dotazem ke své asistentce\", „porušil\" tím čl. 4 pracovní
smlouvy ze dne 1.12.1993, podle kterého se nesplnění příkazu vedoucího
zaměstnavatele považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že čl. 4 pracovní smlouvy je
„ve smyslu ustanovení § 242 zák. práce\" neplatný a že si ani „není vědom
nesplnění příkazu žalovaného\". Kromě toho nebyla „dodržena jednoměsíční lhůta
dle § 53 odst. 2 zák. práce\", neboť termín splnění příkazu byl do 2.8.1995 a
„skutečnost, že splnění příkazu kontroloval žalovaný až 3.10.1995, je zcela
irelevantní\".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10.4.1996 č.j. 12 C 245/95-17 žalobě
vyhověl a žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na nákladech řízení 1.000,-
Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že v daném případě nebyla dodržena lhůta
jednoho měsíce podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný
okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem až dne 3.10.1995, ačkoliv - jak „sám
uvádí ve svém písemném vyjádření\" – se dověděl o důvodu k tomuto rozvázání
pracovního poměru již dnem 28.7.1995.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.10.1996 č.j. 22
Co 458/96-31 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč „na
účet JUDr. J. Z.\" a že návrh žalovaného na připuštění dovolání se zamítá.
Odvolací soud dovodil, že žalovaný se již „z dopisu žalobce ze dne 28.7.1995,
téhož dne doručeného, dověděl, že žalobce příkaz ve lhůtě mu stanovené, tj. do
2.8.1995, nesplní a že od 3.8.1995 musel vědět, že žalobce příkaz nesplnil\".
Protože od 3.8.1995 tedy začala plynout subjektivní jednoměsíční lhůta uvedená
v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, avšak k okamžitému zrušení pracovního
poměru došlo až dne 3.10.1995, je tento právní úkon neplatný. Výrok o
nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „ve věci byly řešeny
především otázky skutkové a nebyla řešena žádná otázka zásadního právního
významu\".
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.3.1998
č.j. 2 Cdon 600/97-45 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že názor
odvolacího soudu, podle kterého jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 53
odst. 2 zák. práce začala v posuzovaném případě běžet dnem 3.8.1995 proto, že
od tohoto dne žalovaný „musel vědět, že žalobce příkaz nesplnil\", není
správný, neboť odvolací soud nevycházel z prokázané vědomosti žalovaného o
důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, ale jen z vědomosti
předpokládané (pravděpodobné); veden tímto nesprávným právním názorem se pak
nezabýval objasněním, kdy se žalovaný o důvodu k tomuto rozvázání pracovního
poměru prokazatelně (skutečně) dověděl.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 20.5.1999 č.j. 27 C 48/98-56
žalobě opět vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci náklady řízení ve
výši 5.300,- Kč „na účet J. Z.\". Po doplnění řízení soud prvního stupně „vzal
za prokázané\", že žalovaný se o důvodech, které ho vedly k okamžitému zrušení
pracovního poměru, dověděl dne 3.10.1995 při kontrole úkolů; „s odkazem na
závazný právní názor dovolacího soudu\" proto dospěl k závěru, že jednoměsíční
lhůta podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce byla ze strany žalovaného
dodržena. Protože však z výsledků dokazování vyplynulo, že „jediným úkolem,
který lze v předm. věci považovat za nesplněný, bylo předložení anketního lístku
\", k jehož provedení však žalovaný nestanovil žalobci žádný termín, a protože
„v řízení nebylo prokázáno\", že by se žalobce někdy předtím dopustil porušení
pracovní kázně, nelze podle názoru soudu prvního stupně hodnotit vytčené
jednání žalobce jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a proto je okamžité zrušení
pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2000 č.j. 20
Co 667/99-76 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé\" potvrdil,
„ve výroku o nákladech řízení\" jej změnil „jen tak, že výše náhrady činí
7.450,- Kč\" a „jinak\" tento rozsudek potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč „k
rukám JUDr. J. Z.\" a že návrh žalovaného na připuštění dovolání se zamítá.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nesplnění úkolu
spočívajícího v „novelizaci stávajícího stavu pracovníků v restauraci a v
kuchyni\" nemůže být žalobci vytýkáno, neboť zadání tohoto úkolu je „nejasné a
nekonkrétní\" a ani z dopisu žalobce ze dne 28.7.1995 „nelze dovodit, že on sám
pochopil, co měl zaměstnavatel tímto příkazem na mysli\". Pro okamžité splnění
druhého úkolu spočívajícího v předložení návrhu anketního lístku pak žalobce
neměl „dostatek prostoru, jestliže mu byl zadán bezprostředně před jeho
nástupem na dovolenou, o kterém ředitel žalovaného věděl\". Podle názoru
odvolacího soudu však „nicméně i při závěru, že žalobce nejméně část uvedeného
úkolu splnit mohl a beze zbytku tak neučinil, čímž porušil § 73 odst. 1 písm.
a) ZP, nedosahuje toto porušení pracovní kázně intenzity nutné pro tak
výjimečný způsob ukončení pracovního poměru, jakým je jeho okamžité zrušení
podle § 53 odst. 1 písm. b) ZP\". Při hodnocení míry intenzity porušení
pracovní kázně odvolací soud přihlédl rovněž k okolnostem, že ze strany žalobce
šlo o ojedinělé porušení pracovní kázně, že žalobci „nebyl jednoznačně určen
termín\" ke splnění druhého úkolu a že z obsahu dopisu ze dne 28.7.1995
nevyplývá, že žalobce odmítá splnit zadaný úkol, ale že „jakožto zkušený řídící
pracovník\" pouze „vyjadřuje přesvědčení o jeho nevhodnosti, a to nikoliv
proto, že by chtěl poškodit zaměstnavatele, ale právě v zájmu jeho řádného
provozu\". Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že žalovaným
„označené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozoval
z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Vytkl odvolacímu soudu, že při hodnocení míry
intenzity porušení pracovní kázně přezkoumával a hodnotil i „význam pokynu
ukládaného zaměstnanci z hlediska jeho důležitosti pro provoz zaměstnavatele\"
a „postup zaměstnavatele při ukládání pokynů zaměstnanci, včetně doby, kdy jsou
úkoly ukládány\", tedy okolnosti, které soudu přezkoumávat a hodnotit
nepřísluší, neboť jinak by to „znamenalo přiznání práva soudu vyjadřovat se k
tomu, jakým způsobem má být provoz řízen, a takové právo nelze dovodit z
žádného právního předpisu\". Podle názoru dovolatele totiž jen zaměstnavatel
určuje dobu, ve které je úkol ukládán „z hlediska naléhavosti potřeby splnění
tohoto úkolu\", a jen zaměstnavateli přísluší posoudit, zda zaměstnanci uloží
úkol a bude trvat na jeho splnění nebo „bude nejprve o obsahu a účelnosti úkolu
se zaměstnancem diskutovat\". Žalovaný rovněž namítal, že odvolací soud naopak
nezaujal žádné stanovisko k otázce zavinění a jeho formy a náležitě nepřihlédl
k postavení žalobce v organizační struktuře žalovaného ani k tomu, že žalobce
„si byl v podstatě vědom toho\", že ve smyslu čl. 4 pracovní smlouvy nesplnění
příkazu vedoucího zaměstnavatele se považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní
kázně. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.
\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní
otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která
byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně
musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková
právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o
splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 238 a
§ 239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože z obsahu spisu
nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239
odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce kromě jiného z hlediska výkladu otázky intenzity
porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity. Výklad této
otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah
se v tomto směru stala okolnost, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně
závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestano-ví, z jakých
hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních
předpisech nejsou pojmy \"méně závaž-né porušení pracovní kázně\", \"závažné
porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\"
definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu
zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní nor-my tedy
závisí - jak dovozuje běžně zastávaná soudní praxe - v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsled-kům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jed-náním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde pone-chává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce
a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní
kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu
(nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo
1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč.
2001).
V posuzovaném případě soudy z těchto obecně přijímaných právních názorů
vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní
normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí
dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké
míry má k těmto okolnostem přihlížet. Přihlížel-li odvolací soud - jak vyplývá
z odůvodnění jeho rozsudku – v rámci svých úvah, že porušení pracovní kázně ze
strany žalobce nedosahuje „intenzity nutné pro tak výjimečný způsob ukončení
pracovního poměru, jakým je jeho okamžité zrušení podle § 53 odst. 1 písm. b)
ZP\" k tomu, že se jednalo o ojedinělé porušení pracovní kázně ze strany
žalobce, pracovní úkol byl žalobci zadán „bezprostředně před nástupem na
dovolenou, o které ředitel věděl\", přihlédl-li dále k tomu, že první pracovní
úkol byl formulován „nejasně a nekonkrétně\" a že „nebyl mu jednoznačně určen
termín\" ke splnění druhého úkolu, a jestliže do svých úvah zahrnul okolnost,
že z obsahu dopisu ze dne 28.7.1995 nevyplývá, že žalobce odmítá splnit zadaný
úkol, ale že „jakožto zkušený řídící pracovník\" pouze „vyjadřuje přesvědčení o
jeho nevhodnosti, a to nikoliv proto, že by chtěl poškodit zaměstnavatele, ale
právě v zájmu jeho řádného provozu\", jde o postup, který je v souladu s výše
uvedenými obecnými výkladovými hledisky a ve věci tudíž bylo rozhodnuto v
souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky
uplatněné dovolatelem po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaného
tedy není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný,
který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu
nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by
byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. srpna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu