ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v
právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Blanická č. 845/9, proti žalované NANAI, s.r.o. se sídlem
v Kladně, Gorkého č. 502, IČO 27235009, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, o určení, že nemovitosti nejsou
zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17
C 324/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
května 2013 č.j. 55 Co 457/2012-217, takto:
I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 6. dubna 2012 č.j. 17 C 324/2010-183 potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
20.900,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.300,- Kč, vše do 3 dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíry Šaškové, advokátky se
sídlem v Praze 2, Blanická č. 845/9.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 13.4.2010 domáhal,
aby bylo určeno, že nemovitost označená jako "parc.č. 391/3 - o výměře 17.327
m2 orná půda, zapsaná na LV č. 463 pro kat. území T., obec P. u Katastrálního
úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, není zatížena
zástavním právem smluvním, zástavního věřitele NANAI, s.r.o. se sídlem v
Kladně, Gorkého č. 502, IČO 27235009". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že vůči
předmětnému pozemku řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství -
Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní
moci dne 15.9.2003, bylo určeno, že je "oprávněnou osobou a vlastníkem"
předmětné nemovitosti. Podle žalobce tímto rozhodnutím "pozbyly platnost kupní
smlouvy, kterými M. S. a B. S. převedly nemovitosti na společnost INTER MODEX,
spol. s r.o.", jež dne 9.3.1998 uzavřela s Erste Bank Sparkassen (ČR) a.s.
(právní předchůdkyní současné zástavní věřitelky společnosti NANAI, s.r.o.)
zástavní smlouvu k zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč;
zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s tím, že účinky vkladu
nastaly dnem 11.3.1998. Žalobce má za to, že zástavní právo ve prospěch
žalované na předmětné nemovitosti nevázne, neboť nemovitost na žalobce "přešla
v restituci" a podle ustanovení § 28 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) "nemůže povinná osoba proti oprávněné osobě uplatňovat
žádné finanční nebo jiné nároky související s vydanými věcmi (pozemky)".
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6.4.2012 č.j. 17 C 324/2010-183
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 23.700,- Kč k rukám advokátky JUDr. Vladimíry Šaškové. Poté, co
dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80
písm.c) občanského soudního řádu], soud prvního stupně dospěl nejprve k závěru,
že zástavní věřitel nemohl být při zřizování zástavního práva v dobré víře ve
smyslu ustanovení § 151d odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve
znění účinném do 31.12.2000), neboť na předmětný pozemek byl "k datu 8.12.1992
uplatněn restituční nárok" a u zástavního věřitele, který je bankou, je "třeba
předpokládat znalost právních předpisů". Soud prvního stupně dále přihlédl k
tomu, že žalobce řádně a včas uplatnil "restituční nárok podle zákona o půdě"
dne 8.12.1992, že zástavní smlouva byla sjednána až dne 9.3.1998 a že zatížení
nemovitosti zástavním právem nelze považovat za "nakládání s nemovitostí s péčí
řádného hospodáře" ve smyslu ustanovení § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů), a uzavřel, že "žádný úkon nemohl žalobce omezit v
jeho právu" jen proto, že se musel "soudní cestou 13 let domáhat vydání svého
majetku", jakož i to, že "restituci majetku" nelze považovat za "smluvní
převzetí věci" ve smyslu ustanovení § 151d odst.2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2000) a že "vydání věci oprávněné
osobě nelze považovat za způsob nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 164
odst.1 občanského zákoníku". Protože "restituční nároky je třeba považovat za
primární", nemůže být předmětná nemovitost zatížena zástavním právem, zřízeným
na základě zástavní smlouvy ze dne 9.3.1998.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.5.2013 č.j. 55 Co
457/2012-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že "nebylo
prokázáno, že by zástavní věřitel musel vědět o tom, že neodpovídá skutečnosti
stav zápisu" o vlastnictví předmětného pozemku, a že proto zástavní právo ve
prospěch zástavního věřitele podle ustanovení § 151d odst.1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2000) "platně vzniklo a dosud
trvá". Vzhledem k tomu, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku dnem
9.9.2003, kdy na něm vázlo zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy
ze dne 9.3.1998, a že zákon o půdě neobsahoval "na rozdíl od zákona č. 87/1991
Sb. ustanovení korespondující jeho § 10 odst.3, z něhož by eventuálně bylo
možné dovodit také dobrou víru restituenta o tom, že povinná osoba před vydáním
nemovitosti splnila svou zákonnou povinnost a způsobila zánik zástavního práva,
aby se restituentu vrátila nemovitost zástavním právem nezatížená", vázne na
předmětné nemovitosti i nadále zástavní právo ve prospěch žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
společnost INTER MODEX, spol. s r.o. získala nemovitost od nevlastníka, neboť
jakýkoliv "převod práva v průběhu restitučního řízení byl v rozporu s blokačním
ustanovením zákona o půdě". Vydáním v restituci vlastnické právo k nemovitosti
na žalobce nebylo převedeno, ale na něho přešlo, čímž je vyloučeno, aby
zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9.3.1998 mohlo
působit vůči žalobci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce "odmítl, resp. zamítl".
Uvedla, že zástavní věřitel byl při nabytí zástavního práva podle zástavní
smlouvy ze dne 9.3.1998 "výslovně chráněn ustanovením § 151d občanského
zákoníku při nabytí zástavního práva i od nevlastníka", že zástavní věřitel byl
při nabytí zástavního práva v dobré víře a že v projednávané věci nelze
aplikovat "ustanovení zákona o půdě upravující vztah mezi oprávněnou a povinnou
osobou".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003
č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, bylo podle zákona č.
229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) určeno, že žalobce je vlastníkem
předmětného pozemku. Ještě předtím bylo "rozhodnutím" Okresního soudu v Berouně
ze dne 29.7.1996 č.j. D 602/96-50 potvrzeno, že předmětný pozemek nabyla
děděním po A. S., zemřelém dne 24.1.1992, jeho dcera M. S., která nemovitost
kupní smlouvou ze dne 4.12.1996 prodala společnosti INTER MODEX, spol. s r.o.;
vlastnické právo ve prospěch kupujícího bylo vloženo do katastru nemovitostí s
tím, že účinky vkladu nastaly ke dni 6.12.1996. Společnost INTER MODEX, spol. s
r.o. uzavřela se společností Erste Bank Sparkasse (ČR) a.s. dne 9.3.1998
zástavní smlouvu, kterou dala předmětnou nemovitost do zástavy k zajištění
kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč; věřitelem této pohledávky a
zástavním věřitelem je nyní žalovaná.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, zda působí vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle
zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), zástavní právo, jež bylo
zřízeno ještě v době před vydáním věci. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto
otázku hmotného práva vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který
odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným
způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se
uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva
(zástavní smlouva).
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení
zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti
jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za
podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn
pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010); podle právní
úpravy účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo působilo vůči tomu, kdo
"smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), přičemž
"smluvní nabyvatel" byl "vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro
kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo
musel vědět", a to do výše ceny nabytého majetku (srov. § 129c odst. 3 zákona
č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinného
do 31.12.1991), podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000 zástavní
právo působilo proti tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne
zástavní právo), jestliže "při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu
věděl nebo vědět musel", přičemž nabyvatel "odpovídá takto do výše ceny nabyté
věci" (srov. § 151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000), a podle právní úpravy
účinné od 1.1.2001 do 31.12.2013 zástavní právo působilo proti "každému
pozdějšímu vlastníku" zástavy (srov. § 164 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1. do 31.12.2001 a § 164
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
účinném od 1.1.2002 do 31.12.2013); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten,
kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo zástavní
právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva)
stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto
zástavním právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě,
jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim
vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí
pohledávky zajištěné tímto zástavním právem.
Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy
účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo zanikalo zejména z důvodů
uvedených v ustanovení § 129h zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů účinného do 31.12.1991, podle právní úpravy účinné
od 1.1.1992 do 31.12.2000 především v případech uvedených v ustanovení § 151g
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném
od 1.1.1992 do 31.12.2000 a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do
31.12.2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.2001 do
31.12.2013.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že odvolací soud měl při řešení výše uvedené
otázky hmotného práva důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo vzniklo
na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči) vlastníku zástavy na
straně druhé. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice
může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní)
vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní
věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal
případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí
zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková
hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že zástavní právo k předmětné
nemovitosti, zřízené zástavní smlouvou ze dne 9.3.1998, vzniklo podle
ustanovení § 151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000. Vzhledem k tomu, že
vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku bylo určeno teprve rozhodnutím
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ
3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, mohlo předmětné zástavní právo
vůči žalobci působit, jen kdyby mohl být ve smyslu ustanovení § 164 odst.1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných
v době od 1.1.2002 do 31.12.2013 považován za "pozdějšího vlastníka zastavené
věci".
Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) mimo jiné spočívá ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k
nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až
1989, zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických
vztahů k půdě a úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy
hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a
životního prostředí.
I když vydávání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází
zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se
při něm autonomie vůle smluvních stran v nabytí věci ani v případě schválení
takové dohody; dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba
má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého)
majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených
podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle
smluvních stran. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv.
restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího
vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy
podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" s
účinky ex tunc v případech a za podmínek stanovených zákonem (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. III ÚS 205/98), nelze oprávněnou
osobu, které byla věc navrácena do vlastnictví, považovat za "pozdějšího
vlastníka zastavené věci" ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.2002 do
31.12.2013 (srov. též právní názor uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21.8.2013 sp. zn. 21 Cdo 3771/2012).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze
dne 9.3.1998 nezatěžuje předmětnou nemovitost, neboť nepůsobí vůči žalobci.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243d písm. b) změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, potvrzuje.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst.3 věty první, § 224 odst.1 a 2 a § 142 odst.1 o.s.ř.,
neboť žalobce v nich měl ve věci plný úspěch, a má proto proti žalované právo
na náhradu nákladů potřebných před odvolacím a dovolacím soudem k účelnému
uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů
řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze
a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby
poskytnuté advokátem pro odvolací řízení ve výši 20.000,- Kč a pro dovolací
řízení 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v odvolacím řízení ve výši
900,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v dovolacím řízení náklady
spočívající v zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 10.000,- Kč;
náhrada za daň z přidané hodnoty (z odměny a náhrad) k nákladům řízení nepatří,
neboť advokátka JUDr. Vladimíra Šašková neprokázala, že by byla plátcem daně z
přidané hodnoty.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 20.900,-
Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 20.300,- Kč zaplatit
žalobci k rukám advokátky, která žalobce v těchto řízeních zastupovala (§ 149
odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu