21 Cdo 2137/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny právní
věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované I. P., jako
správkyni konkursní podstaty úpadce K., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 7 C 952/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 26. května 2005 č.j. 23 Co 114/2005-169, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.175,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 24.4.2002 sdělil Ing. J. P. jako správce konkursní podstaty
úpadce K., spol. s r.o., žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst.1 písm.
b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr \"pro hrubé porušení pracovní
kázně\". Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spatřoval v tom, že při
studiu originálů dokladů k leasingové smlouvě č. 1160493 týkající se automobilu
Mazda 626 WGN 1,81, který nebyl po prohlášení konkursu předán správci konkursní
podstaty, dne 12.4.2002 zjistil, že žalobce automobil převzal od dodavatele dne
20.6.2001, aniž by zaplatil fakturu vystavenou dodavatelem na částku 578.054,-
Kč, že dne 26.7.2001 žalobce uzavřel s \"Č. L., a.s. LS č. 1160493\", že dne
26.7.2001 \"firma K., s.r.o. vystavila f.č. 20004000933 na částku 440.013,- Kč,
která byla Č. L. uhrazena v uvedené výši na předmětné auto\", že dne 3.8.2001
dodavatel vystavil \"dobropis na částku 378.054,- Kč a auto si v srpnu
odvezl\", a že žalobce přesvědčil dne 2.10.2001 správce konkursní podstaty \"k
podpisu dodatku č. 1 na pokračování LS na auto, které firma K. nevlastní, nemá
a dopředu je dostal zaplacené\", čímž se žalobce \"dopustil podvodu a
poškozování věřitelů v částce nejméně 140.000,- Kč\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že se \"žádného pochybného jednání v
rámci předmětné leasingové smlouvy nedopustil\" a že nemohl zabránit tomu, aby
si dodavatel neodvezl vozidlo, kterého se leasingová smlouva týkala.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5.1.2005 č.j. 7 C 952/2002-149 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 6.575,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice \"na účet
Okresního soudu v Kolíně\" na \"proplaceném svědečném\" 257,- Kč. Z provedených
důkazů dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním, popsaným v dopise ze dne
24.4.2002, za které byl spolu s dalšími skutky pravomocně odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Kolíně ze dne 21.10.2003 č.j. 2 T 60/2003-191 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.12.2003 č.j. 9 To 437/2003-205,
porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, že k okamžitému zrušení
pracovního poměru došlo před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst.2
zákoníku práce a že tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 je
platným právním úkonem. Námitku žalované o tom, že mezi žalobcem a úpadcem
\"nebyl platně uzavřen pracovní poměr\", soud prvního stupně odmítl s
odůvodněním, že podle jeho názoru \"pracovní poměr žalobce v daném případě
nepochybně trval a pracovní poměr vznikl fakticky dlouhodobým vykonáváním práce
ze strany žalobce\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.5.2005 č.j. 23 Co
114/2005-169 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"na účet Okresního
soudu v Kolíně\" na náhradě nákladů řízení 257,- Kč a že žalobci se náhrada
nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Na základě skutkových
zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobce sice uzavřel s úpadcem dne
1.10.1994 pracovní smlouvu, avšak za úpadce ji uzavřel také žalobce jako jeho
\"jediný společník a jednatel\", a že ve smlouvě nebyl ani uveden \"druh práce
\", takže nebylo možné posoudit, zda v pracovním poměru měl žalobce vykonávat
\"jinou práci než vyplývala z jeho postavení statutárního orgánu - jednatele\",
a že tedy pracovní poměr mezi žalobcem a úpadcem platně nevznikl. Vykonával-li
žalobce u úpadce určité práce v době po prohlášení konkursu, kdy již \"nemohl
ve společnosti působit jako jednatel a statutární orgán\", nevznikl tím ani
ústně nebo konkludentně pracovní poměr, neboť \"ani jedna ze stran neměla v
úmyslu uzavírat nový pracovní poměr\"; za této situace žalobce mohl podle
názoru odvolacího soudu \"práci odvádět a dostávat za ní odměnu pouze v rámci
tzv. faktického pracovního poměru\". Protože tzv. faktický pracovní poměr končí
\"pouze faktickým skončením vykonávání práce\" a protože na jeho ukončení nelze
použít žádný ze způsobů rozvázání pracovního poměru, uvedených v ustanovení §
42 zákoníku práce, nemohl být se žalobcem platně okamžitě zrušen pracovní
poměr. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 je proto neplatným
právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla v něm,
že za řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával u úpadce \"nějakou práci
v pracovní poměru\", neboť u něj působil \"patrně pouze ve funkci jednatele\",
kterou nelze konat v pracovním poměru; žalobce totiž \"nikdy nezačal u úpadce
pracovat jako pracovník a vždy až do prohlášení konkursu pracoval pouze jako
jednatel\". Za tohoto stavu věci nemůže být rozsudek odvolacího soudu správný;
podle názoru žalované měla být žaloba zamítnuta \"z důvodu nedostatku aktivní
legitimace žalobce, neboť žalobu podle ustanovení § 64 zákoníku práce může
podat pouze zaměstnanec nebo zaměstnavatel\". Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je
přípustným, zamítl. Uvedl, že u úpadce vykonával v pracovním poměru \"činnosti
při řízení podniku\", což není činnost \"totožná s výkonem funkce jednatele\",
a že žalobce a žalovaná (předchozí správce konkursní podstaty) \"po celou dobu
jejich vzájemného vztahu i po celou dobu trvání sporu jednali tak, jako by
pracovní poměr existoval\". Dovolací soud by měl podle názoru žalobce v první
řadě přezkoumat, zda nejde o nepřípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí;
je-li dovolání přípustné, může být ke zrušení rozsudku odvolacího soudu důvod
pouze tehdy, dojde-li dovolací soud k závěru, že \"pracovní poměr vznikl\" a že
\"okamžité zrušení pracovní poměru mělo být posuzováno jako neplatné\", jinak
není nutné rozsudek odvolacího soudu \"rušit a prolamovat tak jeho právní moc,
neboť postavení žalovaného se nemění, ať už byla žaloba zamítnuta z důvodů
tkvících ve formálních nedostatcích sjednání pracovního poměru nebo v důsledku
toho, že soud nesprávně posoudil platnost okamžitého zrušení pracovního poměru
\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), že dovolání
žalované nesměřuje jen proti jeho důvodům (žalovaná v dovolání mimo jiné -
oproti rozhodnutí odvolacího soudu - dovozuje, že žaloba o určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 měla být zamítnuta pro
nedostatek aktivní věcné legitimace) a že jde o rozsudek, proti němuž je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal
napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud smí napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání; je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám
uvedeným v ustanoveních § 229 odst.1, § 229 odst.2 písm. a) a b) a § 228
odst.3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst.3
o.s.ř.).
V projednávané věci dospěl odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - k závěru, že v době před prohlášením konkursu na majetek úpadce
pracovní poměr žalobce u úpadce nevznikl (pracovní smlouva ze dne 1.10.1994 je
neplatným právním úkonem a náplní činnosti žalobce u úpadce byl výkon funkce
jednatele, která nemůže být konána v pracovním poměru) a že po prohlášení
konkursu měly vztahy mezi žalobcem a úpadcem povahu tzv. faktického pracovního
poměru.
Při uzavření pracovní smlouvy ze dne 1.10.1994 se žalobcem nemohl jménem úpadce
jednat žalobce, neboť jeho zájmy byly v rozporu se zájmem společnosti (srov.
též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn.
21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999), a činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s
ručením omezeným (jednatele) nelze vykonávat v pracovním poměru (srov.
například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo
108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1995). Faktický pracovní poměr nelze rozvázat (některým ze
způsobů uvedených v ustanovení § 42 odst.1 zákoníku práce) a zaměstnanci ve
faktickém pracovním poměru nepřísluší nároky podle ustanovení § 61 až 64
zákoníku práce (srov. též Závěry býv. Nejvyššího soudu k výkladu některých
ustanovení zákoníku práce ze dne 15.11.1967 sp. zn. Prz 35/67 a Cpj 31/67,
uveřejněné ve Sborníku stanovisek, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, SEVT, Praha 1980,
str. 25). Žalovaná uvedené závěry odvolacího soudu - jak vyplývá z obsahu
dovolání - nezpochybňuje; rozsudek odvolacího soudu není podle jejího názoru
(vyjádřeného v dovolání) správný proto, že žalobce neměl k požadovanému určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 věcnou
legitimaci (žalobu podle ustanovení § 64 zákoníku práce může podle žalované
podat pouze zaměstnanec nebo zaměstnavatel) a že žaloba měla být z tohoto
důvodu soudy zamítnuta. Dovolací soud, který je - jak uvedeno výše - vázán
uplatněnými dovolacími důvody, proto posoudil správnost rozsudku odvolacího
soudu pouze z hlediska této právní otázky.
Okamžitě zrušit pracovní poměr může zaměstnavatel i zaměstnanec; zaměstnavatel
může k tomuto opatření přistoupit z důvodu uvedeného v ustanovení § 53 odst.1
zákoníku práce a zaměstnanec smí tímto způsobem rozvázat pracovní poměr, jen
jestliže byl naplněn některý z důvodů uvedených v ustanovení § 54 odst.1
zákoníku práce. Z povahy věci je nepochybné, že pracovní poměr jakožto
dvoustranný pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem lze
rozvázat jen tehdy, byl-li platně založen. Nevznikl-li pracovní poměr a fyzická
osoba konala práce pro jiného například v tzv. faktickém pracovním poměru,
nemůže dojít k jeho rozvázání, neboť vůbec právně neexistuje; okamžité zrušení
pracovního poměru, který tu ve skutečnosti není, by bylo pro rozpor se zákonem
neplatným právním úkonem [§ 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce].
Podle ustanovení § 64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Ustanovení § 64 zákoníku práce poskytuje účastníkům pracovního poměru nárok na
soudní ochranu před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo
zaměstnavatel zabránit tomu, aby nenastaly právní účinky vyplývající z
rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na
určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný;
nebyla-li taková žaloba podána, skončí pracovní poměr mezi účastníky podle
tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního
poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením
otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou
(srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1997).
Předmětem žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 64 zákoníku práce je posouzení právní skutečnosti [neplatnosti
určitého (konkrétního) právního úkonu učiněného zaměstnancem nebo
zaměstnavatelem a směřujícího k rozvázání pracovního poměru], nikoli přímo
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) o.s.ř. U žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru právní zájem
na požadovaném určení právní skutečnosti vyplývá přímo z ustanovení § 64
zákoníku práce; nejde o určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm.c)
o.s.ř., a proto není třeba za řízení tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti určitého (konkrétního) právního úkonu učiněného
zaměstnancem nebo zaměstnavatelem a směřujícího k rozvázání pracovního poměru
(srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
11.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1082/98, který byl uveřejněn pod č. 28 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1999).
V řízení zahájeném žalobou o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 64 zákoníku práce jsou věcně legitimováni zaměstnavatel a
zaměstnanec; taková žaloba může být úspěšná (mimo jiné) jen tehdy, existuje-li
mezi účastníky řízení pracovní poměr, který byl (má být) napadeným právním
úkonem rozvázán. Nevznikl-li vůbec pracovní poměr a fyzická osoba konala práce
pro jiného například v tzv. faktickém pracovním poměru, má to za následek nejen
neplatnost právního úkonu, který by byl učiněn za účelem rozvázání právně
neexistujícího vztahu, ale také to, že žalobci nemůže být poskytnuta právní
ochrana podle ustanovení § 64 zákoníku práce.
Skutečnost, že proti právnímu úkonu směřujícímu k rozvázání právně
neexistujícího pracovního poměru nepřísluší právní ochrana podle ustanovení §
64 zákoníku práce, ovšem neznamená, že by adresát takového právního úkonu neměl
(nemohl mít) právo na jinou ochranu u soudu v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. má především preventivní
povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů
naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je
dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde
by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající
se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně.
Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo
nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze
mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění -
lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického
života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu
právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní
vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba
přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle
ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu je třeba u určovací žaloby podle ustanovení § 80
písm.c) o.s.ř. odlišovat věcnou legitimaci k požadovanému určení. Věcnou
legitimaci k určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, má ten, kdo je
účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry
se sporný právní vztah nebo právo týká.
Ten, vůči němuž směřovalo okamžité zrušení nebo jiné rozvázání pracovního
poměru, ačkoliv mezi ním a tím, kdo právní úkon učinil, právně žádný pracovní
poměr neexistuje, má vždy věcnou legitimaci pro určení jeho neplatnosti, neboť
se nepochybně dotýká jeho právní sféry. Může se tedy domáhat, aby bylo určeno,
že takové rozvázání pracovního poměru je neplatné, a to - jak vyplývá z
ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. - za předpokladu, že má na takovém určení
naléhavý právní zájem. Protože nejde o právní ochranu ve smyslu ustanovení § 64
zákoníku práce, není uplatnění tohoto práva omezeno lhůtou a neplatnost
rozvázání pracovního poměru může být posouzena též jako předběžná otázka,
například ve sporu o určení, zda tu pracovní poměr je či není, nebo ve sporu o
povinnost přidělovat práci, popřípadě ve sporu o náhradu mzdy.
V projednávané věci lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že žalobce neměl nárok
na poskytnutí právní ochrany podle ustanovení § 64 zákoníku práce. Správně
učiněný závěr v tomto směru však nemůže vést - jak se mylně dovolatelka domnívá
- bez dalšího k zamítnutí žaloby; žalobcův požadavek na určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 bylo třeba posoudit také
podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.
K určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 je
tedy žalobce věcně legitimován, neboť uvedený právní úkon se nepochybně dotýká
jeho právní sféry. Protože dovolatelka nezpochybňuje, že by na požadovaném
určení nebyl naléhavý právní zájem, Nejvyšší soud ČR uzavřel, že rozsudek
odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože
nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu
byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.100,- Kč [srov. § 5
písm.c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek
č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006
Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II
vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.175,- Kč; náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který
žalobce zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004
Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
žalobci náklady v celkové výši 3.175,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu