21 Cdo 1916/2004

21 Cdo 1916/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka

Novotného v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované

Základní umělecké škole V., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o

neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně –

pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 9 C 19/2002, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2003, č.j. 16 Co

318/2003-150, takto :

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dopisem ze dne 20. 12. 2001 žalovaná (její ředitel I. Ž.) sdělila

žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1

písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce

neeviduje pracovní dobu související s jeho přímou vyučovací povinností, ač na

to byl upozorněn písemně listinou ze dne 31. 10. 2001 a následně i vícekrát, a

že vedení této evidence odmítá. Žalobce dále „bezdůvodně odmítá“ provedení

rozboru výsledků kontroly jeho práce ve třídě, která byla učiněna dne 12. 11.

2001, ačkoliv byl k rozboru hospitace ve dnech 13., 19. a 20. listopadu 2001

vyzván; rozbor nemohl být pro jeho odmítavé postoje uskutečněn. Obě porušení

pracovní kázně považovala žalovaná za závažná.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního

poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že poté, co se odmítl

zúčastnit na stěhovacích pracech v sále pro taneční obor a co na pedagogické

radě odmítl vést za sebe, s odkazem na § 94 zák. práce, evidenci své pracovní

doby tak, jak ji vedení školy stanovilo ve školním řádu, uplatňuje ředitel

školy vůči němu „nerovné zacházení a postihy“. Výběrově, pouze vůči žalobci,

realizoval ředitel školy neohlášené kontrolní hospitace v hodinách žalobce, a

to dne 12. 11. 2001. Žalobci sice bylo nařízeno přijít na pohospitační pohovor,

termíny však byly vybírány záměrně tak, aby žalobci co nejméně vyhovovaly.

Jedná se o snahu ředitele školy v podstatě donutit nepohodlného zaměstnance k

odchodu ze školy.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 22. 5. 2002 (správně 20. 5.

2002), č.j. 9 C 19/2002-85, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci

žalovanou písemností ze dne 20. 12. 2001 je neplatná a že se žalobci „přiznává“

právo na náhradu nákladů řízení 7.292,- Kč, které je žalovaná povinna zaplatit

žalobci do rukou jeho „právního zástupce“. Jednání žalobce, týkající se

evidence pracovní doby, nepovažoval za porušení pracovní kázně jednak z toho

důvodu, že podle ustanovení § 94 zák. práce je povinnost vedení evidence

pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce u jednotlivých

zaměstnanců uložena zaměstnavateli, nikoliv zaměstnanci, a mimo to bylo v

řízení prokázáno, že žalovaná jako zaměstnavatel žalobce požadovala od svých

zaměstnanců vedení evidence, jež neodpovídala skutečnosti. Druhý ve výpovědi

uplatněný výpovědní důvod (bezdůvodné odmítání provedení rozborů výsledků

kontroly práce ve třídě) nelze podle soudu prvního stupně hodnotit za tak

závažné porušení pracovní kázně, které by mohlo být podkladem pro rozvázání

pracovního poměru výpovědí. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by se v

termínech stanovených ředitelem školy odmítal žalobce provedení pohospitačních

pohovorů zúčastnit bezdůvodně (ústně se omlouval z důvodů provádění prací v

bytě a byl zván v termínech, ve kterých se nemohl do školy dostavit), a samotné

toto odmítnutí z omluvitelných důvodů nelze hodnotit za tak závažné porušení

pracovní kázně, jež by mohlo být důvodem pro rozvázání pracovního poměru

výpovědí.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 10.

2002, č.j. 16 Co 275/2002-102, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu

vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že zaměstnání u žalované je „poněkud

specifické v tom smyslu, že část pracovní doby zaměstnanci netráví přímo ve

škole při vyučování jednotlivých uměleckých předmětů, ale domácí přípravou na

výuku“, a že příkaz žalované směřující k jejím zaměstnancům (včetně žalobce),

vyžadující evidenci domácí přípravy, je proto v souladu s právními předpisy,

dospěl k závěru, že nesplnil-li žalobce tuto povinnost, porušil pracovní kázeň.

Uložil soudu prvního stupně, aby se tímto porušením pracovní kázně zabýval také

z hlediska intenzity tohoto porušení a posoudil je i v souvislosti s dalším

porušením pracovní kázně, jež je žalobci vytýkáno. Vytkl dále soudu prvního

stupně, že při posuzování intenzity porušení pracovní kázně tím, že se žalobce

opakovaně odmítal dostavit k pohospitačnímu rozhovoru, přihlédl pouze k „tzv.

omluvitelnosti“ neúčasti žalobce na tomto pohovoru, nepřihlédl však k žádným

jiným okolnostem provázejícím toto porušení pracovní kázně, jako je osoba

žalobce, jeho postoj k plnění pracovních úkolů, důsledek porušení pracovní

kázně pro zaměstnavatele, k době a situaci, v níž k porušení pracovní kázně

došlo, k míře jeho zavinění, atd. Soudem prvního stupně uvážené skutečnosti

vzhledem ke všem okolnostem případu tak nejsou úplné a neposkytují náležitý

podklad pro závěr, že porušení pracovní kázně se nedá hodnotit jako závažné.

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze

dne 24. 7. 2003, č.j. 9 C 19/2002-123, žalobu na určení, že výpověď z

pracovního poměru daná žalobci žalovanou listinou ze dne 20. 12. 2001 je

neplatná, zamítl a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení

13.669,40 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované advokáta. Po provedeném

řízení vzal za prokázané, že žalobce se dopustil u žalované opakovaného

porušení pracovní kázně. Příkaz žalované, vyžadující evidenci domácí přípravy,

považoval za příkaz v souladu s právními předpisy. Odmítáním vedení této

evidence žalobce neporušoval pouze pokyny svého nadřízeného, ale i vnitřní

předpisy svého zaměstnavatele [bod III. odst. 1 písm. c) Školního řádu]. Tím

žalobce porušoval nejen povinnou součinnost k evidenci pracovní doby, ale i

samotnou pracovní dobu, jež rovněž vyplývala z vnitřních předpisů žalované.

Protože bez takové součinnosti nemůže zaměstnavatel řádně plnit povinnost

uloženou mu v ustanovení § 94 zák. práce, považoval toto porušení pracovní

kázně za závažné. Přitom přihlédl též k tomu, že žalobce odmítl plnit pokyn

nadřízeného jako jediný ze zaměstnanců žalované, vyvolal na svém pracovišti

velmi konfliktní prostředí a s ohledem na to, že výsledkem přetrvávajících

sporů mezi žalobcem a žalovanou byl dopis rodičů adresovaný starostovi města V.

a dopis učitelů a zaměstnanců „ZÚŠ“, kteří vytýkají žalobci manipulaci s lidmi,

mělo porušování pracovních povinností žalobcem mnohem širší dosah a negativně

se promítlo do vztahu rodičů ke škole a také do učitelského sboru školy. Za

nedůvodné posoudil také odmítání žalobce dostavit se k provedení rozboru v

důsledku hospitace. Jeho důvody považoval za „ryze soukromého charakteru“, když

dva z nich se týkaly prováděné rekonstrukce bytu žalobcem, a „vůbec nelze

připustit obhajobu žalobce“, že ředitel volil „úmyslně“ termín pohovoru tak,

aby na něj žalobce nemohl reagovat přesunem svých soukromých aktivit, neboť

řediteli ani nemohlo být známo, jaké aktivity žalobce v danou konkrétní hodinu

vyvíjí, navíc v jednom případě odmítl ředitele s poukazem na pozdější odjezd

dalšího autobusu do bydliště žalobce. Také druhé porušení pracovní kázně

hodnotil soud prvního stupně jako závažné s ohledem na lehkomyslný způsob

jednání žalobce, na to, že mu předcházelo více konfliktů, že chování žalobce v

době pracovního poměru u žalované vedlo ke snížení autority vedení školy a

vůbec ohrozilo pověst školy jako takové.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2003,

č.j. 16 Co 318/2003-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že

žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.501,- Kč

k rukám advokáta Vycházeje z toho, že v pracovním poměru vykonává zaměstnanec

práci v podřízenosti vůči zaměstnavateli (podle jeho pokynů), a z toho, že

zákon zaměstnanci ukládá, aby konal podle pokynů zaměstnavatele osobně práce

podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržoval pracovní kázeň,

dovodil, že, vydala-li žalovaná Školní řád jako vnitřní předpis, který v bodě

III. odst. 1 stanoví režim práce učitelů ve vztahu k evidenci pracovní doby, a

jestliže navíc žalobci bylo uloženo rozhodnutím ředitele žalované ze dne 2. 11.

2001 - mimo jiné - evidovat pracovní dobu v sešitu docházky podle přesně

uvedených pokynů, byl žalobce povinen podle § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce

uvedeným způsobem postupovat; nestalo-li se tak, žalobce porušil pracovní

kázeň. Protože žalobce evidenci odmítal, nebylo možné zabývat se otázkou, zda

tato evidence byla nebo nebyla vedena správně a úplně. Odvolací soud neshledal

skutečnost, že žalovaná provedla ve vyučovacích hodinách žalobce hospitaci,

jako jednání odporující § 7 odst. 2 zák. práce. Vycházel přitom z toho, že z

ustanovení § 35 a § 73 zák. práce lze dovodit, že zaměstnavatel má mimo jiné

práci svého zaměstnance kontrolovat. Dále měl za to, že termíny rozboru

hospitace stanovené ředitelem žalované byly určeny tak, že se jich žalobce mohl

zúčastnit, „pokud by ovšem projevil k tomu vůli“. Odmítl procesní námitku

žalobce, neboť soud prvního stupně dodržel při změně v obsazení soudu postup

stanovený ustanovením § 119 odst. 3 o.s.ř. a po změně v obsazení soudu na

začátku dalšího jednání předsedkyně senátu v souladu s tímto ustanovením

sdělila obsah dosavadních přednesů a provedených důkazů.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že v řízení

došlo k významnému zásahu do pravidel spravedlivého procesu v jeho neprospěch a

je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci. Po zrušení původního rozsudku rozhodovaly oba soudy při třech jednáních

„pouze tzv. ze spisu“, když bylo soudy vyžadováno pouze procesní vyjádření

právních zástupců, a ani doplňující výslech účastníků nebyl při jednáních

proveden. V protokolu o jednání soudu prvního stupně po zrušení jeho

předchozího rozsudku je sice uvedeno, že předsedkyně senátu sdělila obsah

dosavadních přednesů a provedených důkazů, ovšem obsah dosavadních přednesů a

důkazů pro senát v novém složení sdělen nebyl, s výjimkou dvou listin.

Dokazování ve smyslu § 120 a násl. o.s.ř. za použití důkazních prostředků

uvedených v § 125 o.s.ř. prováděl pouze okresní soud ve složení senátu, v němž

rozhodl rozsudkem ze dne 22. 5. 2002, kterým žalobě vyhověl a který byl k

odvolání žalované odvolacím soudem zrušen. I když souhlasí s hodnocením

odvolacího soudu o vzájemném postavení účastníků pracovněprávních vztahů jako

nerovného, nesouhlasí se závěrem, že je povinností zaměstnance dodržovat

jakékoliv takové vnitřní předpisy a pokyny, jejichž vydání je zákonem svěřeno

do kompetence zaměstnavatele, jsou-li samy o sobě věcně nesprávné a vnitřně

rozporné. Má za to, že způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s povinností

evidence pracovní doby uloženou v § 94 zák. práce zaměstnavateli, je v rozporu

s právní úpravou a že hodnocení Školního řádu je „v rozporu s provedeným

dokazováním“. Podle jeho přesvědčení „povinnost stanovená v čl. III. odst. 1

písm. c) Školního řádu je neproveditelná za současného respektování písm. g)

téhož čl. III. odst. 1 Školního řádu (tedy, aby byla pravdivá)“. Takový postup

odvolacího soudu považuje dovolatel za ryze pozitivistický, připouštějící, že

je v podstatě jedno, co věcně obsahuje, důležité je, že vedení školy je k jeho

vydání oprávněno. Klade si dále otázku, „Co bylo účelem – cílem k postupu

žalované vůči žalobci?“, a „Bylo to plnění povinností v oblasti pracovně-

právních vztahů, které ukládá zaměstnavateli zákoník práce, nebo něco jiného?“,

a dospívá k závěru, že „impulsem k výkonu práva žalované vůči žalobci byla jeho

připomínka na pedagogické radě k rozpornosti ustanovení tzv. školního řádu,

pokud se týká evidence pracovní doby“, a že z dokazování jasně vyplynulo, že se

žalobce „znelíbil“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i

rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem

řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez

nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že

dovolání není opodstatněné.

Dovolatel v první řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež spočívá v tom, že po

zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně rozhodl soud prvního stupně (v

jiném složení senátu) i odvolací soud pouze „ze spisu“, aniž by prováděly

dokazování ve smyslu § 120 a násl. o.s.ř. za použití důkazních prostředků

uvedených v § 125 o.s.ř.

Zásada přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení neuplatňuje

bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem,

aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o.s.ř.). Proto občanský soudní řád v

ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř. stanoví, že, došlo-li ke změně v obsazení

soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a

provedených důkazů. Toto ustanovení brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu

bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování.

V projednávané věci – jak již uvedl v napadeném rozhodnutí odvolací

soud – uvedeným způsobem soud prvního stupně postupoval. Jak vyplývá z obsahu

protokolu o jednání ze dne 24. 7. 2003 ve věci vedené u Okresního soudu ve

Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 9 C 19/2002, s ohledem na

změnu senátu, předsedkyně senátu sdělila obsah přednesů a provedených důkazů. Z

uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně postup podle ustanovení § 119 odst.

3 o.s.ř. dodržel. Namítá-li dovolatel, že obsah dosavadních přednesů a důkazů

pro senát v novém složení sdělen nebyl, je toto tvrzení v rozporu s obsahem

citovaného protokolu. Jestliže žalobce ani jeho právní zástupce, kteří byli

jednání před Okresním soudem ve Vsetíně – pobočkou ve Valašském Meziříčí dne

24. 7. 2003 osobně přítomni, proti obsahu protokolu ničeho nenamítali (§ 40

odst. 3 o.s.ř.), je třeba obsah protokolu považovat za správný. Souhlasit nelze

ani s tím, že by takový postup soudů představoval významný zásah do pravidel

spravedlivého procesu v neprospěch žalobce. Soudy při svém rozhodování

respektovaly platnou právní úpravu civilního soudního procesu. Článek 36

Listiny základních práv a svobod ani Ústava České republiky ani Úmluva o

ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněná pod č. 209/1992 Sb.,

neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby při změně v

obsazení senátu byly opakovány všechny provedené důkazy. Lze proto konstatovat,

že úprava obsažená v občanském soudním řádu je v souladu s pravidly

spravedlivého procesu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů

uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), a protože nebylo

zjištěno, ani dovolatelem tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad

uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3

o.s.ř. nebo jinou (než dovolatelem tvrzenou) vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolací soud

mohl napadený rozsudek přezkoumat jen z hlediska důvodů uvedených v dovolání

žalobce.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k

tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 12. 2001 –

podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2002, tj. do

dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících

a státní správě soudu a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a

soudcích) – dále jen „zák.práce“.

Podle ustanovení § 94 zák. práce zaměstnavatel je povinen vést

evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční

práce u jednotlivých zaměstnanců. Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel

povinen umožnit mu nahlédnout do evidence jeho pracovní doby.

Zákoník práce v citovaném ustanovení neurčuje, jakým způsobem (jakou

formou) má být pracovní doba evidována. Záleží tedy pouze na zaměstnavateli,

jemuž je povinnost vést evidenci pracovní doby uložena, jaký způsob evidence

zvolí tak, aby byl průkazný a vypovídal o tom, zda zaměstnanec odpracoval či

neodpracoval stanovenou (nebo dohodnutou) pracovní dobu, kdy ji odpracoval, v

jakém rozsahu, případně o dalších skutečnostech, které jsou významné pro

posuzování nároků s odpracováním pracovní doby souvisejících. Lze souhlasit se

soudy obou stupňů, že, má-li zaměstnavatel tuto svou povinnost plnit, je k tomu

nezbytná určitá součinnost zaměstnance. Pracovní poměr u žalované je zvláštní v

tom, že část pracovní doby zaměstnanci netráví přímo na pracovišti (ve škole)

při vyučování, ale také například domácí přípravou na výuku, pracemi

bezprostředně souvisejícími s touto činností a dalšími pracemi, které vyplývají

z organizace vzdělávání a výchovy ve školách apod. Proto také nařízení vlády č.

68/1997 Sb. v ustanovení § 2 a Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských

zařízení, vydaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, v článku 6

odst. 3 stanoví, že míru povinností výchovné práce pedagogických pracovníků

tvoří jak přímá vyučovací povinnost, tak práce související s touto činností.

Jestliže za této situace žalovaná ve svém Školním řádu ze dne 1. 9. 2001 v bodu

III. Režim práce učitelů v odstavci 1 stanovila pravidla pro evidenci pracovní

doby, jež ukládala zaměstnancům (tedy i žalobci) povinnosti v souvislosti s

připravováním podkladů pro žalovanou, aby mohla řádně splnit svou povinnost

stanovenou jí ustanovením § 94 zák. práce, je tento postup žalované zcela po

právu a je povinností zaměstnance takovýto pokyn v souladu s ustanovením § 73

odst. 1 písm. a) zák. práce dodržovat. Uložení takovéto povinnosti zaměstnanci

samozřejmě zaměstnavatele nezbavuje povinnosti evidovat pracovní dobu a další

údaje v souladu s ustanovením § 94 zák. práce. Povinnost stanovená zaměstnanci

totiž směřuje toliko k získávání podkladů pro to, aby zaměstnavatel mohl svoji

povinnost podle ustanovení § 94 zák. práce řádně plnit.

Souhlasit nelze ani s argumentem dovolatele, že dodržení povinnosti

stanovené v článku III. odst. 1 písm. c) Školního řádu žalované ze dne 1. 9.

2001 je neproveditelné za současného respektování povinnosti stanovené v článku

III. odst. 1 písm. g) stejného Školního řádu.

Podle ustanovení článku III. Režim práce učitelů odst. 1 Evidence

pracovní doby písm. c) Školního řádu žalované ze dne 1. 9. 2001 domácí přípravu

si učitel zapíše do doby svého osobního volna (většinou dopoledne) času tak,

aby doba za 1 pracovní den dosáhla 8 hodin, u učitelů se zkráceným úvazkem dle

určené pracovní doby ředitelstvím školy.

Podle ustanovení článku III. Režim práce učitelů odst. 1 Evidence

pracovní doby písm. g) stejného Školního řádu je nepřípustné zapisovat údaje

nepravdivé, zpětně nebo dopředu, jeden zaměstnanec druhému.

Nejasnost znění ustanovení článku III. odst. 1 písm. c) Školního řádu

nemůže vést k tomu, aby zaměstnanec odmítl zcela respektovat všechna ustanovení

článku III. odst. 1 týkající se evidence pracovní doby. Přitom ustanovení

uvedené v článku III. odst. 1 písm. g) Školního řádu je všeobecným návodem, že

je třeba uvádět jen údaje pravdivé, osobně a včas. Navíc žalovaná dopisem ze

dne 2. 11. 2001 žalobci jasně sdělila (a uložila mu), jaká je jeho přímá

vyučovací povinnost a v jakém rozsahu a kdy má provádět přípravu na přímou

vyučovací povinnost a práce bezprostředně související s touto činností. Tím

byly eventuelní nejasnosti v článku III. odst. 1 Školního řádu zcela

odstraněny. Žalobce však ani poté takto uložené povinnosti neplnil. Způsob,

jakým odvolací soud (i soud prvního stupně) vyložil ustanovení § 94 zák. práce,

je tedy správný.

Důvodnost nelze přiznat ani námitce dovolatele, že ve svém jednání

žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce, neboť

zneužila výkonu subjektivního práva vůči žalobci.

Žalobce sice v podstatě správně provádí výklad ustanovení § 7 odst. 2

zák. práce, tedy hlediska, jaký musí být výkon práv a povinností vyplývajících

z pracovněprávních vztahů, aby se nedostal do rozporu s tímto ustanovením,

souhlasit ale nelze s jeho závěrem, že výkon práva žalované, co se týče

evidence pracovní doby, byl s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce v rozporu. Jak

již bylo výše uvedeno a v průběhu řízení prokázáno, žalovaná si při stanovení

povinnosti evidence pracovní doby svým zaměstnancům (i žalobci) vytvářela jen

předpoklady pro to, aby mohla řádně plnit svou povinnost vyplývající z

ustanovení § 94 zák. práce. Nelze přehlédnout, že jednání v rozporu s

ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce (šikanózní jednání) je většinou

charakterizováno tím, že zakládá ve svém obsahu též nerovnost (jak na to

poukazuje i sám dovolatel). V projednávané věci se o takový případ nejedná.

Žalovanou stanovená povinnost evidence pracovní doby byla obecně stanoveným

pravidlem pro všechny její zaměstnance nikoliv jen pro žalobce. Teprve poté, co

žalobce odmítal tuto povinnost plnit, mu žalovaná dopisem ze dne 2. 11. 2001

nařídila přesnější pracovní dobu tak, aby k případným nejasnostem nedocházelo.

Protože žalovaná při vyžadování plnění povinností od žalobce nesledovala žádný

jiný cíl, než ten který svými úkony také deklarovala, uzavřel odvolací soud

správně, že se v projednávané věci ze strany žalované nejednalo o porušení

ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky proto

dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem

o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §

243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první před

středníkem, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů

nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak

měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142

odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu 2004

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu