21 Cdo 191/2002

21 Cdo 191/2002 21 Cdo 193/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. G., proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) se sídlem v Praze 6, Nám. Svobody č. 471 a 2) B., s.r.o., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 3 C 262/90, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 1999 č.j. 27 Co 275/99-308 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2001 č.j. 27 Co 233/2001-367, takto:

I Dovolání žalované se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal odškodnění pracovního úrazu, který utrpěl v průběhu své základní vojenské služby dne 22. 2. 1989 při práci na staveništi v areálu vojenského útvaru VÚ 6164 S. B. tím, že mu při práci na staveništi při míchání štuku vystříklo vápno z míchačky do obou očí.

Okresní soud Praha-východ „mezitímním“ rozsudkem ze dne 24.1.1994 č.j. 3 C 262/90-74 rozhodl, že žalovaná 1) „je povinna uhradit žalobci náhradu škody v souvislosti s úrazem, který se mu stal 22. 2. 1989“ a žalobu proti vedlejšímu účastníku „žalovanému S. p. – P., závod 08 M. B. a proti žalovaným J. J. a L. O.“ zamítl. Dospěl k závěru, že k poškození zdraví žalobce došlo při plnění pracovních úkolů a že za škodu vzniklou tímto pracovním úrazem odpovídá žalovaná 1), „v jejímž služebním poměru vykonával uložené pracovní úkoly“ a která neprokázala, že by se své odpovědnosti za pracovní úraz zprostila.

K odvolání první žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 1995 č.j. 14 Co 572/94-100 (správně 14 Co 572/94-103) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aby byla předepsaným způsobem napevno postavena otázka účastenství v řízení.

Okresní soud Praha-východ poté rozsudkem ze dne 29. 8. 1996 č.j. 3 C 262/90-158 žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobci 649.929,- Kč se 16% úrokem od 1. 6. 1996 do zaplacení a aby mu od 1. 8. 1996 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod 4.693,- Kč, proti žalované 2) B., s.r.o. - žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Ve věci samé dospěl k závěru, že za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem odpovídá první žalovaná, která se své odpovědnosti nezprostila, neboť nebylo prokázáno cizí zavinění ani zavinění žalobce na předmětném úrazu.

K odvolání žalobce a žalované 1) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 1997 č.j. 27 Co 27/97-175 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k takové vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť doposud nebylo rozhodnuto o postavení žalované 2) jako účastníka řízení ve smyslu § 90 o.s.ř.; „je proto i nadále firma B. s.r.o. v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované“. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně sjednat v tomto směru nápravu a teprve potom rozhodnout ve věci samé.

Okresní soud Praha-východ nato rozsudkem ze dne 30. 12. 1997 č.j. 3 C 262/90-231 uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci 776.862,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 12. 1997 do zaplacení a aby mu od 1. 12. 1997 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod 7.627,- Kč a rozhodl, že je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 112.350,- Kč „k rukám JUDr. J. N.“, proti žalované 2) žalobu zamítl a rozhodl, že se státu proti žalované 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává, a že se nepřiznává náhrada nákladů řízení žalované 2) proti žalobci.

Soud prvního stupně dovodil, že k poškození zdraví, které žalobce utrpěl dne 22. 2. 1989, je pracovním úrazem, neboť k němu došlo v souvislosti s výkonem vojenské služby při plnění služebních povinností; soud neshledal, že by poškození zdraví bylo způsobeno cizím zaviněním nebo zaviněním žalobce. Vzhledem k tomu přiznal žalobci 59.820,- Kč na bolestném, 322.500,- Kč na ztížení společenského uplatnění, a na náhradě za ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 22. 2. 1990 do 31. 12. 1992 částku 53.904,- Kč, od 1.

1. 1993 do 30. 11. 1997 částku 340.638,- Kč a od 1. 12. 1997 nadále pravidelný měsíční peněžitý důchod 7.627,- Kč. Dalším „doplňujícím“ rozsudkem ze dne 30. 6. 1998 č.j. 3 C 262/90-252 Okresní soud Praha-východ rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci 16% úrok z prodlení z částky 649.920,- Kč splatný od 1. 6. 1996 do 30. 11. 1997 a usnesením ze dne 4. 3. 1999 č.j. 3 C 262/90-274 soud prvního stupně vyloučil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 22. 2. 1989 do 22.

2. 1990 ve výši 16.452,- Kč k samostatnému projednání.

K odvolání žalobce a žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 1999 č.j. 27 Co 275/99-308 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 12. 1997 č.j. 3 C 262/90-231 „ve výroku I. co do 18% úroku z částky 776.862,- Kč od 1. 12. 1997 do zaplacení“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, „dále“ jej změnil tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci 1.001.056,- Kč a „jinak“ rozsudek potvrdil, „ve výroku II.“ změnil rozsudek tak, že žalovaná 1) je povinna „platit žalobci měsíčně 9.494,- Kč od 1.

12. 1999“, „jinak“ rozsudek potvrdil, dále rozhodl, že „ve výrocích III. a V.“ [o nákladech řízení žalobce a státu ve vztahu k žalované 1)] se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc vrací k dalšímu řízení, že „ve výrocích IV. a VI.“ [jimiž byla žaloba proti žalované 2) zamítnuta a žalované 2) nepřiznána „proti žalobci“ náhrada nákladů řízení] se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, že žalobce a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; zároveň vyslovil, že dovolání k posouzení otázky, zda u žalované 1) došlo ke zproštění odpovědnosti podle § 191 zák. práce se nepřipouští a zrušil „doplňující“ rozsudek ze dne 30.

6. 1998 č.j. 3 C 262/90-252 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve věci samé vyslovil souhlas se závěrem, že k úrazu žalobce došlo při plnění úkolů v souvislosti s výkonem základní vojenské služby a že se žalovaná 1) své odpovědnosti ani z části nezprostila. Z těchto důvodů shodně se soudem prvního stupně považoval za opodstatněný nárok žalobce na zaplacení částky 59.820,- Kč za bolestné, částky 322.500,- za ztížení společenského uplatnění, částky 53.904,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti od 22.

2. 1990 do 31. 12. 1992 a částky 340.638,- Kč „hrubého“ za dobu od 1. 1. 1993 do 30. 11. 1997. Odvolací soud dále vycházeje z průměrného výdělku „po valorizaci“ přiznal na splatné náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 1997 do 31. 7. 1998 „dalších 186.218,- Kč hrubého a od 1. 8. 1999 do 30. 11. 1999 37.976,- Kč hrubého“ a „v důsledku valorizací rozhodného výdělku pro výpočet náhrady podle § 195 odst. 1 zák. práce a změnám ve výši důchodu žalobce došlo i ke změně výroku II. o výši tzv. měsíční renty“ od 1.

12. 1999 na částku 9.494,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) „v souladu s ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. s použitím ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.“ dovolání, ve kterém namítá, že „nesprávné právní hodnocení spatřuje v tom, že provedené důkazy (odvolací soud) nevyhodnotil jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti důsledně ve smyslu ust. § 132 o.s.ř. a v důsledku tohoto dospěl k závěru neodpovídajícímu objektivní zjištěné situaci v projednávané věci“. Nesprávný závěr zaujal odvolací soud podle názoru dovolatelky především pokud jde o závěr o průběhu úrazového děje, neboť „nevzal v úvahu výpovědi svědků a některé další zjištěné skutečnosti“, nepokusil se odstranit rozpory ve výpovědi žalobce a tak „její odpovědnost za poškození zdraví žalobce není postavena najisto“. Podle názoru žalované 1) se odvolací soud ani „nevypořádal v plném rozsahu s otázkou zproštění odpovědnosti podle ust. § 191 odst. 1 případně 2 zákoníku práce“, neboť „při svém rozhodování nevyhodnotil důkazy provedené v důkazním řízení důsledně ve smyslu ust. § 132 o.s.ř. a z jejich nesprávného hodnocení vyvodil závěry, které v daném případě nejsou v souladu s objektivní skutečností“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud Praha-východ následně rozsudkem ze dne 25. 4. 2000 č.j. 3 C 262/90-352 (správně 3 C 262/90-342) uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci 16% úrok z prodlení z částky 686.273,- Kč od 1. 6. 1996 do 5. 12. 1997, z částky 776.862,- Kč od 6. 12. 1997 do 9. 12. 1999 a z částky 1.001.056,- Kč od 10. 12. 1999 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 127.785,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. N. Rozsudkem ze dne 22. 2. 2001 č.j. 3 C 262/90-359 doplnil uvedený rozsudek tak, že připustil zpětvzetí žaloby, pokud se žalobce domáhal úroku z prodlení „ve výši 2% nad přiznaný 16% úrok z prodlení z částky 686.273,- Kč od 1. 6. 1996 do 5. 12. 1997, z částky 776.862,- Kč počínaje dnem 6. 12. 1997 do 9. 12. 1999 a z částky 1.001.056,- Kč počínaje dnem 10. 12. 1999 do zaplacení“; dalším „doplňujícím“ rozsudkem ze dne 22. 3. 2001 č.j. 3 C 262/90-363 rozhodl, že „náhrada nákladů státu proti žalovanému Česká republika-vojenská správa se nepřiznává“.

Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 31. 5. 2001 č.j. 27 Co 233/2001-367 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2000 č.j. 3 C 262/90-352 (správně 3 C 262/90-342) změnil tak, že „co do 16% úroku z prodlení z částky 193.500,- Kč od 1. 6. 1996 do 5. 2. 2000 a 6% úroku z téže částky od 6. 2. 2000 do zaplacení, se žaloba zamítá“, „jinak“ tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 127.785,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 5.070,- Kč k rukám JUDr. J. N.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, které podává „v souladu s ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. platného před 1. 1. 2001 s použitím ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.“, žalovaná 1) namítá, že „předmětné úroky z prodlení jsou příslušenstvím částek představujících odškodnění za úraz žalobce ze dne 22. 2. 1989“. Jelikož povinnost platit úroky z prodlení je závislá na povinnosti k placení jistiny, „odvolává se žalovaná v odůvodnění tohoto dovolání na své vyjádření v dovolání ze dne 3. 2. 2000, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla potvrzena plná pracovně-právní odpovědnost žalované za předmětný úraz“. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ze dne 9. 12. 1999 č.j. 27 Co 275/99-308 bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

V posuzovaném případě žalovaná 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedla, že uplatňuje rovněž dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (skutkové okolnosti, na nichž odvolací soud založil jinak standardní právní závěry, považuje za vadné, neboť vytýká, že odvolací soud měl přihlédnout k jiným skutečnostem, než přihlédl, a že naopak přihlížel ke skutečnostem, ke kterým neměl přihlížet, protože podle názoru dovolatelky z provedených důkazů nevyplývají). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované 1) uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Protože dovolání podle ustanovení § 239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Protože důvody, pro které bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 12. 1999 č.j. 27 Co 275/99-308, platí i pro akcesorický rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2001 č.j. 27 Co 233/2001-367, který by sám o sobě nemohl obstát (dovolatelka sama uvádí, že „povinnost platit úroky z prodlení je závislá na povinnosti k placení jistiny“), dovolací soud musel odmítnout též dovolání směřující proti tomuto rozsudku.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná 1), která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. září 2002

JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu