21 Cdo 2107/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce F. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a. s.,
členu koncernu K. I., a. s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 42/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2004 č.j. 16 Co 341/2003-63, takto :
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna
žaloby) a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. července 2003 č.j. 26 C
42/2002-42
(s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby o 13.230,- Kč se 4%
úrokem z prodlení od 9.5.2003 do zaplacení) se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na
výdělku za dobu od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2003, celkem 39.960,- Kč s
příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako horník-
razič, po převedení z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice v roce 1990
pracoval v renovační dílně a po zjištění nemoci z povolání byl v roce 1993
převeden na povrch dolu, kde pracuje jako provozní zámečník. Žalovaný, který
uznal svoji odpovědnost za škodu vzniklou nemocí z povolání, mu proplácel
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozdílu mezi
průměrným měsíčním výdělkem před vznikem škody 7.764,- Kč s připočtením
zvláštního příspěvku horníkům ve výši 1.500,- Kč; od součtu těchto částek ve
výši 9.264,- Kč, který upravoval postupně podle „valorizačních předpisů“,
odpočítával dosažený výdělek a částečný invalidní důchod snížený o 220,- Kč. Od
května 2002 však žalovaný provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tak, že
valorizuje jen průměrný měsíčný výdělek před vznikem škody a k tomuto
valorizovanému výdělku potom připočítává zvláštní příspěvek horníkům. Uvedený
postup má za následek, že žalovaný poskytuje žalobci náhradu za ztrátu na
výdělku o 2.205,- Kč měsíčně nižší.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 29. 11. 2002 č.j. 26 C
42/2002-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zvláštní příspěvek
horníkům netvoří součást průměrného výdělku, neboť podle ustanovení § 9
vyhlášky č. 19/1991 Sb. se pouze připočítává k průměrnému výdělku před vznikem
škody. Uvedený závěr podporuje skutečnost, že podle ustanovení § 17 odst. 1
zákona č. 1/1992 Sb. je pro výpočet průměrného výdělku rozhodující hrubá mzda,
která byla žalobci zúčtována k výplatě v rozhodném období, „tedy nikoliv též
zvláštní příspěvek horníkům, který je navíc vždy příjmem čistým“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 4. 2003
č.j. 16 Co 84/2003-31 připustil změnu žaloby, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že v případě
zvláštního příspěvku horníkům přiznaného ze zdravotních důvodů z ustanovení § 9
vyhlášky č. 19/1991 Sb. vyplývá, že tento zdravotní zvláštní příspěvek se k
průměrnému výdělku pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku připočítává, je-li
to pro zaměstnance výhodnější. Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že
„se vypočte průměrný měsíční výdělek v hrubé mzdě před vznikem škody, ke
kterému se připočte přiznaná výše zvláštního příspěvku horníků, obě částky se
sečtou a takto zjištěný průměrný výdělek pro náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
se pak valorizuje podle příslušných valorizačních předpisů“. Na okolnosti, že
zvláštní příspěvek horníků se stává neoddělitelnou součástí tohoto průměrného
výdělku „nic nemění skutečnost, že zvláštní příspěvek horníků nepodléhá dani,
když tento postup vyplývá ze zvláštní úpravy dané ustanovením § 9 vyhlášky č.
19/1991 Sb.“.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 23. 7. 2003 č.j. 26 C
42/2002-42 připustil změnu žaloby – její „rozšíření“ o částku 13.230,- Kč s
příslušenstvím, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 2.205,- Kč s 5,5%
úrokem z prodlení od 25. 8. 2002 do zaplacení a 13.230,- Kč se 4% úrokem z
prodlení od 9. 5. 2003 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
státu na účet Okresního soudu v Karviné 620,- Kč na soudním poplatku a že je
povinen zaplatit žalobci 15.105,- Kč na nákladech řízení k rukám „jeho právní
zástupkyně“. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu a z toho,
že „výše žalovaným nevyplacené náhrady škody byla mezi účastníky nesporná“,
žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2.
2004 č.j. 16 Co 341/2003-63 připustil změnu žaloby a žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobci 24.255,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. 1. 2004 do
zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech
řízení účastníků potvrdil, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
na nákladech odvolacího řízení 10.635,- Kč k rukám advokátky a že je povinen
zaplatit státu částku 1.590,- Kč na soudním poplatku na účet Okresního soudu v
Karviné. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a z
ustanovení § 17a zákona č. 98/1987 Sb. setrval na závěru, že zvláštní příspěvek
horníkům se „po připočtení k průměrnému výdělku zaměstnance podle § 9 stává
neoddělitelnou součástí tohoto průměrného výdělku“. Podle názoru odvolacího
soudu „je také nutno přihlédnout k dříve platné vyhlášce č. 102/1987 Sb., která
byla zrušena vyhláškou č. 19/1991 Sb., v níž byl posuzovaný problém řešený
jasněji“ a „vzhledem k úmyslům zákonodárce a znění § 9 není rozhodující, že
průměrný výdělek žalobce byl vypočten jako hrubý a následně zdaňován a že ZPH
představuje částku v čistém, když tato skutečnost vyplývá přímo z § 8 odst. 4
zákona o ZPH, kde je stanoveno, že zvláštní příspěvek nepodléhá dani“. Jak
odvolací soud dále uvedl, „lze souhlasit s odvolatelem, že ZPH není mzdou ale
zákonnou sociální dávkou upravenou zvláštním předpisem, ovšem to nic nemění na
závěru, že sociální dávku je nutno podle citovaného ustanovení § 9 vyhlášky č.
19/1991 Sb. připočítat k průměrnému výdělku před vznikem škody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Namítal, že průměrný výdělek pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z
povolání se zjišťuje podle zákona č. 1/1992 Sb., s jedinou odchylkou
spočívající v započtení zvláštního příspěvku horníkům. Podle ustanovení § 9
vyhlášky č. 19/1991 Sb. se však - jak dovolatel zdůraznil - pro účely náhrady
škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání zvláštní příspěvek
horníkům připočítával jak k průměrnému výdělku před vznikem škody, tak i k
výdělku dosahovanému po skončení pracovní neschopnosti. Z ustanovení § 9
vyhlášky č. 19/1991 Sb. jako „jediné právní úpravy odchylného postupu
zjišťování rozhodného průměrného výdělku u odškodňovaných horníků, kteří v době
vzniku škody pobírají zvláštní příspěvek horníkům nevyplývá, že okamžikem
prvního připočtení ZPH k průměrnému výdělku se zvláštní příspěvek horníkům
stává trvalou součástí průměrného výdělku před vznikem škody“. Žalovaný
zdůraznil, že jde o samostatnou zákonnou sociální dávku, která se připočítává k
průměrnému měsíčnímu výdělku, jak při prvním zjišťování výše náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak i při každé jeho další
valorizační úpravě. Postup, kdy výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti vychází z valorizovaného součtu průměrného
výdělku a zvláštního příspěvku horníkům a nikoliv z valorizovaného průměrného
výdělku, ke kterému se pro účel odškodnění připočte zvláštní příspěvek horníků,
je v rozporu s ustanovením § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a je i v rozporu s
obecným způsobem zjišťování průměrného výdělku, podle kterého průměrným
výdělkem před vznikem škody je nutno rozumět průměrný výdělek valorizovaný
podle právních předpisů o valorizaci v těch případech, na které valorizace
dopadá. Zvláštní příspěvek horníkům je upraven samostatným zákonem a jeho výše
nebyla valorizací upravována. Postup žalovaného „plně odpovídá zásadě hradit
škodu do výše průměrného výdělku před vznikem škody“, zatímco postup zvolený
odvolacím soudem „tuto zásadu porušuje a neoprávněně žalobce zvýhodňuje“.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce za škodu způsobenou zaměstnanci
nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval
naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž
vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci
uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z
povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z
povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu
(podle právní úpravy účinné do 31. 5. 1994 limitovaného způsobem uvedeným v
ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce) mezi výdělkem zaměstnance před vznikem
škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní
nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou
vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a
jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako
před poškozením.
Vzhledem k tomu, že žalobce namítá nesprávné zjištění průměrného výdělku
rozhodného pro výši jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, který mu měl vzniknout od 1.4.1993, je třeba
projednávanou věc posuzovat i v současné době podle ustanovení zákona č. 1/1992
Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění
zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb. a č. 37/1993 Sb. (dále jen „zákon o
mzdě“), zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění zákonů
č. 160/1989 Sb a č. 235/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 98/1987 Sb“.) a vyhlášky
č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v
hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve znění vyplývajícím z
čl. IV písm. f) zákona č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o
některých dalších změnách v sociálním zabezpečení (dále jen vyhláška č. 19/1991
Sb.“).
Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě, průměrný výdělek pro
pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci
k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Do hrubé
mzdy se nezahrnuje mzda, která je zcela nebo zčásti osvobozena od daně ze mzdy;
to neplatí, jde-li o mzdu osvobozenou od daně ze mzdy
a) podle mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění,
b) proto, že nedosahuje zdanitelné výše,
c) poskytovanou nevidomým zaměstnancům, nebo členům záchranných sborů zřízených
podle zvláštních předpisů pro riziková pracoviště za činnost při záchranářském
zásahu.
Podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o mzdě, pokud není dále stanoveno
jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se
zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce.
Podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb., pro účely náhrady škody
způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se zvláštní příspěvek
horníkům připočítává jak k průměrnému výdělku před vznikem škody, tak i k
výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Jestliže právní
předpisy stanoví pro pracovníka výhodnější výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku, nepřipočítává se zvláštní příspěvek horníkům do průměrného výdělku
před vznikem škody.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce, který u
žalovaného pracoval v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne
16.5.1966, byl v souvislosti s dosažením nejvyšší přípustné expozice převeden
dnem 15.10.1990 z tehdy vykonávané práce „kombajnér - přípravy“ na práci
„horník-renovační dílna-přípravy II. kateg.“; kromě jiných dávek hmotného a
sociálního zabezpečení mu byl ode dne převedení přiznán „doplatek do průměrného
měsíčního výdělku 9722,- Kčs po dobu 1 roku“ a od 15.10.1991 zvláštní příspěvek
horníkům ve výši 1.500,- Kč měsíčně. V souvislosti se zjištěním nemoci z
povolání - „uhlokopská pneumokonióza prostá dle dynam. onem. - NP č. 33a“ -
bylo dohodou ze dne 31.3.1993 ujednáno, že žalobce bude od 1.4.1993 vykonávat
práci provozního zámečníka v mechanické dílně na povrchu Dolu L. v O.;
rozhodnutím Správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 14.10.1993 byl žalobci
přiznán od 1.4.1993 částečný invalidní důchod úrazový ve výši 1.900,- Kč.
Žalovaný převzal odpovědnost za zjištěnou nemoc z povolání a dohodou ze dne
26.11.1993 se zavázal poskytovat žalobci počínaje dnem 1.4.1993 náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vycházeje z průměrného
„hrubého“ měsíčního výdělku zjištěného za první čtvrtletí 1993 ve výši 7.764,-
Kč zvýšeného o zvláštní příspěvek horníkům ve výši 1.500,- Kč, „aby jeho hrubý
výdělek na novém pracovišti spolu s důchodem dosahoval 9.264,- Kč hrubého“. Od
1.5.2002 žalovaný odmítl poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku do
„PMV valorizovaného včetně ZPH“, který k tomuto datu činil 22.873,- Kč, a začal
mu tuto náhradu poskytovat pouze do částky 20.668,- Kč, představující součet
průměrného výdělku zjištěného po „valorizaci“ částkou 19.168,- Kč a zvláštním
příspěvkem horníkům ve výši 1.500,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci kromě jiného významné,
zda zvláštní příspěvek horníkům poskytovaný žalobci od 15.10.1991 měl z
hlediska zjišťování průměrného výdělku pro náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti povahu mzdového nároku, který bylo třeba
zahrnout do základu pro výpočet průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 17
zákona o mzdě, anebo zda se jedná o plnění jiné povahy, které se pouze
připočítá ke zjištěnému průměrnému výdělku.
Nejvyšší přípustnou expozici stanoví závazný posudek příslušného orgánu
hygienické služby, který jej vydává na základě zmocnění uvedeného v ustanovení
§ 4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, a na základě
pověření „řídit, provádět a zajišťovat hygienický dozor a dávat závazné pokyny
k odstranění zjištěných závad, včetně zákazu určité činnosti”, daného těmto
orgánům ustanoveními § 75 odst. 4 písm. c) a odst. 5 zákona č. 20/1966 Sb., o
péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších předpisů). Účelem úpravy nejvyšší
přípustné expozice je stanovit u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v
podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí, určité množství
směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a
musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy
nepříznivě působící na jeho zdraví nelze jinak odstranit a další setrvání
zaměstnance na původním pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí
onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání). Dosažení nejvyšší přípustné
expozice není onemocněním. Úprava nejvyšší přípustné expozice uvedeným způsobem
sleduje prevenci onemocnění profesionálního původu. Jestliže zaměstnanec dosáhl
nejvyšší přípustné expozice, je zaměstnavatel povinen - stejně jako v případě,
pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě
způsobilost konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění
nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí - převést ho na jinou práci [§
37 odst. 1 písm. a) zák. práce]; pokud nedojde k převedení na jinou práci
(např. proto, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou, ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce vhodnou práci), je dosažení nejvyšší
přípustné expozice důvodem k rozvázání pracovního poměru [srov. § 46 odst. 1
písm. d) zák. práce].
Došlo-li k převedení na jinou práci (k rozvázání pracovního poměru)
proto, že zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustnou expozici, zaměstnavatel
neodpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. I když příčina ztráty
na výdělku má profesionální původ, je rozhodující, že dosažení nejvyšší
přípustné expozice není podle zákoníku práce důvodem pro vznik odpovědnosti za
škodu; hmotné zabezpečení zaměstnanců, kteří pro dosažení nejvyšší přípustné
expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy (srov.
vyhlášku č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků
v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, a rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 38).
Zvláštní příspěvek horníkům poskytují hornické organizace zaměstnancům
v hornictví ke zmírnění hmotných a sociálních důsledků spojených ze změnou
zaměstnání nebo s uvolněním k výkonu veřejné funkce jako sociální dávku (srov.
§ 1 zákona č. 98/1987 Sb.). Zákon o zvláštním příspěvku horníkům ve znění po
novele provedené zákonem č. 160/1989 Sb. upravuje dva druhy této sociální dávky
- příspěvek poskytovaný z důvodu útlumového programu (tzv. „útlumový zvláštní
příspěvek“) a příspěvek poskytovaný ze zdravotních a zdravotně preventivních
důvodů (tzv. „zdravotní zvláštní příspěvek“). Oba příspěvky mají rozdílný
charakter, rozdílné podmínky vzniku nároku, výši, délku poskytování a pouze v
obecných ustanoveních jsou totožné; z těchto důvodů může být v dalším uvažováno
jen s tzv. „zdravotním zvláštním příspěvkem horníkům“ (dále též jen „zvláštní
příspěvek“).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb. nárok na zvláštní
příspěvek má zaměstnanec, který pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo
ohrožení nemocí z povolání z dosavadního zaměstnání I. pracovní kategorie v
hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech
a) byl převeden na jinou, méně rizikovou, práci v podzemí hlubinných dolů,
b) byl převeden na jinou práci mimo podzemí hlubinných dolů, nebo
c) skončil pracovní poměr k organizaci, v níž vykonával uvedené zaměstnání.
Preventivní charakter zvláštního příspěvku je zvýrazňován tím, že při
splnění uvedených podmínek náležel zaměstnanci zvláštní příspěvek ve výši
1.900,- Kč, resp. 1.500,- Kč (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb.), tedy ve
výši, která v době přijetí této zákonné úpravy (ve znění zákona č. 160/1989
Sb.) odpovídala tehdejší nejvyšší výměře částečného invalidního důchodu, který
však zaměstnanci nemohl být přiznán, neboť nemoc z povolání ještě nebyla
zjištěna, avšak jeho přeřazení na méně rizikovou práci bylo nutné, aby se
předešlo vzniku nemoci z povolání, a tím i hrozící škodě na zdraví zaměstnance.
Na rozdíl od dřívější úpravy zvláštního příspěvku obsažené ve vyhlášce
federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 129/1979 Sb. byla rovněž
opuštěna závislost zvláštního příspěvku na výši nově dosahovaného výdělku, a
tento zvláštní příspěvek (obdobně jako částečný invalidní důchod) nepodléhal
krácení podle výše výdělku dosahovaného po převedení na jinou práci.
Opuštění vazby na dosahovaný příjem zaměstnance se na druhé straně
projevilo při souběhu zvláštního příspěvku s výplatou dávek důchodového
zabezpečení - zvláštní příspěvek nenáleží, jestliže se zaměstnanci vyplácí
starobní nebo invalidní důchod anebo je-li poskytovaný částečný invalidní
důchod stejný nebo vyšší, než zvláštní příspěvek (srov. § 3 odst. 1 zákona č.
98/1987 Sb.); pouze tehdy, je-li částečný invalidní důchod nižší, poskytuje se
„ve výši rozdílu mezi oběma dávkami“ (srov. § 5 odst. 6 zákona č. 98/1987 Sb.).
Za tohoto stavu lze odvolacímu soudu přisvědčit, že „je nepochybné, že
ZPH není mzdou“. S jeho názorem, že v případě poskytování zvláštního příspěvku
představuje průměrný výdělek před vznikem škody součet vlastního průměrného
výdělku a zvláštního příspěvku, a tento „zjištěný průměrný výdělek pro účely
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se pak valorizuje podle příslušných
valorizačních předpisů“, však nelze souhlasit.
Průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je
určován právním předpisem. Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z
ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě - mají význam tři základní skutečnosti -
rozhodné období, hrubá mzda dosažená v rozhodném období a odpracovaná doba v
rozhodném období. Hrubou mzdou dosaženou v rozhodném období je vždy hrubá mzda
zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v bezprostředně předcházejícím kalendářním
čtvrtletí. Z uvedeného je zřejmé, že do základu pro výpočet průměrného výdělku
se zahrnují pouze ty částky, které mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky
náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda
se v konkrétním případě jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak
je takové plnění označeno, podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované
zaměstnavatelem zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem
vymezován zákonem o mzdě.
Skutečnost, že zaměstnanec pobíral před převedením na jinou práci pro zjištěnou
nemoc z povolání jako jednu z dávek hmotného zabezpečení pracovníků v hornictví
zvláštní příspěvek horníkům podle zákona č. 98/1987 Sb., se z hlediska náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti způsobenou zaměstnanci
nemocí z povolání může promítnout dvojím způsobem. K tzv. útlumovému zvláštnímu
příspěvku se pro účely náhrady škody způsobené nemocí z povolání (nebo
pracovním úrazem) nepřihlíží (srov. § 17a zákona č. 98/1987 Sb.), zatímco - a
contrario - k tzv. zdravotnímu zvláštnímu příspěvku přihlížet lze, a to
způsobem, který je upraven v ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. Z tohoto
ustanovení však nevyplývá, že se zvláštní příspěvek, který zaměstnanec pobíral
před vznikem škody, stává součástí průměrného výdělku; z ustanovení § 9
vyhlášky č. 19/1991 Sb. nelze dovodit jiný závěr, než že částka odpovídající
průměrnému výdělku vypočteného podle zásad upravených v ustanovení § 17 zákona
o mzdě je zvýšena o připočtený zvláštní příspěvek. Stanoví-li ustanovení § 9
vyhlášky č. 19/1991 Sb. dále, že se zvláštní příspěvek připočítává i k výdělku
po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, znamená to, že v tomto
druhém případě - jak z povahy věci plyne - lze ke zdravotnímu zvláštnímu
příspěvku přihlížet jen v tom rozsahu, v jakém nárok na tuto sociální dávku
zůstal zaměstnanci po přiznání částečného invalidního důchodu zachován, což je
tehdy, je-li přiznaný částečný invalidní důchod nižší, než doposud poskytovaný
zvláštní příspěvek a zaměstnanci je poskytován rozdíl mezi oběma dávkami [srov.
§ 3 odst. písm. a), § 5 odst. 6 písm. a) zákona č. 98/1987 Sb.].
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně argumentovat tím, že „je nutno
přihlédnout k dříve platné vyhlášce č. 102/1987 Sb“., ve které „byl tento
problém řešen jasněji“. Je nepochybné, že ustanovení § 13 této vyhlášky (a
ostatně i ustanovení § 10 odst. 10 ještě starší vyhlášky č. 129/1979 Sb.)
umožňovalo dávku označenou jako zvláštní příspěvek horníkům „zahrnout jak do
průměrného výdělku před vznikem škody, tak i do výdělku po pracovním úrazu nebo
po zjištění nemoci z povolání“. Okolnost, že vyhláška č. 102/1987 Sb. byla -
včetně úpravy průměrného výdělku v ustanovení § 13, z níž odvolací soud vychází
- s účinností od 1.2.1991 zrušena vyhláškou č. 19/1991 Sb., není výrazem
legislativní nedůslednosti, nýbrž vědomou legislativní změnou reflektující
zvýraznění povahy zvláštního příspěvku horníkům jako sociální dávky s vazbou na
dávky důchodového zabezpečení, jak tato skutečnost vyplývala z obsáhlé novely
zákona č. 98/1987 Sb. provedené s účinností od 1.1.1990 zákonem č. 160/1990
Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku
horníkům.
Skutečnost, že se jednalo o přímý záměr upravit vztah zvláštního příspěvku
horníkům a průměrného výdělku odlišným způsobem, vyplývá přímo ze samotného
záhlaví vyhlášky č. 19/1991 Sb., z něhož je zřejmé, že nová úprava vycházela ze
zmocňovacího ustanovení § 275 odst. 1 písm. b) tehdy platného zákoníku práce,
podle něhož federální ministerstvo práce a sociálních věcí po projednání s
federálním ministerstvem financí může v odůvodněných případech stanovit
vyhláškou odchylky od obecně platné úpravy průměrného výdělku pro některé
skupiny pracovníků, zejména v souvislosti se změnami v odměňování nebo úpravami
pracovní doby. Vzhledem k tomu, že podle příslušných valorizačních předpisů se
náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání příslušející zaměstnancům podle
zákoníku práce metodicky upravuje tak, že se o stanovené procento zvyšuje
průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, a protože
zvláštní příspěvek horníkům není - jak uvedeno výše - součástí průměrného
výdělku před vznikem škody, závěr odvolacího soudu, že valorizaci podléhá
součet průměrného výdělku před vznikem škody a zvláštního příspěvku horníkům,
není správný.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci, který pobíral zvláštní příspěvek horníkům
z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, se poskytne náhrada za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 1 zák.
práce v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání s připočtením částečného invalidního důchodu a s
připočtením případného zvláštního příspěvku horníkům poskytovaného v souběhu s
částečným invalidním důchodem, se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem
škody s připočtením zvláštního příspěvku horníkům, který byl zaměstnanci před
vznikem škody poskytován.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem zrušil. Vzhledem k
tomu, že tyto důvody platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. února 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu