21 Cdo 1925/2025-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce NODARIG spol s r. o. v likvidaci (dříve Lidex personal s. r. o.) se sídlem v Praze 8 – Karlíně, U Sluncové č. 666/12a, IČO 05744024, zastoupeného JUDr. Dominikem Fojtů, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova č. 185/35, proti žalovaným 1) O. T., zastoupenému opatrovníkem V. B., a 2) Z. T., zastoupené Mgr. Ludmilou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Masarykova č. 634/23, o 834 340 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 24 C 190/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2025, č. j. 23 Co 4/2025-309, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. srpna 2024, č. j. 24 C 190/2023-281, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 13. 4. 2023 domáhal, aby mu žalovaní zaplatili 834 340 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 489 419 Kč od 30. 11. 2022 do zaplacení a s 11,75% úrokem z prodlení z částky 344 921 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost „ostatních žalovaných“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 1) je „původní škůdce“ a žalovaná 2) je ručitelkou žalobce, který byl v rozhodné době agenturou práce, že žalovaný 1) byl zaměstnancem žalobce, kterému žalobce předával peníze, aby je vyplatil dalším zaměstnancům žalobce, popřípadě uhradil náklady, které zaměstnancům žalobce vnikly, že žalovaný 1) ve dnech 19. 9. 2022 až 27. 9. 2022 převzal od žalobce celkem 489 419 Kč, že však peníze v rozporu se svými povinnostmi nepoužil k určenému účelu alespoň ve čtyřech případech a také si ponechal peníze převzaté na úhradu drobných nákladů a výdajů, že žalovaná 2) dne 3. 10. 2022 podepsala ručitelské prohlášení, kterým převzala ručení za svého syna – žalovaného 1) vůči žalobci, a že žalobce vyzval k úhradě dluhu jak žalovaného 1), tak žalovanou 2), avšak k jeho úhradě nedošlo. Dále uvedl, že žalovaný 1) způsobil škodu na vozidle žalobce ve výši 92 681 Kč a ponechal si peníze určené na výplatu mezd jiným zaměstnancům ve výši 252 240 Kč, že tyto dva dluhy žalovaný 1) uznal dvěma dohodami ze dne 2. 5. 2022, že žalovaná 2) podepsala dne 3. 10. 2022 ručitelské prohlášení rovněž za tento dluh a že „žádný ze žalovaných nezaplatil žalobci ničeho“.
2. Žalobce v podání ze dne 23. 10. 2023 navrhl, aby soud připustil, aby na místo dosavadního žalobce vstoupila jako žalobce do řízení společnost FF COMPANY s. r. o., IČO: 11962828, se sídlem Radlická 112/22, Smíchov, 150 00 Praha 5, neboť žalobce své pohledávky uplatňované v tomto řízení jako celek postoupil na uvedenou společnost a tato společnost jako nabyvatel pohledávek se svým vstupem do řízení souhlasí.
3. Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 28. 8. 2024, č. j. 24 C 190/2023-281, návrh žalobce, aby na straně žalobce bylo nadále jednáno s právním nástupcem původního žalobce, a to se „společností FF Company s. r. o., IČO: 11962828, se sídlem Praha 5, Smíchov, Radlická 112/22“, zamítl. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným 1) existoval v roce 2022, kdy měla žalobci vzniknout jednáním žalovaného 1) škoda, pracovněprávní vztah založený dohodou o provedení práce ze dne 1. 2. 2022, přičemž tvrzená škoda měla žalobci vzniknout „právě při výkonu závislé práce mezi žalobcem a žalovaným 1)“. Uzavřel, že projednávaná věc je věcí pracovní, neboť z tvrzených skutečností dosud nevyplývá, že by se na straně žalovaného 1) jednalo při výkonu „svěřené pracovní činnosti“ o takový exces, aby bylo možno uzavřít, že se nejedná o škodu vzniklou z pracovněprávního vztahu; nárok z pracovněprávního vztahu přitom nelze platně postoupit na jiného.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2025, č. j. 23 Co 4/2025-309, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z tvrzení žalobce, že jednotlivá škodní jednání žalovaného 1) představovala exces (vybočení) z plnění pracovních úkolů, neboť žalovaný 1) „peníze přijal a nevyplatil, není kontaktní, není v ČR, není k nalezení a není ochoten dorazit k soudu“, „přestal být k nalezení krátce poté, co obdržel peníze k výplatě“, „předtím, než přestal být kontaktní, zanechal jemu svěřené auto zaměstnavatele na parkovišti před pražským Hlavním nádražím“, o čemž informoval žalobce prostřednictvím spolubydlícího, a „vyzvedl si u matky svůj mezinárodní cestovní pas“.
Dovodil, že v případě převzatých a nevyplacených peněz v září 2022, těsně předtím, než žalovaný 1) „zmizel“, okolnosti skutečně vyvolávají podezření, že bylo jednáno plánovitě a promyšleně a hotovost převzatou od žalobce si žalovaný 1) ponechal, popřípadě s ní podle své úvahy naložil jinak než dle pokynů zaměstnavatele, že tyto okolnosti nasvědčují tomu, že žalovaný 1) jednal mimo rámec svých pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním a že škoda vzniklá žalobci v této souvislosti nepředstavuje nárok z pracovněprávních vztahů a řídí se právní úpravou obsaženou především v občanském zákoníku.
Odvolací soud dále uvedl, že naproti tomu v případě částky 252 240 Kč nelze dosud známé okolnosti pokládat za natolik jednoznačné, aby umožňovaly bez dalšího učinit závěr, že i v tomto případě šlo o důsledek excesu z plnění pracovních úkolů ze strany žalovaného 1), neboť žalovaný 1) v dubnu 2022 „nezmizel“, podepsal dne 2. 5. 2022 „Uznání dluhu a Dohodu o splátkách“, dál pokračoval v práci, žalobce mu dále svěřoval nemalé finanční prostředky, aby je rozvážel a vyplácel dalším zaměstnancům, důvěru žalobce tedy žalovaný 1) nepozbyl a nebyl vnímám jako nějaký „nespolehlivý zloděj“.
U škody vzniklé v souvislosti s autonehodou, kterou měl žalovaný 1) zavinit 31. 3. 2022, žalobce „žádné vysvětlení, proč by se i v tomto případě mělo jednat o vybočení z plnění pracovních úkolů, nenabízí“. Odvolací soud uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z pracovněprávních vztahů, není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného, a že v situaci, kdy jsou všechny tři „zažalované nároky“ uplatňovány společně, soud prvního stupně nepochybil, pokud návrh na „záměnu účastníků na straně žalobce“ ve smyslu ustanovení § 107a o.
s. ř. zamítl. Dodal, že v dalším řízení „bude namístě zvážit, zda s ohledem na uzavřenou Smlouvu o postoupení pohledávek a jejich rozdílný charakter řízení o nich nerozdělit“.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, popřípadě že v rozhodovací praxi nebyla „uspokojivě“ vyřešena právní otázka, co už je exces z pracovněprávních vztahů a zda nastal v posuzované věci. Uvádí, že „žalované pohledávky“ pocházejí ze zjevného excesu „žalovaného zaměstnance“ z pracovněprávních úkolů, že největší část „žalovaných pohledávek“ tvoří „pohledávka za žalobcem“ z důvodu srovnatelného se zpronevěrou, že „postoupení je přípustné, a tudíž mělo být procesní nástupnictví povoleno“. Z judikatury podle dovolatele vyplývá, že pokud si zaměstnanec přisvojí svěřenou věc, je „nepochybné“, že „jednoznačně“ vybočil z pracovních úkolů a sledoval jen své zájmy, že např. výběr peněz sám pro sebe postrádá vztah k pracovněprávním úkolům a že majetková trestná činnost zpravidla není plněním pracovních úkolů. Dovolatel má za to, že žádná z pohledávek není pracovněprávní, že „i kdybychom polemizovali“ o částce 92 681 Kč, stále naprostá většina pohledávek není pracovněprávní, a že soudy proto měly procesní nástupnictví připustit, alternativně část vyloučit k samostatnému řízení. Uvedl, že soudy vycházejí z tvrzení žalobce, že skutkové vylíčení bylo dostatečně detailní, že žalobce konstantně tvrdil, že protiprávní jednání představující útok na majetek zaměstnavatele rozhodně vybočuje z pracovních úkolů žalovaného 1), a že své tvrzení doložil rozsáhlými důkazními návrhy. Vytýká odvolacímu soudu, že na straně jedné vede soud prvního stupně k tomu, aby něco posuzoval, avšak procesně jde o jakési doporučení, kterým není soud prvního stupně vázán, neboť o procesním nástupnictví je pravomocně rozhodnuto a není důvod se povahou pohledávek dále zabývat; „nasvědčuje-li“ podle odvolacího soudu vše tvrzením žalobce, měl jeho návrhu vyhovět. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud sám rozhodl o procesním nástupnictví, popřípadě aby zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
6. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího „potvrdil“. Uvádí, že „drtivá většina údajných pohledávek“ je pracovněprávní povahy a jejich postoupení je nepřípustné podle ustanovení § 346d zák. práce. Má za to, že účelem vytrvalé snahy o postoupení pohledávek na společnost FF COMPANY s. r. o. může být vyhnutí se povinnosti hradit náklady řízení, neboť k postoupení pohledávek mělo dojít za částku 130 000 Kč, ačkoli „žalovaná částka“ činí 834 340 Kč. Společnost FF COMPANY s. r. o. měla podle rozvahy pro podnikatele výsledek hospodaření běžného účetního období ve výši 42 000 Kč, a je proto „spekulativní“, zda by měla v případě neúspěchu ve věci samé prostředky na zaplacení náhrady nákladů řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
12. Podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. Podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
13. V ustanovení § 107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotně právní univerzální nebo singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti (popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde) vstoupil do řízení namísto dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
14. V návrhu na vstup účastníka podle § 107a odst. 1 o. s. ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva nebo povinnosti, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na místo žalobce nebo žalovaného. Soudní judikatura již dříve dospěla k závěru, že aby soud podle § 107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala, resp. došlo k ní po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2393/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 743/2006, uveřejněné pod č. 14/2008 v časopise Právní rozhledy, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5378/2008).
15. Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, tedy zda nejde o takovou skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala (tedy například že smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde).
16. Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud může zabývat jen v rozhodnutí o věci samé a nikoli při zkoumání procesního nástupnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod č. 31/2004 Sb. rozh. obč., nebo již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2393/2004, ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 743/2006, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5378/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1445/2010). Rozhodné okolnosti je povinen tvrdit žalobce, který také nese nepříznivé následky vyplývající z toho, že nebudou v řízení zjištěny.
17. Podle § 107a o. s. ř. se postupuje rovněž tehdy, jestliže po zahájení řízení nabyvatel práva nebo povinnosti získal na základě právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, od svého právního předchůdce pouze část z práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, jako je tomu např. tehdy, postoupil-li žalobce smlouvou uzavřenou podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, postupníkovi pouze část své pohledávky, kterou v řízení vymáhá po žalovaném. Procesní nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. se v tomto případě projeví tím, že do řízení vstoupí nabyvatel práva nebo povinnosti (v části odpovídající tomu, v jakém rozsahu nabyl právo nebo povinnost, o něž v řízení jde), aniž by dosavadní žalobce nebo žalovaný z řízení (v plném rozsahu) vystoupil. Procesní nástupnictví se též může týkat jen některé (některých) z více žalobcem uplatněných pohledávek.
18. Smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z pracovněprávních vztahů, není – jak správně uvedl odvolací soud – takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného (srov. § 346d odst. 4 zák. práce ve spojení s § 346e zák. práce a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, uveřejněné pod č. 88/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 786/2011).
19. V projednávané věci žalobce po zahájení řízení podáním ze dne 23. 10. 2023 navrhl, aby soud připustil, aby na místo dosavadního žalobce vstoupila jako žalobce do řízení společnost FF COMPANY s. r. o., IČO: 11962828, se sídlem Radlická 112/22, Smíchov, 150 00 Praha 5, neboť žalobce své pohledávky uplatňované v tomto řízení postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2023 na uvedenou společnost, která jako nabyvatel pohledávek se svým vstupem do řízení souhlasí. Žalobce tvrdí, že pohledávky na náhradu škody ve výši 489 419 Kč a 252 240 Kč, jejichž zaplacení se žalobou mimo jiné domáhá, nepředstavují pohledávky z pracovněprávního vztahu mezi ním a žalovaným 1), neboť důvodem jejich vzniku bylo jednání žalovaného 1) (zpronevěra svěřených peněz), kterým vybočil z plnění svých pracovních úkolů (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1970 zn. Cpj 87/70, které bylo uveřejněno pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3428/2008, z nichž vyplývá, že odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem při činnosti, která vybočuje z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, nepředstavuje nárok z pracovněprávních vztahů a řídí se právní úpravou obsaženou především v občanském zákoníku).
20. Tvrdil-li žalobce v řízení skutečnosti, z nichž vyplývá, že jím uplatněné pohledávky na náhradu škody ve výši 489 419 Kč a 252 240 Kč nepředstavují pohledávky z pracovněprávního vztahu mezi žalovaným 1) a žalobcem (že tyto pohledávky mají povahu občanskoprávních závazků, způsobilých k postoupení jinému), měly se soudy při rozhodování o procesním nástupnictví na straně žalobce zabývat – jak vyplývá z výše uvedeného – jen tím, zda došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobcem a společností FF COMPANY s. r. o., zda se tato smlouva týká uvedených dvou pohledávek, zda byla uzavřena po zahájení řízení a zda se svým vstupem do řízení společnost FF COMPANY s. r. o. souhlasí, a v případě závěru o splnění těchto podmínek měly návrhu žalobce, aby společnost FF COMPANY s. r. o. v části odpovídající těmto pohledávkám vstoupila do řízení místo žalobce, vyhovět [nebylo-li cílem tohoto návrhu zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci, jak naznačuje ve svém vyjádření k dovolání žalovaný 1) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč.]. Otázkou, zda žalobcem tvrzené okolnosti, z nichž vyplývá, že pohledávky na náhradu škody ve výši 489 419 Kč a 252 240 Kč nepředstavují pohledávky z pracovněprávního vztahu mezi ním a žalovaným 1), které není možné postoupit na jiného (§ 346d odst. 4 zák. práce), jsou vskutku dány [zda žalovaný 1) při způsobení škody žalobci skutečně vybočil z plnění svých pracovních úkolů], a zda tedy právo na náhradu škody v uvedené výši podle smlouvy o postoupení pohledávek opravdu na společnost FF COMPANY s. r. o. přešlo (bylo převedeno), se soudy naopak zabývat neměly, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví.
21. Souhlasit nelze ani se závěrem odvolacího soudu, že byly-li žalobcem v řízení společně uplatněny jak pohledávky z pracovněprávního vztahu, tak pohledávky jiné (občanskoprávní), soud prvního stupně nepochybil, pokud návrh na „záměnu účastníků na straně žalobce“ ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. (zcela) zamítl. Uplatnil-li žalobce v projednávané věci také pohledávku na náhradu škody na vozidle svěřeném žalovanému 1) k plnění pracovních úkolů, která měla vzniknout ve výši 92 681 Kč jako důsledek dopravní nehody ze dne 31. 3. 2022 zaviněné žalovaným 1), aniž by – na rozdíl od pohledávek na náhradu škody ve výši 489 419 Kč a 252 240 Kč – tvrdil, že při vzniku této škody žalovaný 1) svým jednáním vybočil z plnění pracovních úkolů, popřípadě uváděl jiná tvrzení vedoucí k závěru, že se nejedná o pracovněprávní pohledávku, mohly (měly) soudy návrh žalobce, aby společnost FF COMPANY s. r. o. vstoupila do řízení místo žalobce, zamítnout jen – jak vyplývá z výše uvedeného – v části odpovídající této pohledávce.
22. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-východ) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu