21 Cdo 2124/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce Mgr. V. V., proti žalované České republice – Nejvyššímu
státnímu zastupitelství v Brně, Jezuitská č. 585/4, o uložení povinnosti
žalované podat do rukou ministra spravedlnosti České republiky návrh na
jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu
zastupitelství pro Prahu 1 a o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla
do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 24/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 62 Co 138/2014-460, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. byla žalovaná povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na
jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu
zastupitelství pro Prahu 1;
II. bylo určeno, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na
rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční
místo státního zástupce, a to tím způsobem, že dne 14. 11. 2002 rozhodla, že
nebude podán návrh na jmenování žalobce státním zástupcem k Obvodnímu státnímu
zastupitelství pro Prahu 1 nebo k jinému státnímu zastupitelství České
republiky, ačkoli žalobce splnil veškerá zákonná kritéria pro jmenování státním
zástupcem;
III. bylo určeno, že žalovaná úmyslně nesprávně a neoprávněně v roce 2002
zamlčela žalobci, že o něm v rozporu s právním řádem a profesní etikou státního
zástupce shromáždila osobní údaje, úmyslně mu nedovolila se s těmito údaji o
jeho osobě zpracovávanými seznámit a k těmto údajům se vyjádřit v řízení o
jmenování státním zástupcem;
IV. byla žalovaná povinna omluvit se žalobci za porušení práva na rovnost a
práva na rovné zacházení a nepřípustnou diskriminaci v řízení o přijetí do
zaměstnání na volné místo státního zástupce, a to prostřednictvím písemného,
datovaného a vlastnoručně podepsaného dopisu, zaslaného a doručeného na adresu
žalobce, ve znění uvedeném v žalobě;
V. byla žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích
ve výši 1.000.000,- Kč;
VI. byla žalovaná „jednající prostřednictvím“ Nejvyššího státního
zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna zaplatit
žalobci náhradu škody spočívající v ušlém platu státního zástupce Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 za období ode dne 1. 3. 2002 do okamžiku
podání návrhu žalovanou na jmenování žalobce státním zástupcem do rukou
ministra spravedlnosti v „minimální výši“ 640.000,- Kč;
VII. byla žalovaná „jednající prostřednictvím“ Nejvyššího státního
zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna při výpočtu
platu státního zástupce a právní praxe státního zástupce pohlížet na žalobce
jako na osobu jmenovanou státním zástupcem k obvodnímu státnímu zastupitelství
ke dni 1. 3. 2002 a považovat tento den za den stanovený k nástupu žalobce do
výkonu funkce státního zástupce. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 17. 11. 1997 uzavřel pracovní smlouvu s
Městským státním zastupitelstvím v Praze, na základě které byl přijat do
pracovního poměru jako právní čekatel na funkci státního zástupce, že tento
pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 5. 2001, že dne 29. 8. 2001
vykonal závěrečnou zkoušku právního čekatele na státního zástupce, že podáním
ze dne 7. 9. 2001 požádal Městské státní zastupitelství v Praze o předložení
návrhu na jmenování do funkce státního zástupce nejvyšší státní zástupkyni, že
Městské státní zastupitelství v Praze mělo povinnost plynoucí z čl.
7 pracovní
smlouvy návrh na jmenování předložit v případě, že žalobce vykoná závěrečnou
zkoušku právního čekatele a bude splňovat „všechny zákonné podmínky“, že
Městské státní zastupitelství v Praze i přes splnění uvedených podmínek návrh
na jmenování předložilo nejvyšší státní zástupkyni až poté, co mu to bylo
uloženo náměstkem ministra spravedlnosti JUDr. Josefem Baxou (v dubnu 2002), a
že nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová v listopadu 2002 rozhodla, že
nepodá ministru spravedlnosti návrh na jmenování žalobce do funkce státního
zástupce, bez uvedení nějakého „legálního, věcného, případně vážného důvodu“, o
čemž se žalobce dozvěděl z dopisu Městského státního zastupitelství v Praze ze
dne 29. 11. 2002. Protože nejvyšší státní zástupkyně nepředložila návrh na
ustanovení žalobce státním zástupcem ministru spravedlnosti, nemá ministr
možnost rozhodnout „kladně či záporně“ o jmenování. Žalobce má za to, že
nejvyšší státní zástupkyně je povinna tento návrh podat a že jeho nepodáním
došlo „k porušení celé řady jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na
rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání“, a (mimo jiné)
ustanovení čl. 1 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, čl. 7 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a
kulturních právech, čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy Mezinárodní organizace práce
č. 111, o diskriminaci v zaměstnání a povolání, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2 písm. a) a b) směrnice Rady
2000/78/ES ze dne 27. 11. 2000, § 1 odst. 4 a 8, § 7 odst. 2, 3 a 4 a § 28
zákoníku práce a § 1 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. Žalobce uvedl, že byl
diskriminován pro svůj zdravotní stav (z důvodu, že byl často nemocen), že na
délku řízení o jeho jmenování státním zástupcem nahlíží jako na projev
šikanování jeho osoby ze strany nejvyšší státní zástupkyně a že žalovaná
porušila jeho právo na rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání, neboť
v roce 2002 byl žalobce jediným čekatelem, u něhož nebyl podán návrh na
jmenování státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co usnesením ze dne 2. 12. 2005 č. j. 14 C
266/2004-118 vyloučil k samostatnému řízení návrhy žalobce uvedené pod body I,
II, III, IV a V žaloby, a poté, co Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 19. 6. 2006 č. j. Ncp 918/2006-118 a č. j. Ncp 917/2006-118 rozhodl, že k projednání
žaloby pod body III, IV a V žalobního petitu a k rozhodnutí těchto věcí jsou v
prvním stupni příslušné krajské soudy a že tyto věci budou postoupeny Krajskému
soudu v Brně - rozsudkem ze dne 23. 8. 2012 č. j. 14 C 24/2008-242 zamítl
žalobu o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti
České republiky návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k
Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 jakož i žalobu o určení, že
žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné
zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního
zástupce, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne
17. 11. 1997 na dobu určitou do 31. 5. 2001 právním čekatelem na funkci
státního zástupce, že Městské státní zastupitelství v Praze se v pracovní
smlouvě zavázalo, že pokud žalobce vykoná úspěšně závěrečnou zkoušku právního
čekatele a pokud bude splňovat všechny „zákonné podmínky“, Městské státní
zastupitelství v Praze předloží nejvyššímu státnímu zástupci návrh na žalobcovo
ustanovení do funkce státního zástupce na volné funkční místo v obvodu
Městského státního zastupitelství v Praze, že poté, co žalobce úspěšně vykonal
závěrečnou zkoušku, městský státní zástupce v Praze dne 15. 4. 2002 předložil
nejvyšší státní zástupkyni návrh na jmenování žalobce do funkce státního
zástupce a jeho přidělení k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, v
němž podal hodnocení žalobcovy čekatelské praxe se závěrem, že „nenabyl
přesvědčení, že žalobce je způsobilý vykonávat praxi státního zástupce“, že
žalobce byl dopisem vedoucího oddělení organizačního a personálního Městského
státního zastupitelství v Praze Mgr. M. O. ze dne 29. 11. 2002 informován o
tom, že nejvyšší státní zástupkyně svým rozhodnutím ze dne 14. 11. 2002 využila
svého zákonného práva nenavrhnout žalobce ministru spravedlnosti ke jmenování
státním zástupcem, a že ústavní stížnost žalobce proti neoprávněnému zásahu
nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešové ze dne 14. 11. 2002, jímž nebyl
postoupen ministru spravedlnosti k rozhodnutí návrh na ustanovení žalobce do
funkce státního zástupce, byla Ústavním soudem odmítnuta. Soud prvního stupně
dovodil, že nebylo povinností nejvyššího státního zástupce podat návrh na
jmenování žalobce státním zástupcem, neboť jde o jeho „svébytné rozhodnutí“,
jímž dává najevo své „výlučné právo výběru svých zaměstnanců“ a „formování
svých pracovních kolektivů“, a ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost
přijmout do pracovního poměru konkrétní osobu.
Uvedl, že nikdo (ani právní
čekatel) nemá právní nárok na to, aby ho nejvyšší státní zástupce navrhl
ministru spravedlnosti ke jmenování státním zástupcem, že uvedený postup nelze
„vynucovat“, neboť jde o rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, který „za
dobré fungování svého rezortu nese plnou odpovědnost“, a že nejvyšší státní
zástupkyně postupovala „zcela zákonně, bez porušení svých povinností“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2014 č. j. 62
Co 138/2014-460 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.735,- Kč.
Neshledal důvodnou námitku žalobce, že přísedící Z. S. byla vyloučena z
projednávání a rozhodnutí této věci, protože rozhodovala v jiné věci „v
neprospěch žalobce“, ani námitku, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud,
případně že ve věci není dána pravomoc soudu, neboť spory o uložení povinnosti
nejvyššímu státnímu zástupci podat ministru spravedlnosti návrh na jmenování
žalobce do funkce státního zástupce a o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně
zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, jsou spory
pracovněprávními ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, k jejichž
projednání je dána pravomoc soudu a ve smyslu § 9 odst. 1 občanského soudního
řádu jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Uvedl, že z
ustanovení § 18 zákona č. 283/1993 Sb. nevyplývá právo žalobce na to, aby mu
při splnění zákonných podmínek pro jmenování státním zástupcem ve smyslu § 17
uvedeného zákona „vznikl nárok“ na jmenování, že to, zda nejvyšší státní
zástupce podá ministru spravedlnosti návrh na jmenování státního zástupce, je
výlučně na jeho uvážení a že, dospěje-li nejvyšší státní zástupce k závěru, že
takový návrh nepodá, zákon č. 283/1993 Sb. nepožaduje, aby o tom vydal
rozhodnutí a svůj postup zdůvodnil. Shledal, že určení, že žalovaná úmyslně a
neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o
přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, nemá oporu v
ustanovení § 7 odst. 4 zákoníku práce ve znění platném do 29. 2. 2004 (podle
tohoto ustanovení má zaměstnanec - dojde-li v pracovněprávních vztazích k
porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami -
právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny
následky porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění) a že případné
vyhovění takovéto žalobě by spor účastníků „nijak nevyřešilo“, neboť závěr o
tom, zda došlo k porušení práva žalobce na rovnost a rovné zacházení,
představuje „předběžnou otázku v řízení o antidiskriminační žalobě podle § 7
odst. 4 zákoníku práce“, a je tedy „nerozhodné“, zda žalobce v řízení tvrdil
skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl přímo nebo nepřímo
diskriminován z důvodu tvrzeného zdravotního postižení (§ 133a občanského
soudního řádu). Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá za těchto okolností na
uvedeném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského
soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že dovodil, že se žalobce nemohl dovolávat určení, že
žalovaná úmyslně a neoprávněně zasáhla do práva na rovnost a rovné zacházení v
řízení o přijetí do zaměstnání vzhledem k ustanovení § 7 odst. 4 zákoníku práce
ve znění platném ke dni 29. 2. 2004, aniž by uvedl, proč vzal za rozhodné
zrovna toto datum, když k rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně o nepodání
návrhu na jmenování žalobce mělo dojít v říjnu nebo v listopadu 2002 a když
žalobce podal žalobu 15. 11. 2004. Namítá, že se nedovolával nerovného
zacházení „z toho titulu, že by byl mužem“, tedy že by byl znevýhodňován pro
své pohlaví, nýbrž pro svůj zdravotní stav a postižení. Má za to, že má právo
domáhat se určení, že bylo zasaženo do jeho práva na rovnost, neboť mu to
právní řád nezakazuje, a to s ohledem na jeho ústavně zaručené právo podle čl.
2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a že aplikace zákoníku práce na
vztah účastníků „není na místě“, neboť žalovaná nebyla a ani neměla být jeho
zaměstnavatelem. Podle názoru dovolatele nelze připustit, aby „nepřiměřeně
rigidní aplikace norem procesního práva“ vedla k tomu, že přezkum práva na
rovné zacházení bude „zmařen rozsudkem odvolacího soudu, že žalobce měl svoji
žalobu z roku 2004 formulovat jinak“. Žalobou na určení chtěl dovolatel
vytvořit „pevný základ pro další případné vymáhání svých práv z nerovného
zacházení“. Protože odstranění jeho diskriminace by „nevyhnutelně“ vedlo k
podání návrhu na jmenování státního zástupce „ve smyslu žaloby“, domáhal se
žalobce „odstranění a upuštění od diskriminace a to tak, že se domáhal toho, k
čemu by nebylo došlo, pokud by nebyl diskriminován“. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, případně aby rozsudky
odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť nebyly
naplněny podmínky jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 občanského soudního
řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, jakých nároků a za jakých podmínek se může
domáhat fyzická osoba, ve vztahu k níž došlo před vznikem pracovního poměru
(při jednání o jejím přijetí do zaměstnání) k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci. Protože tato právní
otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech
vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k jednání
žalované, v němž žalobce spatřuje porušení svého práva na rovnost a rovné
zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání (rozhodnutí nejvyšší státní
zástupkyně nepodat návrh na jmenování žalobce státním zástupcem), došlo dne 14.
11. 2002 – posuzovat podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve
znění zákonů č. 261/1994 Sb., č. 201/1997 Sb., č. 169/1999 Sb., č. 11/2001 Sb.,
č. 14/2002 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 151/2002 Sb. a č. 310/2002 Sb., tedy podle
zákona o státním zastupitelství ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen
„zákon o státním zastupitelství“), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb.,
č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999
Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č.
257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zák.
práce“).
Pracovní poměr státního zástupce se zakládá k České republice jmenováním do
funkce státního zástupce ministrem spravedlnosti na návrh nejvyššího státního
zástupce a řídí se zákoníkem práce, pokud zákon o státním zastupitelství
nestanoví jinak; práva a povinnosti z pracovního poměru vykonává - nestanoví-li
zákon o státním zastupitelství jinak - státní zastupitelství, k němuž je státní
zástupce přidělen k výkonu funkce (srov. § 18 odst. 2, 4 a 6 zákona o státním
zastupitelství).
Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci,
pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných
peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost
dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání (§ 1 odst. 3 zák. práce).
V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace zaměstnanců z
důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a
náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v
politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných
sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu,
zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k
rodině; je zakázáno i takové jednání zaměstnavatele, které diskriminuje nikoliv
přímo, ale až ve svých důsledcích; za diskriminaci se nepovažují případy, které
stanoví zákoník práce nebo zvláštní právní předpis nebo kdy je pro to věcný
důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro
výkon této práce nezbytný (§ 1 odst. 4 zák. práce).
Uvedené platí nejen v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem, ale – jak vyplývá z ustanovení § 28 zák. práce - i ve vztazích
před vznikem pracovního poměru, a tedy i pro postup při jednání o přijetí
fyzické osoby do zaměstnání k jejímu potencionálnímu (budoucímu) zaměstnavateli
(k zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání srov. též ustanovení
§ 1 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31.
12. 2002).
Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného -
charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele
nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele (popřípadě toho, kdo je v
případě tzv. vnějšího jmenování podle zvláštních předpisů oprávněn podat návrh
na jmenování zaměstnance do funkce, kterým se zakládá pracovní poměr, nebo
toho, kdo o takovém návrhu rozhoduje) [dále jen „zaměstnavatele“], které
směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke
znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích)
zaměstnanců (dále jen „zaměstnanců“) ve srovnání s jinými (ostatními)
zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem
stanovené) diskriminační důvody.
Podle ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce dojde-li v pracovněprávních vztazích k
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami,
má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby
byly odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce pokud byla ve značné míře snížena
důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující
zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích.
Podle ustanovení § 7 odst. 6 zák. práce výši náhrady podle odstavce 5 určí soud
s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení
práv a povinností došlo.
Z citovaných ustanovení, která je třeba – vzhledem k všeobecné povinnosti
zaměstnavatelů zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci a zakázu jakákoliv
diskriminace zaměstnanců stanoveným v § 1 odst. 3 a 4 zák. práce – vztáhnout
nejen na případy diskriminace zaměstnanců z důvodu pohlaví, nýbrž na všechny
případy porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení a
diskriminace, vyplývá, že, dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování
práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má
zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly
odstraněny následky tohoto porušování, aby mu bylo dáno přiměřené
zadostiučinění nebo aby - byla-li ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance
nebo jeho vážnost na pracovišti a nebyly-li uvedené prostředky postačující ke
zjednání nápravy - mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích,
jejíž výši určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem,
za nichž k porušení práv a povinností došlo. Za podmínek uvedených v
ustanoveních § 187 odst. 1 a odst. 2 zák. práce se poškozený zaměstnanec může
domáhat též náhrady škody.
Nezbytnou podmínkou pro to, aby se zaměstnanec mohl úspěšně domáhat, aby bylo
upuštěno od porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo
od diskriminace, je, aby toto porušování (diskriminace) trvalo, popř. aby
existovalo bezprostřední nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v
budoucnu. Z toho plyne, že právní prostředek tohoto druhu nemá místo tam, kde
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo
diskriminace již byly ukončeny (dokonány) a netrvají, popř. kde neexistuje
žádné bezprostřední nebezpečí (hrozba) jejich uskutečnění či opakování v
budoucnu. Pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro to, aby bylo
zaměstnavateli uloženo upustit od porušování práv a povinností vyplývajících z
rovného zacházení nebo od diskriminace, je přitom rozhodující stav v době
vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
Předpokladem úspěšnosti žaloby zaměstnance na odstranění následků porušování
práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace bude, že
následky tohoto porušování (diskriminace) v době rozhodování soudu trvají (i
když porušování samo nebo diskriminace již pominuly) a že způsob jejich
odstranění navržený zaměstnancem v žalobě je přiměřený porušování práv a
povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminaci, k nimž v
konkrétním případě došlo. Přiměřenost způsobu odstranění následků tohoto
porušování (diskriminace) bude záviset na konkrétních okolnostech každého
případu a jeho volba musí vždy odpovídat povaze a rozsahu porušování
(diskriminace), jehož následky mají být odstraněny. Při posuzování přiměřenosti
způsobu odstranění následků porušování práv a povinností vyplývajících z
rovného zacházení nebo diskriminace navrženého zaměstnancem je třeba se zabývat
i tím, zda navržený způsob odstranění těchto následků – jestliže by byl převzat
do výroku rozhodnutí soudu – by bylo možné vykonat prostředky soudního výkonu
rozhodnutí nebo exekuce. V případě, že k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci došlo před vznikem
pracovního poměru (při uplatňování práva na zaměstnání), není přiměřeným
způsobem odstranění následků tohoto porušování nebo diskriminace, jehož by se
zaměstnanec mohl úspěšně domáhat, přijetí zaměstnance do pracovního poměru
zaměstnavatelem, který jej odmítl přijmout na základě porušování práv a
povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, neboť
pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce mohou vzniknout – jak vyplývá z
ustanovení § 7 odst. 1 zák. práce - jen se souhlasem zaměstnance a
zaměstnavatele, a zaměstnavatel proto není povinen uzavřít se zaměstnancem
pracovní smlouvu (popřípadě ho jmenovat do funkce), kterou se zakládá pracovní
poměr.
Účelem přiměřeného zadostiučinění (satisfakce), které představuje další
prostředek právní ochrany zaměstnance, došlo-li k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, je přiměřeně, tj. s
ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu v co nejúčinnější míře vyvážit
a zmírnit nepříznivé následky tohoto porušování (diskriminace) na straně
zaměstnance. Přiměřené zadostiučinění může spočívat například v omluvě
zaměstnavatele zaměstnanci, do jehož práv bylo zasaženo, učiněné vhodným
(přiměřeným) způsobem a formou, nebo v jiném projevu zaměstnavatele vůči
zaměstnanci, v němž dá zaměstnavatel najevo, že uznává, že jeho jednáním došlo
k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k
diskriminaci zaměstnance. Protože přiměřené zadostiučinění poskytuje
zaměstnanci zaměstnavatel a nikoliv soud, nemůže se zaměstnanec domáhat, aby mu
bylo toto zadostiučinění dáno určením soudu, že jednáním zaměstnavatele došlo k
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k
diskriminaci zaměstnance (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4429/2013, který byl uveřejněn pod č. 116 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2015).
Určení, že jednáním zaměstnavatele došlo k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance, nepatří mezi
prostředky právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci uvedené v ustanoveních
§ 7 odst. 5 a 6 zák. práce. Takového určení právní skutečnosti se proto
zaměstnanec může domáhat jen za podmínek stanovených v § 80 písm. c) o. s.
ř.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení
řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.
2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1972).
Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 psím. c) o. s. ř. nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle
ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Vyslovený předpoklad však nelze chápat
všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno
určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění
povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti
žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila
potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o
plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Jednání zaměstnavatele, kterým došlo k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance, je
předpokladem pro úspěšné uplatnění prostředků právní ochrany zaměstnance při
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při
diskriminaci uvedených v ustanoveních § 7 odst. 5 a 6 zák. práce (popřípadě pro
úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody) a tím, zda se jej zaměstnavatel
dopustil, se soud zabývá v řízení o těchto prostředcích právní ochrany
(popřípadě v řízení o náhradu škody). Uplatní-li proto zaměstnanec [žalobou na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř.] tyto prostředky
(popřípadě nárok na náhradu škody), je žaloba o určení, že jednáním
zaměstnavatele došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného
zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance, zbytečná (neboť požadovaným určením
nebude možné předejít žalobě o plnění, která již byla podána) a zaměstnanec
nemůže mít za těchto okolností – jak vyplývá z výše uvedeného – na určení
takové právní skutečnosti naléhavý právní zájem.
V projednávané věci se žalobce (žalobou na splnění povinnosti) domáhal (mimo
jiné), aby byly odstraněny následky porušování práv a povinností vyplývajících
z rovného zacházení, které spatřoval v tom, že nejvyšší státní zástupkyně dne
14. 11. 2002 rozhodla, že nebude podán návrh na jeho jmenování státním
zástupcem (tím, že žalované bude uložena povinnost podat do rukou ministra
spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k
Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1), aby mu bylo dáno přiměřené
zadostiučinění formou omluvy, aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v
penězích a aby mu byla nahrazena škoda. Za těchto okolností nemohla jeho
současně podaná žaloba o určení, že žalovaná uvedeným jednáním úmyslně
neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o
přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, splnit svou
preventivní funkci ve vztahu k žalobě o plnění (neboť požadovaným určením není
možné této již podané žalobě předejít), a žalobce proto neměl – jak vyplývá z
výše uvedeného a jak rovněž správně uzavřel odvolací soud – na uvedeném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
Soudy správně nevyhověly žalobě ani v části, kterou se žalobce domáhal, aby
žalovaná byla povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování
žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro
Prahu 1. Není-li - jak bylo uvedeno výše - přiměřeným způsobem odstranění
následků porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo
diskriminace, jehož se zaměstnanec může úspěšně domáhat, přijetí zaměstnance do
pracovního poměru zaměstnavatelem, který jej odmítl přijmout na základě
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo
diskriminace, nemůže jím být ani podání návrhu na přijetí zaměstnance do
pracovního poměru tím, kdo je k podání takového návrhu oprávněn, tomu, kdo o
tomto návrhu rozhoduje. Žalobě proto nemohlo být v části, v níž se žalobce
domáhal, aby žalované byla uložena povinnost podat ministru spravedlnosti návrh
na jeho jmenování státním zástupcem, vyhověno, i kdyby bylo prokázáno, že při
postupu žalované ve vztahu k žalobci skutečně došlo k porušení práv a
povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci (srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 30/03, kterým byla
odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti postupu Nejvyššího státního
zastupitelství, jednajícího prostřednictvím nejvyšší státní zástupkyně, která
ministru spravedlnosti nepodala návrh na jmenování žalobce státním zástupcem, a
v jehož odůvodnění Ústavní soud uvedl, že v postupu nejvyšší státní zástupkyně
nespatřuje jednání, které by vůči žalobci mělo diskriminační povahu, a že její
jednání je realizací práva zaměstnavatele na výběr osob, které budou jeho
zaměstnanci, byť by se tyto pracovněprávní vztahy realizovaly u zaměstnavatele,
který má povahu orgánu veřejné moci).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce,
jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo
a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu