USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce B. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na bělidle č. 997/15, proti žalovanému M. H., narozenému XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Tichým, advokátem se sídlem v Berouně, Brožíkova č. 284/8, o 80.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 41/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 30 Co 115/2018-163, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Tichého, advokáta se sídlem v Berouně, Brožíkova č. 284/8.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 30 Co 115/2018-163, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., z něhož nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel soudům vytýká, že „soud prvního stupně při určení adresy osoby, která se vůči žalobci dopustila diskriminace, neposkytl žalobci potřebnou součinnost, ač tak měl učinit“ a že „byla žalobci nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, když soud prvního stupně nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání nařízeného na den 13. 12. 2017 a zároveň ho o tom informoval toliko na základě telefonického rozhovoru, který ještě inicioval sám žalobce, a dokonce ho ani neobeznámil s tím, že má doložit důvod své nepřítomnosti, což bylo důvodem nevyhovění jeho žádosti“. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by představovat tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř.; k tzv. jiné vadě řízení jakož i ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. - při obsahově shodné dřívější právní úpravě - právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod č. 82/2006 v časopise Soudní judikatura). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše - naplněn není.
Ostatně, rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k označení účastníků řízení v žalobě podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 6 Cdo 14/93, uveřejněný v Právních rozhledech č. 2/1994, a v něm vyjádřený právní závěr, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat, fyzickou osobu jako účastníka řízení je třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.), označí-li však žalobce účastníky přesně, není vadou podání okolnost, že nemají způsobilost být účastníkem řízení] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalobce s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1655/2008, že se soudy při posouzení náležitosti žaloby - správného označení žalovaného, odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že soud ve zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci (žalobce v projednávané věci označil žalovaného naprosto přesně, jeho jménem, příjmením a adresou trvalého pobytu, následně v řízení vyšlo najevo, že žalovaný není pasivně legitimován, neboť inzerát podala zcela jiná osoba – stejného jména a příjmení).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2019
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu