21 Cdo 210/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zděnka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce A. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., členu
koncernu K. I., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 164/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2002 č.j. 16 Co 200/2002-47, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4.
dubna 2002 č.j. 17 C 164/2001-26 se zrušují a věc se vrací Okresního soudu ve
Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za
dobu pracovní neschopnosti od 9. 6. 1998 do 8. 9. 1998 částku 41.090,- Kč.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že krátce po ukončení léčby následků pracovního
úrazu ze dne 7. 1. 1998 - vykloubení levého ramene - utrpěl dne 9. 6. 1998 při
práci doma na zahrádce zranění stejné povahy jako předtím při pracovním úraze.
S ohledem na krátký časový odstup od 1. 4. 1998, kdy byla ukončena léčba
následků pracovního úrazu, dovozoval, že zranění, které utrpěl dne 9. 6. 1998,
je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 7. 1. 1998.
Žalovaný vznesl námitku promlčení, kterou odůvodnil tím, že žalobce obdržel
poslední nemocenské dávky za dobu pracovní neschopnosti od 9. 6. 1998 do 8. 9.
1998 ve výplatě za měsíc září 1998 dne 15. 10. 1998, že však svůj nárok
uplatnil po uplynutí promlčecí doby žalobou podanou u soudu až dne 3. 10. 2001.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 4. 4. 2002 č.j. 17 C
164/2001-26 žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci na náhradě
nákladů řízení částku 10.663,- Kč k rukám jeho zástupce a aby zaplatil České
republice na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku na soudním poplatku
1.640,- Kč a „na proplaceném znalečném“ 2. 040,- Kč. Námitku promlčení posoudil
jako nedůvodnou. Dovodil, že žalobce se dověděl o tom, že za škodu odpovídá
žalovaný „na základě operace, které se podrobil dne 20. 11. 2000 a zejména z
lékařského potvrzení MUDr. Š. ze dne 20. 8. 2001, podle něhož pracovní
neschopnost žalobce v době od 9. 6. 1998 do 8. 9. 1998 byla v příčinné
souvislosti s pracovním úrazem ze dne 7. 1. 1998“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 9. 2002 č.j.
16 Co 200/2002-47 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na nákladech řízení před soudy obou
stupňů 1.640,- Kč a aby zaplatil České republice na účet Okresního soudu ve
Frýdku-Místku náklady řízení ve výši 2.040,- Kč. Při posouzení důvodnosti
námitky promlčení vycházel z názoru, že poškozený se dozví o škodě tehdy, kdy
zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její
rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a že o tom,
kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, kdy zjistí skutkové okolnosti
rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Na základě toho dovodil, že v
posuzované věci se „počátek běhu promlčecí doby odvíjí již od data 15. 10.
1998“, neboť tehdy byly žalobci vyplaceny nemocenské dávky za dobu pracovní
neschopnosti, a protože v jejím průběhu měl stejné zdravotní problémy jako po
pracovním úraze ze dne 7. 1. 1998, nebránilo mu nic, „vzhledem k tomu, že se
jednalo o stejnou diagnózu“, aby si nechal vyhotovit lékařský posudek o
příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku za uvedenou pracovní neschopnost a
pracovním úrazem ze dne 7. 1. 1998. Protože žalobu podal až dne 3. 10. 2001, je
jeho nárok promlčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
odvolací soud měl věc „posoudit a vyhodnotit, vzhledem ke zvláštnosti případu“.
Zdůraznil, že úraz, který utrpěl dne 7. 1. 1998, nebyl žalovaným uznán za úraz
pracovní, a že až po poradě se svou právní zástupkyní dospěl k závěru, že jeho
zranění bude pravděpodobně úrazem pracovním. O tom, že jeho úraz byl uznán jako
pracovní, se dověděl až koncem září 1999, avšak déle než rok předtím dne 9. 6.
1998 „utrpěl nepracovní úraz - vykloubení levého ramene, tedy totéž zranění
jako předešlé“. Při tehdejších svých znalostech „nemohl vědět, že mimopracovní
úraz dne 9. 6. 1998 mu vznikl v příčinné souvislosti se zraněním dne 7. 1.
1998, které bylo teprve za více než rok projednáno a odškodněno jako pracovní
úraz“. O odpovědnosti žalované a příčinné souvislosti se tedy subjektivně
dověděl až po skončení terapie a po operaci, k níž došlo dne 20. 11. 2000.
Protože svůj nárok řádně uplatnil u soudu dne 3. 10. 2001, nemůže být promlčen.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že
žalobcem tvrzená škoda vznikla v roce 1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970
Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.
52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č.
231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb.,
č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce
ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl
uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne,
jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém
případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení § 261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na
náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (
§ 194 a § 195) nebo jiné škody na zdraví ( § 187) a nároky na náhradu nákladů
na výživu pozůstalých (§ 199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající
se však promlčují.
Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo
mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu
škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda
vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí,
nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti
let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o
škodu na zdraví.
S názorem dovolatele, který odvolacímu soudu vytýká, že v jeho případě „měl
skutečnosti posoudit a vyhodnotit vzhledem ke zvláštnosti daného případu“, lze
souhlasit potud, že v každé jednotlivé posuzované věci je nutno přihlížet k
individuálním okolnostem případu; je však třeba mít přitom na zřeteli, že
posouzení musí vycházet z jednotících společných hledisek, které mají obecnější
dosah. Z tohoto pohledu není pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty
významné, jak hodnotili účastníci odpovědnostního vztahu poškození zdraví
zaměstnance v konkrétním případě po právní stránce, neboť z hlediska rozsahu a
míry vědomostí zaměstnance o skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod
pro závěr o odpovědnosti zaměstnavatele, se souhrn jemu známých skutkových
okolností v důsledku následného právního hodnocení, které učiní, nikterak
nemění; proto je nerozhodná okolnost, kdy žalobce „po poradě se svou právní
zástupkyní dospěl k názoru, že zranění z 7. 1. 1998 bude pravděpodobně úrazem
pracovním“, resp. že se až „koncem září 1999“ dověděl o tom, že úraz ze 7. 1.
1998 byl „uznán jako pracovní“.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně)
určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode
dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen
objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh
promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit,
jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující,
zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala
(nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o
objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních
skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni
vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Obecně platí, že nárok na náhradu
škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, t.j. lhůta objektivní
a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém
smyslu výjimku nárok na náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je
stanovena pouze subjektivní lhůta. U tohoto typu odpovědnostních vztahů, který
je předmětem řízení i v posuzované věci, je proto bez významu, kdy objektivně
došlo ke škodní události (k poškození zdraví úrazem, nebo k onemocnění),
směrodatný je zde subjektivně určený počátek, neboť počátek běhu promlčecí doby
se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě.
Subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán nejen v zájmu zvýšené ochrany
poškozeného, odůvodněn je rovněž (a především) povahou práva na náhradu škody
na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se
velmi často projevují) se značným časovým odstupem až v době, kdy by objektivní
promlčecí lhůta počítaná od škodní události (jestliže by byla stanovena) již
dávno skončila. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí
lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku na náhradu
škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být
splněny kumulativně.
Lze sdílet názor odvolacího soudu, že poškozený se doví o tom, že mu vznikla
škoda tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik
konkrétního dílčího nároku práva na náhradu škody. Soudní praxe přitom
vycházela již v minulosti z názoru, že při posouzení promlčení je třeba mít na
zřeteli, že tyto dílčí nároky (srov. § 193 odst. 1 zák. práce) jsou podle
ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich
vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. závěry
Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. Cpj 37/74 k uplatňování ustanovení zákoníku práce o
odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11,
str. 56, 57). Poškozený se proto doví o vzniku škody na výdělku za dobu
pracovní neschopnosti (§ 194 zák. práce) zpravidla - jak z toho v posuzované
věci vycházel rovněž odvolací soud - poté, jakmile jsou mu po skončení pracovní
neschopnosti vyúčtovány nemocenské dávky a skutkový podklad, umožňující
porovnáním s průměrným výdělkem před vznikem škody získat vědomost o škodě, se
tak stane úplným.
V projednávaném případě tak odvolací soud vycházel ze závěru, že se žalobce
dověděl o výši škody po vyplacení nemocenských dávek „za předmětné období
pracovní neschopnosti, a to ve výplatním termínu mzdy za září 1999“, kterým byl
- jak z výsledku dokazování vyplývá - den 15. 10. 1999. S jeho dalším závěrem,
že se žalobce téhož dne rovněž dověděl také o tom, kdo za vzniklou škodu
odpovídá, neboť mu „již v této době nic nebránilo, aby si nechal vyhotovit
lékařský posudek o příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a pracovním úrazem
ze dne 7. 1. 1998“, však dovolací soud nesouhlasí.
O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost
o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o
odpovědnosti zaměstnavatele; nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném
slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec
disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti zaměstnavatele
učinit. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zákonem vyžadovaná
vědomost zaměstnance o tom, kdo za škodu odpovídá, byla naplněna již na základě
pouhého podezření či předpokladu; z tohoto hlediska je rozhodující, kdy se
zaměstnanec o těchto skutečnostech (skutkových okolnostech) prokazatelně
dozvěděl. Žalobci nepochybně již v době po skončení pracovní neschopnosti od 9.
6. 1998 do 8. 9. 1998 (ale kdykoliv i v jejím průběhu) z objektivního hlediska
nazíráno „nic nebránilo“, aby si opatřil posudek o příčině této pracovní
neschopnosti, včetně toho, zda její příčinou nebyly následky úrazu v práci ze
dne 7. 1. 1998. Tato možnost sama o sobě však - důsledně vzato - pouze znamená,
že v této době (za kterou odvolací soud považuje až den 15. 10. 1998, kdy došlo
k vyúčtování nemocenských dávek) žalobce vědomostí o takových skutkových
okolnostech, které by byly způsobilé učinit závěr o možné odpovědnosti
zaměstnavatele ještě nedisponoval, že tehdy mohl jen vyvinout úsilí, aby tuto
vědomost získal. Protože s nedostatkem aktivity oprávněného účastníka v tomto
směru zákon nespojuje žádné negativní důsledky, není rozhodné, kdy oprávněný
účastník při vyvinutí potřebného úsilí mohl získat vědomost o možné
odpovědnosti zaměstnavatele, rozhodující je, kdy tuto vědomost skutečně získal.
Z hlediska úvahy o prokazatelné vědomosti o odpovědnosti žalované za úraz ze
dne 9. 6. 1998 však nelze sdílet ani názor žalobce, který považuje kromě jiného
za významné, že sice „po poradě se svou právní zástupkyní dospěl k závěru, že
zranění ze dne 7.1.1998 bude pravděpodobně úrazem pracovním, doklady ale žádné
neměl“, neboť dovolatel náležitě nerozlišuje a navzájem směšuje vlastní
vědomost o rozhodných skutkových okolnostech na straně jedné a - na straně
druhé - okolnost, zda má k dispozici způsobilé důkazní prostředky a zda je
schopen skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, procesně aprobovaným způsobem
prokázat. Tento názor by znamenal, že by počátek běhu subjektivní promlčecí
lhůty závisel až na úsudku o kvalitě důkazů, které má zaměstnanec k dispozici,
k čemuž by bylo možné se relevantním způsobem vyjádřit - dovedeno do důsledků -
teprve po proběhnuvším soudním řízení v rozhodnutí o věci samé. Soudní praxe
ohledně typově obdobné problematiky již v minulosti dovodila, že dovolává-li se
účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo
(nárok) přiznat i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za
škodu nebo výše škody (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4.
1983 sp. zn. Sc 2/83 uveřejněné pod č. 29, roč. 1983 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že pro závěr, kdy se poškozený dozvěděl o tom, kdo
odpovídá za škodu, která mu vznikla poškozením zdraví (§ 263 odst. 3 zák.
práce), není významné, kdy si na základě skutkových okolností, o nichž již
dříve věděl, utvořil právní závěr o odpovědnosti zaměstnavatele anebo, do jaké
míry je schopen uvedené skutkové okolnosti, o nichž se dověděl, prokázat v
případném soudním řízení. Rozhodující z tohoto hlediska je, kdy se poškozený
dověděl o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu;
nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby
skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr
o možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit.
Řízení však bylo rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. V posuzované věci bylo pro posouzení námitky promlčení
významné - jak uvedeno výše - vedle zjištění, kdy se žalobce dověděl o škodě,
rovněž zjištění, kdy se žalobce dověděl, kdo za škodu odpovídá. Povinností
žalovaného bylo, aby tvrdil všechny z tohoto hlediska pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti a ke svým tvrzením nabídl důkazy [§ 101 odst. 1 písm. a) a
b) o.s.ř.]. Žalovaný v podání ze dne 15. 10. 2001 svou námitku budoval pouze na
tvrzení, že žalobce se dověděl o vzniku škody „poté, co mu byla vyplacena
poslední dávka nemocenského … dne 15. 10. 1998 ve výplatě za měsíc září 1998“.
Uvedené tvrzení je však neúplné, neboť nezahrnuje všechny rozhodné skutečnosti
potřebné pro posouzení důvodnosti vznesené námitky. Žalovaný totiž netvrdí nic
o tom, kdy se žalobce dověděl, že pracovní neschopnost v době od 9. 6. 1998 do
8. 9. 1998 (následující po poškození zdraví při práci doma na zahrádce), je
vlastně důsledkem pracovního úrazu ze dne 7. 1. 1998, a neoznačil důkazy,
kterými by mohla být jeho tvrzení prokázána. Soudu prvního stupně je proto
třeba vytknout, že neposkytl žalovanému při jednání dne 6. 11. 2001, případně
dne 4. 4. 2002 (kterých se zúčastnil rovněž pověřený zaměstnanec žalovaného) ve
smyslu ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o jeho povinnosti
tvrzení a povinnosti důkazní; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 221 o.s.ř. nezjednal nápravu. Jestliže soud rozhodl ve věci, aniž
by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, poskytl řádné
poučení podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané
věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolací soud k této vadě
řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. § 242 odst.3 věta
druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto zrušil rozsudek odvolacího soudu, a protože řízení před
soudy obou stupňů je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 20003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu