21 Cdo 1936/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované D. I spol. s r.o.,
zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 283/2002, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003 č.j.
23 Co 425/2003-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Dopisem ze dne 1.10.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce výpověď z pracovního poměru
založeného pracovní smlouvou ze dne 1.9.1997 s pracovním zařazením „dělník na
balení náhradních dílů“. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně „s
ohledem na závěry zdravotního posudku ze dne 5.6.2002 vypracovaného závodním
lékařem zaměstnavatele MUDr. M. Z. ztratila dlouhodobě způsobilost vykonávat
dosavadní práci dělník na balení náhradních dílů“ a že „s ohledem na závěry
znaleckého posudku není u zaměstnavatele pro ni žádná jiná vhodná práce, neboť
dle lékařského posudku i jakákoliv sebemenší zátěž povede k její fyzické
neschopnosti konat tuto práci“; tato zdravotní omezení jsou tedy „takového
rázu, že zaměstnavatel ani při maximální snaze není schopen zajistit žalobkyni
práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že, ačkoli „je poživatelkou částečného
invalidního důchodu a jako taková je ze zákona osobou se změněnou pracovní
schopností“, nebyl ve smyslu ustanovení § 50 zák. práce k výpovědi udělen
předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy, tj. Úřadu práce. Podle
jejího názoru nebyl naplněn ani uplatněný výpovědní důvod, neboť „pouhé
vyjádření závodního lékaře není dostatečným podkladem pro výpověď“ podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Mimo to žalovaná při výpovědi
porušila ujednání v části B, bod 3.1 a ujednání v části G, bod 3.2 písm. j)
kolektivní smlouvy uzavřené pro období od 1.1.2002 do 31.12.2005, jestliže
výpověď neprojednala s příslušným odborovým orgánem a jestliže žalobkyni
nenabídla přiměřené náhradní místo, ačkoli „přímo na stávajícím pracovišti
mohla zajistit, aby jí byla přidělována konkrétní práce odpovídající jejímu
zdravotnímu stavu, tedy balení dílů, které mají nižší hmotnost“, jichž „je
dostatečné množství, takže i bez změny pracovní smlouvy je možné zajistit pro
žalobkyni dostatečné pracovní vytížení po celou dobu pracovní směny“.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 23.5.2003 č.j. 9 C 283/2002-65
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „uhradit žalobkyni vzniklé
náklady řízení“ ve výši 5.562,- Kč k rukám advokáta JUDr. K. K. Ve věci samé
dospěl k závěru, že v případě předmětné výpovědi „po formální stránce bylo
vyhověno všem náležitostem vyplývajícím ze zákona a kolektivní smlouvy“,
„nebylo však prokázáno, že by žalovaná pro úspěšné použití ust. § 46 odst. 1
písm. d) zák. práce měla k dispozici řádný lékařský posudek“, a kromě toho
„bylo vyvráceno i tvrzení žalované, že není možno žalobkyni přidělovat práci
spočívající v balení dílů o takové hmotnosti (do 2 kg), která by neohrožovala
její zdravotní stav“. Posouzení zdravotního stavu žalobkyně vypracované
závodním lékařem, na které žalovaná odkazuje ve výpovědi, je sice označeno jako
lékařský posudek, avšak „neobsahuje dle názoru soudu náležitosti pro tento akt
stanovené“ (vymezení předmětu a důvodů nezpůsobilosti žalobkyně k dosavadní
práci zde chybí, závěry závodního lékaře jsou velmi obecné, schází rovněž
poučení o možnosti odvolání), a navíc se soud prvního stupně „ztotožňuje s
názorem uvedeným v komentáři k zákoníku práce, podle nějž je k vydání posudku o
způsobilosti zaměstnance k práci kompetentní ošetřující lékař; tímto je dle
názoru soudu nikoliv závodní lékař žalované, nýbrž lékařka žalobkyně MUDr. J.
M., která má k dispozici veškerou dokumentaci a je dobře obeznámena se
zdravotním stavem žalobkyně“, a nelze pominout ani to, „že není v žádném vztahu
ani k žalobkyni ani k žalované a její posudek by bylo možno považovat za
objektivní“. Protože „nebyly splněny podmínky stanovené § 46 odst. 1 písm. d),
resp. § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce“, soud prvního stupně uzavřel, že
výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána neplatně.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.12.2003 č.j. 23 Co
425/2003-89 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů“. Odvolací soud vyslovil názor, že lékařský posudek jako předpoklad
platné výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce „je především
posouzením zdravotní způsobilosti zaměstnance konat tu práci, kterou až dosud
konal“, a že „vzhledem k účelu a smyslu závodní preventivní péče“ je třeba
příslušného závodního lékaře „považovat za kompetentního k vydání lékařského
posudku o zdravotní způsobilosti k práci“; v tomto směru má totiž „svůj význam
nejen odborné posouzení zdravotního stavu zaměstnance, ale i konkrétní znalost
pracovního prostředí a pracovní náplně posuzovaného zaměstnance“. Dovodil
proto, že posudek ze dne 5.6.2002 vypracovaný praktickým závodním lékařem MUDr.
Z. (vykonávajícím na základě smlouvy závodní preventivní péči pro zaměstnance
žalované) na základě vyšetření žalobkyně a její zdravotní dokumentace, ze
kterého „jakkoli mu lze vytýkat určitou strohost a to, že obsahuje i závěry
lékaři nepříslušející, jednoznačně vyplývá, že žalobkyně není ze zdravotních
důvodů dlouhodobě schopna vykonávat dosavadní práci“, je řádným podkladem k
výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, přičemž „z absence
poučení o opravném prostředku nelze bez dalšího dovozovat nesprávnost učiněných
závěrů“. Podle názoru odvolacího soudu není důvodným ani požadavek žalobkyně na
úpravu stávající pracovní náplně při zachování jejího dosavadního pracovního
zařazení, neboť za daného stavu, kdy dosavadním pracovištěm žalobkyně byla
chráněná dílna zaměstnávající především zaměstnance se změněnou pracovní
schopností, jímž žalovaná přizpůsobila pracovní podmínky tak, aby vyhovovaly
jejich zdravotnímu stavu a pracovní způsobilosti, „nelze po žalované
spravedlivě požadovat, aby některým ze stejně zařazených zaměstnanců se
změněnou pracovní schopností poskytovala ještě další úlevy, což by navíc
zakládalo určitou nerovnost v zacházení se zaměstnanci stejného pracovního
zařazení“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že „u žalobkyně došlo k naplnění důvodu výpovědi ve smyslu ustanovení §
46 odst. 1 písm. d) zák. práce a žalovaná nepochybila, pokud jí z tohoto důvodu
výpověď dala, neboť současně neměla jinou, pro žalobkyni vhodnou práci (míněno
volné pracovní místo), které by jí mohla nabídnout (§ 46 odst. 2 zák. práce)“.
Předmětná výpověď z pracovního poměru, splňující rovněž všechny formální
náležitosti, je tudíž platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že lékařský posudek MUDr. Z., na
který žalovaná odkazuje ve výpovědi, „nesplňuje požadavky kladené na tento
administrativní akt ustanovením § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce“, neboť zde
vyslovený závěr je „v jasném rozporu“ s výpovědí jmenovaného lékaře při ústním
jednání před soudem prvního stupně, kde uvedl, že bez újmy na zdraví je
žalobkyně schopna manipulovat s předměty do váhy 2 kg. Tento rozpor – jak
dovolatelka zdůraznila – „je tím patrnější“, bylo-li provedeným dokazováním
zjištěno, že „podíl balených předmětů do hmotnosti 1 kg činí téměř 98% všech
dílů balených v roce 2002 ve firmě žalované“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že
MUDr. Z. nemohl být v době vyhotovování znaleckého posudku řádně seznámen s
pracemi prováděnými ve firmě žalované, ani s konkrétními pracovními podmínkami
jednotlivých osob, „neboť v opačném případě by musel dospět k závěru, že vhodná
práce pro dovolatelku ve firmě žalované v každém případě je“. Kromě tohoto
podle názoru žalobkyně nelze ze znění příslušných právních předpisů dovodit, že
by lékařský posudek pro účely výpovědi ze zdravotních důvodů mohl vydávat lékař
zajišťující pro žalovanou závodní preventivní péči; ve smyslu ustanovení § 21
zákona č. 20/1966 Sb. je k tomuto kompetentní pouze ošetřující lékařka
dovolatelky MUDr. J. M., která však o zpracování posudku požádána nebyla.
Protože závěr lékařského posudku o tom, že žalobkyně dlouhodobě pozbyla
způsobilost vykonávat dosavadní práci, byl provedenými důkazy „naprosto
zpochybněn“, a protože „dovolatelka má za prokázané“, že v době dání výpovědi
„bylo v provozních možnostech žalované“ přidělovat žalobkyni na dosavadním
pracovišti takovou práci, která odpovídala jejímu zdravotnímu stavu (tím, že by
byla přijata taková organizační opatření, aby žalobkyni nebyly přidělovány ke
zpracování díly o hmotnosti vyšší než 2 kg, jejichž podíl je „téměř
zanedbatelný“), „nebyl dán výpovědní důvod dle § 46 odst. 1 písm. d) zák.
práce“ a výpověď je proto neplatná. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně
nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
tomu, že žalovaná dala žalobkyni předmětnou výpověď z pracovního poměru dopisem
ze dne 1.10.2002, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyly
účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb.) - dále jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď pouze pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku nebo
rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení
dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro
onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na
pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší
přípustné expozice.
Při posuzování platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák.
práce je - jak správně uvádí odvolací soud - podstatné, zda je zaměstnanec
způsobilý konat dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu.
Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával, ke zdravotnímu stavu
zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „…podle lékařského
posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního
zabezpečení…“ v § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého musí vyplývat
jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále
dosavadní práci. Lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci vydává
zdravotnické zařízení prostřednictvím lékaře (srov. § 21 odst. 1 a § 77 odst. 1
zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31.12.2002).
Přezkoumání správnosti vydaného lékařského posudku o způsobilosti k práci se
lze domáhat způsobem uvedeným v ustanovení § 77 zákona o péči o zdraví lidu.
S názorem žalobkyně, že k vydání lékařského posudku o její způsobilosti k práci
u žalované „je ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 20/1966 Sb. kompetentní
pouze ošetřující lékařka dovolatelky MUDr. J. M.“ a nikoliv MUDr. M. Z.,
poskytující zaměstnancům žalované závodní preventivní péči na základě smlouvy
uzavřené s žalovanou dne 23.3.2002, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 133 odst.1 písm. a) zák. práce je zaměstnavatel povinen
nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho
schopnostem a zdravotní způsobilosti.
Podle ustanovení § 133 odst. 1 písm. d) zák. práce je zaměstnavatel povinen
sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zařízení jim poskytuje závodní
preventivní péči a jakým druhům očkování a jakým lékařským preventivním
prohlídkám souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit, umožnit
zaměstnancům podrobit se těmto očkováním a účastnit se lékařských preventivních
prohlídek a mimořádných preventivních prohlídek v rozsahu stanoveném zvláštními
právními předpisy nebo rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby.
Je mimo pochybnost, že posuzování zdravotní způsobilosti fyzických osob
k práci se uskutečňuje v rámci závodní preventivní péče. Závodní preventivní
péči, jejímž cílem je zabezpečení prevence včetně ochrany zdraví před nemocemi
z povolání a jinými poškozeními zdraví z práce a prevence úrazů (srov. § 18a
zákona o péči o zdraví lidu), je každý zaměstnavatel povinen zabezpečit pro
všechny své zaměstnance (srov. § 40 zákona o péči o zdraví lidu), uskutečňuje
se ve spolupráci (zpravidla na základě smlouvy) se zařízením léčebně
preventivní péče (srov. § 35 a násl. zákona o péči o zdraví lidu) a svobodná
volba lékaře je u ní vyloučena (srov. § 9 odst. 2 věta druhá zákona o péči o
zdraví lidu).
Lékařskou posudkovou činnost, jejímž „předním úkolem“ je posuzování
způsobilosti k práci, vykonávají v rámci léčebně preventivní péče, včetně
závodní preventivní péče, zpravidla ošetřující lékaři (srov. § 21 odst. 1
zákona o péči o zdraví lidu). Protože posuzování zdravotní způsobilosti
fyzických osob k práci se uskutečňuje - jak uvedeno výše - v rámci závodní
preventivní péče, je zřejmé, že pro vydání lékařského posudku o způsobilosti
zaměstnance k práci, kupř. „pro účely výpovědi ze zdravotních důvodů“ podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce, je povolán v první řadě lékař
zajišťující pro zaměstnance závodní preventivní péči (závodní lékař). Především
lékaře zajišťujícího závodní preventivní péči je třeba - s ohledem na zákonem
vymezený cíl a rozsah závodní preventivní péče (srov. § 18a a § 35a zákona o
péči o zdraví lidu) - chápat jako příslušného lékaře, podle jehož posudku je
zaměstnavatel povinen v zájmu zajištění bezpečného, nezávadného a zdraví
neohrožujícího pracovního prostředí postupovat při zařazování do práce,
eventuelně při převedení na jinou práci. Teprve tehdy, nepůsobí-li u
zaměstnavatele lékař závodní preventivní péče, přichází v úvahu pro výkon
lékařské posudkové činnosti lékař zvolený zaměstnancem ve smyslu ustanovení § 6
odst. 2 věty první zákona o péči o zdraví lidu. Závěr odvolacího soudu o tom,
že „vzhledem k účelu a smyslu závodní preventivní péče“ je třeba „příslušného
závodního lékaře považovat za ošetřujícího lékaře ve smyslu § 21 odst. 1 zákona
č. 20/1966 Sb., kompetentního k vydání lékařského posudku o zdravotní
způsobilosti k práci“, je proto správný.
Byl-li lékařský posudek nebo rozhodnutí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d)
zák. práce vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní
rozhodnutí v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení § 64 zák.
práce z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem, a soud z takového rozhodnutí
vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Ze skutečnosti, že soud v konkrétním případě z
lékařského posudku vychází (je povinen vycházet), a že tedy není oprávněn
závěry posudku jakkoli doplňovat, vyplývá, že jakékoliv výtky žalobkyně
zpochybňující obsah a závěry lékařského posudku MUDr. M. Z. ze dne 5.6.2002
(namítá-li, že zde vyslovený závěr je „v jasném rozporu“ s výpovědí jmenovaného
lékaře při ústním jednání před soudem prvního stupně a že tento lékař „nemohl
být v době vyhotovování znaleckého posudku řádně seznámen s pracemi prováděnými
ve firmě žalované, ani s konkrétními pracovními podmínkami jednotlivých osob“)
nemohou být opodstatněné.
Úvaha dovolatelky, že v době dání výpovědi „bylo v provozních možnostech
žalované“ přidělovat žalobkyni na dosavadním pracovišti takovou práci, která
odpovídala jejímu zdravotnímu stavu, znamená rovněž polemiku se závěry
lékařského posudku MUDr. Z. Nepřihlíží totiž náležitě k tomu, že na tomto
dosavadním pracovišti splňujícím požadavky vyplývající z ustanovení § 133 odst.
3 zák. práce (podle zjištění odvolacího soudu se jednalo o „chráněnou dílnu
zaměstnávající převážně zaměstnance se změněnou pracovní schopností, jimž
žalovaná přizpůsobila pracovní podmínky tak, aby vyhovovaly jejich zdravotnímu
stavu a pracovní způsobilosti“) žalovaná již dříve přistupovala k žalobkyni se
zvláštními ohledy a poskytovala jí úlevy. I přesto však žalobkyně byla po celou
dobu trvání pracovní poměru u žalované v opakované v pracovní neschopnosti,
často dlouhodobého charakteru, a stěžovala si, že je přetěžovaná. Následný
lékařský posudek, který byl vyvrcholením těchto stálých a - jak vyplývá z
obsahu tohoto posudku - výrazně se zhoršujících zdravotních potíží žalobkyně,
všechny výše zmíněné skutečnosti zohledňuje (srov. výslovné znění „….i menší
zátěže povedou k její fyzické neschopnosti toto (práci) konat!“) a obsahuje tak
objektivní zhodnocení zdravotní způsobilosti žalobkyně k práci, kterou až dosud
vykonávala i s poskytovanými úlevami, které - jak uvedeno výše - její zdravotní
problémy nevyloučily.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst.1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a
v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003
Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud
jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §
149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu