21 Cdo 2007/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce JUDr. R. Ž., zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany České republiky, v Praze 6, Tychonova č. 1, IČO 601 62 694,
o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 8 C 436/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. ledna 2013 č. j. 62 Co 388/2012-76, takto:
I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
6 ze dne 29. března 2012 č.j. 8 C 436/2010-46 se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího ani dovolacího
řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 27. 12. 2010
domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr „založený pracovní smlouvou ze
dne 30. listopadu 2001 u Ministerstva obrany České republiky trvá“. Žalobu
odůvodnil tím, že pracoval u žalované jako správní rada a dne 16. 12. 2009 s
ním byla z důvodu organizačních změn uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy,
že se žalobce „převádí“ dnem 1. 1. 2010 k Inspekci ministra obrany ČR.
Následující den, dne 17. 12. 2009, uzavřel žalobce se žalovanou další dohodu o
změně sjednaných pracovních podmínek, na základě níž se jeho pracovní poměr
změnil z pracovního poměru uzavřeného na dobu neurčitou na pracovní poměr
uzavřený na dobu určitou do 31. 10. 2010. Důvodem tohoto postupu byla
skutečnost, že – jak mu bylo sděleno – není držitelem osvědčení na stupeň
„tajné“, a aby s ním nemusel být skončen pracovní poměr, je třeba uzavřít
pracovní poměr na dobu určitou s tím, že po získání osvědčení Národního
bezpečnostního úřadu na stupeň utajení „tajné“ bude pracovní poměr uzavřen opět
na dobu neurčitou. Ačkoli žalobce toto osvědčení v dubnu 2010 získal, žalovaná
jeho žádosti o změnu pracovního poměru na dobu neurčitou nevyhověla, a jeho
pracovní poměr uzavřený na dobu určitou tak podle dohody ze dne 17. 12. 2009
byl s ním ukončen dnem 31. 10. 2010. Podle názoru žalobce byl postup žalované
nezákonný, protože dodatek ze dne 17. 12. 2009 s ním uzavřela osoba, která k
tomu nebyla oprávněna, před uzavřením dodatku nebyl informován ve smyslu
ustanovení § 37 zák. práce o právech a povinnostech vyplývajících z dalšího
pracovního poměru a žalovaná zneužila neinformovanosti žalobce, aby žalobce,
spoléhaje v dobré víře na její ústní ubezpečení o dočasnosti změny, přistoupil
na změnu sjednaných pracovních podmínek.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 3. 2012 č. j. 8 C 436/2010-46
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, byla-li dohoda ze dne 17. 12.
2009 podepsána ředitelem Inspekce ministra obrany, pak okolnost, že v době
uzavření dohody nebyl tento vedoucí organizačního celku přímým nadřízeným
žalobce, nemění ničeho na tom, že předmětný právní úkon byl uzavřen jménem
zaměstnavatele. Podle názoru soudu prvního stupně rovněž nelze úspěšně namítat,
že v uzavření dohody se žalobcem lze spatřovat zneužití práva ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, popřípadě, že by žalovaná záměrně poskytla
žalobci nepravdivé údaje a uvedla jej v omyl, neboť o změnách v rezortu byl
informován. Naopak, žalobce „byl seznámen s důvody vedoucími ke změně doby
trvání jeho pracovního poměru i se skutečností, že na pozdější změnu na
pracovní poměr na dobu neurčitou není právní nárok“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2013 č. j. 62
Co 388/2012-76 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že
pracovní poměr žalobce u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 30. 11.
2001, trvá a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.716,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Michaely Šubrtové. Odvolací soud dospěl k závěru, že pracovněprávní úkon
takového charakteru, jako je dohoda ze dne 17. 12. 2009, byl podle vnitřních
předpisů Ministerstva obrany (Prozatímní organizační řád Ministerstva obrany a
Pracovní řád Ministerstva obrany) oprávněn za žalovanou činit pouze přímý
vedoucí zaměstnance, kterým byl ředitel sekce. Ředitel Inspekce ministra obrany
nebyl v době sjednání dohody přímým nadřízeným žalobce a podle názoru
odvolacího soudu neměl oprávnění s ním zakládat či měnit pracovní poměr. Na
sjednanou dohodu je tak třeba nahlížet jako na neplatný právní úkon a pracovní
poměr žalobce, který byl uzavřen na dobu neurčitou, nadále trvá. Podle názoru
odvolacího soudu „i v případě podpisu dohody o změně sjednaných pracovních
podmínek oprávněnou osobou by jednání žalované při výkonu práva z tohoto
právního úkonu stálo v rozporu s dobrými mravy“. Žalovaná totiž žalobci ústně
přislíbila opětovnou změnu pracovního poměru na dobu neurčitou po předložení
bezpečnostní prověrky na vyšší stupeň utajení. Žalobce dohodnutou podmínku
splnil, žalovaná však dohodnutý ústní příslib nedodržela a v rozporu s obvyklou
praxí nevyhověla žádosti žalobce o změnu pracovního poměru zpět na dobu
neurčitou.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že dohodu o změně
sjednaných pracovních podmínek ze dne 16. 12. 2009 o změně dosavadního
pracovního zařazení sjednával se žalobcem jeho dosavadní přímý nadřízený, s
tím, že podmínky pracovního poměru od 1. 1. 2009 sjedná budoucí nadřízený, tj.
ředitel Inspekce ministra obrany. Tak se také stalo následující den 17. 12.
2009. Tím došlo k souhlasnému projevu vůle obou stran, který byl „také jimi
naplňován faktickým výkonem sjednaného druhu práce“. Jestliže odvolací soud
dále dovodil, že postup žalované byl v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1
zák. práce), potom „vycházel výlučně ze subjektivních tvrzení žalobce, která
však nemají oporu ve skutkovém stavu“. Z provedených důkazů nevyplývá, že by k
příslibu změny pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou po doložení
příslušného osvědčení došlo, ani která osoba měla uvedený příslib učinit.
Odvolací soud rovněž pominul, že dnem 1. 1. 2010 by se stal žalobce
nadbytečným, neboť jeho systemizované místo právníka mělo být zrušeno z důvodu
plánovaných organizačních změn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – dále jen „o.s.ř.“), a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2001 jako
„správní rada“. Dne 16. 12. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaná „zastoupená
ředitelem Ředitelství personální podpory“ Ing. S. P. dohodu o změně sjednaných
pracovních podmínek, kterou se žalobce „převádí dnem 1. ledna 2010 k Inspekci
ministra obrany“. Dne 17. 12. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaná „zastoupená
ředitelem Inspekce ministra obrany“ plk. Ing. J. Z. dohodu o změně sjednaných
pracovních podmínek, kterou byl žalobce zařazen do funkce „referent státní
správy samosprávy / společné práce ve státní správě a samosprávě“ s tím, že
„pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou se dnem 1. 1. 2010 mění na pracovní
poměr na dobu určitou do 31. 10. 2010“. Dne 5. 5. 2010 žalobce požádal o změnu
pracovního poměru na pracovní poměr na dobu neurčitou, dopisem ředitele
Inspekce ministra obrany ze dne 17. 5. 2010 mu bylo sděleno, že jeho žádost
bude vyřízena (z důvodů, které byly uvedeny) v průběhu měsíce září 2010. Dalším
dopisem ředitele ze dne 7. 10. 2010 bylo žalobci sděleno, že jeho pracovní
poměr končí dne 31. 10. 2010. Dopisem ze dne 26. 10. 2010 žalobce sdělil
žalované, že rozvázání pracovního poměru považuje za neplatné, neboť vzhledem k
tomu, že obdržel osvědčení na přístup k utajovaným informacím stupně „tajné“,
měl být „v souladu s dobrými mravy ve smyslu zákoníku práce pracovní poměr
změněn do původního stavu na dobu neurčitou“; v dopise ze dne 27. 10. 2010
žalovaná žalobci sdělila, že setrvává na svém stanovisku.
S názorem odvolacího soudu, že změna sjednaných pracovních podmínek z
pracovního poměru na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu určitou nebyla
sjednána platně, a že „pracovní poměr žalobce založený původní pracovní
smlouvou ze dne 30. 11. 2001 trvá i nadále, neboť byl uzavřen na dobu
neurčitou“, nelze za uvedených okolností souhlasit.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek mezi žalobcem a žalovanou, kterou
odvolací soud shledal neplatnou, byla uzavřena dne 17. 12. 2009 – podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007
Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu
č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zák. práce“).
Z charakteru pracovní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu vyplývá, že ke
změně sjednaných pracovních podmínek může dojít opět zásadně na základě
vzájemné dohody. Jak z ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce vyplývá, obsah
pracovního poměru je možné změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a
zaměstnanec na jeho změně. I když uvedené ustanovení dále požaduje, aby byla
změna pracovní smlouvy provedena písemně, nespojuje s nedodržením předepsané
písemné formy výslovně neplatnost tohoto pracovněprávního úkonu. Podle
ustanovení § 21 odst. 1 věty první zák. práce je právní úkon neplatný pro
nedodržení předepsané formy pouze tehdy, je-li to výslovně uvedeno v textu
příslušného ustanovení. Platná je proto změna pracovní smlouvy nejen tehdy,
byla-li uzavřena písemně, ale i v případě, že byla sjednána ústně, popřípadě
jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel
projevit (konkludentně).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o změně sjednaných
pracovních podmínek ze dne 17. 12. 2009 je neplatná, neboť tuto dohodu sjednal
jménem organizační složky státu ředitel Inspekce ministra obrany, který nebyl
přímým nadřízeným žalobce a nebyl tak oprávněn s žalobcem zakládat či měnit
pracovní poměr. Odvolací soud ale nepřihlédl náležitě k tomu, že uvedená dohoda
byla sjednána s účinností od 1. 1. 2010, tedy pro období, kdy také nastaly
účinky předcházející dohody uzavřené dne 16. 12. 2009 o „převedení“ žalobce k
Inspekci ministra obrany. Okolnost, že dohoda o změně pracovního poměru v
pracovní poměr na dobu určitou nebyla uzavřena až na novém působišti, je
(obdobně, jako je tomu při uzavření pracovní smlouvy před datem nástupu do
práce) bez právního významu. I kdyby byla dohoda ze dne 17. 12. 2009 vskutku
neplatná, odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, na kterou poukazuje
žalovaná, že mezi účastníky nebyly v době uzavření dohody a ani následně po
celou dobu trvání pracovního poměru žádné pochybnosti o tom, že došlo ke změně
sjednaných pracovních podmínek a že jejich pracovní poměr byl nadále pracovním
poměrem na dobu určitou. Ustálená judikatura vychází v tomto směru z názoru, že
souhlas zaměstnance s převedením na jinou práci může být dán výslovně či
konkludentně (per facta concludentia), a že k souhlasu s převedením dojde,
jestliže zaměstnanec začne bez námitek konat práci, na kterou byl převeden
(srov. kupř. Sborník Nejvyššího soudu III. str. 19-20, a k existenci a obsahu
konkludentního projevu pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004 sp.
zn. 21 Cdo 1299/2004). Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval věcí z
výše uvedených hledisek, je jeho závěr nesprávný.
Odvolací soud nad rámec uvedeného – tak řečeno „obiter dictum“ - uvádí, že i v
případě platné dohody o změně sjednaných pracovních podmínek by jednání
žalované „při výkonu práva z tohoto právního úkonu stálo v rozporu s dobrými
mravy“.
Za výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, který je v
rozporu s dobrými mravy, se podle ustálené judikatury považuje jednání
účastníka pracovněprávních vztahů, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu
sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku pracovněprávních vztahů újmu (srov. též právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl
uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dobrými mravy se
obvykle rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3
Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997). Ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (srov. též právní názor obsažený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, které bylo
uveřejněno pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Odvolací soud založil svůj závěr o příslibu žalované uzavřít se
žalobcem pracovní poměr na dobu neurčitou, předloží-li osvědčení o bezpečnostní
prověrce na vyšší stupeň utajení na výpovědi svědka Ing. F. P., zástupce
ředitele Inspekce ministra obrany, který, „pokud by ve funkci zůstal, určitě by
navrhoval, aby pracovní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou“. Do rámce
svých úvah však vedle tohoto předpokladu, či subjektivního postoje svědka
(nikoli příslibu), nezahrnul vlastní průběh a obsah pohovoru svědka se žalobcem
zachycený v záznamu o pohovoru dne 15. 12. 2009, kde žalobci „byly vysvětleny
podmínky pracovního poměru s fyzickými osobami, které nejsou držiteli osvědčení
požadovaného stupně utajení v souladu s NV MO č. 17 z 23. dubna 2009“, tedy
skutečnost, že s uchazečem, který není držitelem příslušného osvědčení, se
sjednává pracovní poměr výhradně na dobu určitou 10 měsíců při zařazení na
systemizované místo, v jehož popisu je práce s utajovanými informacemi do
stupně utajení tajné“ [čl. 9 písm. a) Normativního výnosu]. Není možné ponechat
stranou ani změnu okolností (poměrů), které poté v průběhu doby nastaly, a
které nacházejí svůj výraz zejména v dopise ředitele Inspekce ministra obrany
žalobci ze dne 17. 5. 2010, v němž uvádí, že v souvislosti s organizačními
změnami tohoto útvaru „se rozhodl přehodnotit případnou změnu doby trvání
pracovních poměrů na dobu určitou nebo změnu na dobu neurčitou“. Za těchto
okolností nelze žalované důvodně vytýkat, že nevyužila možnosti připuštěné čl.
13 normativního výnosu, a že vedena úmyslem způsobit žalobci újmu, neučinila
právní úkon směřující ke změně sjednaných pracovních podmínek.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu důvodně zamítl, potvrdil [§ 243d
písm. b), § 219 o.s.ř.].
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na
náhradu nákladů nemá právo a žalované v odvolacím ani dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu