21 Cdo 2111/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
P. k. Ú., státnímu podniku jako právnímu nástupci po V. u. d., státnímu
podniku se sídlem v T., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 149/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2004 č.j. 26 Co
316/2004-100, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od listopadu 2000 do června 2001 částku 64.416,- Kč s 11%
úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a z částky 40.260,- Kč od
28.6.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního
poměru u žalovaného utrpěl dne 10.10.1985 pracovní úraz, pro který mu byl
přiznán od 22.8.1988 částečný invalidní důchod a pro který byl přeřazen z
dosavadní práce \"strojníka při fárání\" na práci při \"obsluze výměníkové
stanice\". Ke dni 30.6.1991 došlo k rozvázání pracovního poměru účastníků
dohodou \"v důsledku útlumu\" a žalobci se od té doby (s výjimkou krátkodobých
pracovních vztahů) nepodařilo získat zaměstnání, neboť \"v důsledku zdravotního
stavu byly jeho pracovní možnosti omezeny\". Žalovaný vyplácí od 1.9.1989
žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti; od
listopadu 2000 je mu tato náhrada krácena o částku 8.052,- Kč měsíčně, ačkoliv
k tomu není podle názoru žalobce žádný důvod.
Žalovaný potvrdil, že žalobce utrpěl za trvání pracovního poměru účastníků dne
10.10.1985 pracovní úraz, že mu byl přiznán ode dne 22.8.1988 částečný
invalidní důchod, že dnem 8.1.1990 byl žalobce převeden na méně placenou práci
a že pracovní poměr účastníků skončil dnem 30.6.1991 \"z důvodů organizačních
(útlum)\". Žalovaný vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku, nyní na
\"principu tzv. stop renty\". Na požadované plnění, převyšující stanovený
rozsah, nemá žalobce nárok.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28.6.2001 č.j. 10 C 26/2001-22 ve
znění usnesení ze dne 9.10.2001 č.j. 10 C 26/2001-30 žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobci 56.364,- Kč s 10% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do
zaplacení a 8% úrokem z částky 32.208,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení, žalobu o
zaplacení dalších 8.052,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 28.6.2001 do zaplacení,
1% úroku z prodlení z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a \"3% úroku
z částky 56.364,- Kč do zaplacení\" zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.790,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Z. V. a že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet Okresního
soudu v Trutnově\" soudní poplatek ve výši 2.260,- Kč. Při svém rozhodování
vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 10.10.1985 jako zaměstnanec
žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, že pro následky pracovního
úrazu mu byl od 22.8.1988 přiznán částečný invalidní důchod, že po úrazu byl
převeden na méně placenou práci na povrchu dolu a že ke dni 30.6.1991 došlo k
rozvázání pracovního poměru účastníků z organizačních důvodů. Pravomocným
soudním rozhodnutím byla žalovanému (jeho právnímu předchůdci) uložena
povinnost \"k doplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od října 1988 do
konce roku 1994\". Žalobce je nadále pro následky pracovního úrazu částečně
invalidní a žalovaný mu od listopadu 2000 snížil poskytovanou náhradu o částku
8.052,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dovodil, že k uvedenému snížení
poskytované náhrady za ztrátu na výdělku mohl žalovaný přistoupit, jen kdyby
došlo k podstatné změně poměrů žalobce ve smyslu ustanovení § 202 odst.1
zákoníku práce. Žalovaný však takovou změnu poměrů ani netvrdil; důvod, pro
který žalovaný snížil poskytovanou náhradu, spočívá ve \"vývoji právního názoru
na danou problematiku, což postup žalovaného neospravedlňuje\". Žalobci proto
náleží doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od listopadu 2000 do
května 2001 ve výši 56.364,- Kč. Doplatek náhrady za měsíc červen 2001 soud
prvního stupně žalobci nepřiznal s odůvodněním, že ke dni jeho rozhodnutí nebyl
splatný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.7.2002
č.j. 26 Co 634/2001-39 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného
zaplatit soudní poplatek potvrdil, odvolání žalovaného proti zamítavému výroku
odmítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
odvolacího řízení 7.160,- Kč k rukám advokátky JUDr. Z. V. Při rozhodování ve
věci samé odvolací soud dovodil, že poškozený, který je \"bez své viny veden
jako uchazeč o zaměstnání\", neboť pro něho \"není pracovní příležitost\" v
důsledku jeho zdravotního omezení způsobeného pracovním úrazem, má nárok na
\"náhradu škody v plné výši výdělku, jehož by dosahoval před poškozením
(samozřejmě s přihlédnutím k valorizaci)\". Přenesení důsledku toho, že z
důvodu pracovního úrazu není pro žalobce pracovní uplatnění, na jeho osobu
\"nemá v zákoně oporu, neboť nejde o změnu poměrů spočívajících v osobě
poškozeného tak, jak ji má na mysli ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce\";
žalobce má proto na požadovaný doplatek náhrady za ztrátu na výdělku nárok.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.10.2003
č.j. 21 Cdo 1250/2003-64 rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku o
odmítnutí odvolání žalovaného) a rozsudek (spolu s opravným usnesením) soudu
prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba o zaplacení 8.052,- Kč s
11% úrokem z prodlení od 28.6.2001 do zaplacení a 1% úroku z prodlení z částky
24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a 3% úroku z částky 56.364,- Kč do
zaplacení zamítnuta) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Dovolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil,
že nejde o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku
práce ani o vznik nové (další) škody, jestliže poškozený, který podle
ustanovení § 195 zákoníku práce pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), neboť pro následky
pracovního úrazu musel být převeden na jinou, méně placenou práci, přestal tuto
méně placenou práci vykonávat z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1
písm. a) až c) zákoníku práce a dosahoval potom bez vlastní viny ještě nižších
výdělků nebo byl bez vlastní viny veden jako uchazeč o zaměstnání, a že tedy
poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru provedenému z
důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce
náhrada za ztrátu na výdělku (§ 195 zákoníku práce) v dosavadní výši, v jaké mu
vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (samozřejmě s
přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody). Protože
žalobce přestal méně placenou práci dělníka při obsluze výměníku, kterou konal
u žalovaného po pracovním úrazu, vykonávat dnem 30.6.1991 na základě dohody o
rozvázání pracovního poměru, uzavřené z důvodu tzv. organizačních změn, nemůže
mu být z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nahrazena újma,
vzniklá tím, že po 1.7.1991 nebyl a do současné doby není (s výjimkou
krátkodobých pracovních vztahů) zaměstnán, neboť se mu nepodařilo ani za pomoci
úřadu práce najít vhodnou (jeho zdravotnímu stavu odpovídající) práci.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 4.3.2004 č.j. 10 C 149/2003-82
žalobu o zaplacení 56.364,- Kč s 10% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do
zaplacení a s 8% úrokem z částky 32.208,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
31.108,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. M. Při svém rozhodování vycházel ze
zjištění, že dnem 30.6.1991 byl žalobcův pracovní poměr rozvázán z
\"organizačních důvodů\", že ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově sp.
zn. 7 C 49/91 bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci na náhradě za
ztrátu na výdělku 31.200,- Kč, aniž \"by byla zohledněna otázka tzv. stop
výdělku\", a že žalovaný vyplácel žalobci náhradu \"v plné výši\" až do
listopadu 2000, kdy mu náhradu snížil o částku 8.052,- Kč měsíčně, odpovídající
\"valorizovanému výdělku, kterého žalobce dosahoval u žalovaného na méně
placené práci na povrchu\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze
považovat za následek pracovního úrazu ze dne 10.10.1985 to, že žalobce
\"přišel o hůře placenou práci\" a je \"v současné době s ohledem na stav trhu
práce nezaměstnaný\"; žalobce má proto nárok \"pouze na rentu, která bude
snížena o tzv. stop výdělek a o vyplácený invalidní důchod\", a požadované
plnění mu tedy nenáleží.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.11.2004
č.j. 26 Co 316/2004-100 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.921,- Kč k rukám
advokáta JUDr. M. M.; ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení 14.190,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. M. Odvolací
soud dospěl k závěru, že žalobce na požadované plnění nemá podle závazného
právního názoru dovolacího soudu nárok, neboť změna v jeho poměrech
(spočívající v rozvázání pracovního poměru ke dni 30.6.1991 a nezaměstnanosti
žalobce v následujícím období) nebyla způsobena \"něčím, co by mělo původ v
následcích pracovního úrazu žalobce, nýbrž byla vyvolána organizačními změnami
u žalovaného\". Námitku žalobce, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o výši
náhrady mzdy, kterou nebylo možné \"bez změny poměrů jednostranně změnit\",
spočívající v tom, že \"žalovaný žalobci po několik let vyplácel náhradu mzdy
ve stejném rozsahu, jako to dříve činil na základě soudního rozhodnutí\", a že
\"žalovaný žalobci přislíbil vyplácet mu náhradu ve stejné výši i za dobu po
skončení pracovního poměru\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"plnění
poskytované na základě rozsudku, byť za dobu, na kterou se již úprava
nevztahovala, nelze vykládat jako dohodu uzavřenou mezi účastníky, a to ani
jako dohodu konkludentní\", že žalovaný plnil \"svoji domnělou povinnost,
nikoliv však povinnost ze smlouvy\", a že \"příslib k vyplácení náhrady mzdy\"
se nemůže - i kdyby byl prokázán - týkat náhrady, kterou žalovaný neměl \"v
době poskytnutí takového příslibu\" povinnost žalobci poskytovat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
žalovaný již v roce 1991 neplnil povinnost \"spočívající v dorovnávání
měsíčního rozdílu\" a že pravomocným rozhodnutím soudu, vydaným ve věci vedené
u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 49/91 v roce 1995, bylo žalovanému
uloženo, aby mu \"rozdíl doplatil\"; i když bylo rozhodnuto \"pouze o nároku,
který byl již splatný\", bylo podle žalobce \"zcela běžnou praxí, že \"na
základě takovéhoto rozhodnutí se fakticky plnilo i do budoucna\". Poukazuje-li
nyní žalovaný na změny, které nastaly \"před citovaným soudním rozhodnutím\",
jde \"o postup chybný a nesprávný\". Protože \"existovalo konkrétní soudní
rozhodnutí z r. 1995\", došlo podle názoru žalobce konkludentně \"mezi
účastníky k dohodě o tom, že renta bude vyplácena ve výši, jak stanovil soud\",
neboť - kdyby tomu tak nebylo - \"není jediný důvod k tomu, aby po do cca 6
roků žalovaný rentu v dohodnuté výši nevyplácel\"; takováto dohoda \"nemůže být
měněna, a to dokonce s odkazem na změny, které nastaly před tímto rozhodnutím
\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Po rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalovaný V. u. d., státní podnik se
sídlem v T., dnem 1.1.2005 zanikl a pravomocným usnesením Okresního soudu v
Trutnově ze dne 25.1.2005 č.j. 10 C 149/2003-110 bylo rozhodnuto, že v řízení
bude na jeho místě pokračováno s Palivovým kombinátem Ú., státním podnikem se
sídlem v Ú. n. L., Nejvyšší soud České republiky proto s touto právnickou
osobou pokračoval v řízení na místě žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno; okolnost, že soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne
4.3.2004 č.j. 10 C 149/2003-82 ve věci samé jinak než ve svém rozsudku ze dne
28.6.2001 č.j. 10 C 26/2001-22 ve znění usnesení ze dne 9.10.2001 č.j. 10 C
26/2001-30, je nerozhodná, neboť posléze uvedený rozsudek soudu prvního stupně
byl zrušen rozsudkem dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 15.10.2003 č.j. 21 Cdo 1250/2003-64) a z tohoto důvodu není
dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) přípustné (srov. též právní
názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo
1075/98, který byl uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč.
1998). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) z odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu je nárokem z pracovněprávních
vztahů a může - obecně vzato - zaniknout buď uspokojením (§ 252 až 257 zákoníku
práce) nebo dohodou o sporných nárocích (§ 259 zákoníku práce). Dojde-li k
uzavření dohody o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) z pracovního
úrazu podle ustanovení § 259 zákoníku práce (tj. s účinky \"narovnání\"), má to
za následek, že původní nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zanikl tím, že
byl nahrazen nárokem novým, sjednaným v dohodě o sporných nárocích; povinnost
zaměstnavatele hradit poškozenému ztrátu na výdělku tedy již nevychází z právní
skutečnosti, s níž je spojena odpovědnost zaměstnavatele za škodu, tj. z
pracovního úrazu, ale z dohody o sporných nárocích, která způsobila současně
zánik dosavadního nároku a jeho nahrazení novým nárokem (srov. též právní názor
uvedený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1969 sp. zn. 7 Cz 13/69,
který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1969).
Zaměstnavatel může uspokojit nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity),
založený zákonnou odpovědností za škodu při pracovním úrazu nebo dohodou o
sporných nárocích, na základě rozhodnutí soudu nebo smlouvy (dohody) účastníků
anebo tím, že poskytne poškozenému - i bez rozhodnutí soudu nebo dohody
(smlouvy) s ním - příslušné plnění, kterým mu tuto škodu řádně nahradí.
Uzavře-li zaměstnavatel s poškozeným ve smyslu ustanovení § 244 zákoníku práce
smlouvu (dohodu) o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), která není
dohodou o sporných nárocích ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce, nic to
nemění na skutečnosti, že právním důvodem vzniku povinnosti zaměstnavatele
hradit ztrátu na výdělku je (nadále zůstává) zákonná odpovědnost za škodu při
pracovním úrazu. S uzavřením této smlouvy (dohody) není spojena ani domněnka
existence nároku; byla-li uzavřena písemně, má za následek prodloužení
promlčecí doby podle ustanovení § 263 odst.2 zákoníku práce v případě, že v ní
je (také) obsaženo zaměstnavatelovo uznání nároku co do důvodu a výše.
Byla-li povinnost zaměstnavatele hradit ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) stanovena jako
opětující se (v budoucnu splatná) dávka (\"ve formě důchodu\") pravomocným
rozhodnutím soudu nebo dohodou o sporných nárocích uzavřenou ve smyslu
ustanovení § 259 zákoníku práce, nemůže soud svým rozhodnutím nově upravit
náhradu za ztrátu na výdělku, ale jen stanovit, zda nedošlo ke změně poměrů ve
smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, která by odůvodňovala změnu ve
výši určené nebo sjednaní náhrady (zvýšení nebo snížení opětující se dávky),
popřípadě zrušení povinnosti zaměstnavatele k jejímu dalšímu poskytování (srov.
též Výklad býv. Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1981 sp. zn. Cpjf 78/81,
uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí IV, SEVT Praha 1986, str. 413).
V projednávané věci nebylo - podle zjištění soudů - o povinnosti žalovaného
platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku jako opětující se (v budoucnu
splatnou) dávku (\"ve formě důchodu\") dosud pravomocně rozhodnuto [rozsudkem
Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.3.1995 č.j. 7 C 49/91-89, který podle
potvrzení ve spise nabyl právní moci dnem 25.5.1995, bylo rozhodnuto o
žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání částečné invalidity) jen za dobu od října 1988 do
konce roku 1994] a za řízení před soudy nebylo zjištěno (a ani žádným z
účastníků tvrzeno), že by byla upravena dohodou o sporných nárocích uzavřenou
ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce.
Námitky dovolatele, v nichž dovozuje, že mezi účastníky byla konkludentně
uzavřena dohoda o tom, že \"renta bude vyplácena (i v budoucnu) ve výši, jak
stanovil\" rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.3.1995 č.j. 7 C
49/91-89, jsou pro právní posouzení projednávané věci nerozhodné, neboť dohoda
o sporných nárocích může být platně uzavřena - jak vyplývá ze znění ustanovení
§ 259 zákoníku práce - jen písemně a smlouva (dohoda), která není dohodou o
sporných nárocích ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce, nepředstavuje -
jak uvedeno již výše - právní titul, z něhož by žalobci vůbec mohl vzniknout
nárok na požadované plnění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemůže mít z důvodu právní
otázky, kterou dovolatel v dovolání označil, po právní stránce zásadní význam a
že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1
písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu