21 Cdo 1992/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Ing. L. J., zastoupené advokátem, proti žalované pojišťovně,
zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že
pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C
66/95 a 13 C 77/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 12. května 2000 č.j. 25 Co 133/2000-68, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 8. prosince 1999 č.j. 13 C 77/99-44 a usnesení Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 6. ledna 2000 č.j. 13 C 77/99-50 se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 19.4.1994 sdělil předseda Správní rady okresní
pojišťovny v H. řediteli žalované, že „Správní rada okresní pobočky pojišťovny
v H.\" navrhuje odvolání ředitelky okresní pojišťovny z funkce „pro neschopnost
spolupráce se zdravotnickými zařízeními, neschopnost spolupráce se správní
radou a neutěšenou personální situaci na pobočce\". Dopisem ze dne 13.7.1994
ředitel žalované sdělil žalobkyni, že ji „dnem 15. července 1994 odvolává z
funkce ředitelky Okresní pojišťovny H.\". Dopisem ze dne 18.10.1994 sdělila
žalovaná žalobkyni, že „v návaznosti na zrušení\" jejího „pověření k řízení
OP\", které „nabylo účinnosti dnem 29.9.1994\", jí „bylo nabídnuto podle § 65/3
zákoníku práce další pracovní zařazení\", které odmítla; „v důsledku toho je
dán výpovědní důvod podle § 46/1, písmeno c) zákoníku práce, tj. pro
nadbytečnost\", a pracovní poměr žalobkyně „skončí dnem 31.1.1995\".
Žalobkyně se domáhala určení, že „výpověď z pracovního poměru daná
žalobkyni žalovanou dne 18.10.1994 je neplatná\" a že „pracovní poměr žalobkyně
u žalované trvá\". Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nedopustila žádného
závažného přestupku, který by mohl být podkladem k jejímu odvolání z funkce
ředitelky Okresní pojišťovny žalované v H.; „Správní rada OP podala návrh na
její odvolání, který však sama nedokázala podložit přesvědčivými důkazy\".
Odvolání z funkce ze dne 13.7.1994 dnem 15.7.1994 je podle jejího názoru
neplatné a výpovědní důvod není dán i proto, že „listinu o odvolání z funkce\"
převzala až dne 20.7.1994 a že nabídnutou funkci vedoucí ekonomického odboru
neodmítla; pouze žádala, aby listiny předložené jí žalovanou (pracovní smlouva,
jmenování do funkce, pracovní náplň a platový výměr) jí byly „ponechány alespoň
do druhého dne nebo do konce pracovní doby k důkladnému pročtení a zvážení\".
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28.12.1995 č.j. 12 C
66/95-28 žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, a uložil žalobkyni povinnost „uhradit České republice na účet
Okresního soudu v Hradci Králové soudní poplatek 500,- Kč\". Soud prvního
stupně dovodil, že žalobkyně ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce
odmítla funkci vedoucí ekonomického odboru, kterou jí žalovaná nabídla po
odvolání z funkce ředitelky Okresní pojišťovny žalované v H. Tato funkce byla
žalobkyni „nabídnuta zcela řádně a ona ji pouze účelově nepřijala, evidentně ve
snaze dosáhnout změny rozhodnutí o jejím odvolání z funkce ředitelky\".
Žalobkyně „jednala způsobem, který nevzbuzoval pochybnosti o tom, že nechtěla
tuto nabízenou funkci přijmout\"; „účelově totiž protahovala okamžik podpisu
pracovní smlouvy s tím, že k tomuto potřebuje materiály dozorčí rady, pro
podpis takovéto pracovní smlouvy zcela irelevantní\". Soud prvního stupně proto
dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru, která je „určitá a srozumitelná
\", byla žalobkyni „dána řádně\" a že její pracovní poměr u žalované skončil
dne 31.1.1995.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
24.3.1998 č.j. 21 Co 580/96-40 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 18.10.1994
je neplatná\", a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit\" žalobkyni náklady
řízení před okresním soudem ve výši 1.650,- Kč a náklady odvolacího řízení ve
výši 2.150,- Kč, vše „k rukám advokáta žalobkyně\". Odvolací soud vycházel ze
zjištění, že zástupce ředitele Okresní pojišťovny žalované v H. dne 18.10.1994
dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru, aniž by jí poskytl „jakoukoli lhůtu
na prostudování předložených dokladů a zvážení celé záležitosti\". Podle názoru
odvolacího soudu tak z dokazování provedeného soudem prvního stupně „v žádném
případě nelze dovodit, že žalobkyně nabízenou práci po odvolání z funkce
ředitelky okresní pobočky odmítla a není tudíž důvod pro aplikaci § 65 odst. 3
zákoníku práce, neboť výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku
práce nenastal, resp. žalovaná neprokázala, že by nastal\".
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
19.1.1999 č.j. 21 Cdo 1876/98-60 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že
řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu, je
postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud
byl nesprávně obsazen; soud prvního stupně o posuzované věci (která je věcí
pracovní, v níž jedná a rozhoduje senát) rozhodl u jednání odročeného k
vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 o.s.ř. v jiném složení
senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež vyhlášení rozsudku
předcházelo. Mimo to dovolací soud odvolacímu soudu vytknul, že nerozhodl o
celém předmětu řízení, a že rozhodl o žalobě na určení trvání pracovního
poměru, uplatněném žalobkyní u jednání konaného dne 15.11.1995, aniž by tuto
změnu žaloby usnesením připustil.
Okresní soud v Hradci Králové (poté, co usnesením ze dne 4.5.1999 č.j. 13 C
77/99-11 zastavil řízení „v části, kde se žalobkyně domáhala určení neplatnosti
návrhu Správní rady OP ze dne 19.4.1994 na odvolání z funkce ředitelky, a dále
pokud se domáhala určení neplatnosti odvolání z funkce ředitelky OP dnem
15.7.1994\", a připustil změnu žaloby „spočívající v rozšíření žalobního návrhu
o určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval do 31.1.1999\")
rozsudkem ze dne 8.12.1999 č.j. 13 C 77/99-44, ve znění opravného usnesení ze
dne 6.1.2000 č.j. 13 C 77/99-50 určil, že výpověď z pracovního poměru daná
žalobkyni žalovanou dne 18.10.1994 je neplatná a že „pracovní poměr u žalované
trval do 31.1.1999\"; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na nákladech řízení 9.275,- Kč „k rukám zástupce žalobkyně\". Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu
ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce nastal výpovědní důvod podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť „z provedeného dokazování nevyplývá\", že by
žalobkyně odmítla funkci vedoucí ekonomického odboru, která jí byla nabídnuta
po jejím odvolání z funkce ředitelky Okresní pojišťovny žalované v H. Vycházel
přitom ze zjištění, že zástupce ředitele Okresní pojišťovny žalované v H. JUDr.
M. C. dne 18.10.1994 předal žalobkyni výpověď z pracovního poměru, „aniž by jí
poskytl jakoukoliv lhůtu na prostudování předložených dokladů\" (návrhu
pracovní smlouvy, platebního výměru, náplně práce a jmenování do funkce) „a
zvážení celé záležitosti\". Protože následná výpověď z pracovního poměru ze dne
1.10.1998 daná žalobkyni žalovanou „v souladu s ustanovením § 65 odst. 3 zák.
práce a na základě § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce\" je podle názoru soudu
prvního stupně platným právním úkonem, trval pracovní poměr žalobkyně u
žalované „v souladu s tříměsíční výpovědní dobou dle § 45 odst. 1 zákoníku práce
\" do 31.1.1999.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.5.2000
č.j. 25 Co 133/2000-68 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.\" (tj. ve
výroku o určení neplatnosti výpovědi) potvrdil, „ve výroku II.\" změnil tento
rozsudek tak, že žalobu na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval
do 31.1.1999, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení „před okresním ani před krajským soudem\" a že „dovolání proti
výroku I. tohoto rozsudku se připouští\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že „20 minut poskytnutých žalovanou žalobkyni k
prostudování pracovní smlouvy, platového výměru a pracovní náplně\" dne
18.10.1994, kdy byla žalobkyni po připomínkách z její strany učiněna nová
nabídka funkce vedoucí ekonomického odboru (první nabídka učiněná dne 7.10.1994
„nebyla nabídkou řádnou\"), „jistě nelze považovat za dobu přiměřenou k řádnému
seznámení se s těmito závažnými právními úkony\", neboť „žalované nebránilo nic
v tom, aby žalobkyni poskytla k prostudování zmíněných listin lhůtu alespoň do
konce pracovní doby\", o což žalobkyně - jak vyplývá z výpovědi svědka JUDr. C.
- požádala. Pokud pak žalobkyně „bez řádného seznámení se s obsahem zmíněných
listin neakceptovala okamžitě po předložení návrh žalované\", nelze v tomto
jejím jednání podle názoru odvolacího soudu spatřovat odmítnutí nabízené práce
ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, a tedy „není dán ani výpovědní
důvod ve smyslu ust. § 46 odst. 1 písm. c) ZP\". Pokud jde o určení, že
pracovní poměr žalobkyně u žalované trval do 31.1.1999, odvolací soud dospěl k
závěru, že žaloba v této části není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by
na požadovaném určení existoval naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) o.s.ř. Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku připustil odvolací
soud dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, za kterou „je
považován vztah ustanovení § 244 odst. 2 a 3 a § 65 odst. 3 ZP\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podala
žalovaná dovolání. Namítala, že v daném případě nelze za „rozhodující
okolnost\" považovat pouze vzájemné jednání mezi žalobkyní a žalovanou dne
18.10.1994 a „zužovat materii tohoto sporu na otázku časového rozsahu k
prostudování listin na 20 minut\". Podle jejího názoru „meritum věci a meritum
skutku nespočívá v tomto jednání, ale je zde zcela patrné, že úsilí žalované o
řešení pracovního zařazení žalobkyně trvalo delší dobu než 1 měsíc v totožné
obsahové a věcné nabídce a zejména, že jednání žalobkyně nebylo motivováno její
existenční pohnutkou nebo pohnutkou rozhodování v tom smyslu, zda má nebo nemá
setrvat v organizaci žalované, ale v pohnutkách zcela odlišných a
neslučitelných s předmětem tohoto sporu\". Dovolatelka přitom poukázala na
okolnost, že funkce vedoucí ekonomického odboru byla žalobkyni nabídnuta již
30.9.1994 ústně a poté 7.10.1994 písemně, přičemž „nejméně do 13.10.1994\", kdy
žalobkyně vznesla své připomínky „k formálním aspektům nabídky\", které „ve
velice krátké době žalovaná odpovídajícím způsobem odstranila\", měla žalobkyně
možnost seznámit se s touto nabídkou a řádně „v odpovídajícím rozsahu ke svým
rozumovým schopnostem věc rozvážit, nehledě k tomu, že měla o této nabídce
povědomost již delší dobu předtím\". Navíc šlo o funkci, kterou žalobkyně velmi
dobře a podrobně znala, neboť dříve jako ředitelka Okresní pojišťovny žalované
byla této funkci nadřízena, a „v neposlední řadě i sama žalobkyně určila lhůtu
pro své zásadní stanovisko na 14.10.1994\"; nabízenou práci však nepřijala ani
při osobním jednání dne 18.10.1994, ačkoli „všechny její podmínky vztahující se
k nabízenému zaměstnání žalovaná splnila\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů „v dotčených částech vždy ve výroku I. rozsudků\"
zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.
\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné
podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., přezkou-mal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobkyně
byla ke dni 9.12.1991 žalovanou jmenována do funkce „vedoucího Okresní pobočky
Správy všeobecného zdravotního pojištění při ministerstvu zdravotnictví České
republiky, se sídlem v H.\", později označené jako „ředitelka Okresní
pojišťovny H.\". Dopisy žalované ze dne 13.7.1994 byla žalobkyně z této funkce
ke dni 15.7.1994 odvolána a současně od 16.7.1994 „do doby ukončení výběrového
řízení a jmenování nového ředitele\" pověřena řízením Okresní pojišťovny
žalované v H. Dopisem ze dne 22.9.1994 žalovaná toto pověření žalobkyně -
vzhledem k jejímu odmítavému stanovisku ze dne 9.8.1994 - ke dni 26.9.1994
zrušila. Dne 30.9.1994 byla žalobkyni ze strany žalované ústně učiněna nabídka
jiné práce - funkce vedoucí ekonomického odboru, ohledně níž žalovaná dne
7.10.1994 předložila žalobkyni návrh dohody (pracovní smlouvy) o novém
pracovním zařazení žalobkyně na funkci vedoucí ekonomického odboru, pracovní
náplň a platový výměr spolu s návrhem výpovědi pro případ, že by žalobkyně
nabízenou funkci odmítla; k vyjádření stanoviska k této nabídce žalovaná určila
žalobkyni lhůtu do 14.10.1994. Námitky k předloženému návrhu dohody (pracovní
smlouvy) vyjádřila žalobkyně dopisem ze dne 13.10.1994. Dne 18.10.1994
předložila žalovaná žalobkyni přepracovaný návrh dohody (pracovní smlouvy),
pracovní náplň, platový výměr a na žádost žalobkyně i jmenování do funkce
vedoucí ekonomického odboru Okresní pojišťovny žalované v H. ke dni 19.10.1994.
Protože po prostudování uvedených dokumentů v rozsahu asi 20 minut žalovaná
žádosti o další prodloužení lhůty k vyjádření konečného stanoviska nevyhověla,
žalobkyně návrh dohody (pracovní smlouvy) nepřijala s odůvodněním, že jí nebyl
dán čas k prostudování listin a že dosud neobdržela zprávu dozorčí rady Okresní
pojišťovny žalované v H. z června 1994. Výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce ze dne 18.10.1994, kterou jí poté
žalovaná předložila, žalobkyně odmítla převzít.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda je výpověď z pracovního
poměru daná žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 18.10.1994 platným právním
úkonem, rozhodující mimo jiné závěr o tom, jaký význam má skutečnost, že
žalobkyně při jednání s žalovanou dne 18.10.1994 nepřijala návrh dohody o jejím
dalším pracovním zařazení u žalované.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem,
volbou nebo jmenováním (srov. § 27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Pracovní poměr
nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se
pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce
zvolena nebo jmenována jen se svým souhlasem (srov. § 7 odst. 1 zák. práce a v
něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů).
Do funkce může být jmenována (zvolena) nejen fyzická osoba, která u
zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat
(zvolit) do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje
(např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo
jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním
(zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh
vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován
(zvolen) jinde, než dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce.
Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy
již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování (volbě) v dalším
neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním
(volbou) teprve vzniká.
Zaměstnanec, který byl do funkce jmenován (zvolen), může být z funkce
odvolán nebo se může funkce vzdát; odvolání a vzdání se funkce musí být písemné
a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné (srov. § 65 odst. 2, věty
první, druhou a třetí, zák. práce). Funkce zaměstnance zvoleného do funkce
zaniká též uplynutím volebního období.
Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období,
odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel
se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci.
Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji
odmítne, je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c); odstupné
poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením
v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak
ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Z citovaného ustanovení § 65 odst. 3, věty první, zák. práce vyplývá,
že uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce
pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele nekončí. Zákon v ustanovení § 65
odst. 3, větě druhé, zák. práce předpokládá (stanoví jako pravidlo), že
zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat dohodou účastníků stanovenou
jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou
práci; jde tu o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, kvalifikaci (nesmí se tedy jednat o práci,
k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením
nebo jinou průpravou) a schopnostem (nesmí se jednat ani o práci, k níž
zaměstnanec nemá předpoklady stanovené právními předpisy, nebo u níž nesplňuje
požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro její výkon). Pro případ, že
zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne
(odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele),
zákon stanoví (srov. § 65 odst. 3, větu třetí, zák. práce), že \"je dán
výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce\". Zákon tu
vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat
pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti
výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o
změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního
poměru výpovědí vyžaduje.
Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo
uplynulo-li jeho volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel se
zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení
pracovního poměru (např. na základě výpovědi dané zaměstnanci pro \"fikci
nadbytečnosti\" nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto
důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro
zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen)
vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno.
Dohoda o dalším pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na
jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou
práci, jejíž uzavření zákon předpokládá v případě, že zaměstnavatel má pro
zaměstnance takovou práci, je právním úkonem (§ 240 odst. 1 zák. práce);
vztahují se proto na ni společná ustanovení části páté, hlavy první zákoníku
práce o právních úkonech (srov. § 240 - § 245 zák. práce), zvláště pak
ustanovení § 244 zák. práce o smlouvách (dohodách).
Podle ustanovení § 244 odst. 1 zák. práce smlouva (dohoda) sjednaná
podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se
účastníci shodli na jejím obsahu. Podle ustanovení § 244 odst. 2 zák. práce
návrh na uzavření smlouvy je třeba přijmout ve lhůtě určené navrhovatelem. Není-
li lhůta určena, je třeba návrh přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo;
jinak je třeba jej přijmout bez zbytečného odkladu. Návrh je přijat okamžikem,
kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli. Podle ustanovení § 244 odst. 3
zák. práce k uzavření smlouvy nedojde, je-li návrh přijat opožděně nebo
požaduje-li druhý účastník změny; takový projev je novým návrhem.
Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání
návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný
projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi),
v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně
vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu
(akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž
vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem,
kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků
(shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak
uzavřena.
Návrh smlouvy nemá časově neomezenou působnost. Souhlasí-li oblát s
návrhem, musí jej přijmout ve lhůtě k tomu určené oferentem (to platí i tehdy,
jednají-li účastníci přímo). Délku lhůty k přijetí návrhu na uzavření smlouvy
zákon ponechává na vůli oferenta. Pro případ, že by oferent lhůtu k přijetí
svého návrhu neurčil, je v ustanovení § 244 odst. 2 větě druhé zák. práce
stanoveno, že návrh je třeba přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo, nebo
bez zbytečného odkladu, jednají-li účastníci jinak (písemně, dálnopisem,
telefaxem apod.); přijetím návrhu \"bez zbytečného odkladu\" se rozumí přijetí
v době, během níž oblát může s přihlédnutím k povaze a složitosti navrhované
smlouvy - objektivně vzato - náležitě uvážit, jak bude na návrh reagovat.
Jestliže oblát návrh smlouvy nepřijme včas, má se za to, že návrh smlouvy
odmítá; není nutné, aby svůj nesouhlas s návrhem vůči oferentovi výslovně
projevil. Učiní-li oblát opožděnou akceptaci nebo požaduje-li v obsahu smlouvy
nějaké změny, považuje se tento projev vůle za nový návrh.
Z ustanovení § 65 odst. 3, věty druhé a třetí, zák. práce vyplývá, že
návrh dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci
(má-li zaměstnavatel pro zaměstnance takovou práci) předkládá zaměstnavatel
zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že k přijetí návrhu této dohody zákon zaměstnanci
nestanoví žádnou lhůtu, je tuto lhůtu oprávněn určit zaměstnavatel podle
ustanovení § 244 odst. 2, věty první, zák. práce. Lhůtu k přijetí návrhu dohody
o dalším pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci
odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, musí
zaměstnavatel stanovit tak, aby tato lhůta odpovídala smyslu a účelu ustanovení
§ 65 odst. 3 zák. práce. Tím je především vytvoření podmínek pro to, aby v
případech, kdy zaměstnavatel má pro zaměstnance, který byl odvolán z funkce
(který se funkce vzdal nebo jehož volební období uplynulo), jinou práci
odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, a kdy je
zaměstnanec ochoten tuto práci vykonávat, došlo k dohodě o dalším pracovním
zařazení zaměstnance na tuto práci, na základě níž by pracovní poměr
zaměstnance u zaměstnavatele nadále pokračoval. Aby mohl být tento smysl a účel
zákona naplněn, musí být lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním
zařazení zaměstnance určena zaměstnavatelem v délce, která zaměstnanci
poskytuje přiměřenou dobu k rozhodnutí, jak bude na návrh dohody reagovat.
Přiměřenou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení
zaměstnance je taková lhůta, která s ohledem na všechny okolnosti případu
umožňuje zaměstnanci (a umožňovala by zpravidla každému jinému zaměstnanci
nacházejícímu se na jeho místě), aby se s náležitou znalostí věci rozhodl o
tom, zda návrh dohody přijme. Vzhledem k tomu, že pro takové rozhodnutí
zaměstnance je především zapotřebí jeho znalost o podmínkách, za nichž by měl
nabízenou práci vykonávat, je pro posouzení přiměřenosti lhůty určené
zaměstnavatelem k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance
zejména významné, jaké informace o podmínkách výkonu nabízené jiné práce měl
zaměstnanec v době, kdy mu došel návrh zaměstnavatele na uzavření dohody o jeho
dalším pracovním zařazení na tuto práci, a jaké další potřebné poznatky v tomto
směru získal nebo měl možnost získat během lhůty určené mu zaměstnavatelem k
přijetí návrhu. Nepřiměřeně krátkou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším
pracovním zařazení zaměstnance určenou zaměstnavatelem v rozporu se smyslem a
účelem ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce by byla lhůta, která by zaměstnanci
objektivně neumožňovala opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené
práce, jež by byly objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu
zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na
návrh zaměstnavatele reagovat.
Je třeba též vzít v úvahu, že učinit zaměstnanci, který byl odvolán z
funkce (který se funkce vzdal, nebo jehož volební období uplynulo), návrh na
uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení je povinností zaměstnavatele
stanovenou zákonem; splnění této povinnosti je zároveň zákonným předpokladem
pro rozvázání pracovního poměru zaměstnance výpovědí (odmítne-li zaměstnanec
návrh dohody). Jednání, kterým zaměstnavatel plní svou povinnost navrhnout
zaměstnanci uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení, přitom nemusí být
vždy vedeno skutečným zájmem zaměstnavatele na tom, aby k uzavření takové
dohody došlo (někdy může být záměr sledovaný zaměstnavatelem právě opačný).
Stanovení nepřiměřeně krátké lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním
zařazení zaměstnance (popřípadě neurčení této lhůty za situace, kdy
zaměstnavatel a zaměstnanec jednají přímo a kdy je vzhledem k ustanovení § 244
odst. 2, věty druhé, části věty před středníkem, zák. práce třeba, aby
zaměstnanec návrh přijal ihned), motivované nezájmem zaměstnavatele o uzavření
takové dohody, by bylo nutno kvalifikovat jako zneužívání práva zaměstnavatele
určit zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu dohody o jeho dalším pracovním
zařazení, na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21
Cdo 2088/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34,
roč. 2000).
Chce-li zaměstnanec na návrh dohody o jeho dalším pracovním zařazení
přistoupit, musí jej - jak bylo uvedeno výše - přijmout ve lhůtě určené
zaměstnavatelem v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 65 odst. 3 zák.
práce. Neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu dohody a není-
li tento postup zaměstnavatele podle okolností případu zneužitím jeho práv na
újmu zaměstnance, musí zaměstnanec návrh přijmout ihned, jednají-li
zaměstnavatel a zaměstnanec přímo; jednají-li jinak, je třeba, aby zaměstnanec
návrh dohody přijal bez zbytečného odkladu. Jestliže zaměstnanec návrh dohody o
jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající
jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, učiněný
zaměstnavatelem nepřijme včas, tj. ve lhůtě určené zaměstnavatelem k přijetí
návrhu dohody nebo - není-li tato lhůta zaměstnavatelem určena a zaměstnavatel
se zaměstnancem jedná přímo - ihned anebo - není-li lhůta zaměstnavatelem
určena a zaměstnavatel se zaměstnancem nejedná přímo - bez zbytečného odkladu,
je třeba - jak vyplývá z výše uvedeného - mít za to, že návrh dohody odmítl, a
to bez ohledu na to, zda svůj nesouhlas s návrhem dohody vůči zaměstnavateli
též výslovně projevil. Odmítl-li zaměstnanec návrh zaměstnavatele na uzavření
dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance na jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, odmítl tím takovou
práci ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3, věty třetí, části věty před
středníkem, zák. práce, a je proto dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že za odmítnutí jiné práce odpovídající
kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jiné pro něho vhodné práce nabídnuté mu
zaměstnavatelem po jeho odvolání z funkce (vzdání se funkce nebo uplynutí
volebního období) ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce je třeba
považovat nejen projev nesouhlasu zaměstnance se svým zařazením na takovou
práci učiněný vůči zaměstnavateli, ale i jednání zaměstnance spočívající v tom,
že za situace, kdy účastníci jednají přímo a zaměstnavatel neurčí zaměstnanci
lhůtu k přijetí návrhu, nepřijme návrh na uzavření dohody o jeho dalším
pracovním zařazení ihned, pokud však - vzhledem k okolnostem případu - není
požadavek okamžitého přijetí návrhu dohody v rozporu se smyslem a účelem
ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce pro zaměstnance nepřiměřeně tvrdý a není-li
takový postup zneužitím práv zaměstnavatele na újmu zaměstnance.
V posuzovaném případě byla funkce vedoucí ekonomického odboru Okresní
pojišťovny žalované v H. žalobkyni poprvé nabídnuta ústně dne 30.9.1994. Návrh
dohody (pracovní smlouvy) o novém pracovním zařazení na funkci vedoucí
ekonomického odboru, pracovní náplň a platový výměr pak žalovaná předložila
žalobkyni nejprve dne 7.10.1994 a následně - po připomínkách žalobkyně ze dne
13.10.1994 - na jednání dne 18.10.1994. Protože obsah nabízeného druhu práce
byl žalobkyni znám z výkonu předchozí funkce, v níž jako ředitelka Okresní
pojišťovny žalované v H. byla vedoucímu ekonomického odboru nadřízena, je třeba
s dovolatelkou souhlasit, že za tohoto stavu, nelze „zužovat materii\" sporu a
považovat za „rozhodující okolnost\" pouze vzájemné jednání účastníků dne
18.10.1994. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem, které tomuto jednání
předcházely, lze považovat časový prostor k přijetí návrhu dohody o novém
pracovním zařazení za přiměřený, neboť při setkání účastníků pracovního poměru
dne 18.10.1994 (jímž vyjednávání účastníků vlastně vrcholilo a z tohoto
hlediska šlo o jednání závěrečné), byly znalosti žalobkyně o podmínkách výkonu
nabízené práce k přijetí rozhodnutí o učiněném návrhu objektivně postačující.
Nevyhovění žádosti o poskytnutí ještě dalšího časového prostoru proto za
zjištěného stavu nemohlo být ani zneužitím výkonu práva žalovanou na újmu
žalobkyně ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle
ustanovení § 243b odst. 1, části věty za středníkem, o.s.ř. zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek, jakož i akcesorické
usnesení soudu prvního stupně ze dne 6.1.2000 č.j. 13 C 77/99-50, a věc byla
vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta
druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu