21 Cdo 2115/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce P. L., zastoupeného advokátem, proti žalované S. u., a.s., za účasti
K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění
pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 153/97, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2000
č.j. 14 Co 159/2000-81, takto:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení
625.500,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení
společenského uplatnění 4,332.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28.10.1994
při plnění pracovních úkolů utrpěl těžký pracovní úraz (popálení 70% tělesného
povrchu a popálení dýchacích cest II. a III. stupně), který zanechal trvalé a
natolik závažné následky, že je opodstatněno zvýšení základního počtu 3610 bodů
zjištěného lékařem na 40-ti násobek ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
č. 32/1965 Sb.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 23.6.1997 č.j. 8 C 153/97-14
žalované uložil, aby zaplatila žalobci 1,624.500,- Kč, „v části rozdílu mezi
nárokovanou částkou 4,332.000,- Kč a částkou přiznanou“ žalobu zamítl a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 48.525,-
Kč „na účet zástupce žalobce“ advokáta - do pokladny Okresního soudu v
Sokolově“ soudní poplatek ve výši 64.980,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že následky úrazu poznamenaly život žalobce zcela zásadním způsobem ve
všech jeho oblastech a že úraz měl „nejen podstatné definitivní a neodčinitelné
důsledky pro kvalitu života žalobce, ale i bezprostřední dopad na reálně
očekávanou délku jeho života“. Za těchto okolností proto považoval „za
přiměřené zvýšení“ částku odpovídající 15-ti násobku základního bodového
ohodnocení ztížení společenského uplatnění.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2.3.1998
č.j. 14 Co 756/97-36 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalované, aby žalobci zaplatila 999.000,- Kč a náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 23.475,- Kč „právnímu zástupci žalobce JUDr. R. P.“, „co
do částky 3,333.000,- Kč“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit „České republice - Okresnímu soudu v Sokolově soudní poplatek za
řízení před soudem prvního stupně“ ve výši 39.960,- Kč a že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že
požadovaná náhrada 4,332.000,- Kč představující 40-ti násobek základní sazby
není opodstatněná, neboť podle jeho názoru „výši hodnoty bodu nelze nahrazovat
neomezeným zvyšováním částek, jež lze v mimořádných případech poskytnout na
základě rozhodnutí soudu jako přiměřenou náhradu za ztížení společenského
uplatnění“. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu pokládal odvolací soud za
odpovídající náhradu za ztížení společenského uplatnění náhradu ve výši 10-ti
násobku základní sazby, „když nelze přehlédnout, že vzhledem k rozsahu napadení
rozsudku soudu prvního stupně nelze ani náhradu v menším rozsahu přiznat, neboť
žalovaný napadl rozsudek pouze v rozsahu, v němž tento 10-ti násobek
přesahoval“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
27.9.1999 č.j. 21 Cdo 956/99-58 rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou výroku,
kterým bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 999.000,-
Kč) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud
dospěl k závěru, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku
odvolacího soudu, je postiženou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen; soud prvního stupně o posuzované
věci, která je věcí pracovní, v níž ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. a)
o.s.ř. jedná a rozhoduje senát, rozhodl rozsudkem ze dne 23.6.1997 č.j. 8 C
153/97-14 předsedkyní senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), přičemž
odvolací soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1
písm. b) a § 221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil.
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 22.11.1999 č.j. 8 C
153/97-65 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 625.500,- Kč, „v části rozdílu
mezi nárokovanou částkou 4,332.000,- Kč a přiznanou částkou ve výši 1.624.500,-
Kč“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
nákladech řízení 131.868,40 Kč na účet advokáta a „státu - do pokladny
Okresního soudu v Sokolově“ soudní poplatek ve výši 64.980,- Kč. Soud prvního
stupně dovodil, že v daném případě „je zcela namístě“ použití ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. pro zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění, neboť následky úrazu, který
žalobce utrpěl ve věku 22 let, zcela zásadním způsobem poznamenaly jeho život
ve všech oblastech; vnější „velmi markantní“ a pro okolí viditelné následky
úrazu „omezují na minimum navázání partnerského vztahu a uplatnění žalobce v
životě rodinném, kulturním a společenském“ a poškození důležitých životních
orgánů pak žalobci „znemožňuje uplatnit se v zaměstnání, ve sportu a dalších
aktivitách“. Vzhledem k těmto „podstatným definitivním a neodčinitelným
důsledkům“ utrpěného úrazu, majícího „i bezprostřední dopad na reálně
očekávanou délku žalobcova života“, soud prvního stupně opětovně považoval „za
přiměřené zvýšení“ částku 1,624.500,- Kč (od níž odečetl žalobci již pravomocně
přiznaných 999.000,- Kč) odpovídající 15-ti násobku základního bodového
ohodnocení ztížení společenského uplatnění.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3.5.2000 č.j. 14 Co
159/2000-81 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku pod bodem I“ (tj.
ve výroku o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 625.500,- Kč) tak, že
žalobu zamítl, „ve výroku pod bodem II“ (tj. v zamítavém výroku ohledně částky
2,707.500,- Kč) jej potvrdil a „ve výroku pod bodem III“ (tj. ve výroku o
uložení povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek) tento rozsudek zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně ani nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že
požadovaná náhrada ve výši 40-ti násobku základního bodového ohodnocení není
důvodná, neboť „výši hodnoty bodu nelze nahrazovat neomezeným zvyšováním
částek, jež lze v mimořádných případech poskytnout na základě rozhodnutí soudu
jako přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění“, a ani „touto
náhradou nelze nahrazovat ztráty na výdělku jak výslovně vyplývá z § 4“
vyhlášky č. 32/1965 Sb., přičemž „bez významu není ani to, že i v případě, že
by nedošlo k pracovnímu úrazu žalobce a v důsledku toho ke ztížení jeho
společenského uplatnění včetně uplatnění pracovního, by při zachování plné
pracovní schopnosti po dobu svého produktivního věku, za předpokladu jím
dosahovaných výdělků, tuto částku z pracovního poměru obtížně jako mzdu
vydělal“; nároky sloužící k odškodnění ztížení společenského uplatnění totiž -
jak odvolací soud zdůraznil - „nemohou zřejmě přesahovat nároky, které by
poškozený byl schopen uspokojovat ze svého výdělku, jehož by za normálních
okolností dosahoval“. Odvolací soud proto přihlížeje ke všem skutkovým
okolnostem případu pokládal i nadále za přiměřenou náhradu za ztížení
společenského uplatnění částku 1,083.000,- Kč odpovídající 10-ti násobku
základní sazby, kterou žalovaná již žalobci uhradila.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci
samé a do výroků o nákladech řízení) podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného
v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vycházeje z rozsahu a následků
utrpěného úrazu namítal, že při úvaze o zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění je třeba „uvažovat mimo striktní rámec“ vyhlášky č.
32/1965 Sb., která vzhledem k době svého přijetí je v současném období normou
„nepřiměřenou“. Pokud tedy ustanovení § 7 odst. 3 citované vyhlášky umožňuje
soudu „prakticky volnou úvahu limitovanou pouze hlediskem přiměřenosti“, měl
odvolací soud podle názoru dovolatele do svých úvah pojmout i „zastaralé“
pojetí této náhrady ve srovnání se současnými společenskými podmínkami.
Hledisko přiměřenosti by přitom mělo vycházet z logické úvahy o tom, že
přiměřenost či adekvátnost odškodnění ztížení společenského uplatnění v
posuzovaném případě je dána „vytvořením podmínek důstojného občanského života
poškozeného“. Proto také žalovaná částka - byť se snad na první pohled může
zdát značně vysoká - je při zvážení všech okolností částkou adekvátní. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do
jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroků o nákladech řízení
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Projednávanou věc (její základ) je třeba i v současné době posuzovat podle
ustanovení zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 24.
5. 1996 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 136/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech
spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních
orgánů a soudců) dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i
nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění [srov. § 193
odst. 1 písm. b) zák. práce]. Náhrada za bolest a za ztížení společenského
uplatnění představující náhradu nemateriální újmy utrpěné zaměstnancem v
souvislosti s pracovním úrazem, se odškodňují jednorázově (srov. § 196 zák.
práce).
Podle ustanovení § 203 zák. práce ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s
ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytovat
náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady
v jednotlivých případech.
V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobci poskytnout náhradu
za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí (srov. čl.
II vyhlášky č. 54/1993 Sb.) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a
ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981
Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhlášky”).
Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se
odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení
společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle ustanovení § 4 odst. 3
vyhlášky odškodněním za ztížení společenského uplatnění se neodškodňují ztráty
na výdělku.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze
základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku
(srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky částka
odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na
dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen
na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku
poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost
uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost
volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o
muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění
lékaře podle § 10.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za
ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30 Kč za jeden bod. Celková výše
odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození
na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000 Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí
přesáhnout částku 36.000 Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst.
2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky).Ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů
stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Nelze přehlížet, že již samo
základní bodové ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že
poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech,
např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního
uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných
formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 2
vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na
případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu
před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke
kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného
nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle
ustanovení § 7 odst.3 vyhlášky pouze ve zcela vyjímečných případech hodných
mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného v době po zranění jsou velmi
výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní
jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.1988 sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný
pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených
závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla a které jsou přijímány
i v současné době, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá
důvod k jejich změně. Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého
uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Z uvedeného však vyplývá, že úvaha soudu
není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady
pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik
nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet
a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře
„přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela vyjímečných případech hodných
mimořádného zřetele usměrňována.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -
k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění související s pracovním úrazem žalobce náležitě přihlédl a důvodně
posoudil projednávaný případ jako „zvlášť výjimečný, mimořádného zřetele
hodný“, připouštějící zvýšení náhrady i nad nejvyšší výměry odškodnění uvedené
v ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky. Neopomenul přitom zhodnotit, jak se následky
zranění žalobce projevily konkrétně a nakolik byly jeho možnosti pro uplatnění
v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem
a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Skutečnosti uvažované odvolacím
soudem jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad
pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci
náleží. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah
okolnost, že „samo chápání náhrady dle vyhl. z poloviny 60. let je zastaralé“,
potom pomíjí, že soudu nepřísluší oprávnění zvýšením odškodnění za ztížení
společenského uplatnění, za „využití“ hledisek stanovených dosavadním právním
předpisem, předjímat - důsledně vzato - potřebnost i obsah eventuelní nové
právní úpravy a tak nahrazovat činnost normotvůrce. Odvolacímu soudu tedy nelze
důvodně vytýkat závěr jeho úvah o tom, jakou míru zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění „s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem“ považoval za
přiměřenou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno
(a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem,
o.s.ř. zamítl.
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu
rovněž ve výrocích, jimiž byl rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení § 167
odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy
rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je
přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Přípustnost dovolání proti těmto výrokům je proto třeba zkoumat z hledisek
zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti
usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Pokračování
7 21 Cdo 2115/2000-101
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o
nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o
pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od
soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o
nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a
jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí
návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§
208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc
byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení
zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci
samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací
soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo
nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není
přípustné z hlediska ustanovení § 238a o.s.ř. [srov. ustanovení § 238a odst. 1
písm. a) o.s.ř.] ani z hlediska ustanovení § 239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve
věci samé). Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by
rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části postiženo vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výrokům o nákladech
řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4
věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c,
§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu