21 Cdo 2037/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) J. B., a b) M. B., obou zastoupených advokátkou, proti
žalovaným 1) J. D., a 2) Ing. D. H., oběma zastoupeným advokátem, o určení
vlastnictví k nemovitostem a o vzájemné žalobě žalovaného 2) o určení, že
nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 6 C 126/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. července
2005, č.j. 23 Co 157/2004-362, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení o určení
vlastnického práva žalobců mezi žalobci a žalovaným 1), kterým bylo odmítnuto
odvolání žalovaného 1) proti rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž bylo
rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného 2), kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen v části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného 2) a
o náhradě nákladů řízení uvedených v doplňujícím rozsudku soudu prvního stupně,
a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a
žalovaným 1), se odmítají.
II. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobců, se odmítá.
III. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobců, se
zamítá.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhali, aby
bylo určeno, že jsou \"podílovými spoluvlastníky domu čp. 350 na st.p.č. 382/1,
pozemku st.p.č. 382/1, garáže na st.p.č. 381 a pozemku st.p.č. 381, vše v k.ú.
H. v Č., obci H. na okrese P., a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny\".
Žalobu zdůvodnili zejména tím, že uvedené nemovitosti dali na základě smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 24.10.1995 do zástavy k zajištění pohledávky ve
výši 945.600,- Kč, kterou měl žalovaný 2) proti K. V. z titulu smlouvy o
půjčce, neboť K. V. žalobci a) přislíbil, že mu z vypůjčené částky půjčí
300.000,- Kč, a že \"na naléhání K. V.\" uzavřeli se žalovaným 2) dne 27.3.1996
další dohodu, kterou ho \"zmocnili k prodeji zastavených nemovitostí\". Protože
dlužník K. V. nevrátil půjčku ani v dodatečné lhůtě (do 14.4.1996), žalovaný 2)
vyzval žalobce, aby \"jako ručitelé za dlužníka plnili\"; žalobci vyzvali
dlužníka, aby žalovanému 2) dluh splnil, a posléze se dozvěděli, že zastavené
nemovitosti koupil žalovaný 1). Žalobci mají za to, že kupní smlouva ze dne
30.6.1997 (správně ze dne 19.6.1997) je neplatná; namítají, že nebyli \"před
vlastním prodejem vyzváni k zaplacení dluhu\", že nebyli informováni, zda byly
splněny sjednané podmínky prodeje, že podpis žalovaného 2) na kupní smlouvě
\"považují za neověřený\", že žalovaný 2) při prodeji zastavených nemovitostí
překročil rozsah zmocnění, neboť ustanovení § 151f občanského zákoníku v té
době neumožňovalo uspokojení zástavního věřitele jinak než v rámci výkonu
rozhodnutí, a že žalobkyně b) uzavřela zástavní smlouvu \"v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek a pod nátlakem\".
Žalovaní namítali, že zástavní smlouva ze dne 24.10.1995 je platným právním
úkonem a že žalovaný 2) prodal nemovitosti žalovanému 1) na základě plné moci,
kterou mu žalobci udělili a kterou \"nijak nevypověděli\". Pro případ, kdyby
bylo žalobě vyhověno a \"určeno vlastnictví žalobců\", žalovaný 2) \"vznesl\"
(v podání ze dne 28.9.2001) vzájemnou žalobu o určení, že \"nemovitosti, a to
dům čp. 350 na st.p.č. 382/1, pozemek st.p.č. 382/1, garáž na st.p.č. 381 a
pozemek st.p.č. 381, jsou zatíženy zástavním právem pro pohledávku 945.600,-Kč
ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným 2) a K. V., ve prospěch žalovaného
2)\".
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10.10.2001, č.j. 6 C 126/2000-117
žalobu o určení vlastnictví žalobců zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni
zaplatit žalovaným každý jednou polovinou na náhradě nákladů řízení 17.507,60
Kč k rukám advokáta. Po té, co dovodil, že \"byl prokázán naléhavý právní zájem
žalobců\" na požadovaném určení, z výsledků dokazování zjistil, že žalobci
(jako zástavci) a žalovaný 2) (jako zástavní věřitel) uzavřeli dne 24.10.1995
za účasti dlužníka K. V. smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem
žalobců \"k zajištění pohledávky žalovaného 2) za dlužníkem\", že žalobci a
žalovaný 2) \"v souvislosti se smlouvou o zřízení zástavního práva k
nemovitostem\" uzavřeli dne 27.3.1996 dohodu, kterou žalobci zmocnili
žalovaného 2) \"k prodeji zástavy nejméně za částku 500.000,- Kč, k podpisu
kupní smlouvy a k přijetí kupní ceny i k podání návrhu na vklad smlouvy do
katastru nemovitostí\", a že na základě tohoto zmocnění žalovaný 2) \"jménem
žalobců\" uzavřel dne 30.6.1997 (správně dne 19.6.1997) se žalovaným 1) kupní
smlouvu o prodeji nemovitostí žalobců, podle které bylo vloženo do katastru
nemovitostí vlastnické právo ve prospěch žalovaného 1). Soud prvního stupně
považoval dohodu žalobců se žalovaným 2) ze dne 27.3.1996 za \"smlouvu zákonem
výslovně neupravenou, kterou se zástavní věřitel a zástavci dohodli na dalších
možnostech uspokojení své pohledávky ze zástavy\", a dovodil, že \"takové
jednání není v rozporu s obsahem ani účelem zákona a nelze je považovat za
neplatné\". Protože žalovaný 2) jednal při uzavření kupní smlouvy ze dne
30.6.1997 (správně ze dne 19.6.1997) \"jménem žalobců na základě písemné plné
moci\", protože žalobci neprokázali, že by \"smlouvy účastníci neuzavřeli
svobodně nebo vážně nebo že by se tak stalo v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek\" nebo že by od nich odstoupili, a protože nebyla prokázána ani
tvrzení, že \"podpisy na kupní smlouvě nebyly úředně ověřeny\", soud prvního
stupně uzavřel, že žalobcům se \"nepodařilo prokázat neplatnost kupní smlouvy z
důvodů, které uváděli\".
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3.4.2002,
č.j. 24 Co 8/2002-127 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovodil, že posouzení platnosti kupní smlouvy je pouze otázkou
předběžnou pro určení vlastnického práva žalobců, k němuž je pasivně
legitimován - v zájmu dosažení \"shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v
katastru nemovitostí\" - jen ten, kdo je v době rozhodnutí soudu jako vlastník
zapsán v katastru nemovitostí; nemůže proto obstát závěr soudu prvního stupně o
tom, že pasivně věcně legitimováni jsou oba žalovaní a že žalobci mají naléhavý
právní zájem na požadovaném určení vůči oběma žalovaným. Odvolací soud dále
vytknul soudu prvního stupně, že se nadbytečně zabýval pro rozhodnutí sporu
nevýznamnou otázkou, zda podpisy účastníků kupní smlouvy ze dne 30.6.1997
(správně ze dne 19.6.1997) a jejich zástupců byly \"úředně ověřeny\", že se
náležitě nezabýval tvrzením žalobců, podle kterého uzavřeli dohodu ze dne
27.3.1996 \"v omylu\", a že \"neúplná zůstala i zjištění, která jsou právně
významná pro posouzení platnosti a trvání zástavního práva, které bylo zřízeno
k nemovitostem žalobců\"; v tomto směru je třeba se zabývat zejména tím, zda
byla celá půjčená částka předána dlužníku, jaký byl obsah dohody účastníků ze
dne 27.3.1996, za jakých podmínek se mohl zástavní věřitel podle právní úpravy
účinné do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy a zda případná dohoda o
přímém prodeji zástavy není v rozporu se zákonem.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 13.1.2003, č.j. 6 C 126/2000-230 z
důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení proti žalovanému 2) a žalobcům uložil,
aby zaplatili žalovanému 2) \"každý jednou polovinou náhradu nákladů řízení\"
ve výši 15.629,60 Kč k rukám advokáta (ve výroku o náhradě nákladů řízení
potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích
ze dne 7.4.2003, č.j. 23 Co 163/2003-236) a rozsudkem ze dne 8.7.2003, č.j. 6 C
126/2000-270 doplněným rozsudkem ze dne 4.1.2005, č.j. 6 C 126/2000-323 určil,
že \"žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 350 na st.p.č. 382/1,
pozemku st.p.č. 382/1, garáže na st.p.č. 381 a pozemku st.p.č. 381, vše v k.ú. H. v Č., obci H. na okrese P., a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny\",
zamítl vzájemnou žalobu žalovaného 2) o určení, že \"nemovitosti, a to dům čp. 350 na st.p.č. 382/1, pozemek st.p.č. 382/1, garáž na st.p.č. 381 a pozemek
st.p.č. 381, jsou zatíženy zástavním právem pro pohledávku 945.600,- Kč ze
smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalovaným 2 a K. V., ve prospěch žalovaného
2)\", a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení 44.250,- Kč, že žalobci a žalovaný 1) podle doplňujícího rozsudku \"vůči
sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení\" a že žalovaný 2) je povinen
zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 12.150,- Kč, vše k rukám advokátky. Dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že
žalovaný 1) je ve věci pasivně legitimován, neboť je zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, a z výsledků dokazování
zjistil, že žalobci a žalovaný 2) uzavřeli dne 24.10.1995 za účasti dlužníka K. V. smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem žalobců k zajištění
pohledávky žalovaného 2) za dlužníkem z titulu půjčky, že žalobci a žalovaný 2)
\"v souvislosti se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem\"
uzavřeli dne 27.3.1996 dohodu, podle které věřitel mohl uspokojit svoji
pohledávku - kdyby nedošlo k její úhradě ani v dodatečné lhůtě do 14.4.1996 -
\"podle své úvahy, a to buď volným prodejem třetí osobě, prodejem ve veřejné
dražbě a realizací zástavy převodem vlastnictví ve prospěch věřitele, nebo
prostřednictvím výkonu rozhodnutí\", a kterou oba zástavci zmocnili žalovaného
2) \"k prodeji zástavy nejméně za částku 500.000,- Kč, k podpisu kupní smlouvy
a k přijetí celé kupní ceny, i k podání návrhu na vklad takové smlouvy do
katastru nemovitostí\", a že \"na základě tohoto zmocnění\" žalovaný 2)
\"jménem žalobců\" uzavřel dne 30.6.1997 (správně dne 19.6.1997) se žalovaným
1) kupní smlouvu o prodeji nemovitostí žalobců, podle které bylo vloženo do
katastru nemovitostí vlastnické právo ve prospěch žalovaného 1).
I když \"vznik
a existence pohledávky, kterou mělo zástavní právo zajišťovat, nebyly
jednoznačně prokázány (a nebylo proto možné uzavřít, zda byla platně sjednána
smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem žalobců\"), a i když \"nebylo
prokázáno, že by zástavní smlouvu ze dne 24.10.1995 či smlouvu ze dne 27.3.1996
uzavřeli žalobci nikoliv svobodně a vážně, že by tyto smlouvy byly uzavřeny v
tísni za nápadně nevýhodných podmínek nebo že by žalobci při uzavírání dohody
ze dne 27.3.1996 jednali v omylu, který vyvolala druhá strana, nebo o kterém
musela vědět\", je podle názoru soudu prvního stupně rozhodující, že dohoda ze
dne 27.3.1996 není dohodou o plné moci, podle které by žalovaný 2) byl oprávněn
k prodeji nemovitostí \"jménem žalobců\" (pohledávka zástavního věřitele nebyla
ještě splatná), ale že obsahem dohody bylo ujednání o tom, jakým způsobem bude
uspokojena pohledávka zástavního věřitele ze zástavy. Žalovaný 2) se jako
zástavní věřitel mohl uspokojit ze zástavy jen způsobem uvedeným v ustanovení §
151f odst. 1 občanského zákoníku \"platného v době uzavření dohody\";
uskutečnil-li právo na uspokojení ze zástavy přímým prodejem zástavy,
postupoval v rozporu se zákonem, \"v důsledku neplatnosti dohody ze dne
27.3.1996 je neplatná i kupní smlouva ze dne 30.6.1997 (správně ze dne
19.6.1997) a žalobci jsou nadále vlastníky předmětných nemovitostí\". Vzájemná
žaloba žalovaného 2) nemohla být důvodná, neboť byla uplatněna \"pouze v rámci
procesní obrany\"; protože řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby proti
žalovanému 2) pravomocně zastaveno a protože \"vzájemná pohledávka byla
namítnuta pouze k obraně\", nemohl soud o ní \"rozhodnout\".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 13.7.2005, č.j. 23 Co 157/2004-362 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o určení podílového
spoluvlastnictví žalobců, a ve výroku o náhradě nákladů řízení o tomto určení
mezi žalobci a žalovaným 1), odmítl odvolání žalovaného 1) proti rozsudku soudu
prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného
2), a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o
vzájemné žalobě žalovaného 2), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
obsažených v doplňujícím rozsudku soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalovaný 1) je
povinen zaplatit \"žalobcům oprávněným každý z nich v rozsahu jedné poloviny\"
na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.369,- Kč k rukám advokátky. Dovodil, že
zástavní věřitel \"nemá možnost realizovat zástavní právo způsobem odchylným od
zákonné úpravy\" a že tedy si nemůže sjednat, že k uspokojení zajištěné
pohledávky dojde tím, že zástavu sám prodá nebo že na něj přejde vlastnické
právo k zástavě. Protože smlouva ze dne 27.3.1996 směřovala \"k udělení plné
moci zástavními dlužníky k prodeji nemovitostí zástavním věřitelem\", byla tím
\"fakticky sjednána propadná zástava a tak měl být vyloučen zákonem stanovený
postup při uspokojení zástavního věřitele ze zástavy\" a plná moc udělená
zástavnímu věřiteli k prodeji zastavené nemovitosti za účelem splacení
zajištěné (dosud nesplatné) pohledávky je - jak se uvádí též v právním názoru
vyjádřeném v \"rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1772/2004\" -
neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku; soud prvního stupně proto
správně dovodil, že předmětné nemovitosti jsou nadále v podílovém
spoluvlastnictví žalobců. Odvolací soud dále dovodil, že vzájemnou žalobu
žalovaného 2) nelze považovat za \"procesní obranu\" ve smyslu ustanovení § 98
věty druhé o.s.ř. (jde o procesní úkon učiněný podle ustanovení § 97 o.s.ř.) a
že o ní \"musí být rozhodnuto\", i když žaloba proti žalovanému 2) byla \"dříve
vzata zpět a řízení proti němu bylo zastaveno\"; rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného 2), zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby \"se
zabýval věcnou stránkou důvodnosti\" vzájemné žaloby. Odvolání žalovaného 1)
proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o
vzájemné žalobě, odvolací soud odmítl podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř.,
neboť \"tento procesní návrh\" uplatnil pouze žalovaný 2), směřoval vůči
žalobcům a žalovanému 1) rozhodnutím o vzájemné žalobě \"nemohla být způsobena
žádná procesní újma\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podali oba
žalovaní dovolání. Namítají, že podle smlouvy ze dne 27.3.1996 nešlo \"primárně
\" o to, aby zástavní věřitel uspokojil svou pohledávku tím, že by mu zástava
propadala (tedy že by se jednalo o tzv. propadnou zástavu), ale aby na základě
plné moci \"jménem zástavců, osob odlišných od dlužníka, avšak zcela dobrovolně
spjatých s osudem zajišťované pohledávky\", zástavu \"zpeněžil třetí osobě\"; k
zániku zástavního práva proto nedošlo již prodejem zástavy, ale uspokojením
zajištěné pohledávky z kupní ceny \"podle předem sjednaného rozvrhu\". Protože
nešlo o tzv. propadnou zástavu, nýbrž \"o jednání, které sporné strany
předpokládaly a rovněž šlo o jednání chtěné\", nemohou být smlouva ze dne
27.3.1996 a ani kupní smlouva ze dne 30.6.1997 (správně ze dne 19.6.1997)
neplatnými právními úkony. Pro případ, kdyby byl správný názor soudů o tom, že
žalobci jsou nadále spoluvlastníky předmětných nemovitostí, žalovaní dovozují,
že je tu povinnost vrátit přijatou kupní cenu a že nemovitosti jsou nadále
zatíženy zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne
24.10.1995. O vlastnickém právu žalobců pak nemělo být rozhodováno samostatně,
ale \"spolu s právem zástavním\", neboť \"restituce původního stavu musí být
úplná, tedy včetně omezení vlastnických práv\". Žalovaní navrhli, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalovaných proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Účastníky řízení ve věci určení vlastnického práva v řízení před soudy byli
žalobci a - poté, co žalobci vzali žalobu proti žalovanému 2) zpět a co soud
prvního stupně pravomocným usnesením ze dne 13.1.2003, č.j. 6 C 126/2000-230 z
důvodu tohoto zpětvzetí žaloby řízení proti žalovanému 2) zastavil - žalovaný
1). Ve věci určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, v níž bylo
řízení zahájeno vzájemnou žalobou podanou žalovaným 2), byli účastníky řízení -
jak vyplývá z ustanovení § 90, § 97 odst. 1 a 3 a § 79 odst. 1 o.s.ř. - žalobci
a žalovaný 2).
Výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve věci určení
vlastnického práva žalobců, o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
a před odvolacím soudem mezi žalobci a žalovaným 1) a o odmítnutí odvolání
žalovaného 1) proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo
rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného 2), nevznikla (nemohla vzniknout)
žalovanému 2) žádný újma na jeho právech, neboť nebyl v tomto rozsahu
účastníkem řízení a uvedená rozhodnutí se proto vůbec nedotkla jeho právní
sféry. Ve věci určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, se
rozsudek odvolacího soudu nedotkl práv a povinností žalovaného 1), neboť se v
ní nestal účastníkem řízení. Žalovaní ve vztahu k těmto rozhodnutím nemají
(nemohou mít) žádný skutečný zájem, aby byla zrušena. K podání dovolání tedy
nejsou oprávněni (subjektivně legitimováni), a proto Nejvyšší soud ČR odmítl
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. jednak
dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné
žalobě žalovaného 2) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným 2), a
věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně, jednak dovolání žalovaného 2)
proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o určení podílového spoluvlastnictví
žalobců a o náhradě nákladů řízení o tomto určení mezi žalobci a žalovaným 1),
o odmítnutí odvolání žalovaného 1) proti rozsudku soudu prvního stupně v části,
v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného 2, o zrušení rozsudku soudu
prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi
žalobci a žalovaným 1) obsažených v doplňujícím rozsudku soudu prvního stupně,
a o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným 1).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu
rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu
a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu
rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o
povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v §
338za odst. 2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř.,
o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a
o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a
o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení
podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž
bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení
podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle
ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.
2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh
na předběžné opatření (§ 75a a § 75b o.s.ř.) nebo návrh na zajištění předmětu
důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§
78d o.s.ř.) [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].
O odmítnutí odvolání podle § 218 písm. b) o.s.ř. a o zrušení rozsudku soudu
prvního stupně a jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení odvolací
soud rozhoduje - jak vyplývá z ustanovení § 223 o.s.ř. - formou usnesení.
Usnesením soud v občanském soudním řízení rozhoduje rovněž o náhradě nákladů
řízení (srov. § 167 odst. 1 o.s.ř.). Povahu usnesení neztrácejí tato rozhodnutí
ani v případě, jsou-li přičleněna k rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je
stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku
odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním
napadeno usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti těmto rozhodnutím (o odmítnutí odvolání podle § 218
písm. b) o.s.ř., o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jeho vrácení soudu
prvního stupně k dalšímu řízení a o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení §
237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto
ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 a § 238a
o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v
uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných, a přípustnost dovolání
nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 o.s.ř., neboť nejde o případy v něm
uvedené. Dovolání žalovaného 1) proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
potvrzení rozsudku soudu prvního soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení ve věci určení vlastnického práva mezi žalobci a žalovaným 1), o
odmítnutí odvolání žalovaného 1) proti rozsudku soudu prvního stupně v části, v
níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného 2, o zrušení rozsudku soudu
prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi
žalobci a žalovaným 1) obsažených v doplňujícím rozsudku soudu prvního stupně,
a o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným 1), jakož i
dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné
žalobě žalovaného 2) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným 2), a
věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně, tedy nejsou přípustná (srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002,
uveřejněné pod č. 196 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002); Nejvyšší soud
ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Žalovaný 1) napadá subjektivně přípustným dovoláním též výrok rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
- o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí.
Po zjištění, že jde o objektivně přípustné dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v
tomto výroku bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno [správnost
zjištění soudů v tomto směru žalovaný 1) nezpochybňuje], že žalobci uzavřeli
dne 24.10.1995 \"za účasti dlužníka K. V.\" se žalovaným 2) smlouvu \"o zřízení
zástavního práva k nemovitosti\", podle které dali za účelem zajištění
pohledávky žalovaného 2) z půjčky poskytnuté K. V. ve výši 945.600,- Kč do
zástavy své nemovitosti; zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s
účinky ke dni 24.10.1995. Dne 27.3.1996 žalobci uzavřeli se žalovaným 2) další
smlouvu označenou jako \"dohoda uzavřená v souvislosti se smlouvou o zřízení
zástavního práva\", v níž žalovaný 2) \"prohlásil\", že má za dlužníkem K. V.
pohledávku z půjčky ve výši celkem 945.600,- Kč, která \"stále trvá\", a že
poskytl dlužníku dodatečnou lhůtu ke splnění závazku do 14.4.1996, po kterou se
zavazuje \"zástavní právo nevykonat\", v níž se žalobci se žalovaným 2) mimo
jiné dohodli, že, nebude-li půjčka vrácena ani v této dodatečné lhůtě, může
žalovaný 2) uspokojit pohledávku ze zástavy podle své úvahy, a to \"volným
prodejem jakékoliv třetí osobě při respektování možnosti vyplacení zástavy
zástavci za podmínek stanovených dohodou mezi věřitelem a zástavci\" nebo
prodejem ve veřejné dražbě nebo \"realizací zástavy převodem vlastnictví ve
prospěch věřitele\" anebo \"prostřednictvím výkonu rozhodnutí provedeným
soudem\", v níž žalobci zmocnili žalovaného 2) k prodeji zastavených
nemovitostí, a to \"osobě určené podle uvážení věřitele, která nabídne nejvyšší
cenu při nabídce trvající nejméně měsíc, učiněné cestou odborného subjektu,
nejméně však za částku pětiset tisíc korun českých\", včetně podpisu kupní
smlouvy, jakož i k přijetí \"plnění celé kupní ceny\" a k podání \"návrhu na
vklad takové smlouvy do katastru nemovitostí\", a v níž se žalovaný 2) zavázal
poukázat žalobcům \"přeplatek kupní ceny po sražení všech zákonných daní,
poplatků a dávek, vyplacených nákladů a výloh a svých nároků a poplatků
spojených s prodejem věci\". Na základě zmocnění obsaženého ve smlouvě ze dne
27.3.1996 žalovaný 2) uzavřel jako zástupce žalobců (jménem žalobců) kupní
smlouvu se žalovaným 1) datovanou dnem 19.6.1997, podle které prodal žalovanému
1) předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 640.000,- Kč, kterou mu kupující
vyplatil při podpisu smlouvy.
Zástavní právo slouží - jak správně uvedl odvolací soud - k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené
(srov. § 151a odst. 1 a § 151f občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl
uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, jen z
výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, provedeným způsobem (postupem)
stanoveným zákonem.
Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné
zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava
do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví
zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39
občanského zákoníku. Uvedený závěr, který nyní vyplývá přímo z ustanovení § 169
písm. e) občanského zákoníku, dovodila pro právní vztahy vzniklé před 1.1.2001
ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000).
Protiprávní je nejen sjednání samotné tzv. propadné zástavy, ale každá smlouva,
která zástavnímu věřiteli umožňuje, aby se zástavou nakládal jako s vlastní
(jako kdyby mu připadla do vlastnictví) a aby zástavu \"jako kdyby byla jeho
vlastní\" za účelem uspokojení zajištěné pohledávky prodal nebo jinak zpeněžil,
ačkoliv zákon takové zpeněžení zástavy provedené (zorganizované) zástavním
věřitelem nedovoluje (zakazuje). Uzavře-li zástavní dlužník se zástavním
věřitelem dohodu, kterou mu udělí plnou moc k prodeji nebo jinému zpeněžení
zástavy za účelem splacení zajištěné pohledávky, má to ve svých důsledcích
stejné právní následky jako sjednání tzv. propadné zástavy; je tím totiž
umožněno, že zástavní věřitel použije (může použít) zástavu k uspokojení
zajištěné pohledávky stejně \"jako kdyby byla jeho vlastní\". Plná moc, která
byla udělena k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy za účelem splacení
zajištěné pohledávky, je proto pro obcházení zákona neplatným právním úkonem
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2004, sp. zn. 22 Cdo
1772/2004, uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2005).
Z obsahu smlouvy ze dne 27.3.1996 označené jako \"dohoda uzavřená v souvislosti
se smlouvou o zřízení zástavního práva\" je nepochybné, že žalobci udělili
žalovanému 2) plnou moc k prodeji svých nemovitostí za účelem splacení
pohledávky, zajištěné zástavním právem k těmto nemovitostem, když kupní cena
měla být použita k úhradě zajištěné pohledávky a teprve \"přeplatek kupní ceny
po sražení všech zákonných daní, poplatků a dávek, vyplacených nákladů a výloh
a svých nároků a poplatků spojených s prodejem věci\" měl žalovaný 2) jako
\"zástupce žalobců\" poukázat \"zmocniteli\", ačkoliv zákon takovéto zpeněžení
zástavy neumožňoval. Odvolací soud tedy správně dovodil, že smlouva ze dne
27.3.1996 a kupní smlouva ze dne 19.6.1997 jsou neplatnými právními úkony a že
žalobci jsou i nadále podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí.
S námitkou žalovaného 1), že o určení vlastnického práva žalobců k předmětným
nemovitostem \"nemělo být rozhodováno\", aniž by nebylo (současně) rozhodnuto o
vzájemné žalobě žalovaného 2) o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním
právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 24.10.1995, nelze
souhlasit. Okolnost, zda nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců jsou zatíženy
zástavním právem, zřízeným ve prospěch žalovaného 2) podle zástavní smlouvy ze
dne 24.10.1995, totiž nijak nesouvisí (ani podle hmotného práva, ani podle
procesněprávních předpisů) s tím, že žalobci byli a nadále jsou vlastníky
předmětných nemovitostí, neboť je absolutně neplatná kupní smlouva ze dne
19.6.1997, na základě které měli své vlastnické právo pozbýt, a že mají na
určení svého vlastnictví naléhavý právní zájem. Určení jejich vlastnického
práva nemůže být v žádném směru \"podmiňováno\" určením zástavního práva, i
kdyby jím nemovitosti žalobců byly zatíženy; žalovaný 2) nemůže pozbýt naléhavý
právní zájem na určení svého zástavního práva jen proto, že dříve (před
rozhodnutím o jeho vzájemné žalobě) bylo určeno pravomocným rozhodnutím, kdo je
vlastníkem zástavy.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je potvrzující
výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé správný. Protože nebylo zjištěno,
že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem,
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovaným 1) bylo rozhodnuto
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek řízení na
náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení plný
úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto
řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) se řízení ve věci tímto rozhodnutím
dovolacího soudu nekončí, a proto o náhradě nákladů vzniklých mezi nimi v tomto
dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně,
popřípadě soudu odvolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v.
r.
předseda senátu