ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
8
Pokračování 9 21 Cdo 2015/2015
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Ljubomíra Drápala
v právní věci žalobce V. Z., proti žalované E. B., zastoupené Mgr. Matějem
Balabánem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí č.
799/48, o 373 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C
86/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
prosince 2014 č. j. 22 Co 386/2014-314, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 14. 12. 2012
domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 373 000 Kč „jako peněžitou náhradu ve výši
odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu podle § 42a
odst. 4 věta za středníkem občanského zákoníku“. Žalobu zdůvodnil zejména tím,
že je majitelem směnky vystavené dlužníkem J. B. dne 21. 7. 2009, ve které se
J. B. zavázal zaplatit dne 1. 10. 2009 žalobci 500 000 Kč, že pravomocným a
vykonatelným směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 8. 2010 č. j. 59 Cm
151/2010-7 uložil Krajský soud v Praze J. B. povinnost zaplatit žalobci
směnečný peníz ve výši 500 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč a
že žalobce se rozhodl podat návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, a
to „pozemku st. parcela 10/1 L., o výměře 284 m2, druh pozemku – zastavěná
plocha a nádvoří, rodinného domu L., st. parcela 10/1, to vše na listu
vlastnictví č. 186 pro obec L., katastrální území L., a pozemků st. parcela
103, o výměře 1 107 m2, druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, st. parcela
1033, o výměře 830 m2, druh pozemku – zahrada, st. parcela 1129, o výměře 1 267
m2, druh pozemku – zahrada, dále rodinného domu B., st. parcela 103, to vše
zapsané na listu vlastnictví č. 129 pro obec B., katastrální území B.“ (dále
též „předmětné nemovitosti“), avšak zjistil, že J. B. převedl tyto nemovitosti
na základě darovací smlouvy ze dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu práva
ke dni 16. 12. 2009 do výlučného vlastnictví žalované (své matky), která
darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 1. 2012 převedla nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 129 pro obec B., k. ú. B., do vlastnictví svého dalšího syna M. B. Žalobce, který má vůči J. B. vymahatelnou pohledávku ve výši 373 000 Kč, má za to, že darovací smlouva
uzavřená mezi ním a žalovanou dne 15. 12. 2009 je vůči žalobci neúčinná, neboť
tímto právním úkonem, který J. B. uzavřel se žalovanou v úmyslu zkrátit žalobce
jako svého věřitele, došlo ke zmenšení majetku J. B. a k „objektivnímu
zkrácení, resp. nemožnosti uspokojení“ vymahatelné pohledávky žalobce a bylo mu
znemožněno podat vůči J. B. návrh na výkon rozhodnutí prodejem uvedených
nemovitostí a dosáhnout tak uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka,
ačkoli nebýt odporovaného úkonu by se z tohoto majetku uspokojil, a žalovaná,
která je osobou blízkou J. B., s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím
k obsahu právního úkonu dlužníka musela jeho úmysl zkrátit věřitele poznat. Žalobce uvedl, že jeho pohledávku nelze uspokojit z toho, co odporovaným
právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, neboť žalovaná, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, nabyté nemovitosti zapsané na listu
vlastnictví č. 129 pro k. ú. B., ze kterých by bylo reálně možné uspokojit
pohledávku žalobce, převedla na svého syna M. B. a nemovitosti zapsané na listu
vlastnictví č. 186 v k. ú. L. nemohou postačit k uspokojení pohledávky žalobce,
neboť na nich vázne zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek a jejich
příslušenství ve výši 850 000 Kč ve prospěch České spořitelny, a.
Okresní soud v Rakovníku – poté, co Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne
7. 1. 2013 č. j. 11 C 68/2012-31 potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 18. 3. 2013 č. j. 14 Co 136/2013-51 vyslovil svoji místní nepříslušnost
a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu v Rakovníku –
rozsudkem ze dne 18. 6. 2014 č. j. 4 C 86/2013-256 uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci 373 000 Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 23 650 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce je
majitelem směnky vystavené dlužníkem J. B. dne 21. 7. 2009, v níž se dlužník
zavázal, že dne 1. 10. 2009 zaplatí žalobci 500 000 Kč, že pravomocným a
vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 č. j. 59 Cm 151/2010-7 byla J. B. uložena povinnost zaplatit žalobci
směnečný peníz ve výši 500 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč,
že J. B. zaplatil žalobci celkem 127 000 Kč a zbývá tedy k zaplacení 373 000 Kč
a že darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu práva ke
dni 16. 12. 2009 J. B., který nemá žádné finanční prostředky na to, aby žalobci
dluh zaplatil (od roku 2001 jsou proti němu vedena exekuční řízení pro „nemalé
částky“), převedl na žalovanou (svou matku) předmětné nemovitosti v
katastrálních územích L. a B. Poté, co dovodil, že darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009 došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce a že žalovaná, která
je osobou blízkou J. B., mohla s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím
k obsahu právního úkonu dlužníka rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit žalobce,
neboť dlužníkovi po „celá léta“ vedla účetnictví a znala jeho finanční situaci,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 42a občanského zákoníku pro vyslovení právní neúčinnosti této
darovací smlouvy „ve vztahu k pohledávce“ žalobce a že uspokojení pohledávky
žalobce z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, lze
dosáhnout jedině žalobou o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající
prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, neboť žalovaná
nemovitosti v B., ze kterých by bylo možno uspokojit pohledávku žalobce,
převedla darovací smlouvou ze dne 6. 1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke
dni 6. 1. 2012 na svého druhého syna M. B. a nemovitosti v L., které vlastní i
nadále žalovaná, jsou „ve špatném stavu“, a navíc na nich vázlo po celou dobu
„tohoto řízení“ zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a. s. ve výši 850
000 Kč; teprve v závěru řízení žalovaná založila do spisu potvrzení České
spořitelny, a. s. o zániku zástavního práva, avšak do vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně nebyl podán návrh na vklad práva do katastru nemovitostí
týkající se výmazu zástavního práva, a proto „i nadále takováto nemovitost bude
dle listu vlastnictví zatížena zástavním právem a stane se i z tohoto důvodu
neprodejnou stejně tak jako z důvodu stavebního“. K námitce žalované, že
žalobce si „samovolně“ započetl mimo dluh 500 000 Kč částku 86 000 Kč, soud
prvního stupně uvedl, že žalobce a J. B.
se „dohodli v dohodě ze dne 30. 12. 2010 na částce celkem 586 000 Kč“, neboť v čl. 2. této dohody o uznání a
splácení dluhu se účastníci dohodli na zaplacení částky 20 000 Kč za žalobcem
zaplacený soudní poplatek za směnečný platební rozkaz a částky 6 000 Kč za
soudní poplatek za prvou odpůrčí žalobu podanou u Okresního soudu v Rokycanech
v roce 2010 a následně vzatou zpět, a zbývající částku 60 000 Kč, nazvanou
smluvními stranami jako úroky z prodlení, lze chápat jako odměnu žalobci za to,
že vezme odpůrčí žalobu podanou v roce 2010 zpět a že bude souhlasit s
několikaletým splácením částky 500 000 Kč, která měla být zaplacena dne 1. 10. 2009. K námitce žalované, že žalobní návrh je předčasný, neboť uzavřením dohody
„o smírném řešení sporu a sjednání splátkového kalendáře“ mezi žalobcem a J. B. dne 11. 7. 2012 došlo ke kumulativní novaci ve smyslu § 516 občanského zákoníku
s tím, že se dohodli, že dlužná částka bude uhrazena do 20. 12. 2013, a že
splatnost doposud neuhrazené části pohledávky žalobce tak byla prodloužena,
soud prvního stupně uvedl, že žalobce splnil svůj závazek, vyplývající z čl. III. dohody ze dne 11. 7. 2012, že podá u Okresního soudu v Rokycanech návrh na
zastavení řízení zahájeného na základě jím podané (druhé) odpůrčí žaloby vůči
žalované a že po dobu řádného a včasného plnění sjednaných splátek nebude v
řízení pokračovat a ani jiná řízení zahajovat. Protože však J. B. svůj dluh
řádně nesplácel, podal žalobce ve smyslu čl. III. této dohody žalobu o
zaplacení 373 000 Kč.
ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18 650 Kč, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že skutkové a
právní závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné a že žalovaná „v rámci
odvolacího jednání“ nezpochybnila, že by nemovitosti nyní patřící M. B.,
zapsané na LV č. 129 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální
pracoviště Rokycany, měly nižší hodnotu než 373 000 Kč, a uvedla, že „na tyto
nemovitosti vázne zástavní právo finančního úřadu“. Odvolací soud dovodil, že
skutečnost, že žalobce v rámci vzájemné dohody s J. B. souhlasil se zaplacením
dlužné částky ve splátkách, nic nemění na vykonatelnosti směnečného platebního
rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2009 (správně 9. 8. 2010) č. j. 59
Cm 151/2010-7, a na základě zjištění, že žalobce má za dlužníkem J. B.
vymahatelnou pohledávku ve výši 373 000 Kč, že J. B. v úmyslu zkrátit žalobce
jako svého věřitele převedl darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009 do
vlastnictví žalované (své matky) předmětné nemovitosti v B., že žalovaná, která
tím získala majetkový prospěch, neprokázala, že v době právního úkonu dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohla poznat, že darovací smlouvou
došlo ke zmenšení majetku dlužníka a k jeho nemožnosti uspokojit vymahatelnou
pohledávku žalobce, neboť dlužník nedisponuje jiným majetkem, ze kterého by
mohla být tato pohledávka uspokojena, že žalovaná darovací smlouvou ze dne 6.
1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 1. 2012 převedla nemovitosti v
B. na svého syna M. B. a že za této situace lze dosáhnout uspokojení pohledávky
žalobce z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku,
pouze žalobou o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu, dospěl k závěru, že soud prvního
stupně nepochybil, jestliže žalobě vyhověl. Námitku žalované, že se žalobce „v
případě podání příslušné žaloby“ mohl uspokojit z jejího nemovitého majetku,
který má v obci a katastrálním území L., shledal odvolací soud neopodstatněnou,
neboť „žalobce předmětem odporovatelného úkonu učinil tu část darovací smlouvy,
která se týkala převodu nemovitostí v obci a k. ú. B.“. V dalším odvolací soud
odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
soudy v dané věci řádně nerozlišovaly mezi podmínkami řízení a přípustností
žaloby podle § 42a odst. 3 občanského zákoníku a žaloby podle § 42a odst. 4
občanského zákoníku, že na straně žalované není dostatek pasivní legitimace,
neboť jí v důsledku převodu nemovitostí nevznikl žádný prospěch, protože
žalovaná nabyla předmětné nemovitosti jako „protihodnotu závazků
předcházejících závazku dlužníka vůči žalobci“ a zároveň převzala povinnost
uhradit závazky dlužníka zajištěné zástavními právy na předmětných
nemovitostech. Zdůraznila, že v jejím majetku jsou i nadále nemovitosti v k. ú. L. a že v případě, kdy by žalobce podal odpůrčí žalobu podle § 42a odst. 3
občanského zákoníku, byla zde z objektivního hlediska možnost, aby se v případě
úspěchu takové žaloby uspokojil na majetku, který údajně odporovatelným úkonem
z majetku dlužníka ušel, neboť hodnota nemovitostí v k. ú. L. převyšuje výši
žalované částky, a i kdyby výše žalované částky nedosahovala, mohl by se
žalobce zhojit alespoň částečně. Žalovaná má za to, že přípustnost žaloby podle
§ 42a odst. 4 věty za středníkem občanského zákoníku je možná nejdříve po
vyčerpání všech právem aprobovaných postupů, zejména pak po vyčerpání možnosti
uspokojit svá práva prostřednictvím žaloby na neúčinnost právního úkonu podle §
42a odst. 3 občanského zákoníku; zároveň zde byla možnost, že pohledávka
žalobce bude dlužníkem dobrovolně uhrazena, neboť dohodou mezi žalobcem a J. B. ze dne 11. 7. 2012 došlo ke kumulativní novaci ve smyslu ustanovení § 516
občanského zákoníku, splatnost dluhu žalobce na základě této dohody nastala až
ke dni 20. 12. 2013, a „žalobní návrh“ tak byl předčasný a nedůvodný. Dovolatelka nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o hodnotě a neprodejnosti
nemovitostí v k. ú. L., neboť „soudu nenáleží za absence znaleckého posudku
pravomoc stanovit hodnotu věci a udělat závěr o údajné nepřevoditelnosti
nemovitosti“. Tvrzení, že dlužník neměl disponovat jiným majetkem, žalovaná
považuje za subjektivní a ničím nepodložené domněnky žalobce a neztotožňuje se
ani se závěrem odvolacího soudu, že předmětem odporovatelného právního úkonu
měla být ze strany žalobce učiněna pouze ta část darovací smlouvy, která se
týkala převodu nemovitostí v k. ú. B., neboť žalobce označil v žalobě za
odporovatelný právní úkon darovací smlouvu ze dne 15. 12. 2009, na jejímž
základě převedl dlužník nemovitosti v k. ú. L. a v k. ú. B. na žalovanou, a
soud je takovým vymezením vázán. Podle názoru žalované nelze za účelem podání
žaloby podle § 42a odst. 4 věty za středníkem občanského zákoníku učinit
odporovatelnou pouze jednu část takového právního úkonu. Dovolatelka má za to,
že pohledávka žalobce ve výši 86 000 Kč se ve svém důsledku nemohla stát a
nikdy ani nestala splatnou a vymahatelnou a že takto vyčíslenou částku nelze
uplatňovat žalobou podle § 42a občanského zákoníku, neboť se jedná o samostatný
nárok žalobce vůči dlužníkovi, který vznikl na základě mimosoudní dohody ze dne
30. 12. 2010, od které žalobce následně odstoupil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 8. 2010 č. j. 59 Cm 151/2010-7 Krajský
soud v Praze uložil J. B. povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 500
000 Kč (v tomto výroku nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 26. 8.
2010) a náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč (v tomto výroku nabyl směnečný
platební rozkaz právní moci dne 7. 9. 2010), že tento směnečný platební rozkaz
se stal vykonatelným, že na základě dohody o uznání a splácení dluhu uzavřené
mezi žalobcem a J. B. dne 30. 12. 2010, v níž se J. B. zavázal splatit dluh ve
výši 500 000 Kč v měsíčních splátkách po 20 000 Kč do 25. 1. 2013 a zaplatit
žalobci do 31. 12. 2010 částku 86 000 Kč sestávající z částky 20 000 Kč na
náhradu nákladů řízení, v němž byl vydán výše uvedený směnečný platební rozkaz,
z částky 6 000 Kč jako náhrady žalobcem uhrazeného soudního poplatku za odpůrčí
žalobu podanou žalobcem u Okresního soudu v Rokycanech v roce 2010, kterou vzal
žalobce na základě této dohody zpět, a z částky 60 000 Kč, kterou smluvní
strany této dohody označily jako „úrok z prodlení“, zaplatil J. B. žalobci dne
30. 12. 2010 částku 86 000 Kč, v průběhu roku 2011 celkem 109 000 Kč a v
průběhu roku 2012 celkem 18 000 Kč, že v dohodě „o smírném řešení sporu a
sjednání splátkového kalendáře“ ze dne 11. 7. 2012 se žalobce a J. B. dohodli
na splacení zbývající části dluhu v měsíčních splátkách v minimální výši 6 000
Kč s tím, že žalobce „má zájem na doplacení dluhu do 20. 12. 2013“, že darovací
smlouvou ze dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu práva ke dni 16. 12. 2009
převedl J. B. na žalovanou „pozemek stavební parcela 10/1 L. o výměře 284 m2 –
druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, dále rodinný dům L. se stavební
parcelou č. 10/1, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 186 pro obec L.,
katastrální území L. a pozemky stavební parcela 103 o výměře 1 107 m2 – druh
pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcela 1033 o výměře 830 m2 –
druh pozemku – zahrada, parcela č. 1129, o výměře 1 267 m2 – druh pozemku –
zahrada, dále rodinný dům B. se stavební parcelou č. 103, vše zapsané na listu
vlastnictví č. 129 pro obec B., katastrální území B., u Katastrálního úřadu pro
Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Rokycany“, že žalovaná darovací smlouvou
ze dne 6. 1. 2012 s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 1. 2012 převedla
nemovitosti v katastrálním území B. na svého druhého syna M. B. a nemovitosti v
katastrálním území L. zůstaly nadále v jejím vlastnictví, že J. B. nedisponuje
jiným majetkem, ze kterého by mohla být pohledávka žalobce uspokojena, a že
žalovaná, která je matkou J. B., znala jeho finanční situaci, neboť mu vedla
účetnictví.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek má věřitel právo na náhradu
vůči tomu, kdo měl prospěch z odporovatelného právního úkonu jeho dlužníka, ve
smyslu ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“), podle něhož je třeba projednávanou věc posuzovat – vzhledem k
tomu, že darovací smlouva, kterou J. B. na žalovanou převedl předmětné
nemovitosti, byla uzavřena dne 15. 12. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 16.
12. 2009 – i v současné době (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník). Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v
uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana
tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu),
vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního
úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten,
kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele
zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v
důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt
těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001,
uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že
dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.
3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady,
která je opodstatněná – jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. – tehdy,
není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch)
dlužník odporovatelný právní úkon učinil, věc, právo nebo jinou majetkovou
hodnotu získanou z majetku dlužníka, je bez dalšího zřejmé, že uspokojení
věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty není dobře možné, neboť
vůči této osobě již nemůže být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku;
věřiteli se proto pro tento případ poskytuje právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto odporovatelného úkonu prospěch. Právo na náhradu podle ustanovení
§ 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. se věřiteli poskytuje – jak
vyplývá již ze znění ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč.
zák. – místo práva požadovat uspokojení z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku, protože to „není dobře možné“. Zjistí-li tedy
– řečeno jinak – soud, že není dobře možné uspokojení věřitele z toho, co
odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nemůže být vyhověno
žalobě o určení právní neúčinnosti napadeného právního úkonu; ostatně, takové
soudní rozhodnutí by stejně nebylo způsobilým podkladem k uspokojení věřitele,
protože nabytý majetek od dlužníka již druhé straně nepatří a nemůže proto –
jak již bylo uvedeno výše – být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí
(exekuce) vůči z takového rozhodnutí povinné osobě, s níž nebo v jejíž prospěch
byl právní úkon učiněn. Může-li se věřitel místo určení neúčinnosti dlužníkova
právního úkonu domáhat (jen) práva na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4
části věty za středníkem obč. zák., jde rovněž o odpůrčí žalobu ve smyslu
ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloba představuje nejen požadavek věřitele
o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale i věřitelem uplatněné právo
na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.),
v níž se otázka právní neúčinnosti dlužníkova právního úkonu zkoumá jen jako
otázka předběžná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013
sp. zn. 21 Cdo 1676/2012).
Ušlo-li odporovaným právním úkonem z majetku dlužníka více věcí, práv nebo
jiných majetkových hodnot, může se věřitel vůči osobě, s níž nebo v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn, domáhat určení právní neúčinnosti právního
úkonu nejen ve vztahu ke všem těmto věcem, právům nebo jiným majetkovým
hodnotám, ale i ve vztahu k některým (některé) z nich [stejně jako by se mohl
domáhat určení právní neúčinnosti jen některého (některých) z více právních
úkonů, jimiž různé věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ušly z dlužníkova
majetku]; proto také předpoklady pro poskytnutí náhrady podle ustanovení § 42a
odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. je třeba posuzovat ve vztahu ke
každé z více věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které takovým právním
úkonem ušly z majetku dlužníka, samostatně. Z toho plyne, že, pozbyl-li ještě
před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch) dlužník učinil
odporovatelný právní úkon, některou z více věcí, práv nebo jiných majetkových
hodnot, které získal na základě tohoto právního úkonu z majetku dlužníka, a
není-li proto uspokojení věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty dobře možné, může věřitel uplatnit právo na náhradu podle ustanovení §
42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. bez ohledu na to, zda by se mohl
– kdyby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu ve vztahu k
ostatním věcem (právům nebo jiným majetkovým hodnotám) právně neúčinný – zcela
nebo zčásti uspokojit z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které v
majetku toho, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, zůstaly.
V projednávané věci soudy správně dovodily, že žalobce je aktivně legitimován k
odpůrčí žalobě, neboť má vůči dlužníku J. B. vymahatelnou pohledávku přiznanou
mu směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 č. j.
59 Cm 151/2010-7 v celkové výši 520 000 Kč (jistina ve výši 500 000 Kč a
náhrada nákladů řízení ve výši 20 000 Kč), z níž podle zjištění soudů zůstalo
neuspokojeno 373 000 Kč a jejíž uspokojení bylo zkráceno darovací smlouvou ze
dne 15. 12. 2009, kterou J. B. převedl na žalovanou předmětné nemovitosti v
katastrálních územích B. a L., přestože kromě nich neměl žádný jiný majetek, z
něhož by pohledávka žalobce mohla být uspokojena. Okolnost, že mezi žalobcem a
J. B. byly ve dnech 30. 12. 2010 a 11. 7. 2012 uzavřeny dohody o podmínkách a
výši splátek, jimiž měl dlužník plnit svůj dluh vůči žalobci, nemá na aktivní
věcnou legitimaci žalobce žádný vliv, neboť tyto dohody neměly za následek
zánik jeho pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím soudu, podle něhož bylo
možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Správný je též závěr soudů o pasivní
věcné legitimaci žalované, které nabytím vlastnictví k předmětným nemovitostem
na základě darovací smlouvy ze dne 15. 12. 2009 vznikl prospěch. Na nedostatek
prospěchu žalované z této smlouvy nelze usuzovat z toho, že darování
předmětných nemovitostí žalované mělo být – jak uvádí dovolatelka -
„protihodnotou“ závazků dlužníka a že nemovitosti byly zatíženy zástavními
právy, neboť i takové „vypořádání“ závazků dlužníka vůči žalované, na základě
něhož by žalovaná získala jako „kompenzaci“ na své pohledávky vůči dlužníku
vlastnictví k předmětným nemovitostem, by jí bylo na prospěch a samotné
zatížení nemovitostí zástavními právy nemohlo mít za následek jejich
znehodnocení, které by vylučovalo (jakýkoli) prospěch z jejich nabytí žalovanou.
Vzhledem k tomu, že žalovaná před podáním odpůrčí žaloby převedla darovací
smlouvou ze dne 6. 1. 2012 nemovitosti v katastrálním území B., které získala z
majetku dlužníka odporovanou darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2009, na svého
syna M. B., a že proto uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce z těchto
nemovitostí není dobře možné, má žalobce vůči žalované, která měla z odporované
darovací smlouvy prospěch, právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4
části věty za středníkem obč. zák., aniž by zde bylo – jak vyplývá z výše
uvedeného – významné, zda by se žalobce mohl zcela nebo zčásti uspokojit z
nemovitostí v katastrálním území L. (za předpokladu, že by bylo soudem vyhověno
jeho žalobě o určení, že darovací smlouva ze dne 15. 12. 2009 je v části
týkající se těchto nemovitostí vůči němu právně neúčinná), které v majetku
žalované zůstaly.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu