21 Cdo 1923/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně J. N. (dříve S.), zastoupené advokátkou,
proti žalované L. K., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C
251/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. března 2004, č.j. 18 Co 376/2003-172, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6.915,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky.
Dopisem ze dne 15. 8. 1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje
pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Důvod k výpovědi spatřovala v „soustavném závažném porušování pracovní kázně“,
na které žalobkyni „několikrát upozornila ústně i písemným napomenutím ze dne
8. 7. 1997 a 24. 7. 1997“, s tím, že se jedná „o nedodržování pracovní doby,
vyvolávání konfliktů se zaměstnavatelem před zákazníky a výkony prováděné v
provozovně pro příbuzné a známé bez účtování příslušných cen“, čímž žalobkyně
„krátí tržby a poškozuje obchodní jméno zaměstnavatele“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při
neplatném rozvázání pracovního poměru částku 26.714,- Kč, na náhradě mzdy za 3
dny dovolené částku 1.113,- Kč a na mzdě za říjen 1997 částku 6.354,- Kč, vše s
16% úrokem od 5. 11. 1997 do zaplacení. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru
spatřovala v tom, že důvody uvedené v dopise ze dne 15. 8. 1997 „neexistují“,
že jsou „obecné a nekonkrétní“ a že se jednání, které jí žalovaná vytýká,
nedopustila, neboť „pracovní dobu dodržovala, žádné konflikty nikdy
nevyvolávala a žádné výkony neprováděla bez účtování příslušných cen“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 11. 1998, č.j. 14 C 193/97-15, ve
znění usnesení ze dne 12. 3. 1999, č.j. 14 C 193/97-25, rozhodl o části
předmětu řízení tak, že určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 15. 8.
1997 je neplatná. Dospěl k závěru, že výpovědní důvody „nejsou skutkově
dostatečně vymezeny tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými důvody“; výpověď
z pracovního poměru je proto ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce
neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 1999, č.j. 19
Co 232, 233/99-31, rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s opravným
usnesením ze dne 12. 3. 1999“ potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Kdyby se u
žalobkyně mělo jednat ve smyslu ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce o
soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, muselo by podle odvolacího
soudu po písemném napomenutí ze dne 8. 7. 1997, v němž žalovaná vytkla
žalobkyni porušení pracovní kázně, dojít k opětovnému porušení pracovní kázně,
což však žalovaná netvrdí. Kdyby šlo o závažné porušení pracovní kázně, jehož
se žalobkyně měla dopustit dne 2. 7. 1997 a dne 7. 7. 1997, žalovaná je
nepovažovala za tak závažné, aby přistoupila k výpovědi, neboť zaslala
žalobkyni „výtku“, v níž ji upozorňovala na možnost „okamžitého zrušení
pracovního poměru“. Odvolací soud uzavřel, že „důvod výpovědi není skutkově
vymezen“ a že výpověď z pracovního poměru je proto ve smyslu ustanovení § 44
odst. 2 zák. práce neplatným právním úkonem. O návrhu na vyslovení přípustnosti
dovolání proti svému rozsudku, který žalovaná učinila v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně, odvolací soud nerozhodl.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 1.
11. 2000, č.j. 21 Cdo 2875/99-49, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 1998, č.j. 14 C 193/97-15, a
usnesení téhož soudu ze dne 12. 3. 1999, č.j. 14 C 193/97-25, zrušil a věc
vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu,
že nesprávně vyložil ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce ve vztahu k výpovědi z
pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 15. 8. 1997
uvedl, že pro posouzení, zda výpovědní důvod byl ve výpovědi uveden v souladu s
ustanovením § 44 odst. 2 zák. práce, není významné, zda zaměstnanci vytýkané
jednání představovalo (mohlo představovat) podle tvrzení zaměstnavatele
soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, závažné porušení pracovní kázně
nebo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Podstatné je, zda ve
výpovědi z pracovního poměru byl výpovědní důvod vymezen tak, aby jej nebylo
možné zaměnit s jiným důvodem a aby bylo zajištěno, že výpovědní důvod nebude
dodatečně měněn. Není potřebné, aby výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce obsahovala všechny údaje významné
pro zjištění, s jakou intenzitou zaměstnanec porušil pracovní kázeň, neboť i
bez těchto údajů může být zřejmé, proč byla zaměstnanci dána tato výpověď.
Protože dopis žalované ze dne 15. 8. 1997 neobsahuje údaje o tom, v jakém
konkrétním jednání žalobkyně mělo toto „nedodržování pracovní doby“ a
„vyvolávání konfliktů se zaměstnavatelem před zákazníky“ spočívat a o jaké
„výkony prováděné v provozovně pro příbuzné a známé bez účtování příslušných
cen“ se konkrétně jednalo, měly se soudy pokusit uvedenou neurčitost projevu
vůle žalované obsaženého v dopisu ze dne 15. 8. 1997 odstranit jeho výkladem.
Přitom měly vzít v úvahu, že při výkladu projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák.
práce) není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být
způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru, a není podstatné ani to, co
o nich žalovaná uváděla v průběhu řízení, ale jen zjištění takových
objektivních okolností existující v době doručení výpovědi, za kterých byl
projev vůle vůči žalobkyni učiněn, a z nichž lze na obsah vůle písemným
projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu
projevu vůle nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po stránce
skutkové důvodem k rozvázání pracovního poměru výpovědí, šlo by o právní úkon
neplatný podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co řízení „co do zaplacení částky
1.744,- Kč s příslušenstvím“ pro zpětvzetí žaloby v této části zastavil)
rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č.j. 14 C 251/2000-80, určil, že výpověď daná
žalobkyni dopisem ze dne 15. 8. 1997 je neplatná, uložil žalované zaplatit
žalobkyni „náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 27.827,- Kč“, žalobu co do
zaplacení 4.580,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15.093,- Kč k rukám „právní
zástupkyně žalobkyně“ advokátky. Po doplnění dokazování dovodil, že důvod
výpovědi spočívající ve vyvolávání konfliktů se zaměstnavatelem před zákazníky,
ke kterým mělo dojít dne 2. 7. a 7. 7. 1997, nebyl prokázán, neboť z výpovědí
svědkyň J. D. a E. B. bylo pouze zjištěno, že došlo k výměně názorů ohledně
vztahů mezi zaměstnavatelkou a zaměstnankyní zvýšeným hlasem; nebylo však
prokázáno, že by padly nějaké nadávky či sprostá slova. Za neprokázaný
považoval i důvod výpovědi spočívající v provádění výkonů v provozovně pro
příbuzné a známé žalobkyně bez účtování příslušných cen, když žalobkyně měla
česat a stříhat D. B., které pouze sdělila, kolik má zaplatit, a peníze
převzala bez vypsání účetního dokladu. Jevilo se totiž poněkud nelogické a
nepravděpodobné, že žalobkyně „zrovna u zákaznice, která byla obsluhována
žalovanou (a žalobkyně ji obsluhovala zcela výjimečně) by právě v tomto případě
inkasovala peníze, aniž by vystavila účetní doklad“. Neuvěřil v tomto směru
svědkyni I. B. a, protože žalovanou nebyl tvrzen žádný jiný případ, dospěl k
závěru, že skutek uvedený ve výpovědi nemůže zakládat výpovědní důvod ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Prokázán nebyl ani výpovědní důvod
spočívající v tom, že žalobkyně nedodržovala pracovní dobu, a to v tom směru,
že zákaznice Mgr. M. P., ač objednána, přišla do kadeřnictví, nebyla
obsloužena, neboť žalobkyně nebyla přítomna. Svědkyně Mgr. M. P. však vůbec
nevěděla, kdo její telefonickou objednávku akceptoval, a nevyloučila, že se
mohlo jednat o žalovanou; nemohla si již časově ani vybavit, zda do P. k úkonu
v provozovně dorazila před obědem či po obědě, a, vzhledem k tomu, že v
kadeřnictví vůbec nebyla vedena kniha docházky, nebylo možno zjistit, zda
svědkyně byla objednána na dopoledne či odpoledne, tedy, zda úkon měla provést
žalobkyně nebo žalovaná. V řízení tak nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro
které žalovaná žalobkyni dala výpověď z pracovního poměru. Protože výpověď byla
posouzena jako neplatná, přiznal soud prvního stupně žalobkyni náhradu mzdy
podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, a to za listopad a prosinec roku 1997
a leden roku 1998 ve výši průměrného výdělku, a částku 1.113,- Kč za tři dny
dovolené za rok 1997. Protože žalobkyni byla doplacena mzda za měsíc říjen
1997, zamítl žalobu v té části, v níž se žalobkyně tohoto doplatku domáhala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2002,
č.j. 18 Co 53/2002-99, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o
věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že,
ačkoliv v řízení měl postupovat podle novely Občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 30/2000 Sb., neposkytl účastníkům poučení o jejich povinnostech
tvrzení a důkazní (§ 118a o.s.ř.) ani o tom, že je třeba označit již v řízení
před soudem prvního stupně všechny rozhodné skutečnosti a důkazy s tím, že k
později uplatněným skutečnostem a důkazům nebude již odvolací soud přihlížet, s
výjimkou případů uvedených v § 205a o.s.ř. (§ 119a o.s.ř.). Řízení před soudem
prvního stupně tak bylo postiženo vadou, která je zároveň i odvolacím důvodem
podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Vytknul soudu prvního stupně
dále, že při provádění důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením § 122
o.s.ř., neboť svědkyně byly vyslýchány při neúplném obsazení senátu, přičemž
jejich svědectví v řádném složení senátu bylo možno hodnotit jen jako důkaz
listinou (§ 120 o.s.ř.). Přisvědčil odvolatelce též v tom, že závěr soudu
prvního stupně o nevěrohodnosti svědectví I. B., je nepřesvědčivý. Připomněl,
že pro kvalifikovaný výpovědní důvod by nebylo významné pouhé opomenutí vydat
zákazníkovi stvrzenku o zaplacení, ale že je důležité, zda inkasované finanční
prostředky byly odevzdány v tržbě a řádně zúčtovány. Uložil soudu prvního
stupně, aby v dalším řízení výslech svědků zopakoval.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, č.j. 14 C
251/2000-140, ve znění usnesení ze dne 6. 6. 2003, č.j. 14 C 251/2000-155,
určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 15. 8. 1997 je neplatná, uložil
žalované zaplatit žalobkyni náhradu mzdy ve výši 27.827,- Kč s 16% úrokem z
prodlení od 5. 11. 1997 do zaplacení, žalobu co do zaplacení 4.580,- Kč s
příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení ve výši 25.088,60 Kč k rukám „právní zástupkyně“
advokátky. Poté, co soud prvního stupně znovu doplnil dokazování, dospěl opět k
závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek uvedený ve výpovědi z pracovního
poměru ze dne 15. 8. 1997, spočívající v tom, že žalovaná nedodržela pracovní
dobu a v důsledku toho neprovedla objednané kadeřnické služby Mgr. P. Nebylo
prokázáno ani to, že by se stal skutek označený ve výpovědi z pracovního poměru
jako „výkony prováděné pro příbuzné a známé bez účtování příslušných cen“,
neboť žalovaná v tomto směru označila pouze případ slečny D. B., která však
nebyla známou ani příbuznou žalobkyně. Prokázáno bylo pouze konfliktní jednání
mezi žalobkyní a žalovanou před zákaznicemi J. D. a E. B., a to verbální, jež
však nenaplňuje zákonné znaky, pro které by bylo možno zrušit pracovní poměr z
důvodu § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože výpověď byla posouzena jako
neplatná, uložil soud prvního stupně žalované, aby žalobkyni zaplatila náhradu
mzdy za listopad a prosinec 1997 a leden 1998, celkem ve výši 26.714,- Kč, a
1.113,- Kč za tři dny dovolené za rok 1997. Protože mzda za měsíc říjen 1997
byla žalobkyni doplacena, ohledně tohoto doplatku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2004,
č.j. 18 Co 376/2003-172, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného
usnesení ze dne 6. 6. 2003, změnil tak, že žaloba o určení, že výpověď z
pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 15. 8. 1997 je
neplatná, a žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku
27.827,- Kč s příslušenstvím, se zamítají, a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.146,-
Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.425,- Kč k rukám advokátky. Poté,
co doplnil dokazování opětovným výslechem svědkyň J. D. a E. B., na rozdíl od
soudu prvního stupně dovodil, že v chování žalobkyně, která před zákaznicemi
vyvolala dva konflikty, jež byly zákaznicemi vnímány velmi negativně, lze
spatřovat důvody, pro které by s ní mohl zaměstnavatel zrušit pracovní poměr
okamžitě. Vycházel přitom z toho, že svědkyně J. D. po verbálním konfliktu, v
němž aktivně vystupovala žalobkyně, přestala do kadeřnického salónu docházet,
čímž nepochybně došlo k poškození obchodního jména podniku žalované. Jednání
před svědkyní E. B. bylo z hlediska jeho intenzity velmi závažné, a proto
odvolací soud uvěřil této svědkyni, narozené v roce 1918, že jí bylo velmi
nepříjemné a trapné opakovat před soudem hrubé a vulgární výrazy, které v
provozovně jako zákaznice během ostré hádky účastnic vyslechla; tyto výrazy
svědkyně před odvolacím soudem zopakovala a její výpověď vyzněla logicky a
věrohodně. Touto výpovědí bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že žalobkyně
„žalovanou jako svou zaměstnavatelku nevnímala jako nadřízenou“ a došla tak
daleko, že ji v hádce, která se týkala pracovních problémů, napadla během
pracovní doby před zákaznicemi hrubými a vulgárními výrazy. Použití hrubých a
velmi neslušných výrazů vůči zaměstnavateli zaměstnancem nelze tolerovat, neboť
vede ke snižování přirozené autority nadřízeného a ve svých důsledcích ke
snižování pracovní morálky zaměstnance. Proto lze takové jednání posoudit jako
zvlášť hrubé porušení pracovní kázně v souvislosti s plněním pracovních úkolů.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu
v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném rozhodnutí věci.
Podle jejího názoru odvolací soud pouze formálně doplnil důkazní řízení o
svědectví svědkyň J. D. a E. B., jejichž výpovědi jsou však prokazatelně
nevěrohodné. Nezabýval se rozpory ve výpovědích svědkyň, které své další
výpovědi uzpůsobovaly tak, aby za každou cenu pomohly žalované. Svědkyně E. B.
dokonce žalobkyni vložila do úst taková slova, která žalobkyně nikdy
nevyslovila. Je „zarážející“, že odvolací soud staví své rozhodnutí na
svědkyni, která se narodila v roce 1918 a má ve svých výpovědích takové
rozpory, že by se s tím soud měl zabývat a ne zdůvodnit své rozhodnutí, že
svědkyni právě proto uvěřil. Rozsudek odvolacího soudu odporuje podle
dovolatelky všem důkazům uvedeným ve spise, všemu co vyšlo za řízení najevo i
svědeckým výpovědím svědkyň, na základě kterých odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně. Není pravdivé tvrzení, že svědkyně J. D. přestala do
kadeřnictví docházet, neboť v jiné výpovědi uváděla, že tam chodila nejméně
ještě tři roky po události. „Absurdně“ zní zdůvodnění, že žalobkyni bylo
prokázáno, že žalovanou jako svou zaměstnavatelku nevnímala jako svou
nadřízenou, a došla tak daleko, že ji v hádce, která se týkala pracovních
problémů, napadla během pracovní doby před zákaznicemi vulgárními výrazy. Toto
zdůvodnění vzbuzuje u žalobkyně obavy, zda neexistují mezi soudem a žalovanou
nějaké vazby. Nadále je přesvědčená, že výpovědní důvod nenaplňuje ustanovení §
44 odst. 2 zák. práce, neboť výpovědní důvod musí být ve výpovědi skutkově
vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť hodnocení důkazů
(svědeckých výpovědí) odvolacím soudem považuje za správné a výpověď z
pracovního poměru dopisem ze dne 15. 8. 1997 byla žalobkyni dána po právu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a protože nebylo
zjištěno ani dovolatelkou tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolací soud mohl napadený rozsudek
přezkoumat jen z hlediska důvodů uvedených v dovolání žalobkyně.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 15. 8. 1997 –
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tj. do
dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991
Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1;
výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno
zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze
dodatečně měnit.
Jak bylo uvedeno již ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11.
2000, č.j. 21 Cdo 2875/99-49, v případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé,
který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl
uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém
konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého
důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého
důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude
možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není
potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo
nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo
ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána.
Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění
jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu
projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v
rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil.
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi (§
64 zák. práce), soud z hlediska naplnění výpovědního důvodu zkoumá, zda
zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi zakládá některý z důvodů uvedených v
zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako
důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového
vylíčení důvodu použitého v písemné výpovědi; nemůže-li totiž zaměstnavatel
důvod výpovědi dodatečně (tj. po výpovědi) měnit, nemůže ani soud přihlížet k
takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel výpověď neodůvodnil. V případě
výpovědi učiněné podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená,
že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel
podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval závažné porušení pracovní
kázně. Zjistí-li se v řízení, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající
z pracovního poměru jiným než ve výpovědi vytýkaným jednáním, nelze při
rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit
důvodnost podané výpovědi.
Uvedeným způsobem soudy obou stupňů při objasňování, z jakého důvodu
byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr výpovědí ze dne 15. 8. 1997,
postupovaly. Dospěly k závěrům (a tyto závěry žalobkyně v průběhu řízení
nezpochybňovala), že žalobkyně měla pracovní kázeň porušit tím, že nedodržovala
pracovní dobu, když neprovedla objednané kadeřnické služby Mgr. P., že dne 2.
7. a 7. 7. 1997 vyvolala konflikty na pracovišti před zákaznicemi J. D. a E.
B., a že prováděla v provozovně pro příbuzné a známé výkony bez vyúčtování
příslušných cen, když stříhala a česala slečnu D. B. a, poté, co od ní převzala
peníze, nevydala jí v tomto směru doklad. Uvedené skutkové zjištění je
dostatečným objasněním výpovědního důvodu uvedeného ve výpovědi ze dne 15. 8.
1997 tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, případně, aby nebylo možno
výpovědní důvod dodatečně měnit, tedy tak, jak to má na mysli ustanovení § 44
odst. 2 zák. práce.
V projednávané věci bylo mezi účastnicemi sporné (a z toho důvodu také
žalobkyně podává dovolání), zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně
tím, že hrubými a vulgárními výrazy urážela žalovanou před zákaznicemi J. D. a
E. B.
Závěr o tom, zda se žalobkyně uvedeného jednání dopustila či nikoliv,
představuje skutkové zjištění soudů. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím
řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně „před zákaznicemi v kadeřnickém
salónu vyvolala dva konflikty, které byly zákaznicemi vnímány velmi negativně“,
učinil odvolací soud „po zopakování svědeckých výpovědí svědkyň J. D. a E. B.“,
tedy z výsledků dokazování. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů
účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně
dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti, byl
logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovení § 133
až 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v
provedeném dokazování.
Namítá-li dovolatelka, že svědkyně v průběhu řízení měnily své
výpovědi, je toto její tvrzení v rozporu se skutečnostmi, jež v průběhu řízení
vyšly najevo. Svědkyně J. D. podle obsahu protokolu o jednání před soudem
prvního stupně ze dne 21. 6. 2001 neuvedla, že „naposledy v kadeřnictví byla
asi před rokem“, ale že „naposledy u pí. K. byla asi před rokem“. A dodává, že
„u pí. S. od události, která se stala a kvůli které byla předvolána, od té doby
nebyla“. Ve své další výpovědi před soudem prvního stupně podle obsahu
protokolu o jednání ze dne 5. 12. 2002 uvedla, že na své původní výpovědi
nechce nic měnit, že celá záležitost pro ni byla nepříjemnou a že potom již do
„kadeřnictví“ přestala chodit. Stejně vypovídala podle obsahu protokolu o
jednání ze dne 12. 3. 2004 i před odvolacím soudem. Z uvedeného je zřejmé, že
zatímco ve své první výpovědi ze dne 21. 6. 2001 se svědkyně J. D. vyjadřovala
k tomu, kdy byla naposledy u žalované, v dalších výpovědích se již vyjadřovala
k otázce, kdy byla naposledy v kadeřnictví (salónu), kde ke konfliktu mezi
žalobkyní a žalovanou mělo dojít. Z uvedeného vyplývá, že z tohoto pohledu
nelze výpověď svědkyně J. D. hodnotit jako nevěrohodnou a že závěr odvolacího
soudu, že „svědkyně J. D. po verbálním konfliktu, v němž aktivně vystupovala
žalobkyně, přestala do salónu docházet“, lze považovat za správný; to zejména
za situace, kdy v řízení nebylo předestřeno ani tvrzení, ani navržen důkaz,
kterým by výpověď svědkyně J. D. byla zpochybňována.
Akceptovat nelze ani tvrzení dovolatelky, která zpochybňuje věrohodnost
svědkyně E. B., a to rovněž z důvodu, že tato svědkyně v průběhu řízení svou
výpověď měnila. Podle obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze
dne 21. 6. 2001 tato svědkyně sice uvedla, že „co bylo konkrétně řečeno, to
nevím, ale tón hlasu pí. S. a i slova nebyla vhodná ženy“, avšak v závěru svého
výslechu k dotazu zástupkyně žalované uvedla, že „pokud jde o výrazy, které
žalobkyně používala, nazvala bych je výrazy nehodícími se pro dámu“. Jestliže
při dalším výslechu před soudem prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání
před soudem prvního stupně ze dne 5. 12. 2002 uvedla, že jí „je trapné
zopakovat výrazy, tak jak uvedla, že jsou nevhodné ženy“, a poté ony „nevhodné“
výrazy do protokolu uvedla, a podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím
soudem ze dne 12. 3. 2004 uvedla, že „padly velmi hrubé výrazy, o kterých před
soudem prvního stupně nemluvila proto, že jí opravdu celá situace byla velmi
trapná“ a že jí „ta slovní spojení přišla zvláštní“, nelze v tom spatřovat
rozpory ve výpovědi této svědkyně. Lze souhlasit s odvolacím soudem, jestliže
uvěřil svědkyni narozené v roce 1918, že jí bylo velmi nepříjemné a trapné
opakovat před soudem hrubé a vulgární výrazy, které v provozovně jako zákaznice
během ostré hádky účastnic vyslechla, i s tím, že poté, co tyto výrazy svědkyně
před odvolacím soudem zopakovala, byla její výpověď posouzena jako znějící
logicky a věrohodně.
Správné není ani tvrzení dovolatelky, že zdůvodnění, proč odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně, „odporuje všem důkazům uvedeným ve
spise“. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně - jak uvedeno výše -
zejména proto, že po opětovném výslechu svědkyň J. D. a E. B. odchylně od soudu
prvního stupně hodnotil výpověď svědkyně E. B. pouze v tom, že žalobkyně před
svědkyní v hádce s žalovanou použila hrubé a vulgární výrazy. Ohledně této
skutečnosti v řízení nebyly shromážděny žádné jiné důkazy ani poznatky, než
toliko výpověď svědkyně E. B. a tvrzení žalobkyně v tom směru, že k žádným
konfliktům mezi ní a žalovanou před zákazníky nedošlo. Odvolací soud však – jak
rovněž výše uvedeno - logicky vyložil jak a proč hodnotil tyto skutečnosti.
Námitky žalobkyně v dovolání tak pouze představují její vlastní hodnocení v
řízení provedených důkazů a jako takové nemohou skutkový závěr odvolacího soudu
zvrátit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém
byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátkou ve výši 6.840,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 16 odst. 2,
§ 17 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky
č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.
484/2000 Sb. a 68/2003 Sb.), tedy celkem 6.915,- Kč. Protože dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve
smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu