21 Cdo 2126/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) A. D.-P., zastoupené advokátem, b) J. D., c) K. D., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. S., 2) K. S., oběma zastoupeným advokátem, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 4/96, o dovolání žalobce b) a žalobce c) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2006, č. j. 18 Co 95/2005-195, takto:
I. Dovolání žalobce b) a žalobce c) se odmítá.
II. Žalobce b) a žalobce c) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 19.1.1996 proti žalované L. S. domáhali určení, že „důvody pro vydědění žalobců jejich otcem K. D., zemřelým dne 24.12.1994 v B., uvedené v listině o vydědění ze dne 8.9.1994, nejsou dány“ a že „zůstavitel K. D. vlastnoručně nepodepsal závěť datovanou dnem 8.9.1994, podle níž byla dědicem zůstavitele ustanovena žalovaná“. Uvedli, že podání této žaloby jim bylo uloženo v řízení o dědictví po K. D., zemřelém 24.12.1994 (dále též jen „zůstavitel“) usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1995, č. j. 59 D 83/95-56. Současně uvedli, že „zůstavitel jako důvod jejich vydědění uvedl, že o něj neprojevovali opravdový zájem, který by projevovat měli a veškerý svůj majetek odkázal žalované, se kterou měl v tu dobu známost“; že „po rozvodu zůstavitele s jejich matkou o zůstavitele zájem projevovali, chodili za ním na návštěvy, dle jejich možností, jak do místa bydliště, tak i na chatu a pomáhali mu s nákupem i s úklidem podle jeho požadavků“; že „vztahy podle jejich názoru byly normální, bez jakýchkoliv hádek, avšak s určitými výkyvy, vzhledem k četným známostem, které jejich otec měl s různými ženami, a způsobu života, který vedl“; že „podpis, respektive písmo, kterým je závěť podepsána, není písmem jejich otce“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 5.2.2002, č. j. 39 C 4/96-37, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místě žalované L. S., zemřelé dne 21.2.2000, s jejími právními nástupci L. S. a K. S. (§ 107 odst. 2 o.s.ř.)
Městský soud v Brně usnesením ze dne 8.7.2002, č. j. 39 C 4/96-52, připustil změnu žaloby na určení, že „žalobci jsou dědici po K. D., zemřelém dne 24.12.1994 v B.“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.1.2005, č. j. 39 C 4/96-149, žalobě vyhověl (výrok I.); současně žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení 7.880,- Kč k rukám jejich zástupců (výrok II.) a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 16.250,- Kč (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „žalobci o svého otce projevovali takový zájem, který odpovídal a korespondoval jejich dlouhodobým vztahům, po rozvodu jejich rodičů od dětství“; že „závěť zůstavitele ze dne 8.9.1994 splňuje formu platné závěti“.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.6.2006, č.j. 18 Co 95/2005-195, odmítl odvolání žalobce b) a žalobce c) proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II.; změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 16.250 Kč uložil společně a nerozdílně žalovaným; uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč k rukám jejího zástupce; uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům b) a c) na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.050,- Kč k rukám jejich zástupkyně.
Dospěl k závěru, že „zatímco přípustnost lze dovodit u odvolání podaného žalovanými proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a u odvolání žalobkyně a) i žalobců b) a c) proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, odvolání žalobců b) a c) proti rozhodnutí ve věci samé (výrok I. rozsudku) je nepřípustné“; že „právo odvolání přísluší pouze tomu účastníku řízení, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma, odvolání nemůže podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno (tzn. subjektivní přípustnost odvolání)“; že „jestliže v dané věci se žalobci společně domáhali určení, že jsou dědici po zemřelém K.
D., a soud prvního stupně výrokem I. určil, že žalobci jsou dědici K. D., bylo jejich návrhu v celém rozsahu vyhověno, rozhodnutím ve věci samé jim tedy nebyla způsobena žádná újma a jejich odvolací námitky lze považovat pouze za odvolání proti odůvodnění rozsudku, které však podle § 202 odst. 3 o.s.ř. není přípustné“; že „soud prvního stupně učinil z jednotlivých důkazů správná skutková zjištění, tato zjištění správně zhodnotil v jejich vzájemné souvislosti a vyvodil z nich správný závěr o skutkovém stavu, který pak správně posoudil po právní stránce“.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich odvolání, podali žalobci b) a c) dovolání. Namítají, že „v průběhu prvoinstančního řízení byli nuceni změnit, resp. zúžit formulaci žalobního petitu, a to na základě poučení soudu“; že „poté soud rozhodoval o platnosti závěti pouze jako o otázce předběžné a rozsudkem petitu žalobců vyhověl“; že „se však soud nevypořádal se všemi otázkami, které byly pro jeho rozhodnutí zásadní, neboť právní zástupce žalobců některá významná fakta v průběhu řízení namítal a žádal o provedení dalších důkazů, kterým ale nebylo vyhověno a soud se s argumentací žalobců nevypořádal ani v rámci odůvodnění rozsudku“; že „v dědickém řízení nelze na základě tohoto rozsudku pokračovat, protože právní postavení žalobců vůči žalovaným i po rozsudku zůstává nadále nejisté, a proto žalobcům nemohlo být takovýmto rozsudkem plně vyhověno“; že „pokud by soud uznal neplatnost závěti, postavení žalobců by bylo jednoznačné i v dědickém řízení, které tento spor o určení vyvolalo, a proto není pochyb o tom, že žalobcům byla rozsudkem způsobena újma“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní k dovolání žalobců b) a c) především uvedli, že „se neztotožňují s tvrzením žalobců – dovolatelů, že v průběhu prvoinstančního řízení byli nuceni změnit formulaci žalobního petitu“; že „k celkovému vyhodnocení všech provedených důkazů oběma soudy, jakož i k určení jejich povinnosti zcela hradit náklady řízení mají svoje výhrady“; že „výsledkem závěti K. D. není zamýšlené obdarování jeho přítelkyně za péči a starost o něho v nemoci, ale její potrestání (v podobě náhrady nákladů řízení), které přešlo jejím úmrtím na její dědice a které bylo způsobeno tímto soudním sporem, který oni nezavinili, neboť od samého počátku žalobcům nečinili žádné překážky, které by bránily v uplatňování jejich práva a tudíž svým jednáním a chováním nezavdali jakoukoli příčinu k podání žaloby“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení [§ 238 odst. 1 písm. a) a § 238 odst. 2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř. [§ 238 odst. 1 písm. b) a § 238 odst. 2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání [§ 238a odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. d) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. e) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. f) a § 238a odst. 2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř. [§ 238a odst. 1 písm. g) a § 238a odst. 2 o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. nebo podle ustanovení § 75b o.s.ř. nebo odmítnut návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle ustanovení § 78d o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobci b) a c) dovoláním napadají rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich odvolání proti meritornímu výroku rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek jejich subjektivní legitimace k takovému odvolání [§ 218 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002 sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, které bylo uveřejněno pod č. 196 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Protože dovolání žalobců b) a c) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
Na místě je však dodat, že v posuzovaném případě se žalobcům správně dostalo poučení o náležitostech žaloby odpovídající požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., když usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1995, č. j. 59 D 83/95-56, vydané v řízení o dědictví po zůstaviteli tyto požadavky nesplňovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Vzhledem k tomu, že se však žalobci v předmětné věci domáhali pouze určení svého dědického práva po zůstaviteli, zůstává otázka dědického práva L. S., opírající se o závěť zůstavitele ze dne 8.9.1994, prozatím nevyřešena.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.250,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006), celkem ve výši 3.550,- Kč. Protože dovolání žalobců b) a c) bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady společně a nerozdílně nahradili. Žalobci b) a c) jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanými bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně a) dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu nepodala a na nákladech vzniklých žalovaným za dovolacího řízení tedy neměla žádný podíl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu