21 Cdo 212/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Mgr. D. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. z. s.,
příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C
26/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
března 2005, č.j. 13 Co 517, 518/2004-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek
obvodního soudu změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 10.12.2001, se zamítá; v dalším se dovolání
žalobkyně odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 10.12.2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění
důvodu výpovědi spatřoval v tom, že – jak vyplývá z protokolu odboru rezortní
kontroly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29.10.2001 –
„nebyla zásadně respektována smlouva o poskytování služeb k zajištění
pracovních cest pracovníků“, kterou žalovaný na základě výběrového řízení
uzavřel dne 30.12.1997 se společností S. spol. s r.o. a podle níž měl m.j.
právo na slevu ve výši 4% z účtované ceny letenky. Místo toho – jak žalovaný
dále uvedl – „byla bez potřebného výběrového řízení, jakož i bez vědomí
ředitele žalovaného, v roce 2001 navázána spolupráce se společností H.-L. B.
T., s.r.o., resp. její cestovní kanceláří T T. S.“ (což vyšlo najevo teprve na
základě dotazu S. spol. s r.o., z jakých důvodů došlo k poklesu objemu
poskytovaných služeb), přičemž „kontrola zjistila, že za srovnatelné období
objem realizovaných výkonů se smluvním partnerem S. spol. s r.o. činil pouze
1,579.604,80 Kč, zatímco s cestovní kanceláří T. T. S. tento objem činil
3,806.087,- Kč“. Tímto postupem jednak došlo „k vážnému porušení smlouvy s
partnerem vzešlým z výběrového řízení, který by se mohl domáhat náhrady škody
včetně ušlého zisku“, a dále pak byla „zásadním způsobem porušena závazná
ustanovení § 49 odst. 1, § 67 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání
veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ustanovení § 53 odst.
4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech tím, že realizací výkonů s
cestovní kanceláří T. T. S. nedochází k poskytnutí ujednaných slev ve výši 4% z
objemu výkonů“. Protože „celou agendu dopravních cenin zajišťoval v plném
rozsahu odbor vedený žalobkyní“, dopustila se žalobkyně podle názoru žalovaného
shora popsaným jednáním závažného porušení pracovní kázně.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že spolupráce se smluvním partnerem
(vzešlým z výběrového řízení) společností S. spol. s r.o. byla „postupem doby“
stále problematičtější a obtížnější, proto „bylo třeba se postupně orientovat
na další dodavatele“, a to zejména na společnost H. L. B. T. s.r.o. (posléze
přejmenován na T. T. S., s.r.o.), jejíž nabízené obchodní podmínky byly
„přinejmenším rovnocenné“ (společnost měla navíc licenci IATA, tj. oprávnění
vystavovat letenky, kterou S. spol. s r.o. v minulosti ztratila). Podle názoru
žalobkyně „neodpovídá skutečnosti to“, že by vedení žalovaného o stupňujících
se obtížích nevědělo, neboť záležitosti byly průběžně řešeny, „nicméně, jak je
to v takovýchto situacích obvyklé, toliko v ústní formě“. Protože vedení
žalovaného přes opakovaná upozornění problém dostatečně neřešilo, „bylo nutno
stále větší část zakázek, měly-li se tyto vůbec realizovat, zadávat k realizaci
mimosmluvnímu partnerovi bez toho, že by prošel výběrovým řízením“. Žalobkyně
má zato, že předmětná výpověď je „neudržitelnou konstrukcí žalovaného“, když
navíc došlo k „zásadnímu pochybení z hlediska jejího doručení v tzv. ochranné
době“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.11.2002, č.j. 23 C 26/2002-45
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice
soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč „na účet zdejšího soudu“ a že žalovaný je
povinen „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 6.375,- Kč k rukám
advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že vytčeným postupem organizačního
odboru žalovaného, který řídila žalobkyně, „nedošlo k porušení zákona o
zadávání veřejných zakázek s ohledem na to, že bylo postupováno v souladu s
ust. § 49b zák. č. 199/1994 Sb.“, podle kterého v případě nižších peněžitých
závazků může zadavatel rozhodnout o přímém zadání zakázky (bez výběrového
řízení), přičemž je povinen postupovat podle svých zkušeností a vycházet z
informací o trhu. Podle názoru soudu prvního stupně je totiž třeba vycházet z
charakteru objednávaných služeb i ze skutečnosti, že ceny objednaných jízdenek,
letenek či dalších služeb „nejsou vždy srovnatelné“. Žalovanému ani „nehrozí
jakýkoli postih ze strany smluvního partnera“, neboť smlouvou o poskytování
služeb k zajištění pracovních cest pracovníků ze dne 30.12.1997 se žalovaný
„nezavázal tyto služby objednávat výhradně u tohoto dodavatele“ a „nepřevzal
žádný závazek, který byl porušen postupem, který v průběhu roku 2001 zvolila
žalobkyně“. Jelikož žalovaný „ani netvrdí, ani neprokazuje, že zajišťování
služeb od smluvního partnera, by bylo pro něj finančně výhodnější“, nelze jen
„ze samotné skutečnosti“, že žalovanému nebyla průběžně poskytována sleva 4% z
ceny letenek, dovozovat, že v rozporu ustanovením § 53 odst. 4 zákona č.
218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, „nebylo postupováno nejhospodárnějším
způsobem“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „nelze ve výpovědi vytýkané
skutečnosti považovat za porušení pracovní kázně, které by odůvodňovalo použití
výpovědi podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, a že proto „hodnotí
předmětnou výpověď jako neplatnou“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.6.2003, č.j. 20
Co 207/2003-62 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vycházeje ze zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání
veřejných zakázek (který stanoví závazná pravidla a možné způsoby pro zadání
veřejné zakázky) zdůraznil, že za situace, kdy společnost S., s.r.o. byla
„vybraným uchazečem ve veřejné soutěži vyhlášené žalovaným“ a zároveň nedošlo k
řádnému ukončení smluvního vztahu o dodávce veřejné zakázky, „bylo povinností
organizačního odboru žalovaného postupovat v souladu s uzavřenou smlouvou, tj.
zadávat poskytování služeb společnosti S., s.r.o.“; okolnost, zda jiným
subjektům zadávané – byť dílčí – služby z této veřejné zakázky „splňovaly
předpoklady pro přímé zadání zakázky ve smyslu § 49b zákona, je nevýznamná“.
Jestliže tedy na podkladě pokynu žalobkyně jako vedoucí organizačního odboru
žalovaného byly služby z veřejné zakázky zajišťovány jiným, než ve veřejné
soutěži vybraným subjektem (S., s.r.o.) je podle názoru odvolacího soudu „nutno
učinit závěr“, že tímto postupem byla porušena smlouva uzavřená dne 30.12.1997
mezi žalovaným a S., s.r.o. (jejímž předmětem bylo komplexní zajištění všech
záležitostí zahraničních cest pracovníků vysílaných žalovaným a ostatních osob,
pro které tyto služby objedná) a „závazná ustanovení § 49 odst. 1 a § 67 odst.
1 cit. zákona“, a že „žalobkyně tak nepochybně porušila své pracovní povinnosti
vyplývající z pracovněprávního vztahu ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) zák.
práce“. Protože z hlediska posouzení intenzity porušení pracovní kázně „není
bez významu“ tvrzení žalobkyně o vědomosti žalovaného o tomto postupu, jímž se
ovšem soud prvního stupně pro svůj odlišný právní názor nezabýval, odvolací
soud soudu prvního stupně uložil, aby řízení v tomto směru doplnil.
Obvodní soud pro Prahu 1 nato rozsudkem ze dne 7.6.2004, č.j. 23 C 26/2002-109
opět určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni žalovaným
dne 10.12.2001 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni náklady řízení ve výši 16.900,- Kč „k rukám jejího právního
zástupce“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně zjistil, že
ředitel žalovaného byl na nekvalitní poskytování služeb ze strany smluvního
partnera S. s.r.o. „upozorňován ústně žalobkyní a paní S.“ a že mu z pošty,
faktur i letenek, na základě kterých sám pracovně vycestoval, „musela být známa
skutečnost“, že odbor řízený žalobkyní v průběhu roku 2001 obstarává letenky u
jiné než smluvní společnosti. Ředitel žalovaného tedy „prokazatelně věděl o
tom, že není dodržována smlouva z 30.12.1997 s S., s.r.o.“, a „rovněž věděl“,
že dochází k závadám při zajišťování cestovních dokladů, avšak „jak sám ve své
výpovědi uvedl, v kontextu ostatních problémů tomu nepřikládal význam a nic
neřešil“. Žalobkyně – jak soud prvního stupně dále zdůraznil - „byla zodpovědná
za chod organizačního odboru“, který měl zajišťovat m.j. „spolehlivě pružně
včas cestovní vybavení pro pracovníky školství na základě požadavku MŠMT s
ohledem na maximální možnou úsporu“; proto, chtěla-li dostát svým povinnostem a
ředitel žalovaného sám situaci neřešil, ačkoli byl o tom informován, obracela
se žalobkyně při obstarávání cestovních dokladů na společnost, která (oproti
společnosti S. s.r.o., jež navíc ztratila licenci IATA, tj. oprávnění přímého
vystavování cestovních cenin) „dávala zajištění služebních cest včas, kvalitně
a hospodárně“. Jestliže tedy za těchto okolností došlo jednáním žalobkyně k
porušení smlouvy ze dne 30.12.1997 a závazných ustanovení § 49 odst. 1 a § 67
odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb. a tím k porušení jejích pracovních povinností
vyplývajících z pracovněprávního vztahu ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm.
c) zák. prác, nelze podle názoru soudu prvního stupně toto porušení pracovní
kázně hodnotit „jako hrubé nebo závažné“, tedy „takové intenzity, aby
odůvodňovalo použití výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, neboť
„žalobkyně takto postupovala jen proto, že jí nic jiného nezbývalo, pokud měla
dostát svým povinnostem a zajistit cestovní doklady spolehlivě a kvalitně“.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 20.10.2004 č.j. 23 C 26/2002-132
uložil žalovanému, aby zaplatil „na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady
řízení státu“ ve výši 1.286,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.3.2005, č.j. 13
Co 517,518/2004-145 rozsudek soudu prvního stupně „doplněný doplňujícím
usnesením“ změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 25.782,-
Kč k rukám advokáta a „Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“
částku 1.286,- Kč. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval „za
přiměřený“ postoj ředitele žalovaného, který problémy při spolupráci se
společností S., s.r.o. „pokládal vzhledem k intenzitě spolupráce za normální,
nevybočující z mezí běžné obchodní činnosti“, kdy „k takovému úsudku jej
opravňoval zejména způsob a neoficiální forma, jakými se mu uvedená sdělení
dostala“ (žalobkyně dala najevo svou nespokojenost řediteli žalovanému toliko
ústně). Podle jeho názoru kdyby totiž byly problémy „tak vážné a spolupráce s
S., s.r.o. tak problematická, že by již nadále nebyla možná, jistě by žalobkyně
s nimi ředitele žalovaného seznámila oficiální formou“, tj. buď přípisem nebo
vnitřní elektronickou poštou anebo na poradě vedoucích odborů u ředitele, což
„platí tím spíše, že, jak uvedla žalobkyně, mezi ní a ředitelem žalovaného
nebyla důvěra“; první písemné sdělení žalobkyně o nedostatcích ve spolupráci s
S. s.r.o. byl – jak „má odvolací soud za prokázáno“ – až její přípis ze dne
11.10.2001, kterým reagovala na žádost ředitele žalovaného z předešlého dne.
Odvolací soud proto „pokládá za závažné porušení pracovní kázně dovolující
žalovanému dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm.
f) zák. práce její jednání, kdy (jako vedoucí zaměstnankyně žalovaného) bez
ohledu na smlouvu uzavřenou s firmou S., spol. s r.o. jako vítězem výběrového
řízení dala svévolně pokyn objednávat a nakupovat dopravní ceniny, které
představovaly veřejnou zakázku, v roce 2001 u společnosti T. s.r.o. a tyto
žalovaný zakoupil od počátku roku do 10.10.2001 v rozsahu 67,4% celkově
vynaložených nákladů“. O tomto rozsahu, „který činí jednání žalobkyně závažným
porušením pracovní kázně“, žalovaný (ředitel žalovaného) nevěděl, „na čemž se
nic nezměnilo ani tím, když byl na pracovní cestu vybaven letenkou vydanou H.
L. B. T., spol. s r.o., či když se daňový doklad (faktura) této firmy objevil v
poště určené žalovanému, která mu procházela rukama“. Okolnost „zvyšující
závažnost porušení pracovní kázně“ odvolací soud spatřoval také v tom, že
žalobkyně vytčeným jednáním porušila „nejen své základní povinnosti
zaměstnankyně uvedené v ust. § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce, ale vzhledem ke
svému postavení vedoucí organizačního odboru žalovaného též základní povinnosti
vedoucí zaměstnankyně, kterou byla podle § 74 písm. f) zák. práce“ (tj.
zabezpečovat dodržování právní a jiných předpisů, zejména vést zaměstnance k
pracovní kázni a zajišťovat, aby nedocházelo k porušování pracovní kázně a k
neplnění povinností). „Ze všech těchto důvodů je odvolací soud přesvědčen o
tomˇ“, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) zák. práce „právem“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „se
ohrazuje proti tomu, že by jakýmkoliv způsobem porušovala a porušila své
povinnosti zaměstnankyně u žalovaného“, a že „vylučuje, že by vědomým způsobem
porušovala pracovní kázeň, když takto nikdy za dobu svého celého života
nečinila“, nýbrž pracovala „vždy s max. nasazením“. Poukázala na skutečnost, že
„v řízení nebylo prokázáno“, že by obdržela jediný pokyn od svého přímého
nadřízeného, jak smlouvu s S. spol. s r.o. užívat, „když v textu se nevyskytuje
žádný závazek vůči smluvní společnosti“. Jestliže tedy žalobkyně v průběhu
pracovního poměru u žalovaného zjistila, že je problematické zajišťovat činnost
odboru při opatřování cestovních záležitostí pro zaměstnance sféry školství
způsobem, který nejen nevyhovoval, ale byl i ekonomicky nevýhodný, „zvolila
cestu a způsoby řešení, které jsou jí nyní odvolacím soudem vytýkány přesto, že
se jednalo o řešení pro zaměstnavatele příznivá, vhodná a výhodná po všech
stránkách“. Žalobkyně „prokázala“, že obchodní spolupráce se společností S.
spol. s r.o. přestala postupem doby z více důvodů vyhovovat, přestala fungovat
a zajištění zahraničních cest zaměstnanců školství tak bylo ohroženo. O tomto
byl informován vnitřním způsobem celý odbor, který žalobkyně řídila, i vedení
žalovaného, včetně ředitele, který byl informován jednak přímo žalobkyní (což
popírá) a jednak „nepochybně tím“, že sám při opakovaných cestách do zahraničí
využíval letenky a další cestovní náležitosti od jiného, než smluvního
partnera. Mimo to „bylo prokázáno“, že veškerá korespondence procházela denní
kontrolou ředitele, proto podle názoru dovolatelky „je vyloučeno, aby o nastalé
situaci nevěděl“. V této souvislosti rovněž zdůraznila, že oproti názoru
odvolacího soudu „trvá na tom“, že okolnost, zda má cestovní agentura, resp.
cestovní kancelář, licenci IATA je pro posouzení její kvality „jedním z
důležitých a podstatných měřítek“, když navíc uvedená licence ostatně byla
„jasným předpokladem“ již pro samotnou účast ve veřejné obchodní soutěži, na
základě níž byla v roce 1997 (jako s nejvhodnějším kandidátem) uzavřena smlouva
s S. spol. s r.o. Proto, pokud společnost S. spol. s r. o. dne 20.5.2000 tuto
licenci definitivně ztratila, „jde o věc naprosto rozhodující a podstatnou“,
neboť ztratila možnost sama vystavovat letenky a nadále mohla s letenkami
toliko obchodovat. Tato skutečnost podle názoru žalobkyně „zcela zřejmě vedla k
podstatnému snížení kvality služeb poskytovaných žalovanému a k tomu, že služby
byly nedostatečně spolehlivé a nedostatečně rychlé“. Kromě toho dovolatelka
poukázala na rozpory mezi výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku a
odůvodněním těchto výroků, o nichž podle jejího názoru „nelze hovořit pouze
jako o písařské chybě“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť odvolací
soud podle jeho názoru v souladu s judikaturou posoudil jednání žalobkyně
(působící řadu let ve funkci vedoucí odboru) spočívající ve vědomém soustavném
a dlouhodobém porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, „který lze pro
účely hospodaření s veřejnými finančními prostředky označit za zcela zásadní“,
jako „velmi závažné“ porušení pracovní kázně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku o věci samé, které je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a
že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal
žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 10.12.2001, který byl
žalobkyni doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 31.3.2002 [t.j. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]- dále jen „zák. práce“.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a „pro bezpečnost a úplnost“ i
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z
vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé žalobkyně nenamítá jinou vadu řízení, ani nenapadá skutková
zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že toliko podrobuje kritice právní
posouzení věci odvolacím soudem (tj. způsob, jakým odvolací soud vyložil
podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a aplikoval vlastní pravidlo
chování stanovené v její dispozici). Protože soud každý procesní úkon účastníka
řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když
byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), představuje
dovolání žalobkyně jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody,
pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro
závažné porušení pracovní kázně.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že na základě pracovní
smlouvy ze dne 18.3.1991 žalobkyně pracovala u žalované příspěvkové organizace
jako vedoucí organizačního odboru, který - mimo jiné – „zajišťoval cestovní
vybavení pracovníků školství při zahraničních služebních cestách, zahraničních
studentů, českých studentů v zahraničí (letenky, jízdenky, ubytování,
pojištění…)“. V roce 1997 žalovaný (prostřednictvím společnosti T., spol. s
r.o.) vyhlásil obchodní veřejnou soutěž k zadání veřejné zakázky, spočívající v
„kompletním zajištění všech náležitostí pracovních cest pracovníků vysílaných
Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR do zahraničí, a to zejména
zajištění jízdních dokladů (letenky, příp. příslušné jízdenky), pojištění,
ubytování“. Podle rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 9.10.1997 byla ze čtyř
uchazečů jako nejvhodnější vybrána nabídka společnosti S. spol. s r.o., s níž
žalovaný dne 30.12.1997 uzavřel smlouvu na dobu neurčitou, jejímž „předmětem
byl závazek S. poskytovat objednateli (žalovanému) služby kompletního zajištění
všech náležitostí zahraničních pracovních cest pracovníků, vysílaných
objednatelem a ostatních osob, pro které tyto služby objedná“ (čl. 1 odst. 1
smlouvy), s tím, že „služby poskytované S. zahrnují obstarání jízdních dokladů,
včetně jejich rezervace, prodeje a dodání…“ (čl. 1 odst. 2 smlouvy). V roce
2001 žalovaný (jeho organizační odbor řízený žalobkyní) objednával a nakupoval
dopravní ceniny (letenky, vlakové a autobusové jízdenky) nejen u společnosti S.
spol. s r.o., ale také - mimo jiné - u společnosti H. L. B. T., s.r.o. Podle
zprávy žalobkyně ze dne 11.10.2001 (vypracované na žádost ředitele žalovaného z
předchozího dne) žalovaný za období od 1.1. do 10.10.2001 objednal a nakoupil
dopravní ceniny od společnosti S. spol. s r.o. v hodnotě 1,579.604,80 Kč a od
společnosti H. L. B. T., s.r.o. v hodnotě 3,806.087,- Kč. Dopisem ze dne
8.11.2001 společnost H. L. B. T., s.r.o. sdělila žalovanému, že mu „vzniká
nárok na 3% množstevní slevu z obratu letenek v celkové výši 108.866,- Kč“;
uvedenou částku žalovanému zaplatila 30.1.2002. Dne 10.12.2001 byla žalobkyni
doručena výpověď z pracovního poměru, ve které je jí žalovaným vytýkáno závažné
porušení pracovní kázně spočívající v tom, že – s ohledem na výše uvedený
rozsah spolupráce s H. L. B. T., s.r.o. v roce 2001 – došlo ze strany žalobkyní
vedeného odboru (zajišťujícího „v plném rozsahu celou agendu dopravních cenin“)
„k vážnému porušení smlouvy s partnerem vzešlým z výběrového řízení“, přičemž
„realizací výkonů“ se společností H. L. B. T., s.r.o. „nedochází k poskytnutí
ujednaných slev ve výši 4% z objemu výkonů“.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení věci - kromě jiného – významný
závěr o tom, zda žalobkyně jednáním, které je jí ze strany žalovaného vytýkáno
ve výpovědi ze dne 10.12.2001, porušila pracovní kázeň. Názor dovolatelky,
která „se ohrazuje proti tomu, že by jakýmkoliv způsobem porušovala a porušila
své povinnosti zaměstnankyně u žalované organizace“, dovolací soud nesdílí.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno
(alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce
rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným
porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem
k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§
53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák.
práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního
poměru [§ 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení
pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy,
pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž
porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají
z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli;
závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního
vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
zejména dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané;
dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi
byli řádně seznámeni. Podle ustanovení § 74 odst. f) zák. práce jsou vedoucí
zaměstnanci dále povinni – mimo jiné – zabezpečovat dodržování právních a
jiných předpisů, zejména vést zaměstnance k pracovní kázni a zajišťovat aby
nedocházelo k porušování pracovní kázně a neplnění povinností. Uvedené
povinnosti patří k základním povinnostem zaměstnanců (vedoucích zaměstnanců),
jejichž nesplnění znamená porušení pracovní kázně s důsledky z tohoto
vyplývajícími, včetně možnosti případného skončení pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že v roce 2001, kdy byl žalovaný
(jako příspěvková organizace hospodařící s veřejnými prostředky) na základě
„smlouvy o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků“ ze dne
30.12.1997 ve smluvním vztahu se společností S. spol. s r.o., která v obchodní
veřejné soutěži vyhlášené žalovaným k zadání veřejné zakázky, spočívající v
„kompletním zajištění všech náležitostí pracovních cest pracovníků vysílaných
Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR do zahraničí, a to zejména
zajištění jízdních dokladů (letenky, příp. příslušné jízdenky), pojištění,
ubytování“, podala podle rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 9.10.1997
nejvhodnější nabídku, organizační odbor žalovaného vedený žalobkyní objednával
a nakupoval dopravní ceniny (letenky, vlakové a autobusové jízdenky) nejen u
této smluvní společnosti, ale také – mimo jiné – u společnosti H. L. B. T.,
s.r.o. Celková hodnota dopravních cenin objednaných žalovaným v období od 1.1.
do 10.11.2001 u společnosti H. L. B. T., s.r.o. přitom více než o 100% přesáhla
hodnotu dopravních cenin objednaných v témže období od společnosti S. spol. s
r.o.
Smyslem a účelem zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění
pozdějších změn a doplňků (tj. předtím než byl ke dni 1.5.2004 zrušen a
nahrazen zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, který upravuje tutéž
problematiku obdobným způsobem v souladu s právem Evropských společenství) bylo
dosažení co nejvyšší efektivnosti při vynakládání veřejných prostředků se
zřetelem na průhlednost procesu veřejného investování a rozvoj soutěžního
prostředí mezi podnikateli. Zákon proto stanovil závazný postup zadavatelů
veřejných zakázek [veřejnou zakázkou je míněna každá zakázka hrazená z
veřejných prostředků – srov. § 2 písm. a) cit. zákona] směřující k uzavření
smluv k jejich provedení, obchodní veřejnou soutěž pro veřejné zakázky a způsob
uzavírání smluv k jejich provedení na podkladě výsledků této soutěže, a rovněž
způsob dohledu nad dodržováním tohoto zákona (srov. § 1 cit. zákona). Výsledkem
tohoto procesu byl výběr nejvhodnějšího subjektu (fyzické nebo právnické
osoby), jemuž bude veřejná zakázka zadána, tj. toho, kdo poskytne požadované
plnění; proces výběru končil uzavřením příslušné realizační smlouvy s vybranou
osobou (uchazečem).
I když zákon č. 199/1994 Sb. neřešil celý proces veřejného investování, ale
(stejně tak jako nyní platný zákon č. 40/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne
1.5.2004 Sb.) pouze tu část procesu týkající se výběru smluvního partnera, je –
s ohledem na výše zmíněný smysl a účel právní úpravy zadávání veřejných zakázek
– zřejmé, že uzavřením smlouvy s vybranou osobou, je zadavatel veřejné zakázky
vázán (povinen) po dobu smluvního vztahu (tj. až do jeho ukončení zákonným
způsobem) požadovat plnění odpovídající předmětu veřejné zakázky od této osoby
(subjektu). V daném případě proto žalobkyně jako vedoucí zaměstnankyně
žalovaného (§ 9 odst. 1 a 3 zák. práce) měla povinnost dbát na to, aby jí
řízený organizační odbor, který „zajišťoval v plném rozsahu celou agendu
dopravních cenin“, po dobu trvání smlouvy mezi žalovaným a společností S. spol.
s r. o. ze dne 30.12.1997 – jak správně dovodil odvolací soud – „postupoval v
souladu s uzavřenou smlouvu, tj. zadával poskytování služeb (odpovídajících
předmětu veřejné zakázky) společnosti S. spol. s r. o.“, která „byla vybraným
uchazečem v obchodní veřejné soutěži vyhlášené žalovaným“. Namítá-li
dovolatelka ve prospěch opačného názoru, že společnost S. spol. s r. o. po
uzavření smlouvy se žalovaným „ztratila licenci IATA“ (tj. oprávnění prodávat a
vystavovat letecké přepravní doklady), která byla žalovaným stanovena jako
předpoklad pro plnění předmětné veřejné zakázky a která podle jejího názoru
„zcela zřejmě vedla k podstatnému snížení kvality služeb poskytovaných
žalovanému“, potom opomíjí, že uvedená skutečnost neopravňovala žalovaného
(resp. žalobkyni řídící příslušný odbor žalovaného) k zajišťování smluvního
plnění jiným způsobem, nýbrž mohla být toliko důvodem pro jednostranné ukončení
smlouvy ze strany žalovaného.
Jestliže tedy v posuzovaném případě organizační odbor žalovaného s vědomím a na
pokyn žalobkyně v době, kdy „nedošlo k řádnému ukončení smluvního vztahu“
založeného smlouvou ze dne 30.12.1997, požadoval plnění (dodávky dopravních
cenin – letenek a jízdenek), jež je zahnuto v předmětu veřejné zakázky,
spočívající v „kompletním zajištění všech náležitostí pracovních cest
pracovníků vysílaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR do
zahraničí, a to zejména zajištění jízdních dokladů (letenky, příp. příslušné
jízdenky), pojištění, ubytování“, nejen od smluvního partnera vybraného na
základě výsledků obchodní veřejné soutěže, ale též (a dokonce ve větším
rozsahu) od jiné osoby, je odůvodněn závěr, že žalobkyně tím, že tento postup
odboru záměrně tolerovala a podporovala (resp. k němu dala pokyn), jednala v
rozporu s předpisy upravujícími oblast veřejného investování a porušila tak –
objektivně vzato – svou základní povinnost uvedenou v ustanovení § 73 odst. 1
písm. c) zák. práce dodržovat právní předpisy vztahující se k práci, kterou
vykonávala, a současně i základní povinnost vedoucího zaměstnance uvedenou v
ustanovení § 74 odst. f) zák. práce zabezpečovat dodržování právních a jiných
předpisů. Okolnost, že tak činila proto, že „obchodní spolupráce se společností
S. spol. s r.o. přestala postupem doby z více důvodů vyhovovat, přestala
fungovat a zajištění zahraničních cest zaměstnanců školství tak bylo ohroženo“,
nemá z hlediska protiprávnosti jednání žalobkyně a jejího psychického vztahu k
tomto jednání, tj. její vědomosti o protiprávním „řešení“ nastalé situace a
jeho důsledcích, žádný význam. Pohnutka jejího jednání by (eventuelně) mohla
být pouze předpokladem pro úvahu o míře (stupni) intenzity tohoto porušení
pracovní kázně ze strany žalobkyně.
Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo
tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr
zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda
č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000,
sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne
10.12.2001 (spočívajícím v tom, že organizačním odborem žalovaného, který
řídila žalobkyně, „nebyla zásadně respektována smlouva o poskytování služeb k
zajištění pracovních cest pracovníků“, kterou žalovaný na základě výsledků
obchodní veřejné soutěže uzavřel dne 30.12.1997 se společností S. spol. s r.o.,
a že tak došlo „k vážnému porušení smlouvy s partnerem vzešlým z výběrového
řízení“) závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud přihlížel - jak vyplývá
z odůvodnění jeho rozsudku - k pracovnímu zařazení (funkci) žalobkyně v době
porušení (porušování) pracovní kázně, že jako vedoucí zaměstnankyně žalovaného
vědomě porušila pracovní povinnosti vyplývající pro ni z pracovního poměru,
když „dala svévolně pokyn objednávat a nakupovat dopravní ceniny“ od
společnosti H. L. B. T., s.r.o., namísto od „vítěze výběrového řízení“. Za
nejpodstatnější okolnost, „která činí jednání žalobkyně závažným porušením
pracovní kázně“, důvodně považoval rozsah tohoto závadného jednání [o kterém
„žalovaný (ředitel žalovaného) nevěděl“], kdy hodnota dopravních cenin
objednaných žalovaným v období od 1.1. do 10.10.2001 u společnosti H. L. B. T.,
s.r.o. výrazně přesáhla (více než o 100%) hodnotu dopravních cenin objednaných
v témže období od společnosti S. spol. s r.o (dosáhla 67,4 % celkově
vynaložených nákladů). Z hlediska žalobkyní namítaného nevšímavého postoje
žalovaného ke zhoršující se spolupráci se společností S. s r.o. rovněž
neopomenul zahrnout do rámce svých úvah skutečnost, že o důvodech nákupu
dopravních cenin od jiného než smluvního „partnera vzešlého z výběrového
řízení“ žalobkyně informovala svého nadřízeného (ředitele žalovaného) toliko
neformálním způsobem (neoficiální formou), který opodstatňoval úsudek ředitele
„pokládat problémy se společností S. s r.o., zejména vzhledem k intenzitě
spolupráce, za normální, nevybočující z mezí běžné obchodní činnosti“. S tímto
vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)
zák. práce lze souhlasit. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou totiž
vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro
posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Odvolací soud
tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení
pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal
pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před
středníkem zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž
ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyně v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb.,
617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad
výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a
čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137
odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle
sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně ve
věci samé bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému
nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je
žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám
advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Zdeněk Novotný,
v. r.
předseda
senátu