Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
vá značka: 21 Cdo 1901/98
Datum rozhodnutí: 24.03.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 30 / 2000
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody 205 088
Kč s 19% úroky od 1. 4. 1995. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, která u něj
pracovala jako vedoucí podatelny a pokladní lesního závodu ve Zbraslavi,
uzavřela dne 30. 4. 1993 dohodu o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k
vyúčtování. Při inventuře provedené dne 18. 10. 1994 byl v pokladně uvedeného
lesního závodu zjištěn schodek ve výši 205 088 Kč. O b v o d n í s o u d pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 5. 1997
žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 16 380 Kč k rukám JUDr. V. B., advokátky se sídlem v P.,
do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dospěl k závěru, že žalovaná
neodpovídá za schodek na svěřených hodnotách podle § 176 zák. práce, neboť
nebylo prokázáno, že by mezi ní a žalobcem byla uzavřena platná dohoda o hmotné
odpovědnosti. Podle soudu prvního stupně nelze s jistotou zjistit, kdy byla
mezi účastníky uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti datovaná dnem 30. 4. 1993;
vzhledem k opravě data na této dohodě, dodatečně provedené pracovnicí osobního
oddělení žalobce D. Č., považoval soud prvního stupně za možné, že tuto dohodu
žalovaná - jak tvrdila - podepsala až po zjištění schodku. Dohodu o hmotné
odpovědnosti, uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne 1. 3. 1985, soud prvního
stupně shledal neplatnou z toho důvodu, že v ní nebyly určitě vymezeny hodnoty,
za které měla žalovaná převzít hmotnou odpovědnost. Z přílohy této dohody, v
níž je uvedena mimo jiné “pokladní hotovost”, není podle soudu prvního stupně
zřejmé, kdy byla sepsána a žalovanou podepsána (podpis žalobce na ní chybí);
uvedená písemnost rovněž postrádá údaj o tom, že se jedná o přílohu dohody o
hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985. Námitky žalované, že žalobce jí
nevytvořil vhodné pracovní podmínky a že po celou dobu “výlučně s finančními
prostředky nedisponovala”, soud prvního stupně - přestože se jimi vzhledem k
výše uvedeným důvodům zamítnutí žaloby blíže nezabýval - nepovažoval za
opodstatněné. K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne
2. 12. 1997 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci 205 088 Kč s 19% úroky od 1. 4. 1995 do zaplacení a
na náhradě nákladů řízení 8204 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku;
současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
odvolacího řízení 8204 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud po
zopakování důkazu dohodou o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985 s přílohou
dospěl k závěru, že seznam hodnot uvedený v příloze této dohody je vymezením
hodnot, za které “následně nesla žalovaná hmotnou odpovědnost”. Odvolací soud
nesdílel názor soudu prvního stupně o nedostatečné věrohodnosti dohody o hmotné
odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985, neboť tato dohoda odkazuje na připojený seznam,
takový seznam je žalovanou podepsán a žalovaná nedokazuje (a ani netvrdí), že
by měl být obsah seznamu jiný. Odvolací soud - vycházeje z názoru, že dohoda o
hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3.
1985 byla platně uzavřena, a ze skutkových
závěrů soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebyla zjištěna žádná další
skutečnost, která by “bránila existenci a naplnění” všech předpokladů
odpovědnosti žalované za schodek na svěřených hodnotách - dovodil, že žalovaná
za schodek na svěřených hodnotách odpovídá ve smyslu ustanovení § 176 zák. práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z
důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítá, že není dána její
odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách podle § 176 zák. práce, neboť
chybí základní předpoklad této odpovědnosti, kterým je platně sjednaná dohoda o
hmotné odpovědnosti. Dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985 není podle
dovolatelky platná, neboť neobsahuje “hodnoty svěřené k vyúčtování”. Příloha
této dohody je podepsána výhradně žalovanou a ani z ní nevyplývá, “k jakému
dokladu či listině přílohu tvoří”; nemůže se proto “obsahově” jednat o dohodu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985 je platná, měl se podle dovolatelky zabývat tím, zda nejsou dány
podmínky pro to, aby se žalovaná odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti
zprostila. Za důvody, které měly vést k jejímu zproštění odpovědnosti, žalovaná
považuje porušování povinnosti žalobce v době trvání pracovního poměru provést
písemnou změnu její pracovní smlouvy, uzavírání “stále nových dohod o hmotné
odpovědnosti” vedoucí k “nejistotě jejího právního postavení”, nedostatek
vhodných pracovních podmínek k plnění svěřených úkolů na jejím pracovišti,
okolnost, že žalobce neměl “písemné vnitřní pokyny či pravidla pro práci s
penězi a pokladnou” a ani práci průběžně nekontroloval, a dále to, že k trezoru
s pokladní hotovostí měla v době nepřítomnosti žalované přístup zaměstnankyně
žalobce J. Š. Odvolací soud se měl podle dovolatelky zabývat i tím, zda za
schodek neodpovídá též J. Š., se kterou žalobce rovněž uzavřel dohodu o hmotné
odpovědnosti. Pokud se odvolací soud uvedenými okolnostmi namítanými
dovolatelkou nezabýval, a přesto dospěl k závěru o její odpovědnosti za
schodek, pak podle dovolatelky jeho rozsudek vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že
žalovaná, která u žalobce pracovala jako vedoucí podatelny a pokladní lesního
závodu ve Zbraslavi, uzavřela se žalobcem dne 1. 3. 1985 dohodu o hmotné
odpovědnosti, kterou v bodě 1. převzala hmotnou odpovědnost za “hodnoty svěřené
k vyúčtování” s tím, že rozsah převzatých hodnot je v připojeném inventárním
seznamu. K dohodě o hmotné odpovědnosti byl přiložen list, v němž byly “k bodu
1)” uvedeny mimo jiné pokladní hotovost, výplata mezd a platů a výplata
cestovních účtů. Inventarizací provedenou ve dnech 18. 10. - 21. 10. 1994 byl v
pokladně lesního závodu ve Zbraslavi zjištěn schodek na pokladní hotovosti ve
výši 205 088 Kč. Podle ustanovení § 176 odst. 1 zák. práce převzal-li na základě dohody
o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny,
zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá
za vzniklý schodek. V dohodách může být se zaměstnanci současně ujednáno, že
budou-li pracovat na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o
hmotné odpovědnosti, odpovídají s nimi za schodek společně (společná hmotná
odpovědnost). Podle ustanovení § 176 odst. 2 zák. práce dohoda o hmotné odpovědnosti
musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Podle ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce zaměstnanec se zprostí
odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela
nebo zčásti bez jeho zavinění. Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je
zaměstnanec povinen vyúčtovat, podle ustanovení § 176 zák. práce je zvláštní
pracovněprávní odpovědností, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve
vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Předpokladem této
odpovědnosti jsou vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách a
uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, na základě níž zaměstnanec přebírá
odpovědnost za tyto hodnoty. Odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách se
zaměstnanec zprostí zcela, popřípadě zčásti jen tehdy, prokáže-li, že schodek
vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených
hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o
hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty. Náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti
požadovanou zákonem je především její písemná forma; nedostatek této formy má
za následek neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti (srov. § 176 odst. 2 zák. práce). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít
odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec
povinen vyúčtovat (§ 176 odst. 1 zák. práce). Podmínkou platnosti dohody o
hmotné odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance,
se kterými je jeho hmotná odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které
zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost.
Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za
schodek na kterémkoliv pracovišti, v kterékoliv funkci spojené s touto
odpovědností a v jakémkoliv kolektivu společně hmotně odpovědných zaměstnanců,
kam bude kdykoliv později převeden, zařazen nebo přeložen (§ 177 odst. 1 zák. práce). Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách na základě dohody o
hmotné odpovědnosti nese zaměstnanec při každé změně pracovního poměru s sebou;
tato odpovědnost trvá zásadně od uzavření takovéto dohody až do skončení
pracovního poměru (pokud nedojde k odstoupení od dohody - srov. § 177 odst. 2
zák. práce). Zaměstnanec odpovídá za schodek v kterékoliv funkci spojené s
hmotnou odpovědností na kterémkoli pracovišti zásadně podle původní dohody o
hmotné odpovědnosti. Podle původní dohody nebude za schodek odpovídat tehdy,
když od ní odstoupí, a to nejpozději v době, kdy je realizována změna
pracovního poměru (převedení na jinou práci, přeložení, zařazení na jiné
pracoviště, změna v kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců). Z hlediska
platnosti dohody o hmotné odpovědnosti proto není významné, jakou funkci a na
jakém pracovišti, popřípadě v jakém kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců,
zaměstnanec zastává v době jejího uzavření a zda jsou tyto okolnosti v dohodě o
hmotné odpovědnosti uvedeny. Stejně tak je pro platnost dohody o hmotné odpovědnosti bez významu,
zda jsou v ní uvedeny hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné
hodnoty, které byly zaměstnanci svěřeny a které je zaměstnanec povinen
vyúčtovat. Dohoda o hmotné odpovědnosti neomezuje odpovědnost zaměstnance jen
na ty hodnoty, které mu jsou zaměstnavatelem svěřeny při uzavření této dohody. Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na
jakýchkoli dalších hodnotách, které mu budou zaměstnavatelem svěřeny kdykoliv
po uzavření této dohody, půjde-li o hodnoty, jež jsou způsobilé být předmětem
dohody o hmotné odpovědnosti (tj. hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo
oběhu a s nimiž má zaměstnanec možnost nakládat po celou dobu, po kterou mu
byly svěřeny). Okolnost, že hodnoty svěřené zaměstnanci nejsou vymezeny přímo v
dohodě o hmotné odpovědnosti, proto není - stejně jako okolnost, že při
uzavírání dohody není provedena inventarizace těchto hodnot - na újmu platnosti
dohody o hmotné odpovědnosti. V takovém případě je ale na zaměstnavateli, aby
jinými důkazními prostředky prokázal, jaké hodnoty byly zaměstnanci svěřeny,
jaký byl jejich stav v době, kdy je zaměstnanec převzal, a zda došlo ke škodě
(ke schodku na těchto hodnotách). V posuzovaném případě byla dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985 uzavřena mezi žalobcem a žalovanou písemně a obsahovala závazek žalované
převzít odpovědnost za hodnoty, které jí žalobce svěřil a které je žalovaná
povinna vyúčtovat; formou i obsahem tak tato dohoda odpovídala ustanovení § 176
odst. 1 a 2 zák. práce. Okolnost, že v této dohodě o hmotné odpovědnosti nebylo
uvedeno, jaké hodnoty byly žalované svěřeny, nemohla - jak vyplývá z výše
uvedeného - způsobit její neplatnost.
Z toho důvodu nebylo pro posouzení
platnosti této dohody podstatné, zda písemnost, která k ní byla přiložena a v
níž byla uvedena mimo jiné pokladní hotovost, představovala vymezení hodnot, za
které žalovaná převzala hmotnou odpovědnost, a zda byla součástí dohody o
hmotné odpovědnosti. Námitka dovolatelky, že dohoda o hmotné odpovědnosti ze
dne 1. 3. 1985 není platná, neboť neobsahuje “hodnoty svěřené k vyúčtování” a
písemnost s vymezením těchto hodnot není její součástí, proto není důvodná. Řízení u odvolacího soudu, který dospěl ke správnému závěru, že dohoda
o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985 byla mezi účastníky uzavřena platně
(přestože tento svůj úsudek nesprávně opřel o skutečnosti, které pro závěr o
platnosti dohody o hmotné odpovědnosti nebyly významné), je však postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/, § 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní
řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou
zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) a o odvoláních proti
jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud
jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých
skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání
rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí
(§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo
jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn
tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li
podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně,
odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první, o.s.ř.); učiní tak zejména
v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) - d) o.s.ř. Zruší-li
odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo
postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí
věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o.s.ř.). Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení,
akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani
po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či
změnu napadeného rozhodnutí, má své místo zrušující (kasační) rozhodnutí
odvolacího soudu. Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně
nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního
stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková
zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě,
kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez
průtahů (§ 213 odst.
2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování
týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být
zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení
věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných)
skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování
podle § 213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z
rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k
(nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu
soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo
rozhodnutím vydaným v jediném stupni. V případě, kdy jiné právní posouzení věci odvolací soud ve svém
rozhodnutí založí na skutkových zjištěních uvedených v rozhodnutí soudu prvního
stupně, přestože právní posouzení věci tímto soudem na nich nespočívá, je na
svém právu podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně krácen
účastník, jehož tvrzením v řízení tato skutková zjištění neodpovídají (který na
základě nich ve sporu podlehl). Jestliže totiž rozhodnutí soudu prvního stupně,
založené na jiných skutkových zjištěních a z nich vyplývajícím právním
posouzení věci, než ke kterým dospěl odvolací soud, vyzní ve prospěch
účastníka, nemůže tento účastník podat proti soudu prvního stupně odvolání jen
proto, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí učinil (nadbytečně)
skutková zjištění, která na rozhodnutí neměla žádný vliv a která považuje
účastník za nesprávná. Právo odvolání přísluší jen tomu účastníku, jemuž byla
rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma; odvolání proto nemůže
podat ten účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno. Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustné (§
202 odst. 3 o.s.ř.). Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního
stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla - vzhledem k právnímu názoru
zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému
právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím
řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají,
upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání
podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti
občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu,
kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve
smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené
usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást
ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně
tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní
normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že “změna
právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí
odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá
možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy,
které z pohledu dosavadního nebyly relevantní”. Obdobně vyznívají i závěry
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1/1999, str. 23. Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro
rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního
stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu
názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto
rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že
dohoda o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi účastníky dne 1. 3. 1985 je
neplatná, a proto nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za schodek
na svěřených hodnotách podle ustanovení § 176 odst. 1 a 2 zák. práce. Odvolací
soud naproti tomu posoudil uvedenou dohodu o hmotné odpovědnosti jako platný
právní úkon, zakládající odpovědnost žalované za schodek. Vzhledem k tomu, že
žalovaná v řízení u soudu prvního stupně mimo jiné namítala, že schodek
nezavinila, bylo ke správnému rozhodnutí věci z hlediska právního názoru
odvolacího soudu zapotřebí též zjištění, zda existovaly okolnosti, jež by mohly
vést k závěru, že žalovaná se odpovědnosti zprostila ve smyslu ustanovení § 176
odst. 3 zák. práce. Tyto okolnosti neměl soud prvního stupně za prokázány
(tvrzeními žalované ohledně nich se však - jak sám uvedl - blíže nezabýval). Skutkové zjištění v tomto směru nebylo pro rozhodnutí soudu prvního stupně
vzhledem k jeho závěru o neplatnosti dohody o hmotné odpovědnosti významné
(není-li splněn předpoklad odpovědnosti zaměstnance za schodek spočívající v
existenci platné dohody o hmotné odpovědnosti, není důvodu zabývat se tím, zda
by se zaměstnanec též odpovědnosti zprostil podle ustanovení § 176 odst. 3 zák.
práce) a soud prvního stupně na něm své rozhodnutí nezaložil. Z hlediska
právního posouzení věci odvolacím soudem, který dohodu o hmotné odpovědnosti ze
dne 1. 3. 1985 shledal platnou, šlo naopak o skutkové zjištění, které bylo pro
rozhodnutí podstatné. Za této situace nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani
pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl
proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1, věty první, o.s.ř. zrušit
a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem
(§ 226 o.s.ř.) na otázku platnosti dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985 a s tím, aby se soud prvního stupně zabýval tvrzením žalované o
skutečnostech, v nichž spatřuje důvody vedoucí ji k závěru, že se odpovědnosti
za schodek zcela nebo zčásti zprostila. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a
namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl,
přičemž své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že
okolnosti vedoucí ke zproštění odpovědnosti žalované za schodek nebyly
prokázány, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, odepřel
žalované možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat
odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, přihlédl, i když nebyla v dovolání
uplatněna. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České
republiky jej - aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky ve věci
samé - zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.). Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá,
o.s.ř.).
Za této situace nebyly – jak vyplývá z výše uvedeného – podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1, věty první, o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§ 226 o.s.ř.) na otázku platnosti dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 3. 1985 a s tím, aby se soud prvního stupně zabýval tvrzením žalované o skutečnostech, v nichž spatřuje důvody vedoucí ji k závěru, že se odpovědnosti za schodek zcela nebo zčásti zprostila. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že okolnosti vedoucí ke zproštění odpovědnosti žalované za schodek nebyly prokázány, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, odepřel žalované možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky ve věci samé – zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).