21 Cdo 1908/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně B. T., zastoupené advokátem, proti žalované E. C. a.s.,
zastoupené advokátem, o určení, že pracovní poměr účastnic trvá, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 125/2005, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2005 č.j.
21 Co 540/2005-46, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.064,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23.5.2005 domáhala, aby bylo určeno,
že \"pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou, vzniklý dne 27.8.2005 (správně
27.8.2003), stále trvá\" a že \"žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu
mzdy, při průměrné hrubé měsíční mzdě ve výši 15.000,- Kč, a to od 27.3.2005 do
dne právní moci rozsudku\". Žalobu odůvodnila zejména tím, že pracovala u
žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 27.8.2003 v pracovním poměru
sjednaném na dobu neurčitou a že při \"osobním jednání na konci měsíce ledna
2005\" jí přímý nadřízený A. K. sdělil, že zaměstnavatel \"nemá zájem na jejím
dalším zaměstnávání a měl by zájem na ukončení pracovního poměru dohodou\".
Žalobkyně \"s tím nesouhlasila\"; následně obdržela \"účelový a vykonstruovaný
vytýkací dopis ze dne 23.2.2005\" a dne 23.3.2005 jí byl předán dokument
nazvaný \"Vyjádření k dohodě o ukončení pracovního poměru\", v němž jí bylo
sděleno, že pracovní poměr s ní bude ukončen ke dni 27.3.2005 \"bez odstupného
\" na základě \"údajné\" dohody o ukončení pracovního poměru, kterou měla
uzavřít se zaměstnavatelem ústní formou dne 27.1.2005. Žalovaná jí ode dne
29.3.2005 odmítá přidělovat práci s odůvodněním, že pracovní poměr účastnic
považuje za skončený dohodou ke dni 27.3.2005, ačkoliv ve skutečnosti k dohodě
o rozvázání pracovního poměru nedošlo.
Žalovaná namítala, že mezi účastnicemi byla \"ústní formou\" uzavřena dohoda o
rozvázání pracovního poměru, podle které pracovní poměr skončil dnem 27.3.2005.
Den rozvázání pracovního poměru navrhla žalobkyně, neboť měla podle svého
sdělení \"k tomuto datu sehnané jiné pracovní místo u jiného zaměstnavatele\".
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17.8.2005 č.j. 8 C 125/2005-25
žalobu o určení trvání pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"žaloba v části, ve které se
žalobkyně domáhala po žalované náhrady mzdy za období od 27.3.2005, se vylučuje
k samostatnému projednání\". Z provedených důkazů zjistil, že žalovaná při
jednání se žalobkyní dne 27.1.2005 \"projevila vůli nadále žalobkyni
nezaměstnávat s tím, že pracovní poměr žalobkyně skončí dne 27.3.2005\", a tuto
vůli opakovaně projevila v dopisu ze dne 22.3.2005, a že nebylo \"prokázané, že
by žalobkyně vyslovila (určitý) souhlas s ukončením pracovního poměru ke dni
27.3.2005\", a dovodil, že \"projev vůle žalované a (neurčitý) projev vůle
žalobkyně\" je třeba hodnotit \"jako dohodu ve smyslu § 43 zákoníku práce, byť
stiženou vadou spočívající v nedostatku náležitosti vůle žalobkyně\". Žaloba o
určení trvání pracovního poměru není podle názoru soudu prvního stupně důvodná,
neboť žalobkyně nepodala \"v zákonné lhůtě\" žalobu o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru dohodou \"z důvodu nedostatku náležitosti vůle
žalobkyně\", právo žalobkyně o určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k
rozvázání pracovního poměru zaniklo a rozvázání pracovního poměru \"je účinné\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.12.2005
č.j. 21 Co 540/2005-46 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o
určení trvání pracovního poměru účastnic vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
7.218,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.128,50 Kč, vše k rukám
advokáta. Poté, co dovodil, že určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
dohodou je možné jen tehdy, jestliže byla dohoda o rozvázání pracovního poměru
uzavřena, a že žaloba o určení dalšího trvání pracovního poměru \"není žalobou,
jejíž právní základ tkví v ustanovení § 64 zákoníku práce, ale žalobou na
určení ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.\", jejíž důvodnost \"se odvíjí
od vyřešení otázky, zda vůbec došlo k uzavření dohody o skončení pracovního
poměru jako takové\", se odvolací soud po zopakování důkazu výslechem některých
svědků ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že \"nebylo prokázáno uzavření
dohody o skončení pracovního poměru mezi účastnicemi ke dni 27.3.2005\"; obsah
jednání účastnic totiž takovému závěru nenasvědčuje, když \"nebylo prokázáno,
že by ze strany žalované byl učiněn návrh na uzavření dohody o skončení
pracovního poměru ke dni 27.3.2005\" (z výpovědi svědka A. K. \"lze mít za
prokázané jen to, že žalovaná měla v úmyslu ukončit se žalobkyní pracovní
poměr, nelze však uzavřít, že by žalovaná adresovala žalobkyni zcela určitý
návrh na uzavření dohody, a to včetně sjednání konkrétního termínu, kdy měl
pracovní poměr skončit\") nebo že by \"skončení pracovního poměru dohodou
navrhla žalovanému žalobkyně\". Protože žalobkyně má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem, je její žaloba opodstatněná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud \"nevzal v potaz\" výpověď svědka A. K.o, který \"jednoznačně
vypověděl a dosvědčil\", že dohoda o ukončení pracovního poměru uzavřena byla
(podle protokolu o jednání před odvolacím soudem svědek A. K. vypověděl
\"dohodli jsme se na tom, že pracovní poměr bude ukončen dohodou ke dni
27.3.2005\"), když tuto výpověď \"v odůvodnění rozsudku prezentuje jinak\"
(podle odvolacího soudu \"žalobkyně dle výpovědi svědka K. řekla, že není
schopna dále pracovat a na další otázku mu odpověděla, že během dvou měsíců
odejde\"). Výpověď svědka A. K. \"koresponduje\" s výpovědí předsedy
představenstva žalované M. M., který \"měl být vyslechnut nikoli jako svědek,
ale jako účastník řízení\", a řízení je z tohoto důvodu postiženo \"vadou ve
smyslu ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Žalovaná dále odvolacímu soudu
vytýká, že výslech žalobkyně jako účastnice řízení byl proveden v rozporu s
ustanovením § 131 o.s.ř., neboť \"skutečnosti, které měly být tímto důkazem
zjištěny, bylo možné prokázat jinak, a to např. výpovědí svědka K.\". Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zdůraznila, že odvolací
soud opakovaný důkaz výslechem svědka A. K. \"takřka doslovně převzal do
odůvodnění rozhodnutí\" a že předseda představenstva M. M. byl odvolacím soudem
vyslechnut jako účastník řízení. Okolnost, že M. M. byl soudem prvního stupně
vyslechnut jako svědek, za této situace nemohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala své
tvrzení, podle kterého uzavřela se žalobkyní dohodu o rozvázání pracovního
poměru ke dni 27.3.2005; vycházel přitom mimo jiné ze zjištění učiněného na
základě výpovědi svědka A. K., že žalovaná sice \"měla v úmyslu ukončit se
žalobkyní pracovní poměr\", avšak \"neadresovala žalobkyni zcela určitý návrh
na uzavření dohody, a to včetně sjednání konkrétního termínu, kdy měl pracovní
poměr skončit\", a že žalobkyně nenavrhla žalované skončení pracovního poměru
dohodou. Uvedené skutkové zjištění žalovaná zpochybňuje námitkou, že odvolací
soud výpověď svědka A. K. \"prezentoval jinak\", když uvedl, že \"žalobkyně dle
výpovědi svědka K. řekla, že není schopna dále pracovat a na další otázku mu
odpověděla, že během dvou měsíců odejde\", zatímco svědek \"jednoznačně
vypověděl a dosvědčil\", že se dohodl se žalobkyní \"na tom, že pracovní poměr
bude ukončen dohodou ke dni 27.3.2005\", tedy prostřednictvím dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané
věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Svědek vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal
(postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu, tedy - řečeno jinak - o
tom, co viděl, co slyšel a co bezprostředně vnímal. Svědku nepřísluší, aby
vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní
závěry; svědek proto o svých skutkových nebo právních závěrech (názorech) na
věc nemůže být vyslýchán a, uvede-li přesto ve své výpovědi takové závěry
(názory), soud k nim nemůže při hodnocení jeho výpovědi přihlížet.
Svědek A. K. - jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne
14.12.2005 a z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17.8.2005
- ve své výpovědi uváděl nejen údaje popisující obsah jeho jednání, které vedl
(jako vedoucí zaměstnanec žalované) se žalobkyní (údaje o skutečnostech
tvořících předmět výslechu), ale také svůj názor o tom, jaký byl po právní
stránce výsledek tohoto jednání. Uváděl-li tedy svědek A. K., že podle jeho
názoru byla dohoda o rozvázání pracovního poměru účastnic uzavřena ke dni
27.3.2005, nevypovídal o tom, co svými smysly vnímal, ale o svém závěru
(úsudku) o vnímaných skutečnostech. Odvolací soud proto v souladu se zákonem k
hodnotícím úsudkům svědka nepřihlížel a z jeho údajů vzal v úvahu jen takové
údaje, které se týkají skutečností, jež svědek svými smysly vnímal (postřehl),
tedy popis průběhu jednání (hovorů) vedených se žalovanou. Dovodil-li odvolací
soud na základě výpovědi svědka A. K., že žalovaná sice \"měla v úmyslu ukončit
se žalobkyní pracovní poměr\", avšak \"neadresovala žalobkyni zcela určitý
návrh na uzavření dohody, a to včetně sjednání konkrétního termínu, kdy měl
pracovní poměr skončit\", postupoval při hodnocení tohoto důkazu v souladu s
požadavky ustanovení § 132 o.s.ř.
Důvodná není ani námitka žalované, že by řízení před odvolacím soudem bylo
postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř., neboť
předseda představenstva žalované M. M. byl v rozporu s ustanovením § 126 odst.4
o.s.ř. vyslechnut jako svědek. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze
dne 14.12.2005 je nepochybné, že M. M. byl vyslechnut podle ustanovení § 131
o.s.ř. (jako účastník řízení). Okolnost, že byl při jednání dne 17.8.2005
soudem prvního stupně jako svědek, na uvedeném závěru nic nemění, neboť
pochybení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem napraveno a na hodnocení
tohoto důkazu odvolacím soudem nemohlo mít vliv. Uvedená vada řízení před
soudem prvního stupně tedy nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé.
Žalobkyně nebyla - jak vyplývá z obsahu protokolů o jednání před soudy obou
stupňů - za řízení vyslechnuta jako účastník řízení. Už z tohoto důvodu nemohlo
být řízení v této věci, v níž žalovaná měla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o
namítané dohodě o rozvázání pracovního poměru ke dni 27.3.2005, postiženo tím,
že by - jak uváděla žalovaná v dovolání - byl proveden důkaz výslechem
žalobkyně v rozporu s ustanovením § 131 odst.1 o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanoveních §§ 229 odst. 1, 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad
výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a
čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137
odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle
sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů], tedy
částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl
uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Protože dovolání žalované ve věci samé bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Celkovou náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §
149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení
zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu