21 Cdo 192/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ž. B.,
a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn.
52 C 15/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
12. dubna 2001 č.j. 13 Co 405/99-119, takto:
Rozsudek krajského soudu se s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve výši 113.400,- Kč se 17% úrokem od 11.1.1996 do
zaplacení, úroku z prodlení ve výši 17% z částky 48.202,- Kč za dobu od
11.1.1996 do zaplacení a náhrady \"školného\" ve výši 3.500,- Kč se 17% úrokem
od 11.1.1996 do zaplacení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne
20.7.1993 zaplatil náhradu za bolest ve výši 928,- Kč, náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši 171.983,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti od 20.7.1993 do 19.4.1994 ve výši 2.067,- Kč,
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od
20.7.1994 do 31.12.1995 ve výši 48.017,- Kč a náhradu za zaplacené školné v
rekvalifikačním kursu ve výši 3.500,- Kč, vše se 17% úrokem od 11.1.1996 do
zaplacení, a aby mu od ledna 1996 platil na náhradě za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti 3.574,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že pracovní úraz utrpěl při demontáži plechového přístřešku, kterou
prováděl jako vedoucí skupiny spolu s dalšími dvěma spolupracovníky. Žalovaný
některé jeho nároky zčásti uspokojil, plnou úhradu však odmítl s tím, že
žalobce měl \"porušit bezpečnostní předpisy\". Žalobce má za to, že žádné
\"bezpečnostní předpisy\" neporušil a že mu proto přísluší odškodnění v plné
výši. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu co do
částky 40.840,- Kč se 17% úrokem od 11.1.1996 do zaplacení zpět.
Žalovaný namítal, že žalobce při demontáži plechového přístřešku porušil
ustanovení § 10 odst.1 vyhlášky č. 324/1990 Sb., neboť nedodržel stanovený
pracovní postup a pokyny nadřízeného. Žalovaný má za to, že se odpovědnosti za
škodu při pracovním úrazu ve smyslu ustanovení § 191 odst.2 písm.a) a c) zák.
práce zprostil co do 10%, takže žalobce má nárok na úhradu jen 90% vzniklé
škody.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.3.1999 č.j. 52 C 15/96-82 žalovanému
uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění
8.498,- Kč se 17% úrokem od 11.1.1996 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se
žalobce domáhal zaplacení bolestného ve výši 928,- Kč, náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve výši 163.485,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti od 20.7.1993 do 19.7.1994 ve výši 2.067,- Kč,
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od
20.7.1994 do 31.12.1995 ve výši 7.177,- Kč a náhrady \"školného\" ve výši
3.500,- Kč, vše se 17% úrokem od 11.1.1996, zastavil řízení ohledně částky
40.840,- Kč se 17% úrokem od 11.1.1996 do zaplacení a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil,
že žalobci, který pracoval u žalovaného od září 1984 do 30.4.1992 jako provozní
elektrikář, od 1.5.1992 do 17.9.1992 jako stavební zámečník a poté znovu jako
provozní elektrikář, bylo dne 20.7.1993 uloženo, aby spolu s dalšími dvěma
spolupracovníky (D. K. a F. F.) připravil a zahájil demontáž plechového
přístřešku (vyklizení přístřešku a demontáž oken a dveří). V průběhu prací
vydal mistr L. K. pokyn, že v demontáži plechového přístřešku se bude
pokračovat po svačině, kdy se dostaví další pracovníci a kdy bude k dispozici
žebřík. Žalobce však v rozporu s tímto pokynem pokračoval v práci, provedl
demontáž bočních dílů přístřešku, aniž by byla odstraněna střecha, čímž se
narušila stabilita stavby, přístřešek se zřítil a způsobil žalobci zranění.
Soud prvního stupně dovodil, že jednání žalobce bylo jednak v rozporu s pokynem
mistra, jednak v rozporu \"s obvyklým logickým a rozumným chováním\", a že se
proto žalovaný ve smyslu ustanovení § 191 odst.2 písm.a) a c) zák. práce
zprostil odpovědnosti za škodu v rozsahu \"minimálně desetiprocentním\".
\"Doplacení 10%\" k již vyplaceným náhradám bolestného, ztráty na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti a ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti se tedy žalobce domáhá nedůvodně. Při rozhodování o tom, jaká
náleží žalobci náhrada za ztížení společenského uplatnění, soud prvního stupně
dospěl k závěru, že částku odpovídající základnímu počtu bodů je třeba podle
ustanovení § 6 odst.2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)
zvýšit o 50%. Na náhradě za ztížení společenského uplatnění je žalovaný povinen
po odečtení již poskytnutého plnění a 10% \"spoluúčasti\" žalobce zaplatit
částku 8.498,- Kč. Náhradu \"školného\" na studium na Středním odborném
učilišti technickém v oboru podnikání soud prvního stupně žalobci nepřiznal s
odůvodněním, že nejde o věcnou škodu a že proto mu náhrada nemůže příslušet.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.4.2001 č.j. 13 Co
405/99-119 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na bolestném 928,- Kč, za ztížení
společenského uplatnění 50.085,- Kč a 17% úrok z prodlení z částek 928,- Kč a
1.883,- Kč od 11.1.1996 do zaplacení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve
výši 113.400,- Kč se 17% úrokem od 11.1.1996 do zaplacení, úroku z prodlení ve
výši 17% z částky 48.202,- Kč za dobu od 11.1.1996 do zaplacení a náhrady
\"školného\" ve výši 3.500,- Kč se 17% úrokem od 11.1.1996 do zaplacení, a
zrušil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 20.7.1993 do 19.7.1994 ve
výši 2.067,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti ve výši 7.177,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů
řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zopakoval důkazy listinami, opakovaně vyslechl žalobce a svědky
L. K. a D. K., provedl důkaz návodem - pokyny k montáži montovaného ocelového
trubkového přístřešku PTU 6,- a dospěl k závěru, že mistr L. K. dne 20.7.1993
dal žalobci pouze pokyn k demontáži přístřešku za pomoci dvou brigádníků, aniž
by mu blíže vysvětlil postup při demontáži, a že \"žádný konkrétní pokyn k
dalšímu postupu prací, s výjimkou přislíbení dodání žebříku a dalších
pracovníků, ani upozornění na nevhodnost postupu prováděné demontáže nebo zákaz
pokračování v práci nebyl prokázán ze strany mistra ani v době, kdy se mistr
dostavil poprvé na místo, kde žalobce s pomocníky demontáž prováděli\". Podle
odvolacího soudu v době, kdy se mistr L. K. poprvé dostavil na místo demontáže,
již byly žalobcem \"demontovány dva plechové díly, které tvořily stěny ze
vzdálenější strany, a jeden díl ze stěny přední\"; uvedený závěr učinil
odvolací soud z porovnání výpovědí svědků L. K. a D. K. před orgány policie dne
20.7.1993 s jejich výpověďmi před soudem prvního stupně a před odvolacím
soudem, když jako nejvěrohodnější se jeví popis události bezprostředně po úrazu
(D. K. popisoval, které díly odnesl spolu s F. F., což muselo být před jeho
odesláním mistrem pro lano, a mistr L. K. tedy musel vidět, jak žalobce
demontáž provádí). Uvedený skutkový stav odvolací soud vyhodnotil tak, že
žalovaný neprokázal, že by se byť jen částečně zprostil odpovědnosti za
pracovní úraz žalobce. Žalobce neporušil ustanovení § 10 odst.1 písm. a)
vyhlášky č. 324/1990 Sb. (žalobce neměl k dispozici informační příručku o
montáži a demontáži přístřešku a nebylo prokázáno, že by odpovědný pracovník
žalovaného udělil žalobci dostatečně konkrétní pokyny stanovením pracovního
postupu při demontáži) a nebylo prokázáno ani to, že by žalobce jednal
lehkomyslně. Žalobce pracoval u žalovaného jako provozní elektrikář, stavba
přístřešků a jejich demontáž nebyla jeho běžnou prací u žalovaného a nebylo
možné \"dovodit nejen kvalifikaci žalobce, ale ani jeho zkušenosti s prováděním
prací, při nichž došlo k pracovnímu úrazu\". Za škodu způsobenou pracovním
úrazem odpovídá žalovaný v plném rozsahu. Odvolací soud proto žalobci přiznal
částku 928,- Kč na odškodnění bolesti a 50.085,- Kč na náhradě za ztížení
společenského uplatnění, když dospěl k závěru, že u žalobce jsou podmínky ke
zvýšení \"na trojnásobek nad základní bodové ohodnocení\" podle ustanovení § 7
odst.3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Ve výrocích o
náhradě za ztrátu na výdělku rozsudek soudu prvního stupně zrušil s
odůvodněním, že \"ve spise není dostatek podkladů pro posouzení správnosti výše
požadované částky\".
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn, podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud chybně
vyhodnotil provedené důkazy. V řízení před soudem prvního stupně bylo
prokázáno, že žalobci bylo uloženo, aby spolu se dvěma dalšími spolupracovníky
připravil a zahájil demontáž plechového přístřešku, a to tím, že nejprve měl
být přístřešek vyklizen, poté demontována okna s dveře s tím, že během
provádění těchto prací vydal mistr příkaz k zastavení prací a nařídil počkat na
další pracovníky, kteří přinesou žebřík. Žalobce však jako jediný z celé
pracovní skupiny pokyn mistra neuposlechl a pokračoval v demontáži přístřešku,
přičemž demontoval spodní boční díly stavby, aniž by byla demontována střecha,
v důsledku čehož se přístřešek zřítil a způsobil žalobci zranění. Podle názoru
dovolatele bylo jednání žalobce jednak v rozporu \"s danou instrukcí\", čímž
žalobce porušil ustanovení § 10 odst.1 písm.a) vyhlášky č. 324/1990 Sb., jednak
v rozporu \"s obvyklým a rozumným chováním\", neboť žalobce si musel být
vzhledem ke svému věku a zkušenostem vědom možného nebezpečí, které mu jeho
postupem hrozilo. Dovolatel poukazuje na výsledek šetření Inspektorátu
bezpečnosti práce, z něhož vyplynulo, že příčinou úrazu žalobce bylo porušení
ustanovení § 10 vyhlášky č. 324/1990 Sb., neboť nedodržel pracovní postup a
pokyny nadřízeného. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn, bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a
že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238 odst.1
písm.a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 20.7.1993, je třeba projednávanou
věc i v současné době posuzovat podle v té době platných právních předpisů, a
to zejména zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968
Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992
Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994
(dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 190 odst.1 zák. práce došlo-li u pracovníka při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace, u
níž by pracovník v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 191 odst.2 písm.a) zák. práce se organizace zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený pracovník porušil svým zaviněním
právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo
jednou z příčin škody.
Podle ustanovení § 191 odst.2 písm.c) zák. práce se organizace zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že pracovníku vznikla škoda proto, že si
počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač
neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem ke
své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit újmu na zdraví.
Podle ustanovení § 191 odst.3 zprostí-li se organizace odpovědnosti zčásti
(odstavec 2), určí se část škody, kterou nese pracovník, podle míry jeho
zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm.c) uhradí však organizace
alespoň jednu třetinu škody.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu v řízení před soudy
zjištěno (správnost uvedených zjištění dovolatel nezpochybňuje), že žalobce
pracoval u žalovaného od září 1984 s výjimkou krátkého období jako provozní
elektrikář. Dne 20.7.1993 mu jeho nadřízený (mistr L. K.) nařídil, aby spolu s
dalšími dvěma spolupracovníky (D. K. a F. F.) provedl demontáž Montovaného
ocelového trubkového přístřešku PTU 6,-. Žalobce při výkonu této práce utrpěl
úraz.
Žalovaný v průběhu řízení tvrdil, že žalobce při demontáži Montovaného
ocelového trubkového přístřešku PTU 6,- porušil ustanovení § 10 odst.1 vyhlášky
č. 324/1990 Sb., neboť nedodržel stanovený pracovní postup a pokyny
nadřízeného. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci bylo
uloženo, aby spolu s dalšími dvěma spolupracovníky (D. K. a F. F.) připravil a
zahájil demontáž plechového přístřešku (vyklizení přístřešku a demontáž oken a
dveří), že v průběhu prací vydal mistr L. K. pokyn, že v demontáži přístřešku
se bude pokračovat po svačině, kdy se dostaví další pracovníci a kdy bude k
dispozici žebřík, že žalobce však v rozporu s tímto pokynem pokračoval v práci,
provedl demontáž bočních dílů přístřešku, aniž by byla odstraněna střecha, čímž
se narušila stabilita stavby, přístřešek se zřítil a způsobil žalobci zranění.
Odvolací soud oproti tomu po skutkové stránce dovodil, že mistr L. K. dal
žalobci pokyn k demontáži přístřešku (za pomoci D. K. a F. F.), aniž by mu
blíže vysvětlil postup při demontáži, a že \"žádný konkrétní pokyn k dalšímu
postupu prací, s výjimkou přislíbení dodání žebříku a dalších pracovníků, ani
upozornění na nevhodnost postupu prováděné demontáže nebo zákaz pokračování v
práci nebyl prokázán ze strany mistra ani v době, kdy se mistr dostavil poprvé
na místo, kde žalobce s pomocníky demontáž prováděli\"; v této době přitom již
byly žalobcem \"demontovány dva plechové díly, které tvořily stěny ze
vzdálenější strany, a jeden díl ze stěny přední\".
Skutkové zjištění o tom, zda mistr L. K. vydal pokyn, že v demontáži přístřešku
bude pokračováno po svačině, kdy se dostaví další pracovníci a kdy bude k
dispozici žebřík, a že žalobce v rozporu s tímto pokynem pokračoval v práci, má
nepochybně význam pro právní posouzení věci. Vydal-li skutečně mistr L. K.
uvedený pokyn, šlo o pokyn směřující k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci, jehož porušení bylo jednou z příčin škody, která žalobci vznikla
následkem pracovního úrazu.
Se závěrem odvolacího soudu, že uvedený pokyn (zákaz pokračování v práci) nebyl
prokázán a že mistr L. K. se dostavil na místo demontáže až v době, kdy již
byly žalobcem \"demontovány dva plechové díly, které tvořily stěny ze
vzdálenější strany, a jeden díl ze stěny přední\", dovolací soud nesouhlasí,
neboť skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241 odst.3 písm.c) o.s.ř. považovat výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Skutkové zjištění o tom, že mistr L. K. se dostavil na místo demontáže
přístřešku poprvé až v době, kdy již byly žalobcem \"demontovány dva plechové
díly, které tvořily stěny ze vzdálenější strany, a jeden díl ze stěny přední\",
založil odvolací soud - jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku - na
výpovědích svědků L. K. a D. K. před orgány Policie České republiky ze dne
20.7.1993. Uvedené skutkové zjištění však ve skutečnosti z těchto výpovědí
nevyplývá. D. K. sice vypověděl, že \"s F. odnesl oba plechové díly ze
vzdálenější stěny a pak ještě jeden díl ze stěny přední\" a že mistr L. K. pak
\"poslal F. pro nějaké lano\", ale uvedl rovněž, že \"ještě předtím se tam ale
objevil mistr K., který když viděl, jak demontáž pokračuje, tak Z. řekl, že mu
ještě pošle nějaké lidi, kteří mu pomohou\". Vzhledem k použité formulaci
\"ještě předtím se tam ale objevil mistr K.\" a s přihlédnutím k tomu, že z
výpovědi D. K. nevyplývá, kdy F. odešel pro lano (zda ihned poté, co mu to
mistr K. nařídil, nebo později), nelze z výpovědi svědka D. K. ze dne
20.7.1993, kterou učinil před orgány Policie České republiky, spolehlivě
dovozovat, zda žalobce demontoval uvedené plechové díly před příchodem mistra
L. K. nebo až po jeho odchodu. Při hodnocení důkazů navíc odvolací soud pominul
výpověď svědka L. K. ze dne 20.7.1993, který mimo jiné uvedl, že na místo
demontáže přístřešku přišel kolem 7.30 hod. (asi hodinu poté, co byla demontáž
zahájena), a že žalobce v té době \"povoloval šrouby u zárubní vrat a oba dva
pomocníci mu již pomáhali odnášet demontované díly\". Protože z výpovědí L. K.
a D. K. ze dne 20.7.1993 nevyplývají bez dalšího potřebné spolehlivé údaje a
protože odvolací soud pominul poznatky, které v tomto směru vyšly za řízení
najevo, nemá výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v
provedených důkazech.
Ke skutkové otázce, zda mistr L. K. vydal pokyn, že v demontáži přístřešku bude
pokračováno po svačině, kdy se dostaví další pracovníci a kdy bude k dispozici
žebřík, a že žalobce v rozporu s tímto pokynem pokračoval v práci, kterou měl
soud prvního stupně za prokázanou, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - pouze uvedl, že uvedený pokyn (zákaz pokračování v práci)
nebyl prokázán. O tomto pokynu přitom hovořil například svědek L. K. ve své
výpovědi před orgány Policie České republiky dne 20.7.1993 a svědek D. K. ve
své výpovědi před soudem prvního stupně. Pro nedostatek důvodů nemohl dovolací
soud přezkoumat, jak odvolací soud tyto výpovědi hodnotil, jaké stanovisko
zaujal k rozporům, které se ve výpovědích uvedených (ale i dalších) svědků
vyskytly, a proč odvolací soud k tomuto závěru vůbec dospěl.
Kromě toho, že uvedený závěr odvolacího soudu nelze pro nedostatek důvodů
přezkoumat, je třeba odvolacímu soudu vytknout též to, že - dovodil-li, že
pokyn mistra L. K. nebyl provedenými důkazy prokázán - neprovedl též výslech
svědka F. F., který se podle obsahu spisu podílel spolu se žalobcem a D. K. na
demontáži přístřešku a mohl se tedy k rozhodným skutečnostem vyjádřit a jehož
výslech byl před soudem prvního stupně navržen. Závěr o tom, že uvedený pokyn
nebyl důkazy prokázán, je tedy i předčasný, neboť jej lze v souladu se zákonem
učinit, jen jestliže za řízení byly provedeny všechny známé (účastníky
označené) důkazy, pomocí kterých mohly být rozhodné skutečnosti objasněny.
Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé
o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správný,
Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku, jakož i v akcesorickém výroku
o zrušení rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
a § 243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že žalobce se domáhal též toho, aby
žalovanému byla uložena rovněž povinnost platit mu od ledna 1996 na náhradě za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 3.574,- Kč měsíčně,
a že soud prvního stupně o tomto žalobním návrhu (o části předmětu řízení)
dosud nerozhodl, a postará se, aby způsobem vyplývajícím z ustanovení § 166
o.s.ř. byla zjednána náprava.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu