21 Cdo 2038/99

21 Cdo 2038/99,21 Cdo 2055/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ministerstvu financí v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o určení dalšího trvání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 C 242/90, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 1998 č.j. 22 Co 30, 31/98-252, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu ve výrocích, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 388.205,- Kč a žaloby na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného dále trvá, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 1997 č.j. 7 C 242/90-221 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 1997 č.j. 7 C 242/90-226 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 30.10.1990 sdělil Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce se sídlem v B. žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že bez zavinění organizace \"dlouhodobě nesplňuje požadavky kladené na výkon práce výzkumné pracovnice\" a že bez viny organizace má \"neuspokojivé pracovní výsledky\".

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7.11.1990 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Uvedla, že pracuje u pobočky Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce v P. jako samostatná odborná pracovnice a že důvody k rozvázání pracovního poměru jsou v písemné výpovědi buď uvedeny jen obecně nebo neodpovídají skutečnosti. V průběhu řízení dále požadovala, aby bylo určeno, že její pracovní poměr trvá, a aby jí byla přiznána náhrada mzdy ve výši 500.000,- Kč. Jako žalovaného označila žalobkyně v žalobě \"Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce, pobočka P., P. nám. 4 \". Na výzvu, obsaženou v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20.8.1997 č.j. 7 C 242/90-214a, žalobkyně sdělila, že název \"původního žalovaného\" opravuje na \"Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce se sídlem M. 23, B. \".

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1.7.1992 č.j. 7 C 242/90-40 žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl a rozhodl, že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit \"do pokladny zdejšího soudu na nákladech znaleckého posudku\" každý 122,50 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.10.1990 je platným právním úkonem, neboť žalobkyně nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce, což spočívá zejména v neuspokojivých pracovních výsledcích.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.3.1993 č.j. 14 Co 387/92-92 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zjistil, že \"v mezidobí\" byl Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce zrušen, a dovodil, že jeho práva a závazky převzalo Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, které bylo rovněž zrušeno, a jeho \"právním nástupcem\" se stalo Ministerstvo financí ČR. Ve věci samé vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval také otázkou, zda organizace splnila vůči žalobkyni \"nabídkovou povinnost\" ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 písm.c) zák. práce, a uložil mu, aby v dalším řízení provedl potřebné důkazy.

Obvodní soud pro Prahu 2 poté rozsudkem ze dne 3.11.1994 č.j. 7 C 242/90-113 žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhověl a rozhodl, že o \"nákladech řízení a nákladech státu a dalších nárocích\" bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Při rozhodování o části předmětu řízení dospěl k závěru, že vůči žalobkyni nebyla splněna \"nabídková povinnost, jakou má na mysli ustanovení § 46 odst.2 zák. práce\", a že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.10.1990 je proto neplatným právním úkonem. Jako \"nového\" žalovaného označil v rozsudku Ministerstvo financí ČR.

K odvolání Ministerstva financí ČR Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.12.1975 č.j. 14 Co 237/95-145 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Při posuzování otázky, na koho přešla práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce, odvolací soud dospěl k závěru, že k přechodu práv a povinností z pracovního vztahu podle ustanovení § 249 a § 250 zák. práce nemohlo dojít a že při zrušení tohoto ústavu nebyl ve smyslu ustanovení § 251 zák. práce určen orgán, který by měl uspokojit závazky \"bývalého zaměstnavatele žalobkyně\". Za použití ustanovení § 24 odst.4 zákona č. 563/1990 Sb. pak dovodil, že práva a povinnosti zrušeného Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce přešla na jeho zřizovatele, tj. na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, a po rozpadu federace ve smyslu ustanovení čl. 3 odst.3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, a uzavřel, že procesním nástupcem zaniklého žalovaného je Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a nikoliv Ministerstvo financí ČR.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20.12.1996 č.j. 7 C 242/90-188 doplněným usnesením ze dne 13.2.1997 č.j. 7 C 242/90-192 žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 94.940,- Kč, žalobu na zaplacení dalších 405.060,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit \"státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2\" na \"znalečném\" 245,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že ve sporu je \"pasivně legitimovaným\" Ministerstvo financí ČR, neboť po zrušení \"původního žalovaného \" Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce ke dni 30.9.1992 přešla povinnost uspokojit nároky žalobkyně na jeho zřizovatele, tj. na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, podle ústavního zákona \"č. 493/94\" na Federální ministerstvo financí a podle čl. 3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. na Ministerstvo financí ČR; považoval proto Ministerstvo financí ČR za žalovaného v tomto sporu. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.10.1990 je neplatná (z důvodů uvedených v předchozím rozsudku soudu prvního stupně), že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 30.9.1990, neboť po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce žalobkyně nebyla narozdíl od jiných pracovníků ústavu \"delimitována do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR\", a že jí náleží náhrada mzdy za léta 1991 a 1992 a \"odstupné ve výši dvou platů \" v celkové výši 94.940,- Kč.

K odvolání účastníků (žalobkyně a Ministerstva financí ČR) Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.5.1997 č.j. 22 Co 211, 212/97-211 rozsudek a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že zjišťoval právního nástupce žalovaného, aniž by žalovaný byl v žalobě řádně označen, neboť žalobkyně označila v žalobě žalovaného \"neúplným názvem Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce, pobočka P., P., P. nám. 4\", a uložil mu, aby v dalším řízení vyzval žalobkyni postupem podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. k odstranění této vady žaloby.

Obvodní soud pro Prahu 2 po odstranění vady žaloby rozsudkem ze dne 11.11.1997 č.j. 7 C 242/90-221 doplněným usnesením ze dne 11.11.1997 č.j. 7 C 242/90-226 žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 94.940,- Kč, žalobu na zaplacení dalších 405.060,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit \"státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2\" na \"znalečném\" 245,- Kč. Stejně jako ve svém předchozím rozsudku dovodil, že ve sporu je \"pasivně legitimovaným\" Ministerstvo financí ČR, neboť po zrušení \"původního žalovaného\" Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce ke dni 30.9.1992 přešla povinnost uspokojit nároky žalobkyně na jeho zřizovatele, tj. na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, podle ústavního zákona \"č. 493/94\" na Federální ministerstvo financí a podle čl. 3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. na Ministerstvo financí ČR. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně znovu závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30.10.1990 je neplatná, že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 30.9.1990, neboť po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce žalobkyně nebyla narozdíl od jiných pracovníků ústavu \"delimitována do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR\", a že jí náleží náhrada mzdy za rok 1991 a za dobu od 1.1. do 30.9.1992, náhrada mzdy za výpovědní dobu od 1.10. do 31.12.1992 a \"odstupné ve výši dvou platů\" v celkové výši 94.940,- Kč. Pro rok 1991 stanovil soud prvního stupně průměrný výdělek podle vyhlášky č. 235/1998 Sb. a pro rok 1992 podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb. a za použití \"koeficientů\" uvedených v nařízení vlády č. 227/1995 Sb.

K odvolání účastníků (žalobkyně a Ministerstva financí ČR) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.10.1998 č.j. 22 Co 30, 31/98-252 rozsudek a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil vedle částky 94.940,- Kč dalších 16.855,- Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; v dalším je potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud dovodil, že z Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce, který byl zrušen ke dni 30.9.1992, přešla majetková práva, práva a povinnosti z pracovněprávních, finančních a jiných vztahů na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, po jeho zrušení na Federální ministerstvo financí a po zániku federace na Ministerstvo financí ČR. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s výjimkou jeho úvahy o použitelnosti koeficientů uvedených v nařízení vlády č. 227/1995 Sb. pro výpočet průměrného výdělku žalobkyně za rok 1992. Průměrný výdělek žalobkyně stanovil i pro tento rok podle ustanovení § 275 zák. práce a tehdy platné vyhlášky č. 235/1988 Sb. a dovodil, že žalobkyni náleží celkem částka 111.795,- Kč. Námitku promlčení vznesenou žalovaným odmítl s odůvodněním, že nedostatek řádného označení žalovaného v žalobě byl odstraněn postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř., že žalobkyně po obdržení výpovědi z pracovního poměru oznámila zaměstnavateli, aby ji dále zaměstnával, a že \"mzdové nároky\" žalobkyně uplatnila u soudu v podání ze dne 26.10.1992. Vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku zdůvodnil odvolací soud tím, že \"otázka právního nástupnictví po zrušeném Výzkumném ústavu sociálního rozvoje a práce B. byla v daném případě zásadního právního významu\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.

Žalobkyně ve svém dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá, a o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 405.060,- Kč (správně částky 388.205,- Kč, neboť rozsudky soudů bylo žalobkyni přiznáno na peněžitém plnění celkem 111.795,- Kč), v první řadě namítá, že k \"delimitaci\" pracovníků pobočky Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce v P. došlo ke dni 30.9.1992 (v době, kdy již probíhal tento spor), že zaměstnavatel věděl o její snaze nadále pracovat a že přesto nebyla do \"delimitace\" zařazena, ačkoliv \"delimitováni\" byli všichni pracovníci, kteří o to projevili zájem; není proto možné, aby nesla odpovědnost za \"chybu na straně žalované\".

Žalobkyně dále namítá, že otázka právního nástupnictví po zrušeném Výzkumném ústavu sociálního rozvoje a práce byla soudy vyřešena nesprávně, neboť usnesením vlády ČSFR ze dne 16.9.1992 bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR určeno jako orgán, který měl uspokojit její nároky. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a aby věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný (Ministerstvo financí ČR) ve svém dovolání namítá, že žalobkyně označila v žalobě za žalovaného \"Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce, pobočka P., P. nám. 4, P.\", že poté soud začal jednat s Ministerstvem financí ČR jako se žalovaným a že teprve dne 11.11.1997 žalobkyně \"upravila\" označení původního žalovaného na Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce v B., M. ul. č. 23, a dovozuje, že spor byl \"sedm let veden proti subjektu, který neměl právní subjektivitu a nemohl vystupovat jako účastník řízení\". Žalovaný dále namítá, že po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce, k němuž došlo dnem 30.9.1992, není ve věci \"pasivně legitimován\". V protokolu sepsaném dne 17.12.1992 a označeném jako \"Zápis z jednání o převzetí majetku bývalého Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí\" bylo na základě ústavního zákona o dělení majetku ČSFR mezi Federálním ministerstvem financí a Ministerstvem financí SR dohodnuto, že \"nástupnickou organizací\" po tomto ústavu bude Ministerstvo financí SR; uvedený závěr podporuje i to, že podle ústavního zákona č. 541/1992 Sb. přecházejí závazky na Českou republiku nebo Slovenskou republiku podle toho, ke které z nich se podle svého obsahu vztahují, a závazky \"Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí B.\" přešly na stranu Slovenské republiky. Žalovaný rovněž poukazuje na to, že žalobkyně, i kdyby byla \"delimitována\" společně s ostatními pracovníky pobočky, by nadále působila - jako jiní pracovníci pobočky - buď na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR nebo na Federálním ministerstvu financí. Protože pracovníci, kteří přešli na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, u něj dále působí a protože s pracovníky Federálního ministerstva financí byl po zániku federace ukončen pracovní poměr (s těmi z nich, kteří přešli k žalovanému, byl uzavřen \"zcela nový pracovní poměr\"), byla by žalobkyně nadále zaměstnána buď u Ministerstva práce a sociálních věcí ČR nebo by její pracovní poměr skončil zrušením Federálního ministerstva financí. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud (§ 10a o.s.ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř., nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 388.205,- Kč a žaloby na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného dále trvá. Protože v tomto směru byla žaloba zamítnuta, žalovaný nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného v tomto směru podle ustanovení § 243b odst.4 věty první a § 218 odst.1 písm.b) o.s.ř. odmítl.

Proti výrokům svého rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, vyslovil odvolací soud ve smyslu ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázkou \"právního nástupnictví po zrušeném Výzkumném ústavu sociálního rozvoje a práce B.\" vyslovení přípustnosti dovolání pouze zdůvodnil, aniž by současně v rozsudku (v jeho výroku o vyslovení přípustnosti dovolání vykládaném v souvislosti s odůvodněním rozsudku) omezil takto vyslovenou přípustnost dovolání jen proti některým svým rozhodnutím nebo jen na posouzení určité právní otázky, je dovolání podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. přípustné pro řešení všech právních otázek, které byly pro rozsudek odvolacího soudu určující. Z hlediska ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. je proto proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání obou účastníků.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo přiznáno vedle částky 94.940,- Kč dalších 16.855,- Kč, je dovolání žalovaného přípustné podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a) o.s.ř. I když bylo tímto výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst.2 písm.a) o.s.ř. se tu neuplatní, protože přípustným dovoláním žalovaného byly dotčeny výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v celkové výši 111.795,- Kč.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání jsou zčásti opodstatněná a že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

S názorem žalovaného, podle kterého byl předmětný spor \"sedm let veden proti subjektu, který neměl právní subjektivitu a nemohl vystupovat jako účastník řízení\", nelze souhlasit.

V žalobě (§ 79 odst.1 o.s.ř.) musí být účastníci označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným a aby s ním mohl soud jednat. Právnická osoba se (v době podání žaloby v této věci) jako účastník řízení označovala uvedením obchodního názvu (firmy) nebo názvu, pod kterým byla zřízena, a adresou jejího sídla. Jestliže žaloba obsahuje takové označení účastníka řízení, které neumožňuje jeho přesnou identifikaci, jde o nesprávné podání; tuto vadu je soud povinen pokusit se odstranit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Jen tehdy, byl-li účastník přesně označen nebo byla-li vada v jeho označení znemožňující jeho přesnou identifikaci odstraněna, lze uzavřít, zda byl za účastníka označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.

Žalobkyně v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7.11.1990 označila jako žalovaného \"Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce, pobočka P., P. nám. 4, P. \". Tímto způsobem však neoznačila za účastníka někoho, kdo by neměl ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení. Ve skutečnosti šlo o vadu v označení žalovaného, neboť to, že žalobkyně neuvedla adresu sídla žalovaného, neumožňovalo rozlišení, zda má být účastníkem řízení na straně žalovaného právnická osoba, způsobilá být účastníkem řízení (Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce), nebo její organizační složka, která neměla způsobilost být účastníkem řízení (pobočka Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce v P.). Tuto vadu žaloby žalobkyně na výzvu soudu odstranila. I když se tak stalo až podáním ze dne 1.9.1997 (viz č.l. 215 spisu), platí, že tím se stala žaloba v označení žalovaného bezvadnou od počátku.

V průběhu řízení soudy zjistily (správnost jejich zjištění v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že žalovaný Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce, který byl rozpočtovou organizací a jehož zřizovatelem bylo Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, byl zrušen ke dni 30.9.1992 a že zanikl. Vzhledem k tomu, že žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení za řízení (v době od zahájení řízení do jeho pravomocného skončení), soudy správně postupovaly podle ustanovení § 107 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že povaha projednávané věci umožňovala, aby bylo v řízení pokračováno, správně též zkoumaly, kdo převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde, a kdo se tak stal v tomto řízení procesním nástupcem zaniklého žalovaného Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce.

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít (a to platilo i podle právní úpravy účinné v roce 1992 a 1993) jen na straně zaměstnavatele (organizace) a jen v případech stanovených zákonem. Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byly upraveny nejen v § 249 a § 250 zák. práce (ustanovení § 251 zák. práce neupravuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ale jen uspokojení nároků pracovníků zrušené organizace), ale i ve zvláštních právních předpisech (srov. například v § 17 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., nebo v § 59 odst. 3, § 480 a § 487 obch. zák.).

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází nejen při zániku zaměstnavatele (organizace), ale i v takovém případě stanoveném zákonem, jenž zánik zaměstnavatele (organizace) nepředpokládá (srov. například § 250 zák. práce, § 487 obch. zák.). Dojde-li za řízení k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, aniž by dosavadní účastník (zaměstnavatel) ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastává rovněž právní a s ním spojené procesní nástupnictví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495(96, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Dochází-li k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, přechází na přejímajícího zaměstnavatele (přejímající organizaci) práva a povinnosti nejen vůči těm pracovníkům, jejichž pracovněprávní vztah v době přechodu vůči dosavadnímu zaměstnavateli (dosavadní organizaci) trval, popřípadě kteří v té době byli činni v převáděné části zaměstnavatele (organizace). Uvedený přechod práv a povinností nastává také u pracovníků dosavadního zaměstnavatele (dosavadní organizace) a u pracovníků, kteří působili v převáděné části zaměstnavatele (organizace), kteří v době převodu vedli u soudu s dosavadním zaměstnavatelem (s dosavadní organizací) spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V důsledku toho, že platnost rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo před účinností převodu, byla zpochybněna, není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr následkem výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skutečně skončil nebo zda dále (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné a trvá-li pracovník na tom, aby ho organizace dále zaměstnávala) pokračuje. Protože v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k takovémuto pracovníku nelze považovat pracovní poměr za skončený a protože pracovní poměr (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) může nadále trvat, přechází na přejímajícího zaměstnavatele (organizaci) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů též k těm pracovníkům, u nichž byl před účinností převodu rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl v době účinnosti převodu pravomocně rozhodnut (srov. též obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495(96, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

V posuzovaném případě soudy dovodily, že po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce, k němuž došlo ke dni 30.9.1992, přešla jeho práva a povinnosti z pracovního poměru se žalobkyní podle ustanovení § 24 odst.4 věty třetí zákona č. 563/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech federace, na zřizovatele, tj. na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí. I když jde o ustanovení, které upravuje případ, v němž nastává přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nelze zatím s uvedeným závěrem soudů souhlasit.

V průběhu řízení totiž vyšlo najevo, že ve vztahu k Výzkumnému ústavu sociálního rozvoje a práce, popřípadě k jeho majetku, byla zavedena likvidace (srov. například sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 21.3.1993, sdělení Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí v P. ze dne 11.8.1995, sdělení Výskumného ústavu práce, sociálnych vecí a rodiny v B. ze dne 4.10.1995). Kdyby po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce byla provedena jeho likvidace, nemohla jeho práva a povinnosti z pracovního poměru se žalobkyní přejít na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí; podle ustanovení § 251 zák. práce (ve znění účinném do 28.5.1992) a čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. (v projednávané věci jde o nároky, které vznikly před 29.5.1992) by byl povinen uspokojit nároky žalobkyně orgán provádějící likvidaci, popřípadě - pokud by tak neučinil - stát, tj. Česká a Slovenská Federativní Republika. Soudy však uvedenému zjištění nevěnovaly náležitou pozornost a nezabývaly se tím, zda byla provedena likvidace Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce nebo zda se provedená likvidace vztahovala jen k majetku tohoto ústavu, který přešel na Federální ministerstvo práce a sociálních věci a po jeho zrušení na Federální ministerstvo financí.

V průběhu řízení rovněž vyšlo najevo, že dne 30.9.1992 byla mezi Federálním ministerstvem práce a sociálních věcí jako nadřízeným orgánem (tj. zřizovatelem) Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce (v dohodě se sice uvádí \"Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, avšak z okolností, za nichž byla dohoda uzavřena, je nepochybné, že se týká Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce) a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR uzavřena dohoda nazvaná \"Dohoda o převodu pracovníků a mzdových prostředků podle § 51 Občanského zákoníku a převodu části organizace podle § 250 ZP\".

Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném ke dni 30.9.1992) převádí-li se část organizace do jiné organizace, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům této části organizace na přejímající organizaci.

Částí organizace se rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka organizace, která vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) organizace samotné. Takováto složka organizace má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje, nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí pracovník organizace (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Právní skutečnost významná z hlediska ustanovení § 250 odst.1 zák. práce musí mít za následek (musí sledovat) \"převod části organizace do jiné organizace\", tj. trvalé začlenění převáděné části organizace do jiné organizace (musí jít o takovou právní skutečnost, se kterou právní předpisy takový následek spojují a na základě které lze hovořit o \"převodu\"). Přenechá-li organizace svou organizační jednotku (organizační složku) někomu jinému jen dočasně, pak na takovou situaci skutková podstata ustanovení § 250 odst.1 zák. práce nedopadá, neboť se nejedná o \"převod\" části organizace, ale o přenechání věcí (části majetku) organizace někomu jinému k užívání (popřípadě i k braní užitků) na omezenou dobu.

Dojde-li k převodu části organizace do jiné organizace, přechází na přejímající organizaci práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům, kteří v převáděné části organizace v době účinnosti převodu působili, jakož i - jak vyplývá z výše uvedeného - k pracovníkům, kteří v převáděné části organizace působili a byl s nimi rozvázán pracovní poměr, jestliže v době převodu vedou s organizací u soudu spor o platnost rozvázání pracovního poměru. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tu dochází ze zákona, nezávisle na vůli převádějící nebo přejímající organizace \"předat\" nebo \"převzít\" konkrétního pracovníka a bez zřetele k tomu, zda a kdy se přejímající organizace dozví o všech pracovnících, kteří k ní tímto způsobem přešli.

Z obsahu dohody ze dne 30.9.1992 vyplývá, že jejím předmětem měl být nejen \"převod 23 pracovníků\" z pracoviště Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce v P. na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, který by sám o sobě nemohl mít účinky podle ustanovení § 250 odst.1 zák. práce, ale i - jak naznačují zejména její čl. IV. a V. - převod části Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce (jeho pobočky v P.) na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Soudy obou stupňů se však touto dohodou, uzavřenou ještě před zánikem (popřípadě v den zániku) Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce ze strany jeho zřizovatele, z tohoto pohledu nezabývaly, ačkoliv - kdyby šlo skutečně o převod části Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce (jeho pobočky v P.) na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR jako přejímající organizaci - by v jejím důsledku přešla práva a povinnosti Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce z pracovněprávních vztahů se žalobkyní na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, což by mělo za následek, že by se Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR stalo bez zřetele na zánik Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce také jeho procesním nástupcem v tomto sporu. Skutečnost, že žalobkyně nebyla uvedena v seznamu přejatých pracovníků (v příloze 1 této dohody), na tom sama o sobě nemůže nic změnit.

Z uvedeného vyplývá, že na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí jako na zřizovatele Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce mohla přejít práva a povinnosti ústavu z pracovního poměru se žalobkyní, jen jestliže nebyla provedena likvidace Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce (před jeho zánikem) nebo jestliže nepřešla část Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce (jeho pobočka v P.) ve smyslu ustanovení § 250 odst.1 zák. práce na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Pouze v takovém případě lze - za současného skutkového stavu věci - dovozovat, že podle ustanovení čl. IV písm.c) ústavního zákona č. 296/1990 Sb. ve znění ústavního zákona č. 493/1992 Sb. přešla tato práva a povinnosti dnem 29.10.1992 z Federálního ministerstva práce a sociálních věcí na Federální ministerstvo financí a ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 zák. práce a čl. 3 odst.3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. dnem 1.1.1993 z Federálního ministerstva financí na Ministerstvo financí ČR. Namítá-li žalovaný v dovolání, že s pracovníky Federálního ministerstva financí byl po zániku federace ukončen pracovní poměr a že s těmi z nich, kteří přešli k žalovanému, byl uzavřen \"zcela nový pracovní poměr\", pak pomíjí nejen výše uvedené závěry, ale i obsah dohody ze dne 29.12.1992, uzavřené mezi Federálním ministerstvem financí a Ministerstvem financí ČR, v níž se pod bodem I.1) konstatuje, že dnem 1.1.1993 \"přecházejí v souladu s ustanovením § 249 odst.1 zákoníku práce všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů Federálního ministerstva financí na Ministerstvo financí České republiky\".

S názorem soudů, že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 30.9.1992 jenom proto, že žalobkyně nebyla v dohodě uzavřené mezi Federálním ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR ze dne 30.9.1992 uvedena v seznamu pracovníků převáděných na Ministerstvo práce a sociálních věcí, nelze souhlasit.

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází - jak uvedeno již výše - ze zákona (na základě právní skutečnosti stanovené zákonem) ohledně všech pracovníků, jejichž práv a povinností z pracovněprávních vztahů se přechod týká. Došlo-li dnem 30.9.1992 k převodu části Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce (jeho pobočky v P.) na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR nebo došlo-li k tomuto dni k převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce na Federální ministerstvo práce a sociálních věcí podle ustanovení § 24 odst.4 věty třetí zákona č. 563/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech federace, přešla na přejímající organizaci také práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči žalobkyni, která působila u pobočky Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce v P.

a v době přechodu práv a povinností vedla se svým zaměstnavatelem spor o platnost rozvázání pracovního poměru. Pouze v případě, kdyby byla po zrušení Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce provedena jeho likvidace, by její pracovní poměr skončil dnem 30.9.1992 (srov. § 42 odst.5 zák. práce ve znění účinném od 29.5.1992 do 31.5.1994); ustanovení § 251 zák. práce neupravuje - jak uvedeno výše - přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ale jen uspokojení nároků pracovníků zrušené organizace, a nároky žalobkyně by byl povinen uspokojit (srov. § 251 větu druhou zák. práce ve znění účinném do 28.5.1992 a čl.

III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb.) orgán provádějící likvidaci, popřípadě - pokud by tak neučinil - stát, tj. Česká a Slovenská Federativní Republika a po zániku federace její právní nástupce. Důvody k postupu podle ustanovení § 251 věty první zák. práce nebyly v projednávané věci zjištěny, neboť Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce nebyl zrušen - jak vyplývá ze zjištění soudů, zejména z usnesení vlády ČSFR ze dne 16.9.1992 č. 516 - \"bez právního nástupce\", tedy způsobem, kdy by musel být určen ten, kdo je povinen uspokojit nároky jeho pracovníků, popřípadě uplatňovat jeho nároky.

Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že jeho rozhodnutí o tom, že žalobkyni náleží peněžité plnění ve výši 111.975,- Kč, nelze pro nedostatek důvodů přezkoumat. I když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že při výpočtu náhrady mzdy pro léta 1991 a 1992 vycházel z výdělku žalobkyně za rok 1990 a že nelze souhlasit s přihlédnutím ke \"koeficientům\" uvedeným v nařízení vlády č. 227/1995 Sb. (jak to učinil soud prvního stupně), nevysvětlil, z jak vysokého průměrného výdělku žalobkyně vycházel ani za jak dlouhé období žalobkyni peněžité plnění poskytl. Dovolacímu soudu tím zabránil přezkoumat správnost výše uvedeného závěru a dovolací soud nemohl posoudit ani to, jak se odvolací soud vypořádal s tím, že soud prvního stupně přiznal v rozporu s ustanovením § 153 odst.2 o.s.ř. žalobkyni vedle náhrady mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru (§ 61 zák. práce) též \"náhradu mzdy za výpovědní dobu\" od 1.10. do 31.12.1992 a \"odstupné ve výši dvou platů\", tedy nároky, které žalobkyně nepožadovala a které - vzhledem k tomu, že má za to, že její pracovní poměr dosud trvá - ani (logicky vzato) požadovat nemohla.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je postižen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k těmto vadám dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyly uplatněny v dovoláních.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a akcesorické usnesení ze dne 11.11.1997 č.j. 7 C 242/90-226 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. listopadu 2000

JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová