21 Cdo 2023/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalované České
republice - Finančnímu ředitelství v Ostravě, Na Jízdárně č. 3, o odškodnění
pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 160/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října
2004 č.j. 16 Co 236/2004-169, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29.
března 2004 č.j. 40 C 160/97-157 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 2.6.1997 a
posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně domáhala, aby jí žalovaná na
odškodnění pracovního úrazu ze dne 27.9.1995 zaplatila náhrady za bolest, za
ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a za ztrátu na výdělku při uznání invalidity. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že pracovní úraz utrpěla při pádu na schodech v budově žalované,
že pro následky pracovního úrazu jí byl přiznán plný invalidní důchod a že
následky úrazu ji omezují \"prakticky po všech stránkách života\".
Žalovaná namítala, že žalobkyně u ní pracovala v pracovním poměru na dobu
určitou sjednaném do 30.9.1995 a že proto žalobkyni odškodnila bolest a ztížení
společenského uplatnění \"v rozsahu základního počtu bodů\" a uhradila jí
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do 30.9.1995. Na požadovanou
náhradu za ztrátu na výdělku po uznání invalidity žalobkyně však nemá nárok,
neboť pracovní poměr účastníků sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím doby
dne 30.9.1995 a počínaje dnem 1.10.1995 by u ní stejně (i kdyby k pracovnímu
úrazu nedošlo) ke ztrátě na výdělku nedocházelo.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.3.2002 č.j. 40 C 160/97-103 žalované
uložil, aby zaplatila žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění
168.000,- Kč, zamítl žalobu o zaplacení náhrady za ztížení společenského
uplatnění ve výši dalších 182.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku za dobu
pracovní neschopnosti od 27.9.1995 do 27.9.1996 ve výši 25.602,- Kč a náhrady
za ztrátu na výdělku \"po skončení pracovní neschopnosti\" za dobu od 1.10.1996
do 31.10.2000 ve výši 146.320,- Kč a od 1.11.2000 ve výši 3.885,- Kč měsíčně a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná
je povinna zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Ostravě\"
soudní poplatek ve výši 6.720,- Kč a \"znalečné\" ve výši 4.501,- Kč a že
\"státu\" se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Z
provedených důkazů zjistil, že žalobkyně pracovala podle pracovní smlouvy ze
dne 31.5.1995 na Finančním úřadu v O. jako \"zaměstnankyně sekretariátu a
oddělení vnitřní správy\" v pracovním poměru na dobu určitou od 1.6. do
30.9.1995, že dne 27.9.1995 v 8.45 hod. utrpěla při chůzi do schodů v budově
finančního úřadu úraz a že žalovaná za škodu způsobenou tímto úrazem odpovídá
podle ustanovení § 190 zákoníku práce, aniž by se byť jen zčásti své
odpovědnosti zprostila. Žalobkyně má podle názoru soudu prvního stupně nárok na
odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši \"čtyřnásobku bodového
hodnocení stanoveného znalcem, což odpovídá při 1.400 bodech a sazbě 30,- Kč/
bod částce 168.000,- Kč\". Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a při uznání invalidity za dobu od 1.10.1995 žalobkyni nenáleží,
neboť byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru na dobu určitou do
30.9.1995 a již před pracovním úrazem se žalovaná rozhodla, že se žalobkyní
pracovní poměr \"neprodlouží\". Ke ztrátě na výdělku za dobu pracovní
neschopnosti by proto u ní po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru
došlo, i kdyby pracovní úraz neutrpěla. Na náhradu za ztrátu na výdělku při
uznání invalidity má žalobkyně sice nárok, avšak východiskem pro jeho určení
nemůže být průměrný výdělek stanovený podle \"příjmů\" u žalované, ale průměrný
výdělek, který by prokazatelně dosáhla u jiného zaměstnavatele za práci, kterou
by pro něj vykonala, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo; žalobkyně však ohledně
tímto způsobem vzniklé škody \"nic netvrdila a neprokazovala\", a proto jí
náhrada této škody nemohla být přiznána.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.10.2002 č.j. 16
Co 238/2002-138 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí
žaloby o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 182.000,-
Kč a zrušil ve výrocích o náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti od 27.9.1995 do 27.9.1996 ve výši 25.602,- Kč, o náhradě za ztrátu
na výdělku \"po skončení pracovní neschopnosti\" za dobu od 1.10.1996 do
31.10.2000 ve výši 146.320,- Kč a od 1.11.2000 ve výši 3.885,- Kč měsíčně, o
náhradě nákladů řízení a o zaplacení soudního poplatku a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně nemá nárok na náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši dalších 182.000,- Kč, odvolací soud dovodil, že
žalobkyni přísluší po uplynutí původně sjednané doby trvání pracovní poměru
(tj. po 1.10.1995) náhrada za ztrátu na výdělku, jen jestliže lze ve smyslu
ustanovení § 34 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. důvodně předpokládat, že by byla
i nadále zaměstnána. Pojem \"že by postižený byl i nadále trvale zaměstnán\"
uvedený v ustanovení § 34 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. je třeba podle
tradiční judikatury soudů (zejména rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne
31.5.1968 sp. zn. 6 Cz 24/68, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969) chápat \"tak, že u zaměstnance,
který utrpěl pracovní úraz, nešlo o zaměstnání ojedinělé, ale že se dá důvodně
předpokládat, že by byl znovu zaměstnán\", aniž by bylo významné, zda by
pracoval u téhož nebo u jiného zaměstnavatele nebo zda by šlo o pracovní poměr
na dobu neurčitou nebo o pracovní poměr jen na dobu určitou anebo o pouhý výkon
práce na základě dohody o pracovní činnosti. Odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, aby se věcí z těchto hledisek dále zabýval a aby žalobkyni poskytl
poučení o jejích procesních povinnostech, brání-li zjištění potřebných
skutečností \"nedostatek její procesní aktivity\".
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 29.3.2004 č.j. 40 C 160/97-157
rozhodl, že \"základ žalobního nároku je dán\" a že \"o výši nároku a nákladech
řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí\". Na základě provedených důkazů
učinil zjištění, že pracovní poměr žalobkyně u žalované nebyl \"pracovním
poměrem ojedinělým\" a že \"z okolností lze předpokládat, že by nadále
zajišťovala svou obživu prací, pravděpodobně v pracovním poměru\"; není proto
rozhodné, zda by pokračovala v práci u žalované nebo u jiného zaměstnavatele.
Nedojde-li u žalobkyně ke změně poměrů, podle názoru soudu prvního stupně to
znamená, že má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku do výše průměrného
výdělku, kterého dosahovala u žalované před skončením pracovního poměru, tedy
do průměrného výdělku ve výši 6.848,- Kč \"hrubého\".
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.10.2004 č.j. 16
Co 236/2004-169 \"mezitímní\" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na
základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně by sice
nebyla po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru dále zaměstnána u
žalované, ale s ohledem na to, že byla pravidelně zaměstnána od roku 1965 až do
doby pracovního úrazu a že tedy nelze její zaměstnání u žalované hodnotit jen
jako ojedinělé, lze důvodně předpokládat, že by byla po 1.10.1995 nadále
zaměstnána u jiného zaměstnavatele, aniž by bylo významné, zda by tak bylo v
pracovním poměru na dobu neurčitou či určitou nebo na základě dohody o pracovní
činnosti. Názor žalované, že žalobkyně může mít nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku, jen kdyby prokázala, že \"výlučně pro následky pracovního úrazu nebyla
přijata do pracovního poměru u konkrétního zaměstnavatele za konkrétních
podmínek\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"zákonná ustanovení
žalobkyni k ničemu takovému nezavazují\" a že je \"obtížně představitelné\",
aby se \"ucházela u konkrétního zaměstnavatele o konkrétní práci, je-li
evidentní, že výkonu práce není schopna\"; výklad zákona je třeba za této
situace založit na úvaze, zda \"by žalobkyně byla nadále u nějakého
zaměstnavatele po skončení pracovního poměru zaměstnána či nikoliv\". Odvolací
soud dále odmítl názor, že by závěry obsažené v rozhodnutí býv. Nejvyššího
soudu ze dne 31.5.1968 sp. zn. 6 Cz 24/68, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, byly překonané; i když od
přijetí tohoto rozhodnutí uplynula \"řada let\", nemá \"změna společenských
poměrů na rozhodnutí ve věci vliv\" a pro posouzení nároku žalobkyně na náhradu
za ztrátu na výdělku nemůže být rozhodné, jaká je případně míra nezaměstnanosti
nebo že se neucházela po pracovním úrazu o práci u konkrétních zaměstnavatelů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
\"judikáty, na něž odvolací soud odkazuje\", jsou dnes již překonány, neboť
vycházely z \"úplně odlišných sociálněekonomických podmínek tzv. plné
zaměstnanosti\", a že nelze při právním posouzení věci vycházet jen z toho, že
žalobkyně byla před nástupem do práce k žalované \"někde zaměstnána\" a že jí
náleží náhrada mzdy do průměrného výdělku dosahovaného u žalované, neboť se dá
\"důvodně předpokládat, že by byla po ukončení pracovního poměru znovu
zaměstnána\". Podle názoru žalované může mít žalobkyně nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku, jen kdyby prokázala, že \"právě následkem utrpěného úrazu
nebyla přijata do konkrétního dalšího pracovního poměru\", a za této situace by
jí náležela náhrada za ztrátu na výdělku \"do výše průměrného výdělku, kterého
by mohla u tohoto potencionálního zaměstnavatele dosáhnout\"; žalobkyně však
nic takového za řízení nejen \"neprokazovala, ale ani netvrdila\". Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně pracovala
u žalované (jejího právního předchůdce) na základě pracovní smlouvy ze dne
31.5.1995 v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou od 1.6. do 30.9.1995.
Dne 27.9.1995 došlo u žalobkyně k pracovnímu úrazu, pro jehož následky byla až
do 26.9.1996 v pracovní neschopnosti a od 27.9.1996 jí byl přiznán invalidní
důchod. Před uzavřením pracovní smlouvy byla žalobkyně pravidelně zaměstnávána
v pracovněprávních vztazích od roku 1965. Ještě před pracovním úrazem bylo u
žalované (jejího právního předchůdce) rozhodnuto, že po uplynutí sjednané doby
trvání pracovního poměru nebude se žalobkyní navázán další pracovněprávní vztah.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy
jí vznikly (mohly vzniknout) nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity -
podle v té době platných právních předpisů, a to zejména zákona č. 65/1965 Sb.
ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975
Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987
Sb., č. 188/1988 Sb., č 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č.
264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy - ohledně
nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti - podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995, a též ve znění zákonů č. 118/1995
Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy - ohledně nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku při uznání invalidity - podle zákoníku práce ve znění účinném
do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\") a podle nařízení vlády č. 108/1994 Sb.,
kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (dále jen \"nařízení
vlády\").
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při
pracovním úrazu jsou podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz
(poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke
ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dochází proto, že zaměstnanec,
který byl pro následky pracovního úrazu podle zvláštních právních předpisů
neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku
nemocenské dávky. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) nastává proto, že pracovní
schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo
zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. O vztah příčinné
souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy,
vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem
pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak,
jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti vzniká dnem, k němuž byl zaměstnanec neschopen práce. Nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
invalidity nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě)
výdělku.
U zaměstnanců, kteří utrpěli pracovní úraz v pracovním poměru sjednaném na
dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku vždy jen do doby, kdy měl
tento pracovněprávní vztah skončit (§ 34 věta první nařízení vlády). Po této
době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jen lze-li podle okolností důvodně
předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán (§ 34 věta druhá nařízení
vlády).
Ustanovení § 34 věta první nařízení vlády upravuje nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku u zaměstnanců, kteří nemají výdělečnou činnost hlavním (základním)
zdrojem svých příjmů a kteří proto uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou jen
příležitostně a po uplynutí sjednané doby by nadále nepracovali v pracovním
poměru, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. V případě, že zaměstnanec, který
uzavřel pracovní poměr na dobu určitou, do té doby pravidelně pracoval a
hlavním (základním) zdrojem jeho příjmů byla výdělečná činnost a kdy lze proto
důvodně předpokládat, že by byl - kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu - opět
zaměstnán, však není možné důvodně dovozovat, že by po skončení pracovního
poměru na dobu určitou nebyli nadále zaměstnáni; náleží jim proto - jak se
uvádí v ustanovení § 34 věty druhé nařízení vlády - náhrada za ztrátu na
výdělku i za dobu po skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou.
Je-li podle okolností odůvodněn závěr, že po skončení pracovního poměru
sjednaného na dobu určitou by byl poškozený zaměstnanec nadále zaměstnán, není
už - jak je zřejmé ze znění, smyslu a účelu ustanovení § 34 věty druhé nařízení
vlády - z hlediska nároku na náhradu za ztrátu na výdělku významné, zda by byl
nadále zaměstnán u stejného nebo jiného zaměstnavatele nebo zda by nadále
pravidelně konal práce v pracovním poměru na dobu neurčitou nebo opět v
pracovním poměru na dobu určitou anebo na základě dohody o pracovní činnosti,
popřípadě zda by výdělečnou činnost vykonával v rámci svého podnikání.
S názorem dovolatelky, podle kterého může mít poškozený zaměstnanec v době po
skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku, jen jestliže prokáže, že \"právě následkem utrpěného úrazu
nebyl přijat do konkrétního dalšího pracovního poměru\", nelze souhlasit.
Dovolatelka pomíjí, že - jak správně uvedl rovněž odvolací soud - postižený
zaměstnanec má podle ustanovení § 34 věty druhé nařízení vlády nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku i v době po skončení pracovního poměru na dobu určitou
vždy, lze-li \"podle okolností\" toliko \"předpokládat, že by byl i nadále
zaměstnán\", a tedy nejen v případě prokázání, že by byl dále zaměstnán v
\"konkrétním pracovním poměru\", do něhož nebyl přijat \"právě pro následky
pracovního úrazu\". Na závěr, kdy lze důvodně předpokládat, že by postižený
zaměstnanec byl i nadále zaměstnán, pak lze usuzovat - jak vyplývá z povahy
věci - pouze s přihlédnutím k okolnostem, které tu byly v době úrazu a které
vypovídají o tom, zda zaměstnanec uzavřel pracovní poměr na dobu určitou jen
příležitostně (a po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru by stejně
nadále nepracoval) nebo zda hlavním (základním) zdrojem jeho příjmů byla
výdělečná činnost a zaměstnanec do té doby pravidelně pracovat (a lze tedy
podle okolností předpokládat, že po skončení pracovního poměru by byl znovu
zaměstnán). Vzhledem k tomu, že žalobkyně - jak bylo dokazováním zjištěno -
pravidelně konala výdělečnou činnost v pracovněprávních vztazích od roku 1965,
lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že závěry obsažené v rozhodnutí býv.
Nejvyššího soudu ze dne 31.5.1968 sp. zn. 6 Cz 24/68, které bylo uveřejněno pod
č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, vycházející z
obdobné právní úpravy, jsou nadále použitelné a že tedy v posuzovaném případě
lze \"podle okolností\" předpokládat, že žalobkyně by byla - nebýt pracovního
úrazu - i nadále (po 30.9.1995) zaměstnána; odvolací soud proto v souladu se
zákonem dovodil, že žalobkyni přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti též za období počínající dnem 1.10.1995, i kdyby v této době
konala práci u jiného zaměstnavatele, popřípadě kdyby provozovala vlastní
podnikatelskou činnost.
Se soudy však nelze souhlasit v tom, že při určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku za dobu od 1.10.1995 je třeba vycházet z průměrného výdělku žalobkyně,
dosaženého v pracovním poměru u žalované (jejího právního předchůdce).
Na základě příjmů poškozeného zaměstnance z pracovního poměru na dobu určitou
lze stanovit průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku
v době následující po jeho skončení jen tehdy, kdyby bylo prokázáno, že by
zaměstnanec byl znovu (po skončení pracovního poměru na dobu určitou) zaměstnán
u dosavadního zaměstnavatele; pouze v tomto případě lze dovozovat, že poškozený
zaměstnanec by také v době po skončení pracovního poměru na dobu určitou
dosahoval - nebýt pracovního úrazu - stejný výdělek jako před poškozením a že
tedy ztráta na výdělku je v tomu odpovídající výši následkem (v příčinné
souvislosti) s pracovním úrazem. V případě, kdy bylo možné podle okolností
důvodně předpokládat, že by postižený zaměstnanec byl i nadále zaměstnán, avšak
nebylo prokázáno, že by byl zaměstnán u dosavadního zaměstnavatele, má sice
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, ale jen do výše průměrného výdělku,
který by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele, kdyby k pracovnímu úrazu
nedošlo. Majetková újma vyvolaná pracovním úrazem tu nemůže být vyjádřena
pomocí průměrného výdělku stanoveného z příjmů dosažených zaměstnancem v
pracovním poměru na dobu určitou, ale jen takového výdělku, který by dosáhl při
dalším zaměstnávání a který v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ztratil.
Dokazováním soudy zjistily, že po uplynutí sjednané doby neměl být pracovní
poměr žalobkyně u žalované (jejího právního předchůdce) \"prodloužen\". Z
uvedeného vyplývá, že od 1.10.1995 by žalobkyně nebyla u žalované (jejího
právního předchůdce) zaměstnána, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Závěr
soudů, podle kterého má žalobkyně nárok na náhradu za ztrátu na výdělku \"do
výše zjištěného průměrného hrubého výdělku, který dosahovala před skončením
pracovního poměru\" u žalované (jejího právního předchůdce), tedy nemůže obstát.
Určení náhrady za ztrátu na výdělku z příjmů, které by žalobkyně prokazatelně
dosáhla u jiného zaměstnavatele, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo, nebrání
skutečnost, že žalobkyně požadovala náhradu za ztrátu na výdělku do výše
průměrného výdělku dosahovaného u žalovaného (jejího právního předchůdce). Není
totiž porušením ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř., stanoví-li soud výši náhrady za
ztrátu na výdělku v souladu s ustanovením § 194 zák. práce nebo ustanovením §
195 zák. práce z jiných příjmů poškozeného zaměstnance, neboť tvrzení
zaměstnance vyjadřující jeho právní názor, jaký průměrný výdělek má být
východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, není součástí vymezení
předmětu řízení a soud jím nemůže být vázán (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, který byl
uveřejněn pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2006
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu