U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobců a) E. D. a b) Z. D., obou zastoupených JUDr.
Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, proti
žalované Církvi československé husitské, církevní organizaci se sídlem v Praze
6 – Dejvicích, Wuchterlova č. 523/5, IČO 00445185, zastoupené Mgr. Jiřím
Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova č. 132/4, o náhradu škody a o
náhradu platu a hodnostního příspěvku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 4 C 129/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. června 2016 č. j. 13 Co 120/2016-120, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. 6. 2016 č. j. 13 Co 120/2016-120 podle ustanovení § 243c odst.
1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody
než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř., aniž by ze skutečností namítaných dovolateli vyplývaly právní otázky,
na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podstatou dovolání žalobců je jejich nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího
soudu, že Ústřední rada Církve československé husitské schválila ukončení
služby žalobců a zároveň rozvázání jejich pracovního poměru, tedy že na 123.
plenárním zasedání Ústřední rady Církve československé husitské ze 17. a 18. 9.
1993 bylo rozhodnuto o ukončení služby žalobců a zároveň o rozvázání jejich
pracovního poměru. Dovolatelé namítají, že žalovaná neprokázala rozhodnutím
příslušného orgánu, že služební poměr žalobců vůči církvi zanikl, a to ke
konkrétnímu datu, neboť takové rozhodnutí příslušného orgánu žalovaná
nepředložila, a ani jej předložit nemohla, protože takové rozhodnutí
příslušného orgánu neexistuje.
Dovolatelé v dovolání nezpochybňují, že Ústřední rada Církve československé
husitské je orgánem příslušným rozhodovat o skončení služebního poměru
duchovních. Naopak sami v dovolání uvádějí, že podle organizačního řádu Církve
československé husitské ze dne 29. 10. 1961 se služební poměr duchovního s
Církví československou husitskou rozvazuje propuštěním ze služeb církve
Ústřední radou, a to buď na základě podrobně odůvodněného návrhu Diecézní Rady,
vždy však po slyšení duchovního, nebo na základě konečného rozhodnutí kárného
výboru. Namítají však, že ze zápisu ze 123. plenárního zasedání Ústřední rady
církve ze 17. a 18. 9. 1993 pouze vyplývá, že bylo schváleno ukončení služby
manželů D. v Církvi československé husitské v plzeňské diecézi a zároveň
rozvázání pracovního (nikoliv služebního) poměru s Církví československou
husitskou, že tedy došlo ke „schválení“, a nikoliv k „rozhodnutí“ o rozvázání
služebního poměru žalobců, a na těchto vlastních skutkových závěrech budují –
nezávisle na skutkových zjištěních odvolacího soudu – jiné právní posouzení
věci, než na kterém spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu (dovozují, že
žalovaná nepředložila takové rozhodnutí příslušného orgánu o tom, že služební
poměr žalobců vůči žalované zanikl, které předpokládá Ústavní soud v nálezu ze
dne 20. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10).
Snaží-li se dovolatelé skutkový závěr odvolacího soudu, že na 123. plenárním
zasedání Ústřední rady Církve československé husitské ze 17. a 18. 9. 1993 bylo
rozhodnuto o ukončení služby žalobců a zároveň o rozvázání jejich pracovního
poměru, zpochybnit tvrzením, že ze zápisu ze 123. plenárního zasedání Ústřední
rady církve ze 17. a 18. 9. 1993 pouze vyplývá, že bylo schváleno ukončení
služby žalobců v Církvi československé husitské v plzeňské diecézi a zároveň
rozvázání pracovního (nikoli služebního) poměru s Církví československou
husitskou, a že tedy došlo ke „schválení“, nikoliv k „rozhodnutí“ o rozvázání
služebního poměru žalobců, pak přehlížejí, že v projednávané věci není
podstatné, jakými konkrétními slovy Ústřední rada církve své rozhodnutí
zformulovala (tedy zda k projevu své vůle ukončit služební poměr žalobců užila
slova „schválení“, nebo „rozhodnutí“), ale že rozhodující je v daném případě
skutečnost, že příslušný orgán církve určitým a srozumitelným způsobem vyjádřil
svou vůli ukončit služební poměr žalobců (propustit žalobce ze služeb církve).
V projednávané věci tedy není podstatné, zda je v zápisu ze 123. plenárního
zasedání Ústřední rady Církve československé husitské v souvislosti s
rozvázáním služebního poměru žalobců užito slova „schválení“, nebo slova
„rozhodnutí“, neboť v tomto případě se jedná o slova stejného (podobného)
významu, jejichž případná záměna nemá při výkladu projevu vůle tohoto orgánu
žádný vliv na výsledek interpretace tohoto aktu.
Námitky, jimiž žalobci uplatnili jiné dovolací důvody, než ten, který je uveden
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (jimiž zpochybňují skutková zjištění
odvolacího soudu), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu